Kapitola Druhá
Kapitola druhá
Několikanásobné pravidelné zvuky ozývající se jako metronom rozvibrovávaly vzduch chodby. Pět mužů směřovalo dlouhou kamennou chodbou k jakýmsi dveřím. Čtyři z nich neměli na starost nic víc jen neustále něco říkat pátému. A tento pátý muž měl ve tváři rozhodný výraz velitele, jež ví, co chce, kým je a co má za úkol. Byla to autorita sama, ze které snad občas šel i strach.
Velké dveře na konci se otevřely. Na pět mužů v hábitech tmavé barvy dopadly kromě světla z další chodby hlasy vězňů. Spousta hlasů, které ještě nevzdaly svůj osud. Natahovali ruce skrz mříže a snažili se zachytit látku hávu některého z pěti jejich návštěvníků. Marně. Až téměř na konci chodby otevřeli muži jedny dveře žaláře. Dva do něj vstoupili a chytili vzpouzejícího se muže.
„Pastorku, no tak! Snažně vás prosím!“ jeho pohled byl až zamžený poslední horečkou strachu. „To nemůžete, je to nelidské…“
„Yaxley,“ promluvil Kingsley nesmlouvavým hromovým hlasem, „za zločiny v Poslední bitvě, za prokazatelné zařazení k nejbližšímu okruhu věrných Pánovi zla, členství ve skupině Smrtijedů, kterýžto zločin je prokazatelný Znamením zla na vašem předloktí, za nesčetné vraždy a nelidské jednání a za spousty dalších zločinů, jež není nadále nutno předčítat, jste byl tribunálem odsouzen. Trest zní – mozkomorův polibek.“
„Vše popírám! Nic z toho není pravda!“ lhal muž bezostyšně.
„Rozsudek bude vykonán s okamžitou platností. Odvést!“ konečně zvedl oči. Před sebou uviděl zbídačený zbytek života a v tu chvíli skutečně uvěřil, že kdyby ho pustil, už by nic neprovedl. Neměl by sil. A zahlédl i další zbídačené tváře ubohých zbytků lidské existence, jež se daly na scestí. Neměli šanci dostat se odtud, stejně jako neměli šanci na jakoukoli milost. Věděl to, stejně jako to věděli oni, jen on si na rozdíl od nich nedělal naděje. Dokonce většinu z nich ani nelitoval. Ty tendence měl jen několik málo dní po nástupu na svou funkci.
Yaxleyho už moc neposlouchal, nicméně jedna věc ho upoutala a dovolil si přehrát si ji, až už seděl bezpečně za svým stolem zpátky na ministerstvu. Jedna věta, kterou kopající a poslední síly nacházející Yaxley mířící k mozkomorům vykřikl.
Snape! Severus Snape! Když jdu na popravu já, s kým píchal on, že má z cely smrti propustku na svobodu?!
Ne vulgárnost, na kterou byl od vězňů zvyklý stejně jako na černou kávu po ránu, jen nepatrná zmínka, které by si nikdo jiný nevšiml a neregistroval ji, nepřikládal jí důležitost, dokázala jindy vyrovnaného Pastorka rozrušit. Rozrušit tak, že si už po osmé za poslední dva dny vytáhl z psacího stolu dopis, do kterého vkládal veškerou svou víru v to, že co dělá, je správné. Musel v to věřit, když už v nic jiného. Rozložil zažloutlý pergamen na stůl a jen očima stopoval nejdůležitější slova z dopisu. Dopisu, který si přečetl již tolikrát, že by ho mohl citovat navzdory faktu, že si z povinné literatury, básní a oblíbených textů nepamatoval ani řádku.
Drahý Kingsley Pastorku,
když píšu tyto řádky, vím, že se můj čas chýlí ke konci. Přesto dění v kouzelnickém světě nemohu s klidným svědomím nechat v rukou mladého chlapce, který ještě neví, kým je, ministerských úředníků, kteří soudí přísně, ač bez vlastních zažitých zkušeností (a to se vždy soudí velmi snadno striktně, jednoznačně a občas až krutě; což mi připomíná – svět spěje k tomu, že se jednoho dne ujme vlády na ministerstvu tak čestný, poctivý, spravedlivý a moudrý muž, jakým jste Vy, zkrátka proto, že to lidé potřebují; pokud se tedy mnoho nemýlím ve svých předpokladech, jste nyní ministrem a v tom případě Vám gratuluji, vězte, že je to zaslouženě; pokud jsem se snad zmýlil, odpusťte starému bláznu, ale ať je to jakkoli, přeji Vám mnoho zdaru a jsem si jist, že dokážete žít spokojený a šťastný život na jakémkoli místě a s jakýmkoli uplatněním, právě pro svou poctivost a dobrotu), ženy, která má nastoupit po mé smrti jakožto nový pilíř Bradavic, tak striktně se držící pravidel, pro něž občas odsune city (tím pádem i pochopení pro lidské slabosti a prohřešky) stranou a muže příliš hrdého, impulzívního a nedávajícího své city najevo. Proto ostatně držíte v rukou tento dopis.
Jednoho dne, bude to po porážce lorda Voldemorta, Severus zaplatí za své hříchy pobytem v Azkabanu. Jen doufám, že v tu chvíli bude mít Harry tolik rozumu, aby stáhl trest na dostatečně krátký a přesto nechal Severuse popřemýšlet o všem, co kdy ve svém životě udělal. Ne proto, že bych chtěl, aby byl Severus zničený, právě jen proto, že z celého srdce doufám, že si uvědomí, které kroky v jeho životě byly mylné, a mohl se od nich osvobodit ve svém budoucím životě, si přeji, aby přece jen v Azkabanu nějakou dobu zůstal. V podmínkách, jaké nastolíte Vy, drahý příteli. Pak v době, kdy by měl být Severus propuštěn, přijde Vaše chvíle a já Vás snažně prosím, abyste v tom okamžiku věřil mému úsudku a mým domněnkám a řídil se svým citem pro věc. Přesvědčte Harryho, aby se o Severuse postaral. Sám víte dobře, jak Azkaban může na lidskou psychiku působit, tím spíš jedná-li se o člověka, jehož svědomí je tak silně zkoušeno po celou dobu jeho existence. Je nad slunce zřejmé, stejně jako že tlukot mého srdce spěje ke svému cíli, že se Severus ani Harry za tu dobu, co se znají, nedokázali v ničem shodnout a stejně tak je, tuším, zřejmé, že se ani po všech událostech, které válka přináší, nedokázali usmířit. Věřte mi, že to vše mám na mysli i v tuto chvíli, kdy Vás tímto dopisem žádám o poslední laskavost starému muži. Mějte na paměti, že i nyní vím, co dělám, a že se to stát má, když Vám tady píši, abyste Harryho přiměl vzít Severuse pod svá křídla. Ti dva, ač tak nesmiřitelní, mají ještě mnohé co odčiňovat. A zvládnout to mohou jedině oni oba dohromady. Přes jejich názor ještě mají hodně věcí, které musí společnými silami urovnat. Musí si k sobě najít cestu, a proto tento dopis s mou nejupřímnější žádostí, abyste byl tomuto procesu nápomocen. Vím, je těžké mi věřit, možná tím spíš, že se mé výpočty ohledně budoucnosti mýlí. Přesto mi má duše nedovolí polevit. Já zkrátka musím vědět, že ač mrtvý, mí blízcí budou v pořádku. Copak byste mohl v klidu odejít, kdybyste věděl, že Vašemu srdci milé dítě čeká po Vaší smrti bídný položivot? Omlouvám se, já to nedokázal. I když tuším, že mi ve chvíli, kdy tyto řádky čtete, do života živých nic není.
Mockrát Vás prosím, abyste se snažil následovat má slova co nejvěrněji. Jako jste věrný svým lidem a blízkým. Jako jste i kdysi, když jsem Vás našel a vzal pod svá křídla já, byl věrný těm lidem, kteří byli nad Vámi a rozhodovali o Vás. Lidé jako Vy mají určitě své čestné místo, které si ostatně zaslouží. Vaše oddanost věci se jen tak nevidí, nebojím se proto říci, že za ni budete odměněn bez ohledu na to, jestli se budete řídit slovy mrtvého starce. Jste člověk, kterému věřím. Což je jeden z mnoha důvodů, proč se obracím na pomoc právě k Vám.
S úctou Váš
Albus Percival Wulfric Brian Brumbál
_o-O-o_
Harry Potter se nikým nepozorován přemístil přímo doprostřed pomenšího náměstí, hned vedle válečného pomníku. Onen pomník se jako pokaždé, když se Harry objevil tak blízko něj, proměnil v sousoší tří postav, jež Harrymu už nepřišly tak zvláštní a kouzelné, jako když je poprvé spatřil. Pomník a stejně tak sousoší bral jen jako panoráma města, ve kterém žil.
I přes to každodenní zjevení se v těchto místech s tímto pláštěm mu to nedalo, podíval se kolem sebe, jestli opravdu zůstal nikým nepozorován, jestli se mu třeba nesmekla při přemístění noha, kterou by mudlové mohli zahlédnout, teprve v té chvíli, ujištěn zběžnou prohlídkou okolí, vydal se po hlavní silnici. Brzy odbočil do menší, ještě menší uličky, až se nakonec vydal cestičkou k domu.
Kdysi tu, na tomto samém místě, stával jiný dům. Byl větší, byl situován víc do zadu zahrady a nezbylo z něj víc než sutiny. To, co tu stálo dnes, byla daleko menší vilka posunutá dopředu zahrady, s půdou a sklepem, které si Harry nedokázal odpustit, byť žil v tom obrovském domě zcela sám jen pár hodin týdně, většinou v noci, kdy se vracel ze své práce.
Příliš unavený, než aby vnímal cokoli jiného než pomyšlení na měkký povrch postele, sedačky, křesla, koberce – vyberte si, co je libo, nicméně Harry plánoval dojít, kam až mu nohy dovolí a tam se hodlal zhroutit a prospat zítřek –, otevřel dveře, zavřel je za sebou a hledal, kam by si položil hlavu. Závěsy v tom ponurém domě ani neodtahoval (naposledy snad když dostavěl a měl radost z nového), proto nebylo třeba, aby je nyní zatahoval. Jediná látka v domě, kterou stahoval ze své osoby pravidelně, byl jeho neviditelný plášť, který nyní skoro odhodil na stolek vedle vstupních dveří. Světla se na slabší pokyn jeho magie rozžala a tak Harry mohl bezpečně přejít do obýváku, kde tváří napřed upadl do sedačky s jasným úmyslem spát.
Ležel tam jen tak dobrých deset
Ležel tam jen tak dobrých deset… dvacet… třicet minut (oznamovaly mu úslužně nástěnné hodiny), aniž by mu hlava usnout dovolila. Což bylo poněkud k vzteku. Otočil se na záda a dalších minut se rozmýšlel, co dělat.
Ne, žádná konkrétní myšlenka se mu v hlavě neusadila na dost dlouho chvíli, aby ji mohl identifikovat, tím spíše si ji zapamatovat, přesto se mi usnout nepodařilo. A tak vstal a přešel do kuchyně, kde se posadil na židli.
Pohlédl na ledničku zapojenou do elektrického proudu. (Ne že by bez něj nefungovala taky.) Nic ho nedonutilo vstát a podívat se po něčem, co by mu spánek ulehčilo. Opřel si lokty na desku stolu, na chvíli složil hlavu do dlaní, protřel oči, až si nakonec podepřel hlavu a vzhlédl ke stropu. Myšlenky se mu konečně ustálily a začaly se motat kolem toho rozhovoru s Kingsleym. Byl lehce vnucující, což neznamenalo, že nenesl kusy pravdy, které, alespoň šlo-li o něj, byly nad tím, zdali s ním bylo opět manipulováno. Myšlenka chmurnější než předešlá se slétávaly jak supi na jeho nebohou a unavenou mysl, až se stočily k jeho rukama opětovně vybudovanému domovu. Byl to vlastně domov? Harry tu měl srdce asi tolik, jak často tady rozhrnoval závěsy a jediný důvod, proč tady a ne jinde, byl jistý sentiment, který mu zůstal z dětství. Byla to rodina, kterou on sám neměl a nebyl si jistý, že ji kdy vybuduje. A žít jinde – to pro něj znamenalo ani nebýt člověkem. Protože co je to za člověka, který odvrhne rodinu jako jeden ze základních pilířů lidského života? Ne. Harry z povahy rodinu, které se mu nedostávalo v dětství a ani teď ne, potřeboval.
Tolik k Godrikovu Dolu a jeho místě v Harryho životě.
Komentáře
Přehled komentářů
gigi - omlouvám se za prodlevu ve své odpovědi. Kapitoly by měly být v pravidelném intervalu, zhruba jedna týdně. Ale může se stát, že to nebude ve stejné dny. Jinak děkujeme. :-)
To koukám...
(gigi..., 14. 1. 2010 11:08)tento nový nápad se mi líbí a netrpělivě čekám na další kapitolu... těším se až bude Severus u Harryho doma a v jakém stavu... kap. se budou přidávat pravidelně (jednou týdně) nebo nahodile?
:-)
(ASISI, 19. 1. 2010 18:13)