Kapitola třetí
KAPITOLA TŘETÍ:
Harry stál v otevřených dveřích jednoho volného pokoje v prvním patře svého domu. Jak si tak poněkud znechuceně prohlížel vlastní výtvor, v hlavě se mu znovu a znovu, stále dokola jako u rozbité pásky, přehrával dnešní krátký rozhovor s ministrem kouzel. Opětovně si s palčivou nespokojeností uvědomoval, jak moc slabou vůli vlastně má. Přičemž váhal, zda by byl sám se sebou spokojenější, zda by snad mohl být sám na sebe pyšnější, kdyby dokázal tuhle šílenost rychle odmítnout a zamést pod koberec.
„Co že mám?“ vyprskl toho rána nevěřícně, když se mu Pastorek uráčil ozřejmit další ze svých mnoha připomínek.
„No, počkat na Severuse před branou… ne, jinak,“ mávl muž rukou, jakoby mu zčista jasna došlo, jakou hloupost řekl. Chtěl-li se Harry snad radovat z jakéhosi pomyslného faktu, že to tomu manipulantovi konečně došlo, bylo možná jen dobře, že nic řekl.
„Proč byste čekal před branou! Můžete jít, samozřejmě, dovnitř. Je tam místnost upravená pro… osoby přicházející zvenčí. Tam můžete pohodlně vyčkat Severusova příchodu.“
Harryho naděje splaskla tryskovou rychlostí.
„Podívejte, Kingsley,“ začal s jasnou stopou podrážděnosti v hlase, „o žádném vyzvedávání profesora nebyla řeč. Ještě řekněte, zda bych nekoupil kytku! Mám být v té době v práci, což také hodlám udělat a nemyslím si, že…“
„Skvělé, málem bych zapomněl!“ rychle přerušil Harryho spravedlivou litanii, „zjistil jsem, že máte nevybrané volno rok a půl zpátky,“ pronesl, Merlin ví proč, spokojeně a upřel na mladého bystrozora káravý pohled, „tak jsem si říkal, že právě v tuto chvíli je ten nejvhodnější čas na její vybrání, co vy na to?“
Otázka to byla víc než jasně… čistě řečnická.
„Ale já jsem naprosto spokojen se svým nevybraným…“
„Nejste. Navíc to odporuje předpisům, které já, jako ministr, musím dodržovat.“
Harry si připadal naprosto bezmocně, což byl pocit, který opravdu nesnášel. Neučil se tenhle člověk od Brumbála?!
A tak se, nějakým jemu naprosto záhadným způsobem, dostal do situace, kdy v deset hodin večer stojí ve vlastním domě, kam by se pohodlně vešlo dalších osm lidí, na krku má měsíc a půl (!) dovolené a jednoho bývalého Smrtijeda (on! Vedoucí bystrozorů!), který neměl šest let na práci nic jiného než mu dávat najevo, jak moc ho nenávidí. A pro tohoto svého okouzlujícího hosta chystá pokoj. A je dokonce takový pitomec, že dnes přitáhl z práce náruč plnou knih. Knih, ve kterých on chápal každé šesté slovo (když měl zrovna šťastný den) a tlustých tak, že by je četl pět let. Pravděpodobněji by je nikdy nedočetl. Přikládal to pudu sebezáchovy. Protože nějak Snapea zabavit musí.
Pokud se chce dožít nejbližších Vánoc.
Pokoj připravený pro Harryho zkázu se nesl ve stejném barevném tónu, v jakém byl laděn zbytek domu. I ty těžké zatažené závěsy zde měly své místo. Harry se radši nezabýval tím, proč se snažil místnost přece jen trochu oživit (snad to bylo tou jeho povahou zkříženou s vlastnostmi typického Nebelvíra), nicméně představa toho, jak to asi v Azkabanských celách vypadá (Sirius i Hagrid mohli vyprávět. Ten první kdysi, ten druhý i dnes), ho dohnala ke snaze, aby tento pokoj působil alespoň trochu příjemným dojmem. Kromě knihovny, kterou sem po částech dolevitoval z různých částí domu, kladl důraz i na velký psací stůl.
Opravdu je možné, že zítra… touhle dobou tady bude sedět někdo… někdo… koho vlastně neměl v dobrovolném úmyslu už nikdy vidět? Proč má pocit, že se jeho život začíná ubírat zatraceně špatným směrem?
Harry s výrazem zkoušeného člověka zavřel dveře a pomalu sešel dolů. Cestou přes obývací pokoj bezděčně stočil zrak ke krbové římse. Místu, kde u většiny kouzelníků stála nádobka s letaxovým práškem. Tak tomu bylo i u Harryho, jen jako doplněk tam trůnilo ještě pět fotografií seřazených podle jejich stáří.
V prvním, zdaleka největším rámečku, se skvěl původní Fénixův řád. Tato stará fotka, kterou mu kdysi dal kmotr, byla možná nejcennější ze všech. Byla totiž unikátní a jen těžko sehnatelná. Ne-li nemožně. Druhý rámeček zabírali jeho rodiče, držící se v taneční pozici kdesi venku pod padajícím listím. To byl obrázek, který našel v albu od Hagrida.
Třetí, nejmenší a oválný rám, si pro sebe vyhradila Harryho matka, se synem v náručí. Na čtvrtém místě, zároveň i jako druhá největší, se tyčila fotka členů Brumbálovy armády. A konečně poslední místo si pro sebe vyhradila momentka zdaleka nejnovější – Harry zde stál mezi Ronem a Hermionou. Bylo to v den jejich svatby a trojice se navzájem držela kolem ramen.
Harry na tyto možná trošku sentimentální vzpomínkové předměty zíral s jistou dávkou tázavosti. Není snad vhodná doba na to, aby je dal pryč? Opravdu chce snášet Snapeovy jízlivé a ironické poznámky, až tohle uvidí? Na druhou stranu – proč dávat pryč něco, co ho charakterizuje? Jeho povahu a cítění a to kvůli někomu, na kom mu opravdu příliš nezáleží?
A tak pečlivě opečovávané portréty zůstaly na svých místech.
Když Harry o pár hodin později s námahou usínal, jen mlhavě si uvědomil, jak v dávce vlastní ukřivděnosti, či co to bylo, zapomněl zjistit, jak dlouho že má tu svou roli nadšeného hostitele hrát.
Zatracený ministr! Zatracený život!
-----------------------
„Posaďte se támhle,“ prskla na chudáka Harryho jakási v tenzi vypadající čarodějka středního věku, a do ruky mu nešetrně vrazila hůlku, kterou během posledních pěti minut škrtila v jakémsi kouzelnickém rentgenu.
„Zopakujte mi vaše jméno!“ zaburácela, jen co dosedl na nepohodlně vypadající židli u dlouhé a chladné stěny stejně tak chladné a neosobní místnosti.
„Potter Harry,“ zopakoval úslužně, ačkoli se divil té otázce.
„To je vaše CELÉ jméno?!“ zakrákala ta nervní osoba zpátky.
Proč si už TEĎ připadá jako totální idiot?
„Mé celé jméno je Harry James Potter,“ papouškoval jako poslušný žák a ignoroval ženin pohrdlivý výraz.
„Tak to řeknu rovnou,“ mrmlala si pod nos a zuřivě čmárala do předlouhého lejstra. „A datum narození?“
„Třicátého prvního července jeden tisíc devět set osmdesát,“ vyslovoval pomalu, snad aby nebyl obviněn z nějaké pitomosti. I když… nebylo by na škodu vážným hlasem oznámit, že se narodil, „když sedmý měsíc umíral“. Byla to přece pravda, ne?
„Jméno vězně, pro kterého si jdete?“
„Severus Snape,“ prohlásil a byl potěšen, když nedal té milé ženě prostor k další přezíravé otázce, „narozen devátého ledna jeden tisíc devět set padesát devět.“
A vida, evidentně jí vzal vítr z plachet, soudě dle jejího kyselého úšklebku.
„Vy a vězeň jste v jaké spříznění?“
Harry zmateně zamrkal. Co se hodí odpovědět?
„Spříznění? My ale…“ hájil se, v čemž byl velmi rychle přerušen.
„Je to váš otec, bratr, strýc, bratranec, tchán, švagr, partner nebo manžel?“ vypočítávala znuděně a už se opět tvářila nadřazeně.
Harry, pravda, chvilku mlčky vstřebával přednesené funkce, přičemž zejména ty dvě poslední mu jaksi nešly do hlavy – lépe řečeno – moc si je neuměl představit. Ne u nich dvou.
„Pane!“
To nepříjemné zapištění mu projelo mozkem s bodavým, až bolestivým pocitem.
„Nejsme spolu v žádném… podobném svazku.“
Žena si ho změřila značně podezíravým pohledem, každopádně v těch svých záznamech cosi odškrtla.
„Jelikož nevíme, zda bude vězeň schopen odpovídat na položené dotazy, a zda vás bude schopen identifikovat, položím vám pár kontrolních otázek, které by vám neměly dělat problémy, pokud dotyčného skutečně znáte. Je to z bezpečnostních důvodů. Věžně po pobytu delším než tři měsíce nesmíme předat do rukou neznámého člověka. Jistě chápete proč. Vy nejste s propouštěným v žádném příbuzenském svazku.“
Harry v tu chvíli netušil, co mu vadí víc. Zda skutečnost, jak se to celé komplikuje (ano, jistě. On a Snape se znají skutečně důvěrně!), nebo fakt, že ta protivná osoba mluví o živé bytosti jako o kusu hadru. To je takový problém říct „pan Snape“?
„Má dotyčný tetování nebo nějaký jiný ornament?“
Harry navíc začínal proklínat židli, která ho nutila sedět rovně jako pravítko, což vyvolávalo dojem provinilého studenta. A taky si tak připadal.
„Ano. Na levém předloktí.“
Mohl se jen modlit, abych jich Snape neměl víc.
„Jaké je to tetování?“
Povzdech. „Znamení zla… snad vám to postačí,“ odsekl podrážděně.
Žena se zašklebila.
„Nějaké projevy abnormalit na kůži?“
Pro Merlina! Nebýt výslechů v cele předběžného zadržení, jak by to měl asi vědět?! To se předpokládá, že když nejsou… jak to… aha, papírově spřízněni, tak že… spolu alespoň spí, nebo co?!
„Dlouhé jizvy na zádech. A pár malých na hrudníku.“
„Něco, co je pro vězně charakteristické.“
Začínal si připadat jak před zkušební komisí. V níž byl Snape hlavní zkoušející.
„Hm… mastné vlasy? Mrazivost pohledu i hlasu? Sarkasmus a ironie v každém nádechu? Při výdechu se k tomu přidá jízlivost. A v jednom jediném souvětí vám ten člověk svou slovní zásobou a jazykovým umem smete veškeré sebevědomí. V určitých oblastech má obrovské znalosti, přitom za pitomce pokládá každého, kdo je nemá. Což je tedy téměř celá kouzelnická Británie. Jestli nevěříte na možnost zmražení pouhým pohledem, u něj poznáte, že to jde. A pokud vám to snad nestačí,“ gradoval Harry, vstávaje prudce z mučící židle, potěšen, že té nádheře konečně zmizel ze rtů ten protivný úsměšek, „velmi rád dělá lidem ze života peklo,“ zakončil naštvaně. Možná by i pokračoval a dodal něco o stavu dnešního vězeňského systému, kdyby se mu za zády neozvalo…
„Jak trefná charakteristika, Pottere.“
Jestli na tomhle bylo něco potěšující, tak to byla skutečnost, že to bylo proneseno právě tak ledově, jak to Harry pár vteřin předtím popsal. Bylo to tím pádem také poprvé, kdy měla nepříjemná úřednice ve tváři vepsaný jasný úlek.
A bylo to také naposledy (minimálně na dlouhou dobu, jak se domníval), co Harry pocítil uspokojení.
S pomyslným máváním klidnému životu se Harry pomalu otočil, aby pohlédl svému odvěkému nepříteli do tváře.
Komentáře
Přehled komentářů
Tak to chápu. :-) Teda při představě, že se těch pár článků načítá pět minut... :-( Gratuluju k tvým nervům.
:) :)
(gigi..., 23. 1. 2010 11:07)nechtěla jsem nějak pošpinit ostatní čtenáře... na tom, že chodí víc na wgz asi něco bude... já jsem se musela tady na konci světa smířit s tím nejpomalejším připojením, abych mohla čítat další dávky literární drogy a to znamená, že i šnek je rychlejší než můj net... raději chodím sem, protože estranky se mi mnohem rychleji načítají než wgz a když se mi i estranky načítají mezi 2-5 minutami, tak už je, co říci...
:-)
(ASISI, 19. 1. 2010 18:18)
gigi - :-) jsem potěšená. Pointa je v tom, že mám zkouškové, měla bych se učit a dodělávat jisté resty do práce. Místo toho moje múza skotačí jak za mlada a nedá mi pokoj. :-) No a když čas mám, tak múza odchází do předčasného důchodu. Celá Minerva. :-)
Děkuji za to hezké zastání ohledně komentářů, ale tady se musím čtenářů trošku zastat - většina z nich chodí na naše druhé stránky na wgz. a tam už je komentů podstatně víc. Tyhle stránky si držím jako takovou pojistku, kdyby wgz. zase stávkoval, ale pravde je, že mám radši své původní stránky. Z nějakého důvodu mi víc sedí, kamarádka mi tam udělá vzhled na míru (s estránakami, pokud nejsou placené toho tolik nesvede...)
Ještě jednou děkuji! :-)
vynikající...
(gigi..., 19. 1. 2010 17:05)super, nečekala sem, že to sem přibude tak rychle... jsem jak dítě pod stromkem- nemohu se dočkat rozbalení dalšího dárečku... kapitola se mi líbí, ale tyhle infarktový konce moc ne :)... jak jen Severus bude po pobytu vypadat?... jsem hrozně napnutá... jinak VY OSTATNÍ taky komentujte... nezdá se mi pravděpodobný, že jsem si to přečetla jen já...
gigi
(ASISI, 25. 1. 2010 20:19)