Kapitola devátá
Kapitola devátá
Harry stál na prahu němý a čekal, co bude. Snape si ho na jeho vkus prohlížel příliš… zvláštně. Nač myslel?
Probíral se svou typickou úvahou na téma – Zvláštní chování nebelvísrké sebranky?
Vtom se na polici pohnula nějaká mrcha. Harry vyjekl, odskočil z prahu směr místnost a tím padlo jakési zvláštní ticho a i myšlenka, že by možná měl odpovědět na vyřčenou větu.
Protože to byl Snape, kdo promluvil.
„Tak jaká bude cena?“ zopakoval svou neustále dokola omílanou myšlenku znovu – tentokrát jen v jiné podobě.
Možná znělo až příliš zvláštně, že pronesená otázka byla ztělesněná samozřejmost. Co očekával, že odpoví? Na jednu stranu se díval na geniálnost v podobě sestavené laboratoře, která spíš než jakékoli slovo nebo čin vypovídala o nějakém impulsu citu a vášně a zapálení pro něco, na druhou stranu zabloudil do očí mistra lektvarů, které se v matném světle pochodně zrcadlovitě leskly a ukazovaly povolnost se vším – až se tomu Harryho žaludek vzpíral – s čím by mohl Harry přijít, snad jen že bylo nadmíru zřejmé, že by s tím čímkoli Snape nikdy nesouhlasil a nikdy by se tomu neoddal… nebo co to vlastně Zmijozelové dělají.
Pro Harryho to byla zvláštní situace. Aby si to přiznal zcela upřímně… kdy se mu poštěstí si jen tak o něco říct? Kdo mu kdy udělá tak otevřenou nabídku (za kterou už nebude muset sám nic platit)? Našlo by se mnoho věcí – desítky – o které by si rád – teď nebo v budoucnu – řekl. A přesto… on to, do háje, nedělal s myšlenkou na odměnu! Vyhodil šílené peníze a jediné, co si u toho představoval, byl zabavený a relativně spokojený Snape. Když jednou něco přijme… příště to udělá zase. A navíc tím jen potvrdí… veškeré nelichotivé myšlenky, které ten přerostlý netopýr měl nastřádané ve svém mozku. Ne. Harry mu byl pevně odhodlaný ukázat, že lidé nemusí být jen… svině.
Po chvíli očního kontaktu prudce vyrazil vpřed, stoupl si před Snapea, obličej měl jen pár centimetrů od jeho a vytrhnul mu z ruky hůl, o kterou se Snape doposud opíral. (Severusovi se zdálo, že se možná Potter bál, aby mu neutekl. Jenže tohle nebylo předmětem hovoru a tak to ani neokomentoval.) Nabral do plic vzduch, aby řekl: „Tohle bylo naposledy, co jste mi tu otázku položil. V jiném případě by se vám odpověď nemusela ani trochu líbit. Rozumíme si, že ano?“
Snape se podíval nedůvěřivě, ale vtom nějak neodhadl svou stabilitu. Zavrávoral. Hůl, o kterou se byl navyklý opírat, se nenacházela v jeho přímém dosahu. A tak se bez rozmýšlení opřel o to první, co mu padlo pod ruku. O Harryho.
A když už ho jednou držel, sevřel bolestivě jeho předloktí. „Co za to?“ zasyčel velmi pomalu přímo do Harryho obličeje. Věděl naprosto přesně, že by ho v té chvilce mohl ten naštvaný lev před ním rozsápat na kousky.
Podle Severusova mínění – přesně to Harry taky udělal. Protože přikývl a oznámil mu pomalým a vyrovnaným hlasem: „Něco, co stejně hned tak nedostanu. Důvěru.“ Snape se od jeho obličeje odtáhl a podíval se náhle zmateně.
„Důvěru?“ zopakoval, jakoby to slovo nikdy předtím neslyšel. „Proč byste měl něco takového chtít? Zrovna od…“ Od koho nedořekl, bylo to více než zřejmé. Harry si unaveně povzdechl, přesto nepřestal na Severuse upřeně zírat.
A pak udělal něco zvláštního. Něco, co Snape neočekával. No, neočekával je poněkud zavádějící. On si ani nemohl vzpomenout, kdy naposledy se mu něco takového přihodilo. Harry se totiž natáhl a lehce ho pohladil po tváři.
Severus vysloveně zamrzl. V pohybu, v uvažování, ve všem. Jen třeštil oči vzhůru k Harrymu.
A Harry nechápal, proč na něj hledí s takovou… hrůzou? Nevěděl totiž, jak jinak popsat pocity vepsané ve tváři svého hosta. I když ve skutečnosti nehleděl ani tak do tváře zděšení, jako spíš do naprosto prázdné schránky.
A když tohle Harrymu došlo, jeho první myšlenka byla mírně zarážející – co by musel udělat, aby ta prázdná schránka zmizela? Otázka zkoumání byla nasnadě a příležitost se opírala povážlivě blízko. Chtělo to jen sebrat více odvahy. Nebo to nebylo všechno? Co je správné? Co všechno si může dovolit? A co už ne? A pak ho nebývale ostře zasáhlo poznání. Ta část zděšení, která se Snapeovi objevila v očích. Ne… TOHLE přece celou tu dobu na mysli neměl, že ne? Odtáhl se prudce, prudčeji než by měl, když před chvílí přemýšlel, nad čím přemýšlel. A aby to trochu napravil, dodal o poznání jemněji, než zřejmě Snape očekával: „Přesuňme se do kuchyně, dobře?“ Severus jen lehce přikývl. Tak lehce, že by si to kývnutí mohl Harry klidně vybájit – to kdyby o to opravdu hodně stál. Proto udělal další část potřebnou k ujištění, k pohybu vpřed…
Ačkoli bylo řečeno, že se půjde do kuchyně, k akci se ani zdaleka neschylovalo. Ti dva tam stále stáli sotva pár centimetrů od sebe – Severus zbaven své opory v podobě hole, Harry sloužící jako poněkud nevhodně se pohybující náhradní opěra. Ani jeden se neměl k radikálnímu pohybu, který by toto dostaveníčko ukončil.
Harry se rozechvěle nadechl a neúmyslně tak nasál cizí vůni. „Neodpověděl jste,“ připomněl mu Severus, ale jeho roztříštěné a podivně zaujaté myšlenky to kupodivu nenapravilo. Ostatně nezdálo se, že by Severus jaksi téměř spočívající v jeho náručí požadoval odpověď, nebo mu na ní nějak záleželo. A jak že vlastně zněla otázka?
„Vážně?“ zeptal se proto Harry se stejnou dávkou zaujetí pošetilým tématem.
Problém se ukázal být hlubšího rázu. Harry si totiž nemohl vzpomenout, na co že to má vůbec odpovědět. Což ale ve skutečnosti nebyla ona hloubka. Hlubší byl fakt, že na tom v té situaci houby záleželo. TO byl ten „hlubší ráz“.
Na čem tedy v této situaci záleželo? Harry se nepatrně předklonil. A Severus nepatrně zaklonil hlavu. Že by probuzení? pomyslel si neochotně Harry. V této a jí podobné chvíli by asi nikdo nečekal prudké trhnutí, které Harrym náhle projelo. Zíral do těch tmavých očí a najednou s jistotou věděl, že to, co se mu ještě před vteřinou zdálo jako ten jediný možný čin… je v současné chvíli fatální blbost. Jinak to nazvat neuměl. Idiote, idiote, hučelo mu v hlavě.
Pitomče! znělo v tu samou dobu v hlavě Severusovi, který nechápal, kam se poděla jeho kontrola. V ten samý okamžik se oba podívali na hůl v jedné Harryho ruce. Severus se pro ni natáhl. Harry současně s jeho pohybem… jí trhl nazad. Ale pak…
Jak tak oba současně udělali prudký pohyb – Harry dozadu, Severus dopředu – v té těsné blízkosti, v jaké byli, to mělo jediný možný následek. Oba sletěli – Harry pozadu a Severus – dopředu na zem. Severusovo přistání bylo měkké, Harryho na oplátku… podivně uspokojující. Tentokrát vzhlédl Harry a Severus shlédl dolů.
Jejich dnešní počínání se začalo podezřele podobat jakémusi šílenému pokusu o seznamku dvou znepřátelených rodů. Přidejme ještě nějaké ty Malfoyovi a Weasleyovi a máme tu dokonalého Romea a Romea.
„Ehm,“ ozval se Harry ze země poněkud přidušeně, jak na něm spočívala váha Severusova těla a jemu se přece jen začínalo špatně dýchat. Přesto se však nedalo říct, že by se chtěl toho pocitu vyloženě zbavit. Dokonale pošetilý Nebelvír, jak by jistě v jiné situaci kousavě prohlásil ten, který na něm právě nedůstojně ležel.
„Hm?“ ozvalo se matně v neurčité odpovědi, načež se Severus mírně zavrtěl, jak hledal pohodlnější pozici pro svou bolavou končetinu.
„No… hm… já jen že…,“ lezlo z Harryho jak z chlupaté deky vysvětlení – problémem byl jen fakt, že zapomněl, co že to chtěl vlastně vysvětlit. Konečně, když pohyby ustaly, neurčitě si vzpomněl, „Totiž, promiňte… ale… nemůžu dýchat,“ prohlásil a pohledem se důsledně vyhýbal Snapeovi (do jehož tváře přes padající clonu černých vlasů stejně viděl jen stěží).
„Nemůžete… co?“ vypadlo ze Severuse, jako by se soustředil na něco úplně jiného a tudíž nechápal obsah řečeného. Dýchat! Něco tak triviálního v této situaci…
„Dýchat,“ pípl Harry podruhé a jeho tváře se svým odstínem pomalu přibližovaly k Ronově barvě vlasů.
„Jistě, to… nemůžete,“ utrousil Mistr a těžkopádně se začal zvedat, čímž definitivně ukončil tu podivnou auru, která se okolo tohoto okamžiku vznášela.
V okamžik, kdy se Harry postavil a dopomohl k tomu i Severusovi, se celé kouzlo jaksi rozbilo v trapném uhýbání očí a hledání Severusovy hole, studování podlahy a poliček a zase uhýbání očí. Opar, ve kterém nikdy nikdo neví, co dělat nebo říkat, se Harry snažil ze všech sil setřást a tak se pomalu dopravili do kuchyně.
Harry si uvědomil, že by někde začít měli… a snažil se, seč mohl, konečně začít vnímat jasně a ostře.
„Tak, hm, no… dáme si třeba… kávu?“ tato jednoduchá věta z něj vypadávala po malých dávkách, s pár trapnými nádechy.
„Kávu?“ podivil se roztržitě Severus, jakoby nikdy nic podobného neslyšel, neviděl, nepil a necítil. „Pokud máte nějakou poživatelnou…,“ zamumlal nakonec, načež si rukama prohrábl vlasy – gesto, které dělal zřídkakdy a které prozrazovala víc, než by si byl přál. A teprve když tuto rádoby provokativní a rýpavou větu dořekl, došlo mu, že vzhledem k Potterově kulinářskému umění to nebyla příliš trefná a místná poznámka.
Náhle to Harryho napadlo. Jeho oči se podivným způsobem zvětšily a přimhouřily zároveň, výraz ztuhl a pak se pozvolna roztopil v mazaném úsměvu. Celá jeho postava se ze strnulé uvolnila do naprosto detailně promyšlené a přitom tetelivé blahem, nadšením. Evidentně se na něco těšil, jen Severus teď jeho výraz absolutně nedokázal zařadit…
„Kávu ne,“ pomalu protáhl. A pak se zeptal na něco, co Severuse nejen šokovalo. Co přímo způsobilo, že hmatatelně tušil – souhlasit rovná se zavázat se. Pro něj rovná se katastrofa. Pro Pottera rovná se výhra.
„Ať to je cokoli, neříkejte to…,“ varoval Harryho rychle až mírně polekaným hlasem Mistr. Ovšem… pozdě. Už někdy v půlce jeho věty ta nebelvírská odvaha spustila rádoby nevinným tónem: „Mohl byste mi pomoct s vařením. Není to příliš odlišné od lektvarů – vlastně bych řekl, že je to velmi, ale velmi totožné. A kdybychom se mohli… občas… vystřídat… určitě by to bylo přínosné pro oba,“ zakončil s předstíranou přesvědčivostí a upřel na konsternovaně-mramorově bílého Snapea svůj upřímně-mazaný (je-li to možné – ale co není u Pottera možné nebo spíš: ale co je u Pottera nemožné, že?) pohled.
Severus se, se stále stejným výrazem, jen nečitelně díval do Potterovy tváře a přemýšlel, jak z téhle bryndy ven. Jelikož jakožto Velký Mistr lektvarů přece nemohl přiznat svému lektvarově antitalentovanému bývalému studentovi, že ve své velikosti a kvalifikovanosti vařit neumí (a to ani polévku). Tuto skutečnost plánoval do nejdelší smrti pod silnou vrstvu prachu skrýt. Jenže… všehoschopné tornádo s jizvou na čele přece jeho náhle tak tenkou vrstvu prachu neušetří… že?
Evidentně ne. Ono tornádo ztělesněné v lidském těle na něj totiž právě upíralo svůj zelený zrak, opíralo se o linku a… čekalo. Čekalo na jeho odpověď.
Komentáře
Přehled komentářů
Ketrin - na co? To zatím zůstane tajemstvím, nicméně - zkus si představovat... :-) Díky.
Gigi - :-) a kdo říká, že se vykroutí? My děkujeme.
:) :) :)
(Gigi..., 25. 5. 2010 17:47)u toho konce jsem se hrozně smála... mistr lektvarů neumí vařit?... perfektní... to jsem zvědavá jak se z toho Severus vykroutí... děkuji za další kousek...
:-)
(Ketrin_b, 24. 5. 2010 8:19)Opět jako vždy nádhera....jen by mě zajímalo na co že to Severus myslel když se váleli na zemi?.. :D ,... jsem zvědavá co tedy Severus uvaří... :DDDDDD
:-)
(ASISI, 25. 5. 2010 22:03)