Kapitola jedenáctá
Kapitola jedenáctá
Povytažení obočí: „Kdy?“ zaznělo hladce.
Zelené oči zabloudily k řádkům: „Za půl hodiny,“ vykoktal Harry, podíval se na Snapea, zamračil se a zase se začetl.
Snape se opřel o hůl, obě obočí téměř mizela v závratných výšinách. Jen přikývl a odkráčel. Kam, to Harry neměl ponětí. Znova se zmateně začetl do pergamenu. Proč tak náhle? Proč nedali vědět krbem? Proč tolik?!
Nepřítomně máchl hůlkou a sklidil šachy ze stolu. Další mávnutí a všechny věci v obýváku se začaly uklízet. Poté si sedl do křesla a začal znova číst.
Zatímco Severus udělal něco daleko užitečnějšího. Zabloudil do pracovny a zamířil k policím s knihami. Jeho prsty o své vlastní vůli začaly přejíždět po hřbetech knih, jen jemně, jemněji než pohlazení pírka. Oči mu kmitaly a hledaly něco, co by stálo za to. Jistě, tuny tíhy a statisíce stránek věnující se famfrpálu, zjevně ani jedna, která by měla nějakou hodnotu, nakoupená bezmyšlenkovitě nebo i hůř – zcela promyšleně. Naprosto tuctový brak, ať už v laciných papírových nebo slušně vypadajících, drahých vazbách. Severus jednu z nich ze zvědavosti vytáhl, otevřel ji, začetl se. Přečetl první odstavec, zamračil se, přelistoval na stranu tři a našel, co hledal. „Chytači byly,“ přečetl nahlas, potlačil asociace i znechucení, zavrtěl hlavou, zavřel knihu, zatlačil ji zpátky na místo. Nevzdával to. Hledal dál, občas některou vytáhl, protože neměla popis na hřbetě, aby ji zase vrátil s absolutním přesvědčením o svém nezájmu k tématu. Další část knihovny byla o něco zajímavější, jelikož skýtala… knihy, které opravovali asi stejní umělci, ale téma bylo černá magie a obrana proti ní. Když vytahoval čtvrtou knihu, něco na něj vypadlo. Zatlačil knihu zpět, aniž ji vytáhl, a sehnul se pro ten papír.
Byl na něm Potterovým nevzhledným písmem načmárán rodokmen. Nadpis hlásal: EN STIRPS NOBLIS ET GENS ANTIQUISSIMA BLACK.
Udělal tu chybu a podíval se. Ale fuj, zamračil se. Do nejdelší smrti neměl v úmyslu vědět, že měli Potterovi a Blackovi něco společného. I když to dávalo smysl… Ta idiocie musela být vrozená. Severus to smetí vrátil na místo a pokračoval ve zkoumání.
A modlil se – něco malého a tenkého, a aby to mělo hlavu a patu, nějaký smysl, ně… moment. Jeho oči zachytily v pravém dolním rohu něco, co znal. Důvěrně znal. Připloužil se tam, sklonil se a vytáhl… Přimhouřil oči, pohladil hřbet, přetáčel ji v ruce, než si konečně sedl a okamžitě nalistoval, aniž by se díval na název kapitoly, aniž by hledal v obsahu, aniž by se musel dívat na stránku – i když si jí byl vědom – a začetl se.
Žil byl kdysi dávno jistý pohledný, bohatý a nadaný mladý mág, který sledoval, jak pošetile si počínají jeho přátelé, když se zamilují – šňořili se a vyváděli všelijaké hlouposti, ztráceli chuť k jídlu i veškerou důstojnost. Mladý mág si proto umínil, že podobné slabosti nikdy nepodlehne, a zajistil se proti jejím svodům černou magií.
Příbuzní, kteří si jeho tajemství nebyli vědomi, pobaveně sledovali, jak povzneseně a lhostejně se chová.
„Však ono ho to přejde,“ provokovali, „jen co mu nějaké děvče padne do oka.“
Mladému mágovi ale stále žádné děvče do oka nepadlo. Našlo se sice mnoho dívek, jimž jeho povýšené chování imponovalo a které se ho těmi nejrafinovanějšími metodami snažily zaujmout, žádné z nich se však ne…“
„E-ehm,“ ozvalo se ode dveří. Potter stál na prahu, půl těla mu zakrývaly dveře, „chci jen říct – kdybyste se chtěl přidat…“ potlačený výkřik pomoc! Severus s přehledem ignoroval. Zavrčel, povytáhl pravé obočí a dál Pottera nevnímal.
„Já jen že jste zvaný. Nemusíte se tady schovávat… a tak vůbec,“ a Harry raději vycouval a šel se připravit na nadcházející… boj. Nebo co ho to vlastně čeká.
_o-O-o_
Nádech, mód – být milý, opatrný úsměv na rtech. Otevřel.
„Harry!“ nadechla se Molly Weasleyová a Harry se okamžitě ocitl uprostřed hurikánu. Ten když vás pohltí, zděsíte se. Postupně vás ovládne otupělost a vy se ptáte, kde vás to vyplivne. A nakonec, pokud máte tu smůlu přežít, se jen divíte.
A tak se Harry ocitl v náručí Molly, která v jedné ruce držela podivnou hmotu na talíři a druhou se – bez újmy hmoty, s menšími oděrkami na Harrym – jí povedlo obejmout Vyvoleného.
Následovala smršť dvojčat, Ginny, Bill a Fleur, Charlie a Artur Weasley, Hagrid – který se tak tak vecpal dveřmi. Všechna ta objetí ho omyla jak tsunami, takže když ho to vyplivlo na pobřeží Kalifornie, nějak ho nemohla (spíš nedokázala) překvapit tečka v podobě páru novomanželů Weasleyových.
Ron pokrčil rameny a usmál se, trochu unaveně, zatímco Hermiona si Harryho starostlivě prohlédla a mezi obočím se jí objevila vráska.
Harry významně zvedl obě obočí.
„Omlouvám se,“ v hlase Ronovi zněla stopa po lítosti, „nedali si říct.“
„Vypadáš strašně,“ zkonstatovala Hermiona a tsunami objetí opět pokračovalo. Když se z něj konečně stáhla, přistoupil k němu Ron a v pochopení mu pouze popleskal a stiskl rameno.
„Vo co tady běží, Harry?“ obořil se na něj Hagrid okamžitě, jakmile se zavřely dveře.
„Ale no tak, Hagride,“ usmála se Molly nervózně, hmota na talíři dávno ležela na stole. Nicméně její pohled i přes pokárání Hagrida zůstal stejně zvědavý jako pohledy všech ostatních.
„Jde o to,“ ozval se pan Weasley uklidňujícím tónem, „však víš… co se psalo v novinách.“
Harry přimhouřil oči: „Co se tam psalo, pane Weasley?“ Harry netušil… od jisté doby předplatné Denního věštce jaksi… přenechal náročnějším čtenářům.
„Nedělej z nás idioty,“ ozval se Fred. Nebo George…. Jeden z nich.
„Jen jsme vyšli z obchodu…“ dodal ten druhý.
„A jedna z našich pravidelných zákaznic nás zastavila.“
„Povídá: „Vy jste přátelé Harryho Pottera, že?““
„A my jsme řekli – samozřejmě.“
„A ona na nás vybalí: „Co je pravdy na tom, že Severus Snape žije u něj?““
„A my na to –,“ a ozvalo se dvojhlasně nevěřícné: „Prosím?!“
„Víš, jak jsme se cítili?“
„Jako by nás přetáhli palicí naší vlastní výroby!“
„A ta není vůbec měkká.“
„A tak jsme si říkali…“ jedno z dvojčat se podívalo na druhé.
To převzalo štafetu: „Říkali jsme si – to by náš přítel neudělal…“
Harry sevřel oči a promnul si je v bezradném gestu, než ruku spustil dolů a zeptal se unaveně: „Co přesně bych neudělal?“
„Nezamlčel bys, že sis domů nastěhoval vězně,“ řekla Ginny vyčítavě. „Tím spíš, když je to náš…“
„Bývalý nejnenáviděnější profesor,“ doplnil ji bez skrupulí a náznaku výčitek Charlie.
„Ta přezdívka mu zůstala?“ zeptal se pobaveně Bill a objal Fleur kolem pasu. Přestal se usmívat, když si všiml spalujícího pohledu svého bratra Charlieho.
„O to přece nejde,“ zakročil pan Weasley. „Harry…“
„Promiň, taťko,“ přerušil ho Ron, „ono tady o to ve skutečnosti jde.“
„Rone!“ vykřikla Hermiona pobouřeně a stejně pobouřeně se na svého muže obrátila.
„A ne? Nic nám neřekl… Přivedl si sem Snapea a ani se neobtěžoval dát nám vědět. Takže samozřejmě zůstává ta otázka – jsme pro něj ještě důležití?“ obrátil se na Harryho. „A proto ta delegace,“ a rozpřáhl ruku ve směru místnosti, kde se rozprostírali hlavně a povětšinou Weasleyové.
„Dobře,“ přikývl Harry odevzdaně.
„Dobrý?“ ozval se Hagrid. „Co je na tom dobrýho, Harry?! Dyť… Snape! Pardijé! Todleto… to nemůže být pravda. To je snad zlej sen.“
„Upřímně doufám,“ polkl Harry, „že mi vysvětlíte vaše pobouření, a stejně usilovně doufám, že by se vysvětlení mohlo konat jinde než u vchodu do domu.“ Podíval se na tichý dav. „Nepůjdeme do obýváku?“
Šli.
„Tak?“ vybalil na něj Hagrid přímo.
„Promiň, Hagride,“ řekl Harry a otočil se na něj, „co ti vadí?“
„Harry,“ zakňučel nešťastně obr, „dyť je to Snape. Znáš ho. A já znám vás voba. A musím připustit, že jste voba skvělý, všechna čest, vo tom žádná, jen… každý zvlášť! A já nemůžu uvěřit, žes nám to neřek.“
„Bylo to přání ministra,“ řekl Harry a nehnutě zíral do koberce vedle Hagridovy obrovské boty. „Neměl jsem čas se rozhodovat nebo…“
„…radit,“ dodala dotčeně Ginny.
„Harry…“ vydechla Hermiona zklamaně.
„To jste všichni proti?!“ neubránil se Harry útočnému tónu hlasu.
„Jak to bylo?“ zeptala se Molly dobrosrdečně a starostlivě Harryho pozorovala.
„Pustili ho. Neměl kam jít… a…“ a zarazil se, zamračil. „Pokud to ministr nechtěl sdělovat,“ otočil se Harry přímo na Artura, „asi měl důvod.“
„Pokud to byl nějaký důvod,“ řekla Hermiona, „netýkal se tebe, Harry. Ale profesora Snapea. A jeho… návratu nebo co to znamená.“
„Tak ať. Proč se tedy s důvěrou neobrátíte na něj a neptáte se jeho?“ zeptal se Harry naštvaně.
„Ty jsi ten, kdo přijal. A nezeptal ses. Harry, my chceme jen tvé dobro, vždy jsme chtěli. Ne ministr. Proto tady jsme… a protože si myslíme, že to byla chyba,“ vyslovila Hermiona neochotně očividné, plná tichého smutku, že nesouhlasit musí. Váhavě dodala: „Ty jsi s tou informací naložil, jako by to bylo nějaké…“ hlas jí odumřel.
„Špinavé tajemství,“ dořekl potichu Ron. „A pokud není…“
„To není!“ bránil se Harry.
„…tak kdy jsi nám to tedy chtěl říct…?“ zeptal se Ron a bylo vidět, že ho to trápí. Hodně.
Harry mlčel.
„A v tom to je, Harry,“ ozval se pan Weasley. „Máme o tebe starost. Známe tvou a Severusovu minulost a nějak nevěříme, že by to mohlo… být dobré.“
„Mluvíte, jako bychom se brali,“ oznámil jim Harry výsměšně.
„Ne,“ ozval se ostře Charlie, „tobě zjevně nedochází, že dostáváš do průšvihu lidi kolem sebe. Své blízké, abych tak řekl. Co pro tebe Snape udělal, co jsme neudělali my, že sis vybral chránit Snapea a nám se postarat o problémy?“ vyjel na něj.
„Bráško…“ snažil se ho zastavit Bill a Fleur se mračila, což její tváři vůbec neslušelo.
„Ne! Je to pravda,“ nedal se Charlie. „A ty to moc dobře víš. Všichni v této místnosti měli kvůli Harryho rozhodnutí co do činění s všetečnými otázkami nebo výhružkami…“
Harry se ostře nadechl: „Co tím myslíš?“
„Koho myslíš, že ukrýváš, Harry?“ otočil se na něj vyzývavě Charlie. „Beránka? Neviňátko?“
Harry založil ruce na hrudi, pohled opětoval: „Svého bývalého profesora, přítele Brumbála a člověka, který mi několikrát zachránil život,“ odpověděl pevně.
„Fajn,“ sykl Charlie, „my byli taky Brumbálovými přáteli, a pokud si vzpomínám dobře, bojovali jsme v bitvě všichni a všichni za tebe. Tak jak je možné, že si vybereš chránit jeho?!“
„Bylo mi to osobně ministrem nařízeno!“ ohradil se Harry.
„Měl jsi odmítnout!“ prskl Charlie.
„Charlie,“ oslovil syna varovně Artur.
„Já ti povím, komu jsi dal přednost,“ vyhrkl Charlie naštvaně a narovnal se, ruce sevřené v pěst se mu nepatrně chvěly. „To tvé neviňátko vyvraždilo rodinu mého šéfa, takže ne, pane Lewisi, nepozastavuji se nad tím, že jste si vylil zlost na mě a dal mi výpověď, já tomu totiž NAPROSTO ROZUMÍM!“ křikl Charlie vztekle.
„Měli bychom jít,“ pípla Fleur a tahala manžela za hábit. Harry se jen zděšeně díval do Charlieho obličeje.
„Dvě vnoučata, osm a čtyři, jeho dcera a její manžel,“ dodal Charlie chladně. „Takž ne, nedivím se jemu, že vyhodil mě, divím se tobě, že dopustíš, abychom dopláceli na tvé… odpouštění… nebo o co se tady snažíš.“
„To stačilo,“ řekl Artur a vyvedl s pomocí Billa vzpouzejícího se Charlieho ven. Na Harryho se ještě omluvně podíval. Ginny s dvojčaty šli za nimi, Ginny zachmuřený obličej sklonila k zemi, Fred a George svými pohledy výmluvně říkali vždy jsme za tebou stáli, proč nás teď zrazuješ?
„Zlatíčko,“ Molly zavrtěla hlavou, v očích vepsaný smutek.
„To není pravda,“ zabručel Hagrid a položil těžkou ruku na Harryho rameno. Harry sebou trhl. „Ne všichni máme problémy se šéfy. A pořád jsme s tebou, ať uděláš, co uděláš, vo tom žádná. Jen…“
„…se nás ptají a my nemáme jak jim odpovědět,“ dořekl za poloobra Ron.
„Pochop ho, drahoušku,“ řekla Molly, „draci jsou a byli jeho život. Tady se k nim nemá jak dostat, natož s nimi pracovat. A všude jinde… vždyť víš, jak to je. Buď mají draků málo a krotitele nepotřebují, nebo nechtějí cizince, nebo zkrátka mají jen pár druhů draků a…“
Harry ji přerušil: „Proto jste přišli…“ vydechl roztřeseně, rozhořčeně.
„No…“ nadechla se Molly.
„Děkuji, paní Weasleyová, mám se výborně,“ oznámil Harry prázdně. „A teď, když mě omluvíte…“ otočil se k odchodu.
„Harry!“ vyjekla Hermiona.
„Tak nějak jsem pochopil, že když ty k tomu nemáš co říct, Hermiono, mám toho já na srdci ještě méně,“ pronesl Harry pomalu.
„My ne…“ začala Hermiona, ale ztichla. Všichni mlčeli. A Harry je tam zanechal; jen tlumené: „Kdykoli nás budeš potřebovat…“ jeho ústup téměř zastavilo. Skoro.
Odešel do kuchyně. Sotva se tam dostal, popadla jeho rameno čísi ruka a nemilosrdně ho otočila: „Nemohl jsi čekat, že to bude procházka růžovým sadem. Polovinu z nás si našli kolegové nebo nadřízení v práci. Vzteklí, zoufalí nebo odhodlaní. Pološílení. Lační po Snapeově krvi. Krvi vraha. Všichni po právu. Druhá polovina z nás je zhrozena, že jsi vzal do domu, kam nás nechceš pomalu ani pozvat na návštěvu, protože je to Merlin ví co, snad tvůj chrám nebo… to je jedno – že jsi sem vzal bydlet Snapea. Člověka, kterého jsme nesnášeli, nenáviděli, nemohli vystát a on nemohl vystát nás. Zamlčel jsi nám to, čekal, až se to dozvíme z novin… proč? Pro co?“
„Promiň, že to tak říkám,“ zabodl Harry do Rona oči, „ale od vaší svatby se taky nevídáme tak často jako dřív,“ záblesk viny zažehl v Harrym oheň obvinění, který mu dodal sílu nadechnout se a zeptat se, „takže jediná šance, jak vás teď vidět, je udělat něco nepředvídatelného? Fajn, příště, až se mi bude po vaší společnosti stýskat, vymyslím obdobu s Malfoyem!“
„Promiň, to je výčitka?“ vyjel na něj Ron. „To ty ses zahrabal do práce a nás neustále odmítal!“
„Proč asi?!“ zakřičel Harry.
„Jo – proč vlastně?!“ odmítal se vzdát Ron.
„Není to očividné?“ naléhal Harry.
„Ne, to není,“ trval na svém Ron.
Harry shodil Ronovu ruku a pevně, nepřirozeně klidně prohlásil: „Jsem tu pro vás. Ale třetí kolo dělat odmítám.“
Ron zalapal po dechu: „A to je všechno?“
„Chceš snad víc?“ zeptal se Harry vyzývavě.
Ron ještě chvíli nejistě přešlapoval, než svěsil ramena a otočil se k Harrymu zády: „Víš, nemáš tak docela pravdu…“
„Vím, tak trochu se mýlím, co?“ protáhl posměšně Harry.
„Jak řekla Hermiona,“ vydechl Ron dlouze, jako by mu něco stlačovalo hrudník, aniž se za celou dobu byť podíval Harryho směrem; nicméně citelně rozhodný nedat se vyprovokoval k další hádce, „kdykoli nás budeš potřebovat…“
„Nápodobně,“ řekl Harry. Ron odešel. A Harry vydechl: „Bratříčku…“
Když klaply domovní dveře za obrem, který se jimi sotva protlačil ven, zamířil Harry bezmyšlenkovitě do své pracovny.
Snape tam stále seděl, mírně pobledlý, v ruce tu samou, tenkou knihu, díval se do ní – spíš zíral – ale duhovky stály na místě, tedy nečetl. Harry za sebou zavřel dveře, opřel se o ně, ruce za zády, ve tváři výraz, jako když se po zemi přežene stádo hipogryfů a zanechá ji jakoukoli, jen ne nezměněnou, surové emoce a vzpomínky vláčené, kudy se dalo, a když už to nešlo skrz obličej, prodraly se do očí, sucho v ústech. Ale neřekl nic. Jen se díval na strnulého Snapea u něj na pohovce a říkal si, jak se sem k čertu dostal. A když už ticho bylo příliš nicneříkající, což jeho rozdrásané nitro snášelo těžce, přešel ke skříni, vylovil sklenku a whisky, a jako že obyčejně nepil, nyní si nalil dva centimetry ode dna. Lokl si a polovina obsahu ubyla. Hmátl po hůlce, rozžehl oheň v krbu a došel ke Snapeovu křeslu. Opřel se o něj bokem, oči ztracené v plamenech, hrdlo spaloval líh. Podprahově zaznamenané Bajky barda Beedleho ho neměly šanci zajímat.
„Poslouchal jste?“ zeptal se Harry znenadání.
Snape zadusil v hrdle něco, co mohlo být pohrdavý výsměch stejně jako pobouření, ale nejpravděpodobněji to byla sebekritičnost: „Pan Weasley je stejně jako všichni Weasleyové nepřeslechnutelný,“ protáhl. A dodal: „A nikdo se nepostaral o diskrétnost.“ Což znamenalo: Všichni jste kouzelníci a všichni jste neomluvitelně tupí. Nebo spíš: Bohužel. Chtěli, abych to slyšel; já ne.
Harry zase přikývl: „Lewis,“ rozmělnil. A zmlkl, nechávaje Snapeovi prostor pro cokoli.
Snape nějakou dobu čekal, než se otázal: „Nezeptáte se?“ A když mu odpovědí bylo ticho, dodal, s pohledem, který stočil k ohni: „Udělal bych to znova.“
Sklenička z Harryho prstů vyklouzla stejně hladce, jako by ji proměnili v sůl a než dopadla na zem, udělali z ní zase sklo. To střepy na zemi ho přesvědčily, a ten zvuk skla tříštícího se o parkety. Ruka, kterou ji donedávna svíral, se zachvěla. Harry ji spustil k boku jako nějaký nepotřebný předmět. Ve tváři ošklivě zesinal: „Prosím?“
„Slyšel jste,“ sykl Snape. Známka rozčilení číslo jedna. A ačkoli byl jeho pohled nehybný, jeho tělo snad i uvolněné, hlas nebyl ani jedno.
Jen Harry nevěděl, jak si to přebrat: „Ano,“ přitakal, „ale nerozuměl.“
Snape se ušklíbl a ústa donutila neochotný mozek promluvit: „Ona a její rodina byla důkaz mé věrnosti poté, co Temný pán znova povstal a já se vrátil. A díky nim jste naživu vy a Temný pán je mrtev. Nelituji,“ řekl hladce, striktně, rozhodně i pravdivě zároveň, a Harry měl pocit, jako by tančil na ostří bezvědomí, příčetnosti, a zemi klidu a míru a pochopení, přijetí, uznání, smysluplnosti, důvodu, pro který se balancuje a tancuje dál, až než přijde čas přepadnout přes okraj. A odejít.
Snape se opřel o hůl, vstal, položil Bajky na křeslo a neslyšně odešel.