Kapitola dvacátá druhá
18. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ – LÁKAVÝ SPÁČ
Severus pomalu vstal a svou obvyklou plíživou chůzí obešel svůj stůl. Černý plášť se za nímneslyšně vlnil, když udělal dalších pár kroků kupředu, aby se vzápětí zarazil na místě. O kousek couvl. Popošel dopředu. Zarazil se, otočil se, zaklel.
Nakonec sevřel ruce pevně v pěst a nevyzpytatelným pohledem se zadíval na Hermionu. Ruku měla volně přehozenou přes opěradlo židle, v druhé pevně svírala hůlku. Pár pramenů vlnitých vlasů jí zakrývalo tvář. Vypadala uvolněně a důvěřivě.
K rozhodujícímu pohybu ho přiměl až sílící zápach, linoucí se z kotlíku. Konečně (už rozhodnějším krokem) dorazil k Hermionině stolu. Mávl rukou, čímž uhasil plamen pod spáleným lektvarem. I když... pozorněji se zahleděl na zlatavou tekutinu. Barva byla vynikající. Zhluboka se nadechl. I vůně se zdála naprosto v pořádku. Na koncisvého zkoumání nabral trošku vroucí tekutiny do připravené odměrky a prohlížel si ji ve slabém sklepním světle. Hustota byla prakticky dokonalá, zlatavé odlesky zanechávaly na skle přesně tu stopu, kterou vyžadoval a s kterou měli téměř všichni žáci problémy.
Nepřekvapen, odložil odměrku a tiše zamumlal:
„Výborně.“
Na okamžik se zarazil, skoro se zdálo,že přemýšlí, načež s mírně kyselým úšklebkem dodal –
„Pětbodů pro Nebelvír.“
Za jeho zády se ozval rachot. Nehledě na to, co si Hermiona nebo ředitelka myslely – on o chování počítadel věděl od samého začátku.
Úšklebek se prohloubil. Tohle byl historický okamžik. Severus Snape udělil body koleji, kteroubytostně nesnášel. A udělal to poprvé za svou téměř dvacetiletou učitelskou kariéru. Neměl by to někde zaznamenat? Pro příští generace?
Jeho impozantní zjev se stále tyčil nad kotlíkem s ukázkovým lektvarem Odpuštění a spící Hermionou.
Co má dělat? Znechuceně si odfrkl. Dříve by se nikdyneptal, co mám dělat! V poslední době se chová opravdu pitomě.
Když už by byl nějaký student tak neskonale pošetilý, že by si dovolil USNOUT při přípravě jeho lektvaru, v jeho kabinetě, při jeho hodině... neváhal by ani vteřinu, strhl (nikoli přidal) by mu minimálně sto bodů a uložil mu týdenní krutý trest v podobě kuchání třaskavých skvorejšů.
Ale ještě předtím by ho urychleně probral nějakou peprnou kletbou a následně zcela zdeptal svým ledovým hlasem a zabijáckým pohledem. To vše a možná ještě více... ale rozhodně by nad oním nešťastníkem nestál se zamyšleným výrazem, nepřidělil by mu body a... Merline! Určitě by necítil náhlou silnou touhu mu (lépe řečeno jí) odhrnout pramen vlasů z čela.
Tak co s tím?
Div, že nezačal nerozhodně přešlapovat. Ruka, strnule zaťatá v pěst, ho svrběla touhou znovu se dotknout té jemné kůže. Ten neodbytný pocit byl o to silnější, že objekt jeho touhy se nenacházel ve stavu bdělosti, z čehož plynulo, že by si ušetřil i jisté nepříjemnosti.
Rozum mu naopak radil – vzbudit a vyhodit!
Co bude silnější? Tento odvěký boj, který Severus právě sváděl, měl nejistého vítěze.
Ve sklepení bylo hrobové ticho, hodinová ručička se pomalu sunula vpřed.
Pak Severus rozvážně obešel přeplněný pracovní stolek. Zastavil se až těsně před spící Hermionou. Chvilku na ni upřeně hleděl, než opatrně natáhl ruku. Jeho pohyby byly nezvykle pomalé a vláčné, postrádaly svou obvyklou jistotu,razantnost a rozhodnost.
Ukazováčkem jemně odhrnul pramen zatoulaných vlasů, pokračoval přes čelo níž, až se dotýkal sametové kůže na tváři. Špička jeho prstu se zarazila v těsné blízkosti rtů.
Hermiona nejevila žádné známky blížícího se probuzení. Možná proto si dovolil přidat k ukazováčku i palec. Následně oběma prsty lehce, skoro neznatelně, přejel po plném dolním rtu.
Emoce v jeho nitru sváděly urputný boj. Na jednu stranu se mu tato nová zkušenost, pramenící z objevování něčeho, co je příjemné, něčeho, co on sám chce, co nedělá z donucení, zalíbila.
Na stranu druhou ho mučilo jeho (krutým životem) vypěstované přesvědčení, že není v jeho právu dopřát si něco jen tak, pro potěšení.
Navíc si víc než jasně uvědomoval, že předmět jeho sílící touhy je jeho studentka. Proč jen nemá sílu tuhle záležitost ukončit? Kdy povolilo jeho, k dokonalosti vybroušené, umění, odepřít si vše, co je jen neznatelně lákavé?
S prsty stále ještě na ženských rtech zpozorněl.
Jeho trénovaný zrak zachytil téměř nepostřehnutelné zachvění Hermioniných očních víček. I její dýchání se změnilo.
Chtěl ruku rychle stáhnout, když si uvědomil, že Hermiona nereaguje. Byla vzhůru, tím si byl jistý. Z nějakého důvodu však spánek dál předstírala.
A on se pošetile, popíraje tak všechny své zásady, rozhodl přistoupit na její hru.
Hry, obecně, neměl rád, ale tahle se mu začínala líbit. Považoval to za slabost, nicméně - upřít si to nedokázal. Ne v tuto chvíli.
Jeho prsty tedy znovu pohladily dolní ret, aby se vzápětí přesunuly do pravého koutku úst. Odtud byl jen milimetr k malé, světle hnědé, pize, kterou kdosi nazval „pihou krásy“.
Posunul ruku tímto směrem.
Naklonil se trochu blíž, od dívčího obličeje byl nyní sotva dvacet centimetrů. Zrovna váhal, co má udělat dál, když se těžké dveře jeho kabinetu s rachotem rozlétly.
| Kapitola 21 | Kapitola 22 | Kapitola 23 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
