Kapitola sedmá
KAPITOLA SEDMÁ:
Harry držel v levé ruce cínový kotlík standardní velikosti číslo čtyři. V pravé svíral kotlík téže velikosti ovšem v bronzovém provedení a s bezradným pohledem se rozhlédl po studeném a nepřívětivém prostoru. Sklep v jeho domě nebyl nijak extra velký, proto mu činilo menší problémy rozmístit věci do požadovaného tvaru. Ano, tvaru. V případě laboratoře se přece musí dodržovat jisté… zásady umístění pracovního náčiní. A Harry zařizoval laboratoř poprvé a pevně doufal, že také naposledy.
Kam patří tyhle… skleněné trubičky? Nebo jak se to, do háje, jmenuje?! A k čemu je to vlastně dobré?
Takové a podobné otázky se mu honily hlavou, když se snažil přenést co nejvíce křehkých nádobek najednou, ale zároveň nic nerozbít. Bez kouzel. Těžký úkol. Obzvláště pro někoho jako je Harry. S povzdechem si dřepl, položil krabici se spoustou skleněného neřádstva na zem a stále u kamenné podlahy se natáhl po dřevené bedně, ležící o půl metru dál. Počet razítek na její vrchní straně dával okázale najevo, čím vším ten kus dřeva prošel, než se dostal do jedné malé vesnice v Anglii. Čistě teoreticky – kdyby to bylo jenom na Harrym – nikdy by tu věc neotevíral. Ale protože to nebylo čistě na něm…
„Nesnáším cokoliv naloženého!“ ulevil si spontánně o minutu později, když se přes dřevitou vatu probojoval k první velké sklenici.
Ke své smůle zjistil, že mu rukama bude muset projít na dvacet takových odporností jako jsou naložené myší vnitřnosti nebo dokonce myší embrya.
Očividně je idiot.
O tom není pochyb.
Jak jinak si vysvětlit, že tady leze jako domácí skřítek, a to jen proto aby připravil… laboratoř pro svého hosta. Jenže – jak ho má zabavit?
Harry se snažil obhájit sám před sebou. Snape byl v jeho domě už déle než týden. A ještě se navzájem nezabili, což je zcela jistě velký pokrok. Ale stejně tak jistě, jako že je to pokrok, začínal být Harry frustrovaný. Ten černý netopýr ho totiž nenápadně (ale o to vytrvaleji) pozoroval při všech možných činnostech. A stejně vytrvale, leč již nápadně, k tomu měl své charakteristické připomínky, což už mladšímu muži lezlo krkem. A na nervy. Tak když dostal spásný (dle jeho skromného mínění) nápad, jak se neustálé znervózňující pozornosti zbavit, skočil po něm všemi dvaceti prsty. Už moc nepřemýšlel, jak by se tento čin dal vykládat. Prostě jednal. Typické.
-------------------
„Pottere, jestli se míníte pokoušet o mé zardoušení, opravdu to musí být kdesi pod zemí?“ hudroval Severus, když byl o několik hodin později tažen po jakýchsi nevábně vyhlížejících schodech kamsi… velmi hluboko. Nebo mu to tak alespoň s jeho zraněním připadalo.
Ani nevěděl, čím si to zasloužil! (A aby toho nebylo málo – ještě s ním pitomě šel jako nějaký obětní beránek, či co. Opravdu, začíná stárnout.) Vždyť jen navrhl, že praktičtější by bylo nejprve nechat rozehřát tu elektrickou věc, do které jeho prozatímní chlebodárce strkal ty své plechy a pekáče, a teprve pak se pustit do umývání kuřete. A cpaní nádivky do toho malého tvora. Moc nechápal, jak je možné, že někdo, kdo umí tak dobře vařit, je při postupech tvorby jídla tak… špatně použitelný. Ve výsledku si jen vysloužil naštvaně-podrážděný pohled a úsečné sdělení, že je asi na místě… něco. Co, to už nevěděl, ale věděl, že ta nádivka, kterou Potter v době jeho „mile“ řečeného proslovu držel v ruce, už se vnitřku kuřete nedočkala, nýbrž se rozprskla po polovině kuchyňské linky. Bylo s ní totiž vší silou mrštěno. Evidentně měla zamířit zpátky do mísy, žel Merlinovi…Potter byl zjevně chytač, nikoli střelec.
„Nedělejte mi chutě,“ opáčil Harry při pomyšlení na zjevně vábné škrcení Mistra lektvarů a prudce rozrazil dveře, ke kterým konečně došli.
Z místnosti za nimi na ně dýchl nepříjemný chlad i typická zatuchlost nepoužívaných a vlhkých prostor. Zatímco Harry bez cavyků vešel do tmy, Severus zůstal stát na prahu dveří a obezřetně vyčkával.
„Já vám nevím,“ ozvalo se z neprobádaného prostoru, „ale pokud tam budete takhle trčet, moc si to neužijete.“
Snape sevřel svou hůl pevněji. „A vy asi zapomínáte, kde jsem byl poslední roky.“
Skrz tmu k němu po pár vteřinách ticha dolehlo zamumlané: „Promiňte.“ Před neočekávaně ostrým světlem, které se rozlilo nevelkou místností, musel lektvarista přimhouřit oči. Téměř to bolelo.
„Zmírněte to, buďte tak laskav,“ dostal ze sebe se sebezapřením. Bolest neustávala.
Harry i tento pokyn splnil – bez komentáře. Ačkoli v duchu si říkal, kdo se v tom má vyznat. Rozsvítit. Zhasnout.
Severus se konečně s přimhouřenýma očima rozhlédl po prostoru před sebou. V levé části malé obdélníkové kamenné místnosti se tyčil laboratorní pult. Za ním na zdi byly připevněné prázdné police. V pravé části, v místech, kde nyní stál Harry, byla velká skleněná vitrína. A vprostřed toho všeho trčely poněkud chaoticky nastrčené dvě laboratorní židle. Právě na nich se Snapeův pohled z nějakého důvodu zastavil – a zůstal tam. Když se nehýbal, když nic neříkal… když jen nahnutě propaloval židle, Harry jeho pohled následoval.
„Ty se dají někam sem,“ zamumlal omluvně, jako by snad záleželo na tom, kde ty židle stojí a začal je strkat směrem k laboratornímu pultu, „nebo kam chcete,“ dodal a zastavil se v půli cesty, tázavě se na Severuse obracející.
Ten sice nechápal, absolutně nechápal, o co tady jde, každopádně z jeho někdejší formy mu přece jen něco zůstalo. To „něco“ se projevilo tázavě povytaženým obočím a nečitelnou maskou usazenou na tváři. „Kam JÁ chci? O co vám jde, Pottere? Co tím sledujete?“
Harry na něj nechápavě zíral. Co je na tomhle gestu nejasného?
„No… tohle je - nebo bude – laboratoř, kterou můžete plně využívat.“
„Proč bych měl mít ve vašem domě laboratoř? JÁ?“ otázal se Severus podezřívavě. Nějak tomu všemu nerozuměl, něco mu očividně unikalo.
Nebyl sám, kdo nechápal. Harry pro změnu tápal, čemu na tom někdo tak chytrý nerozumí. Vždyť je to přece jasné.
Pointa zjevně skvěla jinde – a sice v charakteristickém uvažování Nebelvíru a Zmijozelu. To je jako postavit proti sobě den a noc.
„Proč… třeba protože je to práce, v které jste mistrem, nebo protože vás to prostě baví?“ vypadlo z té mladé bezelstnosti.
Snape nad tím vysvětlením potřásl hlavou.
„To nevysvětluje, proč byste něco takového dělal, Pottere. Jestli něco potřebujete… nějaký lektvar… tak to řekněte rovnou. Nemám na tyhle kličky náladu.“
Takhle to dopadne, pokusíte-li se potěšit Zmijozela.
Harry mu věnoval jeden ublížený pohled, a pak, navraceje se k strkání židlí, prohlásil: „Budete se divit, Snape, ale kromě toho, že mě opravdu potěší, pokud mi nebudete u všeho stát za zadkem a radit, tak nic nepotřebuji, děkuji pěkně. Prostě jsem jen myslel, že by vás mohlo to, co máte v oblibě, potěšit. To je vše.“
Popravdě řečeno, Severus to pořád moc nechápal a marně přemýšlel, kde je to očekávané a skryté „ale.“ Další věcí, které nerozuměl o nic víc než té předchozí, byl fakt, že Potter z nějakého důvodu vypadal značně ukřivděně.
„Těžko věřit, že je to vše. Ani vy přece nejste takový pitomec, abyste mi strkal plně funkční, byť poněkud nelogicky zařízenou, laboratoř přímo pod nos. Jen tak, z dobroty srdce,“ prohlásil podrážděně (těžko říct, zda byl víc podrážděný vlastní neschopností odhadnout, co přesně se tady děje, nebo faktem, že by možná nebylo zas tak špatné, kdyby se přesně takhle pitomě Harry zachoval) a pohledem přejel po chaoticky rozmístěných byretách a flakóncích. On by tedy přesně věděl, kam co dát - a pak by to šlo i využít, že.
Snape byl poněkud překvapen Harryho prudkým třísknutím židlemi o kamennou podlahu, stejně tak jako jeho energickým otočením na podpatku. Muž si to namířil přímo k němu, podráždění, zklamání a vztek se mu odrážely v očích.
„Víte co?“ vyprskl frustrovaně pár centimetrů od Severusova obličeje, který ovšem nedostal prostor pro oznámení, že ne, to tedy skutečně neví.
„Jděte do háje!“
A pak už se jen mrštné tělo prosmeklo kolem toho Snapeova. Následně se pravděpodobně mělo ozvat hlasité divadelně-dramatické třísknutí dveří. Jenže k tomu by Mistr nesměl stále trčet na prahu. Efekt byl tedy následující - těžké dřevo bolestivě narazilo do mužových zad a hlavy, což Severus ocenil jedním tichým usyknutím. Místo třísknutí zaznělo jen komické žuchnutí. Přišlo mu trefné použít další famfrpálové přirovnání – Potter by byl skvělý odrážeč, páru na to vskutku měl.
Jak tak zůstal sám a nechápal, co zase řekl pobořujícího, zvědavě se rozhlédl kolem. Hm, skvělé. Kdyby to tady na pár hodin vzal do svých rukou…
Pomalu přešel k laboratornímu stolu. A zamrkal. Tohle určitě nebude… ne, není pochyb. Bude. Lanýže! Tahle jedlá a delikátní houba, rostoucí jen pod zemí, byla při přípravě některých lektvarů nenahraditelná. A právě pro své komplikované hledání a vzácnost také velmi drahá. Tady je jich přitom celá sklenice!
Co tím ten tupec sleduje?!
Po dalším letmém pohledu zahlédl v hromadě skla nešetrně pohozené úlomky platiny. Tento kov sice nebyl enormně vzácný, ale vynahradil si to svou cenou.
Ví vůbec ten pitomec… co koupil?! Cena toho všeho (Snape se znovu rozhlédl po nakupených ingrediencích) musela být… zdrcující.
V hlavě měl (zatímco v jedné ruce žmoulal platinu a v druhé převracel lanýže, přičemž na obojí střídavě šokovaně hleděl) jen jednu jedinou otázku: Proč?
Vzápětí se vynořila ještě jedna – čím za to zaplatí?
Zatím nebyl s to věřit Harryho nebelvírským vysvětlením.
A/N: Ráda bych podotkla, že mi začíná letní semestr. Dosud uplatňované dvě kapitoly týdně se velmi pravděpodobně smrsknou na klasickou neděli a povídky se ve svém přidávání budou (možná nepravidelně) střídat. Děkuji za pochopení.
Komentáře
Přehled komentářů
Ketrin - já děkuju. Hm, to je zajímavá otázka. Taky jsem zvědavá, co s tím assez provede. :-)
gigi - díky. Kdy? Možná že nikdy. :-) Nene, jen zůstań duševně vyrovnaná. :-)
"čím za to zaplatí?"
(gigi..., 23. 2. 2010 10:45)hi hi hi... Severus se bude muset naučit, že ne za vším je nějaká levárna, požadavek nebo podmínka... zajímalo by mě kdy si dokážou promluvit bez toho, aby se Nebelvír a Zmijozel vzájemně nepochopili... předpokládám že u jídla bude pěkná slovní bitka... a že se bude zřejmě přidávat jen v neděli?... dobře to přežiju stejně jako u jiných povídek jednou za týden... sice duševně nevyrovnaná, ale přežiju :)
:-D
(Ketrin_b, 23. 2. 2010 9:50)Jééé děkuji ti moooc za novou kapču...to jsem zvědavá jak se to u nich vyvrbí...hlavně jak se zachová Severus... :-D
:-)
(ASISI, 25. 2. 2010 8:28)