Kapitola První
KAPITOLA PRVNÍ
„Rád vás opět vidím, Harry.“
„I já vás, Kingsley.“
Oba muži si přes ministrův stůl zdvořile podali ruce.
„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se Harry úslužně, když se konečně usadili. Ministr si ho chvíli se zaujetím prohlížel, prsty přemýšlivě poklepávaje o desku stolu.
„Nevím, jestli si to uvědomujte, ale za pár dnů bude Severus Snape propuštěn z vězení.“
Harry si to samozřejmě více než dobře uvědomoval, ale výraz zachoval neutrální.
„Vím o tom. Co s tím mám společného já?“
Kingsley působil rozpačitým dojmem, jako by mu záležitost, kterou měl v úmyslu nadnést, činila nemalé potíže vyslovit.
„Podívejte se, Harry,“ spustil vemlouvavě, „Severus strávil ve vězení dva roky. Víte, co udělá Azkaban s člověkem po dvou letech?“
Harry si poposedl.
„Nevím, i když hádám, že nic pěkného.“
„No právě! Víc než nic pěkného. A Severus teď bude potřebovat… pomoc. I když by to rozhodně nikdy nepřiznal. Nemá kam jít, nemá… nic. Ani Bradavice už nejsou jeho domovem – alespoň do té do doby, než ředitelka opět uvolní místo učitele lektvarů. Popravdě – netuším kdy a jestli vůbec se to stane.“
Kingsley se odmlčel a s očekáváním se na muže před sebou zadíval. Vedoucí jeho bystrozorského oddělení nebyl žádný tupec, ačkoli právě Snape by velmi vehementně dokazoval pravý opak, takže vytušil, kam tím ministr míří.
„Ale já… proč já?“ zeptal se místo protestu a nadával sám sobě za svou nebelvírskou povahu, které si byl Pastorek více než vědom, tím si byl jistý.
„A kdo jiný? Ukažte mi někoho, kdo se o něj postará, kdo si ho vezme k sobě a poskytne mu…“
„Moment! Jak k sobě?!“ skočil do ministrovy zpracovávající řeči Harry trošku poděšeně, protože ne, AŽ takhle to tedy skutečně nepochopil.
„Já vím, že je to těžké, vzdát se veškerého pohodlí a přijmout pod svou střechu takového bručouna, jakým Severus bezesporu je,“ pospíšil si Pastorek s ujištěním, jak moc si je vědom oběti, kterou po Potterovi chce, „ale uznejte – to ho mám nechat na ulici?“ zakončil poněkud teatrálně a zkroušeně na Harryho hleděl.
„To ne, ale nedalo by se…“
„A navíc, se vší úctou,“ přerušil ho rychle ministr, „vy jste sám, Harry, s nikým nežijete… po práci přijdete domů a už nic nemusíte… Ano, já vím, občas vás volají k nějakému tomu případu i ve vašem volnu… ale většinou jsou to jen neodkladné pergameny, které je třeba podepsat, nic, co by nešlo zvládnout z pohodlí domova. Ale já?! Pracuju téměř dvacet čtyři hodin denně, kdy si mám najít čas na nějakou péči o – řekněme si to přímo – člověka, který bude ve velmi špatném psychickém stavu. Je možné, že z toho vězení dostaneme zpátky trosku, je tedy třeba, aby…“
„Chápu!“
Harrymu vadil ten způsob, kterým byl manipulován. Někoho jiného by možná popis Severusova stavu odradil od faktu ho přijmout pod svá ochranná křídla, ovšem na něj to mělo opačný efekt. Čím větším ztroskotancem byl Snape popisován, tím větší pocit zodpovědnosti a viny to v Harrym budilo, čehož Pastorek velmi obratně využíval.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ bránil se chabě.
„Naopak! Kdo jiný by to měl být než vy, který jste svědčil u soudu v jeho prospěch? Kdo má zásluhu na tom, že v Azkabanu strávil dva roky a ne deset let? Patnáct? Neznám nikoho povolanějšího. A on skutečně potřebuje pomoc, Harry.“
Co na tohle říct? Dá se proti tomu při jeho povaze vůbec něco namítnout? Zkusil se chytit posledního slabého stébla.
„On s tím nebude nikdy souhlasit.“
„Nedáme mu na výběr.“
A malý, vítězný úsměv probleskl tmavou tváří.