Kapitola dvacátá první
17. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ – LEKTVAR ODPUŠTĚNÍ
Severus znechuceně odtrhl pohled od tikajících hodin. Za deset minut šest. Co ho to jen popadlo, že si na dnešní večer naplánoval neočekávanou hodinu lektvarů?! A teď tady sedí jako netrpělivé štěně a tupě zírá na hodiny. Ještě mu chybí, aby začal výt nedočkavostí. Co se to s ním děje? Merlin je mu svědkem, že si absolutně neví rady. Neví si rady! On!
Po této vskutku povzbudivé myšlence praštil pěstí do stolu. Ještě, že už nemusí tvrdnout v ředitelně nad těmi nemožnými lejstry. Musel si přiznat - když uviděl svou nadřízenou vstupovat do dveří, měl chuť ji málem obejmout. Konečně mohl vypadnout a přestat si hrát na ředitele. Pochopitelně, že nic tak pošetilého neudělal, s kamenným výrazem Minervu pozdravil a jízlivě se otázal, zda bylo nevhodné počasí, když je tak brzy zpátky. Breptala cosi o pocitu vykonání neodkladné práce. Málem se neudržel a vmetl jí, že opravdu neodkladná práce tady byla před pár dny, kdy se ONA stále ještě rekreovala. Nahlas neřekl nic, suše pokýval hlavou a odporoučel se do svého tichého mrazivého sklepení.
Ta úleva! Žádný Albus, který jako malé dítě cumlal jednu sladkost za druhou a přitom měl nekontrolovatelný zvyk klást mu na srdce „dobré rady“. Žádní otravní skřítci, snažící se mu zavděčit k zbláznění, žádné šmírující obrazy a hejno nemožných sov, žádné stádo Nebelvírských trotlů, žádná Hermiona...
A to bude zřejmě kámen úrazu, protože jinak si nedokázal vysvětlit tu šílenost s dnešní stupidní hodinou lektvarů. Místo aby si užíval zaslouženého volna, klidu, přítmí a ticha... Ne! V tomhle se hrabat nehodlá. Ještě by přišel na nějakou vysoce znepokojivou věc. Jako by nestačilo, že celá tahle situace je už tak dost šílená... analyzovat nelogické a nepochopitelné... ne, o to on nestojí, skutečně ne.
Severus zmučeně potřepalhlavou.
Možná by nebylo od věci troškupouvažovat nad tím, jaký lektvar by dnes jeho pilná studentka měla připravit.
Zatraceně! On je přece vždy připraven. Na jakoukoli situaci. A teď tady sedí jak idiot a neví, co má dát uvařit jedné obyčejné Nebelvírce?! Něco mu muselo zatemnit mozek, jinak se to nedá vysvětlit.
Prudce chňapl po sedmi set stránkovém výtisku - Lektvary možné, nemožné, reálné i nereálné. Pod tímto povzbuzujícím nápisem se skvěl ještě povzbuzující dodatek: S námi levou zadní uvaříte cokoliv!
Díky Merlinovi, ta kniha byla i přes svůj nemožný název dobrá. Jistě, výborná nebyla, Severus měl prakticky nesplnitelné nároky, ale pro tu bandu tupců, co mohl tak laskavě vyučovat, byla poměrnědostačující.
Téměř poslepu nalistoval stranu šest set devadesát dva. Konečný oddíl knihy, kde se nacházely velmi složité a komplikované lektvary.
Se staženým obočím chvilku zírala na – Lektvar Odpuštění, hlásal nápis sebevědomě.
Délka vaření: čtyři hodiny bez přerušení (pouze mezi kroky třicet jedna a třicet dva je desetiminutová pauza určená na duševní odpočinek lektvaristy.)
Se vší svou smrtijedskou zatvrzelostí byl odhodlaný neřešit, proč si vybral zrovna tento (na postup naprosto šílený) lektvar. Návod čítal celkem třicet osm bodů. Upřímně musel uznat, že i on sám podobně dlouhá vaření neměl zrovna v oblibě. Přece jenom – být soustředěný tak dlouho... to dá zabrat...
Tiché zaklepání ho vytrhlo z nevítaných myšlenek. S prstem položeným na stránce s návodem, zvolal „dále.“
Hermiona vstupující dovnitř měla na tváři z části vzpurný, z části nejistý výraz. Obezřetně se rozhlédla kolem sebe, jako by čekala, kdo na ni zaútočí. Nakonec tiše pronesla své –
„Dobrý večer.“
Teprve po tomto, zřejmě ne úplnědobrovolném pozdravu, na něj pohlédla.
„Dobrý večer,“ odvětil klidně a rukou ukázal na její obvyklé místo. Ostražitě se posadila, brk, pergameny a učebnice odkládajícna hromadu neopravených esejů na důležité téma: Rozbor padesáti základních a zcela primitivníchznaků jednotlivých druhů kotlíků včetně jejich objemu, tloušťky dna a šířky stěny.
Hermiona založila ruce v klíně (jak jen nechtěla, aby si všiml, že se jí mírně chvějí!) a s očekáváním na něj hleděla.
„Ehm... tedy...,“ zakoktal se naprosto neuvěřitelně Severus, „jelikož se paní ředitelka uráčila vrátit dříve, než měla ve svém laskavém úmyslu,“ pokračoval (už konečně) plynule a ironicky, „říkal jsem si, proč ztrácet čas?“ pronesl na vysvětlenou, jako by se tím vysvětlovalo úplně všechno.
Hermiona pochopitelně nechápala vůbec nic, (kdo se má taky vyznat v těch temných a nelogických myšlenkových pochodech?), ačkoli se snažila tvářit pokud možno neutrálně.
Když stále nic neříkala, Severus si povzdechl.
„Takže jsem pro vás na dnešek připravil tento banální lektvar,“ pokračoval ve své jednostranné konverzaci, zatímco se natahoval přes svůj zaneřáděný stůl a podával jí rozevřenou knihu.
Ruka ji pod nečekanou vahou té bichle malinko podklesla, takže se snažila o úchop oběma rukama, přičemž se nechtěně dotkla jeho prstů. V konečcích těch svých ucítila náhlý výboj známé statické elektřiny. Rychle ucukla, všímajíc si, že on udělal to samé.
Prudce si skousla spodní ret, aby nezasténala nahlas. Zatraceně...
Rozpačitě sklopila oči k nalistované stránce, vědoma si jeho intenzivního pohledu a málem zasténala znovu. Tenhle lektvar znala, samozřejmě, ale jestli ho má uvařit celý sama, nevyjde odsud dřív než po desáté večer a úplně vyždímaná. Skvělé.
Pak se její pohled zastavil na nadpisu. Chvilku na něj mlčky zírala, než jí došlo, že ten název by mohl něco znamenat. Že by... ale ne. Představa, že by si Severus Snape vůbec uvědomil, že udělal chybu, dobrovolně to uznal a ještě se takhle neuměle omlouval... to bylo prostě... nereálné.
Ale když upřela svůj zničený oříškový pohled zpátky na jeho tvář, na okamžik měla dojem, že v jeho očích zahlédla výraz nejistoty. Zmizel však tak rychle, že to mohlo být jen její zbožné přání.
Tiše se zeptala:
„Takže můžu začít... pane?“
Dočkala se jen nepatrného kývnutí.
S knihou přitisknutou k hrudi se odebrala ke „svému“ pracovnímu koutku.
Severus si rozmrzele uvědomil, že díky svému podnětnémuhloubání nenachystal potřebné suroviny. A přitom jich na tento lehký lektvar bylo třeba požehnaně. No ale... přece nevyskočí a nezačne na hromadu snaživě snášet muší křídla, bodliny z ježka nebo mločí ocásky? Jak by vypadal?
V žádném případě, zamítl okamžitě tento pošetilý nápad Severus.
„Veškeré suroviny, které budete potřebovat, najdete srovnané podle abecedy ve vitrínách.“ Oznámil jí jako by mimochodem s pohledem upřeným na jakýsi pergamen. Rukou přitom ještě stihl opsat místnost. Police se totiž nacházely po celém jejím obvodu.
Hermiona měla neodolatelnou chuť jít a praštit ho tou dvoukilovou knihou, kterou měla stále v ruce, po hlavě.
Jenom než snese na jedno místo těch – zběžně nahlédla do učebnice – sto dvacet ingrediencí, bude hodina pryč. Jedna věc byla přesto překvapující – nepořádek na jeho stole byl v přímém kontrastu s precizně vyrovnanými a dokonale popsanými lahvičkami. Nečekané.
Následující hodina ji dováděla k nepříčetnosti. Asi pět lahviček, které potřebovala, se nacházelo na poličce za Severusovým stolem. To znamenalo prosmýknout se za jeho židlí a při troše štěstí ukořistit hledanou věc rychle a bez toho, že by něco rozbila.
Snape pochopitelně nedal ani náznakem najevo, že by se ráčil o kousek posunout, zatímco ona se za ním protahovala jako užovka v křečovité snaze se ho nedotknout.
A ona zase nejevila ani nejmenší ochotu ho o uvolnění místa požádat.
Na moment měla na mále. Jedna malá lahvička plná strouhaných drápů kuřat ležela tak vysoko, že i při maximální snaze na ni dosáhla jen konečky prstů. Na okamžik se rozhodovala, zda ztratit rovnováhu a přepadnout přímo na Mistra lektvarů, nebo nechat drápy, ať se blíže seznámí s podlahou ve sklepení. Těžké dilema.
Nakonec stál Merlin při ní – lahvičku zachytila v okamžiku, kdy se vydávala na strmý pád. Oddechla si tak hlasitě, že to její učitel musel slyšet. Ani v tento nahnutý okamžik ovšem nedal najevo, že si je vědom skutečnosti, jak málo ho dělilo od okamžiku, kdy mu Hermiona přistane na zádech. Ví ten necita vůbec, že je tady?!
Na jejím stole nebylo k hnutí. Bez ladu a skladu se zde tyčily skleněné lahve všech možných velikostí. Ta největší měla objem čtyři litry a plavaly v ní žabí stehýnka.
Tik tak, tik tak... monotónně odbíjely hodiny. Sedm, půl osmé, osm, půl deváté... Bylo asi půl osmé, když čas raději přestala vnímat. A bylo po půl deváté, když měla pocit, že tohle sklepní ticho je i na její vkus trochu moc. V devět jí začala být zima, otřásla se. Ve čtvrt na deset si uvědomila, že v místnosti je najednou příjemné teplo. Někdo zřejmě použil ohřívací kouzlo. Jenže jak ten „někdo“ zjistil, že je jí chladno, když už celé hodiny nezvedl zrak?
U bodu třicet, tedy v místě kde měla tu břečku přivést k varu, nasucho polkla a olízla si rty. Postupná pára, stoupající z kotlíku, a nečekané oteplení v místnosti mělo za následek, že dostala pořádnou žízeň.
U bodu třicet jedna si všimla skleničky s vodou, která se krčila na samém rohu přeplněného stolu. Překvapeně zvedla obočí a podívala se na druhou stranu kabinetu. Severus okatě cosi drápal na dlouhý pergamen. Dělá někdy vůbec něco jiného?
Chtěla mu poděkovat, když jí došlo, že pokud on jí nedokáže dát tu pitomou vodu jednoduše do ruky, zatímco ona se tady lopotí s jeho šíleným lektvarem, kterým se ON zřejmě snaží omluvit... tak potom mu ONA nemá zapotřebí děkovat.
Hrdá na své logické zdůvodnění situace, málem přetáhla dobu vaření. Trošku zazmatkovala, jak rychle hledala místo kam skleničku odložit.
Severus se ušklíbl. Samozřejmě, že vnímal každý její pohyb. Celou tu dobu. Jestli vás role dvojitého agenta něco naučí, tak sledovat své okolí aniž by si toho všimlo. Na druhou stranu – s hlavou do poloviny zabořenou v kotlíku opravdu není těžké přehlédnout čísi zkoumavý pohled. Takže si byl zřetelněvědom jejího počátečního znechucení (ne, opravdu nepřizná, že se jí vlastně ani nediví), následné úporné snahy se ho nedotknout, když cosi lovila za jeho zády (schválně se neposunul ani o milimetr), záblesku zimomřivého zachvění, a konečně i toho, jak si olízla suché rty, jako by měla žízeň. (Pravda, kdyby záleželo jen na jeho mínění, mohla by ten pohyb udělat klidně znovu.)
O hodinu později konečně znechuceně odhodil brk. Kolikrát má těm potvorám říkat, že tloušťka stěny kotlíku opravdu NENÍ přímo úměrná tloušťce dna?! Copak se mu může někdo divit, že zadává takovéhle domácí úkoly? Vždyť ta banda není schopná bezchybně vysvětlit ani tak triviální věc, jako je padesát stěžejních znaků jednotlivých druhů kotlíků!
Poslední, červenou barvou kompletněproškrtaný, esej letěl na nejbližší hromadu, která byla (čirounáhodou) složená z Hermioniných knih.
Unaveně se opřel. Tahle práce ho jednou zřejmě zabije.
Ani se nestačil podívat, jak je na tom jeho společnice, když jeho vycvičený nos zachytil zatím téměř neznatelný pach spáleniny. Těch posledních pár esejů bylo jednoznačně nejhorších (často si říkal, co všechno se ty nahrážky studentů odváží odevzdat). Zřejmě se na úporné tahy červeným inkoustem soustředil až příliš.
Prudce zvedl hlavu a zadíval se na druhou stranu sklepení.
A zasténal nahlas.
Hermiona, opřená o tvrdé opěradlo své židle, spokojeně spala.
| Kapitola 20 | Kapitola 21 | Kapitola 22 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
