Zklamání. To slovo vystihovalo Harryho pocit, když se na Snapea otočil a viděl, jak vypadá.
Nic. Téměř absolutně nic se na jeho vzhledu nezměnilo od chvíle, kdy ho naposledy viděl. (Co čekal? Vždyť to byly jen necelé dva roky.) Bolestně zatoužil po svobodě, se kterou se před okamžikem tak lehce rozloučil. Dobrá. Byl možná trošku hubenější, ale rozhodně to nebyla osoba vyžadující zvláštní péči, pozornost nebo něco podobného.
Ano. Byl to zase jen… Snape. Snape, který nikoho a nic nepotřebuje.
„Své věci si vyzvedněte u vstupních dveří,“ přerušila ticho ona ministerská grácie a až neuvěřitelně hlučně zaklapla svůj tenký notýsek, či co to bylo.
_o-O-o_
V tichosti vyšli na denní světlo. Vedle Harryho se ozvalo usyknutí. Překvapeně se za oním zvukem otočil a tiše povytáhl obočí ve snaze zjistit, co je špatně.
Severus zamžoural na Harryho a na pomyslnou otázku odpověděl: „Světlo nemusím.“
Harry přikývl, vzal hůlku – druhá ze dvou po sobě jdoucích velmi zvláštních věcí bylo Severusovo ucuknutí, když ji vytahoval, což se mělo opakovat, jak brzy zjistil, ještě nějaký ten pátek a nejen při vytažení hůlky – a vyčaroval sluneční brýle. Natáhl ruku a podával je Severusovi.
„Nač?“ zeptal se Severus a kývl k nim nedůvěřivě.
„Mají je v oblibě mudlové, aby jim nesvítilo do očí,“ odhodlal se Harry k odpovědi. Vskutku nejdelší ústní projev od onoho zapáleného monologu.
„To nebude potřeba, pokud se ještě dnes dostaneme… ze slunečního světla. Třeba do nějakého domu,“ odmítl s díky Severus.
„Ke mně domů máte na mysli,“ řekl Harry a dal si je do kapsy.
„K vám domů…“ zopakoval Severus a každým písmenem mu hlas odumíral, pohled se mu zabodl do země při poslední slabice. Byla to další podivná věc z řady podivností, které si od něj měl Harry ještě vyslechnout a zažít s ním.
„Vy jste to…?“ snažil se Harry zeptat se opatrně.
„Věděl jsem to,“ sebral se Severus velmi rychle a vyslovil to jaksi smířeně a jistě. „Pastorek mě s tím samozřejmě obeznámil už před pár dny.“
Skvělé. Snapea Pastorek uvědomil před pár dny, jeho před pár hodinami. Stejně by Harryho zajímalo, co si Snape skutečně o pobytu u něj doma myslel. Jistě mu to nebylo příjemné. Harry sám byl z nabídky ještě teď nesvůj. (Víc než nesvůj, kroutil se mu žaludek a nebýt mu to trapné, nejspíš by se otočil a odkráčel by na toaletu.) Snape nebyla nejlepší varianta k jeho samotě, vlastně to byla dost strašná varianta a znamenalo to začít se vyhýbat jeho domovu. Nebo spíš domu. Od teď. Až do chvíle, než Snape odejde. Kdy vlastně odejde? To může trvat věky. Zapsal si to do pomyslného záznamu dotazů, které Snapeovi časem položí. Hned vedle toho zeptat se, co si o neexistující jiné volbě pobytu myslí Snape. I když – kdy se ho na to asi tak zeptá? Když se o půlnoci srazí v ledničce, zatímco si budou chtít nalít mléko? Směšná a hloupá představa!
Raději než prodlévat v úvahách položil nervózní otázku: „Dobrá tedy… můžeme?“
„Už jsem myslel, že se nedočkám,“ vydechl Severus mírně jízlivě.
„Asi musíme…“ a dost neobratně naznačil, aby se Severus přiblížil k němu, jelikož se bude konat ono asistované přemisťování. Byl tou myšlenkou viditelně znervózněn.
Severus s úšklebkem zaujal místo vedle Harryho. Klasický Snape, není-liž pravda? Co už Harrymu přišlo zvláštnější, byla jeho reakce. Když vztáhl ruku, aby se ho dotkl, cukl sebou Snape znova. A vypadalo to, jako by se přikrčil. Harry zaváhal, po krátké úvaze nad otázkou a seznáním, že by se jim mohlo podařit trčet na tom samém místě i hodiny, musel vypnout tlačítko s nápisem přemýšlení a zkrátka je oba přemístit.
Přistáli pod sousoším. Snape se na moment zarazil, ale bez vyzvání a aniž by počkal na Harryho, vykročil jistým směrem. K Harryho údivu správným směrem. Možná až příliš pozdě mu došlo, že jestliže se Snape a jeho matka znali, Severus věděl – a nejen z věštby – kde stál jejich původní dům. Rozhlédl se jako pokaždé kolem dokola a uháněl za zády mizejícího Snapea.
Brzy už kráčeli po vstupní cestě k Harryho domu. (Velmi překvapující – Harry dokázal srovnat krok.) Oba mlčeli. Harry viděl Snapeovo obočí, jež vylétlo vzhůru, když už byl dům na dohled. Přesto muž nic neřekl. Harry mu tedy mlčky odemknul, pustil ho dovnitř a sám vešel.
„Vítejte,“ řekl, odhodil klíčky na stolek, nejistě si prohrábl vlasy (čímž si je nevědomky rozcuchal) a ukázal rozmáchlým gestem k obývacímu pokoji. Severus, aniž by se moc obtěžoval okolím, přešel rychle,? jako by roztěkaně do určené místnosti. Harry šel za ním a neunikl mu směr jeho pohledu. Bezostyšně sledoval řadu rámečků na krbové římse. Harry přešlápl, nejistý svou nynější úlohou. Věděl, co bude neodvratně následovat. Přesto… připravit se na příval urážek bylo obtížné.
Severus stále prodléval na tom nejviditelnějším a zároveň nejniternějším znaku pravého domova. A pak se posadil. Jen tak. Aniž by urážel, aniž by cokoli na adresu krbové římsy poznamenal. Možná, kdyby se Harry hodně snažil, vypozoroval by i něco jako uznání.
„Budu potřebovat nějaké věci,“ prohodil jako by s nezájmem a lhostejností Severus. A přesto Harry poznal, z toho jediného gesta mlčení, uznání neuznání, že se změnil víc, než se na první pohled zdálo.
„Jaké věci?“ zeptal se Harry a posadil se naproti něj. Padl mu zrak na Snapeův klín, kde jako vykřičník za prázdným životem ležel malý raneček jeho věcí, které mu u východu vrátili.
„Předně by nebylo od věci zabezpečit váš dům kouzly,“ řekl a Harrymu docvaklo ono obočí při příchodu sem, „další věc, kterou budu potřebovat, je hůl…“
„Hůl?“ zarazil ho Harry.
„Hůl,“ zopakoval Severus sice bezvýrazně, zároveň však beze stopy ironie. Harry významně čekal na pokračování odpovědi. Severus chvíli napětí vydržel, ale pak ho to evidentně přestalo bavit. „Bolí mě noha,“ pokrčil ramenem, jako by se nechumelilo.
„Nechcete třeba…“ začal se přeochotně nabízet Harry, aniž by domyslel, s kým mluví.
„K Mungovi?“ zarazil ho proto Severus výsměšně. „Ne, děkuji pěkně,“ což už znělo dokonce i opovržlivě.
„Ale co když je to…“ projevoval Harry dál zájem.
„Děkuji, ale kam půjdu a nepůjdu, a co mi je a není, si ještě posoudím sám,“ odpověděl rozhodně.
Harry nemohl jinak než couvnout. „Hůl,“ přikývl. „Co dál?“
„Možná by nebylo od věci vyjasnit si tuto situaci,“ nabídl Severus téma k hovoru. Harry nejistě přikývl a čekal, jak bude pokračovat. „Nechci se sem vnucovat a vše vám vrátím do posledního svrčku. Je to jen dočasné řešení, vážně…“ ujišťoval ho Severus vražedným monotónním a na jeho nynější poměry klidným a vyrovnaným hlasem.
„Počkejte,“ zarazil ho Harry, „Kingsley o tomhle vašem plánu ví…?“
Severus se na Harryho podíval krajně nedůvěřivě: „Jsem dospělý…“ odpověděl, jako by to vše vysvětlovalo.
„Dovolte mi uvědomit vás, profesore…“ Harryho přerušilo syčení. Zajímavé. Zrovna tuhle část jeho povahy by oželel. „Co?“
„Nejsem profesor,“ opravil ho Severus. Harrymu se stáhl žaludek. Protože kromě toho, že měl před sebou bývalého trestance a podle jisté grácie ztracenou existenci, což jak se Harry domníval, na první pohled nebyl, začal se mu velmi rychle upravovat názor o nynějším Severusi Snapeovi. Seděl před ním člověk, který neměl vůbec nic. Sebrali mu kromě svobody i vše, co znal, strhali z něj vše to, co ho dělalo člověkem. Právě tento člověk nyní v Harrym nevzbuzoval žádnou potřebu dráždit ho, žádnou zahořklost a žádnou podrážděnost.
Tak tedy velmi brzy po zalitování, že se nechal Kingsleym zmanipulovat, zjistil, že udělal dobře, když si Severuse Snapea vzal pod svou střechu.
Po předcházející zamyšlené chvilce se nervózně zasmál: „Nemůžu vám říkat Snape, přijde mi to příliš neucti…“
„Severus. To je mé křestní jméno,“ uvědomil ho Severus.
Harry se zarazil a opatrně se nadechl: „Zvláštní. Tak dlouho mě přesvědčovali, že jste profesor, i když jsem si to osobně nikdy moc nepřipouštěl, že docílili toho, že vám teď nemohu říct jinak než profesore.“
„Budete muset,“ řekl Severus s jistou jako by vsugerovanou samozřejmostí, „mé povolání už není profesor. Vlastně… já nemám žádné povolání,“ dodal tak, že to bylo až depresivně bezvýrazné.
Harryho čelo se stáhlo. Věděl, že chtěl něco říct, ale nemohl si vybavit, co to bylo, proto raději než ticho zvolil jiné téma: „Ehm. Máte připravený pokoj, pokud se budete chtít podívat…“
„Pokoj,“ zopakoval Severus zase tak zvláštně. Jako by to bylo něco navíc. Něco příliš cenné, než aby mohl unést tíhu daru.
„Pokoj,“ přitakal Harry, „snad jste nemyslel, že budete spát na zemi,“ zeptal se v žertu. V odpověď se na něj podíval prázdný pohled. A Harrymu možná začalo docházet, co onen pohled znamená. Snapeova slova mu domněnku potvrdila.
„Nemyslel jsem, že se sem nastěhuji jako… Zkrátka na to po dvou letech nejsem zvyklý,“ zakončil myšlenku. „Ne,“ vytrhlo ho něco z letargie a Harrymu až po dlouhé hluché chvíli došlo, že přichází odpověď na jeho dotaz, „teď ne. Chtěl jsem jen… předtím, než se sem definitivně nastěhuji…“ vstal a přešel ke krbové římse (! Co na ní pořád měl?). Harry začínal být jeho chováním zmatený.
„Chtěl bych se vám omluvit. Za všechno, co se stalo.“
Harry se na něj snažil podívat ještě pečlivěji. Měl výraz pevný jako skála. V jeho tváři se nehnul ani sval. Přesně jako kdysi. Přesto… vycítil, že se kus Snapea posunul někam dál. Že by se změnil? Nemyslitelné.
Nechtěl tomu uvěřit, proto raději vyrukoval s: „To není třeba. Poslyšte…“ než aby ho poslouchal. Než aby se třeba dozvěděl něco zajímavého. Co by měl chtít (jenže on z obavy nechtěl) slyšet. Naštěstí se Severus nenechal odradit. A stálo to za to.
„Ne, vy poslouchejte mě…“ zarazil ho Severus a pevně se mu podíval do očí. A Harrym otřáslo uvědomění, že to co uslyší teď, bude něco, co ho přesvědčí změnit na Severuse Snapea názor o sto osmdesát stupňů. Jen se sám v sobě nevyznal. Být rád, nebo ne? Rozhodl se, že si jeho řeč vyslechne, ať už měla přinést cokoli.
gigi
(ASISI, 25. 1. 2010 20:22)