Kapitola šestá
KAPITOLA ŠESTÁ:
Severuse probudily ranní paprsky, které si skrz poodhrnutý závěs našly cestu. Stáhl obličej nepříjemným překvapením. Jeho první myšlenka zabloudila k možnosti, že je to jen další trik, kterým se občas bystrozoři bavili, když zrovna neměli nic – přesněji řečeno nikoho – na práci. Když se ale jeho lehce unavená a světlem dezorientovaná mysl probudila k plnějšímu vědomí, uvědomil si Severus úplně, kde se nachází a také, že to není sen. Je volný. Ta myšlenka mu vnutila na tvář potěšený, téměř nepostřehnutelný úsměv. Dokonce sluneční paprsky doznaly v Severusových očích lepšího místa v kategorii leze mi na nervy. Alespoň první minutu. V té druhé už bez úsměvu vstal a rozhodným pohybem ruky závěsy sluneční světlo zakryl.
Teprve tehdy přejel jeho pohled po pokoji. Možná byl včera příliš unavený (rukou si protřel oči), nicméně se dnes, posilněn vydatným nepřerušeným – a nepřerušovaným – spánkem, dokázal na místnost soustředit.
Napůl se ušklíbnul, když to uviděl, napůl se pousmál na podruhé. Vskutku – není tohle zatraceně nebelvírská snaha ubytovat někoho tak, aby se cítil pohodlně? Nebo možná ne, rozhodl se Severus, je to jen obyčejná snaha hostitele, aby se tady cítil… dobře, pohodlně. Snaha. To bylo něco, co se Severus naučil oceňovat a teď by za žádnou cenu nepodcenil, co pro něj Potter udělal.
S povzdechem se přesunul ke knihovně sahající až ke stropu, v níž byly umístěny nesčetné svazky knih. Takové malé království v porovnání s tím, ke kolika ubohým a poničeným kouskům měl Severus přístup ve svém vězení. Nevěděl proč, ale cítil, že s ním ten počet, ty řady dřímajících textů, hnuly a přepadlo ho okouzlení, které pociťoval vždy, když měl ke knihám přístup. Rozrušení, které v tom lepším případě neuhasne, jen co otevřete první dobře vypadající vazbu. Opatrně zvedl ruku a někde ve výšce polic a hřbetů knih pohladil tak těsně, jak to jen šlo a přece dost vzdáleně, aby se ani jedné nedotkl, vzduch, který ho od nich dělil. Přikývl. O tohle se postará později. Bylo by to na dlouho.
Otočil se, aby hned druhá dominanta pokoje zaujala jeho zrak. A tady už se té okaté nebelvírské pošetilosti pousmát musel. Nic víc to totiž nebylo.
Prostorný dubový stůl pod oknem byl zasypán nebelvírskými pitomostmi. Tedy – oprava. Ona to byla nebelvírská pitomost, co stůl tak nechutně přehltilo, ale ani jedna z věcí ve skutečnosti nic takového jako lva, žlutou, zlatou, nebo rudou neměla ani v tom nejmenším náznaku.
Popravdě – Severus se musel hodně držet, aby se nesmál propisce vyvedené ve tvaru hada, na kterou přes tu všechnu změť nemohl pohledem nenarazit. Nejspíš to bylo tím, jen tak pro zajímavost, že se hýbal a syčel. No ale… nezačínejme od konce, nýbrž od začátku.
Nad stolem v úrovni okna byla polička. Na poličce byly položeny věci, o jejichž funkčnosti Severus nepochyboval, to, o čem pochyboval, byla potřebnost takových serepetiček. Pohledem zavadil o magií obtěžkané ořezávátko, které začalo vrnět v tu chvíli, kdy se na něj Severus podíval. Okřikl se – nebude se na něj dívat. Už nikdy. Nehledě na to, že tužky ani nepoužíval. Anebo – povytáhl obočí, protože jich pár zahlédl v hrnku – si to ještě promyslí. Nicméně krb je spolehlivý způsob, jak se zbavit nejen dřevěných zbytečností.
Zpět k poličce. Na jejím okraji byly přišpendleny – ano, špendlíky a připínáčky s hlavou hada těžce postrádaly fantazii, ale jak bylo řečeno – snaha se cení taky – fotografie. Pro prozkoumání některých z nich bylo v místnosti příliš málo světla, ale některé se identifikovat daly. Severus přestal v tom momentě, kdy zahlédl takzvaného samořečeného nejlepšího lektvaristu roku. Pokud mu příště bude chtít Potter něco nalepit na poličku, bude se muset zatraceně snažit, aby Severuse přemluvil. Koneckonců – to on se na tu galerii sebepřeceňujících hrůz bude muset dívat, ne Potter.
Pod poličkou se nacházel hrnek s jedovatě zelenými tužkami, zmiňovanou očarovanou hadí propiskou, která se v poslední době stala v magickém světě oblíbenou (Severus si zavrčel něco o mudlomilné Grangerové a jí podobným), a také tmavě zelený, v kůži vedený, kupodivu i docela vkusný a vpravdě nepopsaný – jak velmi rychle, velmi opatrně a velmi mrštně zkontroloval – deník. Zpočátku si jím nebyl moc jistý (nebyla to láska na první, dokonce ani na druhý pohled), nicméně poněkud rychle si ho získala vazba (třetí pohled a omak zabral).
S pohledem, že se slitoval alespoň nad jednou věcí na stole, přešel dál. Na jednom rohu stolu stál rámeček. Byl prázdný. A taky byl evidentně skleněný. Dobrá tedy, alespoň není zelené úplně všechno… (což znamenalo – druhá věc, nad níž se smiloval). Jenže… jak už bylo zmíněno… byl provokativně prázdný. Co si Potter myslel, že s ním tak udělá? S přívalem ironických myšlenek raději přešel k další věci.
Nůž na dopisy uprostřed stolu měl vytepaného hada. Fajn, třetí věc, kterou by mohl brát v úvahu. Na druhém konci stolu ležela sada – soudě podle obalu, tedy krabice, a tvarů a jakostí (z koho to seškubali) – drahých brků, nad kterými stály dva kalamáře. Jeden obsahoval černou, druhý tmavě zelenou (co s tím pořád měl?!) barvu.
I když bylo těžké věřit, že se tam ještě něco vleze, stála na stole ještě lampa, v jejíž přespříliš rozevřené hadí tlamě sídlilo něco, co podle Severusova skromného mínění mělo vytvářet umělé světlo. Vedle lampičky sídlilo něco jako dinosaurus. Ne, byl to hroch. Ale ne, moment, oprava… asi to byl… (k neuvěření) člověk. Severus se k tomu přiblížil a vzal to do ruky. Po bližším ohledání přišel k závěru, že je to nejspíš sněžítko zkombinované s těžítkem, v jehož vnitřnostech se ukrývala postava velmi podobná Albusi Brumbálovi, když zrovna neměl svůj den co do oblékání (na sobě měla něco šedého a značně opotřebeného, jak to tak vypadalo). Ústa mu škubla v krutém úsměšku, na co se mu to bude hodit. Dovedl si docela dobře představit… kdyby ho Potter někdy štval a hádal se s ním zrovna v jeho pokoji, najednou by se tahle věcička stala tou necennější ze všech, jelikož by letěla jako první na Potterovu hlavu. Severus se náhle zachmuřil a těžítko vrátil na místo. To se přece nemůže stát, tak na co to myslí? Potter a v jeho takzvaném pokoji? Co by tam dělal? Byl si docela jistý, že se Potter v jeho pokoji objeví asi tři světelné roky poté, kdy ho tam přijde navštívit jeho mrtvá matka. Stručně a jasně – na svatého Dyndy. Tyhle myšlenky jedním znechuceným usyknutím smetl do odpadového koše s názvem Ironie.
Další věc, které si Severus nemohl nevšimnout, byl kalendář s obrázky pohybujících se hadů. Zmije, slepýši… no hadi, no. Jaká to originalita. Jako by byl ten znak to jediné, co Zmijozel provázel. Otočil na další týden. Dobře… nejen hadi, ale většinou hadi, seznal uštěpačně, když uviděl, jak si na jednom z obrázků hraje kotě se štěnětem. Kalendář se vrátil na místo přímo bleskovou rychlostí.
Jasná a s ničím nezaměnitelná provokace bylo něco, co se nechutně podobalo mudlovskému Pinochiovi, stálo to v květináči, vystrkovalo to k němu nereálně vypadající dřevěnou kytku a bez hnutí se to na něj smálo, přičemž celý ten výjev (spíš zjev) byl vyveden v tolika barvách, že by jeden zvracel. Severus si posteskl. Za tohle by měl Potterovi tak jako tak poděkovat.
Odvrátil zrak od stolu – se kterým se bude ještě muset psychicky vypořádat – a rozhlédl se po místnosti. Jeho oči se zastavily na něčem, co – nepochopitelné – ukazovalo hodiny, aniž by to bylo popoháněno magií. Bylo šest třicet. Kdy naposledy se probudil v půl sedmé? S povzdechem a vědomím, že Potter bude spát, jak tak odhadoval, dalších osm hodin, rozhodl se přejít ke dveřím a vyjít ven. Když ho něco zarazilo.
O jeho postel se opírala… hůl. Hůl, které si prve nevšiml. Hůl, která tu čekala na něj. Jen na něj. A jen proto, že o ni… dá se říci… požádal. Právě by si nejraději ukousl jazyk. Ne… rozhodně neudělá nic víc a míň, než že Potterovi poděkuje. Bez připomínek. Upřímně. Protože tohle a tak rychle… kdo by to pro něj udělal?… si díky zaslouží. Postoupil k ní, vzal ji do ruky a chvíli si ji měřil.
Asi deset minut si ji jen prohlížel, potom zkrátka s její pomocí sešel dolů. Uznal, že ač by tady byla ještě jedna věc – při vzpomínce se mu přes duhovky mihl stín – která by to doladila ke skoro dokonalosti, už teď je to víc, než si mohl přát a v co mohl doufat.
Do nosu ho praštila vůně teplého jídla. Ale kdo…? Severus zmateně nahlédl do – jak doufal a nakonec se nemýlil – kuchyně, která byla v plné polní. A Harry Potter s bílou (nebo se té barvě alespoň přibližovala) zástěrou kmital (v pravém fyzikálním slova smyslu) mezi plotnou, troubou, dřezem, mixérem a stolem.
„Pojďte,“ jen se na něj ohlédl a vyklopil dokonale vypadající buchtu z formy do koše. Severus se skoro natáhl, aby mu v tom zabránil, ovšem Harry ho zastavil jediným rozlíceným pohledem. „Nebyla dobrá. A sedněte si,“ dodal a praštil formou o dřez.
Severus pominul, že mu poroučí, co se mu pomíjelo podstatně hůř, byla otázka, zdali byla špatná buchta, anebo pohnutka, ze které ji pekl. Skousnul to a nezeptal se. Opatrně se vmáčkl mezi stůl, talíře, pekáče a mísy a mezi prázdný plech na další z židlí. (Kolik toho stihl vyhodit?)
Chvíli Harryho pozoroval jako chaotický výjev moderního umění, než si odkašlal a pronesl vážným hlasem: „Děkuji vám… za pokoj. A hůl. A to všechno,“ to poslední téměř zamumlal, jako by se za to styděl a zároveň i sklopil zrak, což vypovídalo o mnohém.
Harry se zasekl v pohybu, pak se podivně otočil a strnule na Severuse zíral, když odpovídal: „Nedělal jsem to pro žádné díky,“ odmlčel se, než se zdráhavě zeptal. „Vyhovuje?“ a kývl k Severusově holi.
Severus ji zvedl na úroveň očí a přikývl. Pak spustil ruku opatrně dolů: „Proč nejste v posteli? Předpokládal jsem, že si ve dnech vaší dovolené… přispíte?“
Harry se zarazil podruhé, neschopen uvěřit tomu – je jedno, jestli předstíranému, nebo zdvořilému – zájmu: „Nemohl jsem usnout,“ řekl a při vzpomínce na ministerstvo – vážně to bylo jen pár hodin, co tam vrazil? – stiskl mísu s okurkami silněji.
Ze Severuse vypadlo něco jako chápavý povzdech. Stejně mu to po chvíli nedalo: „Ale… vaření?“
Harry začínal mít pocit, že do toho Snape ryje nejen proto, že nemá co dělat, ale že se vážně zajímá. Odkašlal si a odpověděl: „Je to jediná produktivní věc, kterou kromě papírování a chytání podezřelých zvládnu. A dokonce při ní nemusím moc přemýšlet,“ dodal a snažil se lhostejně pokrčit ramenem, což díky jeho ztuhlosti moc ne(vy)šlo. Ostatně – pronesl to před člověkem, který o něm vždy prohlašoval, že je idiot. Dávat mu do ruky takovou zbraň… statečnost a hloupost hodná Nebelvíra.
Přesto jediné, co k Harryho nezměrnému, jen nepatrně projevenému šoku Snape dodal, bylo: „Rozumím.“
Harry se začal věnovat zuřivému drhnutí talíře: „Už víte, co budete dělat?“ pak se otočil a omluvně se pousmál (i když proč vlastně, když se ho ten člověk před okamžikem zeptal na jeho nespaní v posteli?!), než se obrátil zpět ke své práci. A jí čelem a Severusovi zády prohodil: „Omlouvám se, nic mi do toho není. Já jen že kdyby bylo něco, o čem byste si nebyl jis… tedy myslím… domnívám se…“ Harry zmlkl. Zatracený Kingsley, tohle nemusel. Jak se teď chovat ke stejně vypadajícímu (tedy sarkastickému, v plné formě, ironickému, jízlivému… určitě by se našla další kopa jeho kvalit) Snapeovi vysekávající mu omluvy a díky?
„Prozatím,“ řekl Severus a smiloval se tak nad Harrym a jeho myšlenkovými pochody, „bych se rád něčeho najedl. Dřív,“ dodal s kapkou jízlivosti, která Harryho ubezpečila, že bývalý mistr lektvarů je jen kousek za tím Snapem, který seděl v jeho kuchyni, kterého se učil poznávat a který je kdykoli ochoten vyplout na povrch, „než to zase vyhodíte do koše.“
Harry zamrkal, ale okamžitě začal snášet na stůl, co se podle něj jíst dalo. Během toho stihnul poznamenat - nechutnalo by vám to.
Severus si dovolil zdržet se poznámek, než dojedl. Nebyl prozatím připravený přiznat ani sám sobě, natož Potterovi do očí, že mu jídlo chutnalo. A také na to, že ho chutnost Potterových jídel šokovala, nebyl připraven reagovat. Zvlášť se tomu divil, když si vybavil, co Potter dovedl s některými lektvary (vpravdě mu vyvstával na mysli nejeden vybuchlý kotlík). Otázka, kde se naučil takhle vařit, by mu byla v hlavě i vyvrtala díru, proto se ji alespoň trochu snažil uchlácholit myšlenkami na dlouhý pobyt v Azkabanu, kde se jako jídlo nazývala kdejaká šlichta. I tak se nemohl ovládnout stoprocentně.
Až dojedl, utřel si ústa a poděkoval za jídlo, zeptal se: „I když vaříte dobře…“ Harry byl nějak unavený na to divit se, v každém případě pokračování oné řeči dalo znát, že tato poznámka není podstatou otázky, „proč nepožádáte svého skřítka, aby vám jídlo připravil?“
„Jde mi to, baví mě to, a jak jsem řekl – u téhle činnosti nemusím myslet,“ shrnul to Harry, vstal a sklízel ze stolu.
„I umývání nádobí vás baví?“ popíchnul ho Severus, jehož červ neskonale hryzal, svědil a ne a ne dát pokoj. Hrozná… takhle červice Zvědavost.
Harry se otočil a změřil si Severuse zkoumavým pohledem: „Je to pro vás životně důležitá informace, nebo je to jen předpříprava na něco jiného?“
Severus povytáhl obočí. Místo odpovědi vstal a odešel z kuchyně. Díky čemuž zanechal Harryho o samotě.
Ass nota:
Ehm… teď vysvětlení ke stolu. A poděkování. Kdo by nevěděl, za vzor mi sloužil Terezčin – spoluautorčin – stůl (jedná se o věci na stole). Takže veškeré poznámky na adresu jejich podobností jsou vpravdě oprávněné. Další věc… se kterou mi pomohla maminka… už mi pomalu docházely nápady a šťáva. V tu chvíli se vytasila maminka s úchvatnými nápady, z nichž jsem minimálně druhou polovinu (její čtvrtinu – matematiku neřešte -) zakomponovala.
Komentáře
Přehled komentářů
Kapitola se mi jako vždy líbila... když jsem došla k popisu stolu a vybavení, musela jsem se smát... přemýšlela jsem, jestli za něj může Harryho pitomost nebo jestli to udělal schválně jako takové popíchnutí či trest pro Severuse... to jsem zvědavá jestli oba dva večer skončí v dlouhém a vážném rozhovoru při sklence něčeho ostřejšího...
Super
(Ketrin_b, 8. 2. 2010 7:45)Skvělá povídka už se hrozně těším až bude další kapča...
perfektní...
(gigi..., 8. 2. 2010 19:11)