Kapitola dvacátá
16. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ – NÁSLEDKY A DŮSLEDKY
Hermiona vztekle práskla dveřmi. Jako fúrie přelétla celý svůj pokoj, cestou prudce mávala rukou, následkem čehož bylo v místnosti alespoň trochu světla. Prudce sebou hodila na pohovku (říci, že se posadila, ani zdaleka nevystihuje situaci). Pod rukou ucítila jeden z mnoha polštářů, v jejichž obležení se gauč nacházel. Za svou opovážlivost letěl polštář přes půl pokoje.
Hermiona na okamžik zavřela oči a promnula si kořen nosu. Následně udělala něco, co se jí ani zdaleka nepodobalo. Popravdě – ani těsně po válce neměla potřebu se utěšovat tímto návykovým prostředkem.
„Peggy!“
Okamžité prásknutí oznamovalo příchod skřítky. Peggy se ani nestačila uklonit a už slyšela příkaz, na který byla zvyklá od mnoha dospělých kouzelníků na hradě.
„Přines mi dvojitou dávku Amareta s ledem,“ vyštěkla na nebohé stvoření.
Skřítka beze slova zmizela, aby se vzápětí objevila se skleničkou do poloviny zaplněnou nazlátlou tekutinou. Zvyklá na podobné (a horší) nálady čarodějů chtěla okamžitě zmizet.
Hermiona ji ale zarazila svým tichým „děkuji“.
Peggy se uklonila.
„Slečna nemá zač, Peggy bylo potěšením,že mohla pomoci.“
Osamělá slečna do sebe zatím hodila obsah skleničky na dvě loknutí. Nahořklá mandlová chuť ji příjemně pálila v krku. Úlevu přinese za chvilku, až ji přepadne příjemná malátnost.
Ale než ta úleva přijde...
„Já toho chlapa nesnáším!“
Vykřikla do prázdného prostoru.
„Co si o sobě myslí?! Kdo mu dal právo se takhle chovat?“ pokračovala hlasitě, zatímco třískla prázdnou skleničkou o stůl.
„A ještě se domnívá!“ prskala dál.
Pak jako by ji veškerý neplodný vztek přešel. Unaveně se opřela, zavřela oči a rukou si přejela přes obličej.
Alkohol měl na ni rozporuplné účinky – na jednu stranu uvolňoval, na druhou stranu rozvazoval jazyk (v tomto případě myšlenky).
Byla naštvaná? Jistě. Vadilo jí, co udělal? Ne příliš. Chápala, proč to udělal? Ne, absolutně ne. Mrzela ji reakce přátel? Ano, ale chápala ji. Chápala svou reakci? Ne… protože to nechtěla pochopit.
Pak se objevila neodbytná myšlenka znějící odkudsi od jejího druhého já – líbilo se jí to?
Zatraceně. Ano.
A to přece není v pořádku. Nejdřív ten nesmysl s propojením magií, což považovala za nemožné, přirozeně. A teď tohle. Člověk, kterého šest let nesnáší, který ji ponižuje, zesměšňuje… A ona ho nechá, aby ji líbal. Možná, že ta Ronova poznámka o Imperiu měla něco do sebe.
Nesmysl! Ozvalo se znovu její druhé já. Na Imperio to nesváděj. A nic nepopírej. Proč by si se nemohla zamilovat?
Ale jistě že se můžu zamilovat! Ale ne do NĚJ!
Protestovalo její první já.
Pche! Hloupost. Chováš se typicky. Každý totiž řekne, že ON za lásku nestojí.
To netvrdím! Ale…
Ale?
Ten vnitřní monolog byl značně unavující. Přiznat si nečekanou a nepříjemnou pravdu není nikdy lehké. A v tomto případě to platilo dvojnásob.
Copak s ním lze mít uspokojivý vztah? Vždyť on vedle sebe nikoho nesnese! A to nemluvím o tom, že je o tolik starší a… a… pokračovalo odhodlaně první já.
Výmluvy! Jen hloupé výmluvy. Zřejmě jen potřeboval najít někoho, kdo by mu vyhovoval.
Druhé já bylo zřejmě odhodlané zničit to první. Zadarmo to ale nebude.
Vyhovoval? Osobně si myslím, že jeho duše je příliš… černá, vyjádřím-li se pateticky, než aby prostě dokázal obyčejně milovat.
Racionální já bojovalo ze všech sil.
„… Pak odpřísáhnu, že je Krása černá a ošklivý, kdo podobu tvou nemá.“ *
Zanotovalo druhé já ironicky.
Jistě, krása Severuse Snapea je zřejmá na první pohled.
Ironie se mísila se sarkasmem, když první já odpovídalo.
Ty hloupá. Mluvím o kráse duše.
Já také. V celém jeho postoji, chování… ve všem, co udělá, je znát jeho nezměrná láska k bližnímu!
Ale no tak. Musíš jen číst mezi řádky.
Intriky. Zmijozel. Copak já chci takového chlapa?
První já znělo nešťastně.
Jestli chceš? Pozdě, už sis vybrala.
Druhé já se snažilo znít konejšivě.
„Proč si to já, hloupá husa, musím dělat ještě těžší?!“ plačtivý výkřik zaplnil pokoj.
Jedna osamělá slza pomalu stékala po unavené tváři.
------------------------------------------
Třísknutí dveří mělo za následek, že se brnění v jejich blízkosti nejistě zakymácelo. Rázné rychlé kroky se v záplavě černé látky vydaly chodbou.
Severus mířil do sklepení. Nemohl ve společnosti těch otravných obrazů, v čele s culícím se Brumbálem, vydržet už ani minutu. Potřeboval ticho a přítmí svého kabinetu.
Roztržitým pohybem, který v jeho případě mluvil za vše, si nalil více než štědrou dávku whisky.
Se skleničkou v ruce se usadil do svého oblíbeného křesla poblíž krbu. Avšak jediné co v místnosti hořelo, byla malá svíčka na jeho psacím stole.
Chlad se mu nepříjemně zarýval pod kůži. Upil, trošku se otřásl, než následně nevěřícně prohlásil –
„Ty jsi ale idiot.“
Ano, Severus Snape sám sebe nazval idiotem a měl nepříjemné tušení, že co se záležitostí s Hermionou týče, bude to dělat častěji.
Tato vskutku překvapivá pravda - tedy že je idiot - s ním příliš nehnula. Občas už ho něco podobného napadalo, ale ani pod Cruciatem by to nepřiznal.
V jeho životě byly chvíle, kdy si říkal, že kdyby byl duševně v pořádku, nikdy by do jistých situací nešel.
Ale teď nevěděl, zda se tituluje idiotem proto, že udělal něco tak neskonale pošetilého, jako že políbil ženu, nebo proto, JAK to udělal a jak pak zareagoval. Byl to prostě náhlý impuls, když ho ten tupec Weasley vytáčel tím, jaké vedl řeči. Jeho reakci pravděpodobně spustila ta jeho drzá otázka, jestli s ním Hermiona spí.
Ono se totiž nedalo tvrdit, že ho ta otázka nějak urazila nebo znechutila. A to je, u člověka tak nekontaktního jako je on, na pováženou.
Skvělé. Panu Vlezlému sice spadl hřebínek, za to Hermiona mu to asi jen tak nezapomene.
Odkdy ho zajímá, co si o něm kdo myslí? Tohle bylo prostě jen krátké pomatení mysli. Nic víc, nic míň. Vlastně to nic neznamená. Prostě mu jen udělalo radost, že mohl někomu (tedy panu „Místo mozku slámu“), kdo ho už hezky dlouho dráždí k nepříčetnosti, dát najevo, kdo má tady převahu.
A co se týče její reakce… Ne, to řešit nebude. Vyznat se v ženách… to mu nikdy nešlo. On měl rád věci logické, racionální a podložené argumenty. Zatímco žena... to byla nepřehledná dávka emocí, nepředvídatelnosti a komplikací. To vše (v tomto případě) zabalené v úhledném obalu, pravda.
Severus ani nebyl překvapen tím, co udělal. Ne tak, jak by se dalo čekat, že bude. Už od toho nesmyslu s bubákem mu bylo jasné, že tahle záležitost bude komplikovaná. A tak se to prostě rozhodl ignorovat. S dojmem, že se to „nějak“ vyřeší.
„Jistě, tak dneska jsi skvěle ukázal, jak to vyřešit,“ posmíval se sám sobě.
A ještě se ti to líbilo – nepohodlná poznámka mu projela mozkem jako šíp. Znechucen, že se poddal takové slabosti, vstal a poloprázdnou skleničkou mrštil o krbovou římsu.
Pak mávl rukou a odvlál pryč ze sklepení.
-------------------------------------
„Jakže?“ vyjekla Minerva překvapeně o dva dny později, když se nečekaně vrátila ze své rekreace. Nečekaně zjistila, že jí dovolená vlastně ani tolik neuspokojuje. Ve škole je tolik práce – například pošoupnout jeden pár, který se k cíli pohyboval šnečím tempem.
Netrpělivostí si skoro okousala nehty, aby ještě pár dní vydržela a ti dva měli volné pole působnosti. Jak se zdálo, její snaha byla korunována úspěchem.
„To není možné!“ vykřikla jásavě, zatímco si sedala do svého křesla. Albus se spokojeně usmíval.
„Tedy... takhle radikálně?“ ptala se znovu nevěřícně, obočí povytažené.
„Ale jistě, Minervo. Sám jsem byl velmi překvapen. Bonbon mi dokonce nepříjemně zaskočil,“ šveholil Brumbál.
„I když se přiznám, že pana Weasleyho mi bylo téměř líto, Severus použil svou typickou taktiku i přesto, že bylo nad slunce jasné, že tím svého konkurenta vyřadí ze hry.“
„Hm... nikdy bych nevěřila, že to řeknu... ale pan Weasley je zřejmě nutná oběť.“ Minerva to říkala naprosto chladně. Tady Rona podpořit nemohla.
„A tedy říkáte, že ona se vůbec nebránila?“ nadšený tón.
„Ne, dokonce ani na přímé otázky svých přátel nebyla schopná odpovědět tak, aby to Severuse poškodilo.“ Albus si ve svém rámu zamnul ruce.
Minerva nadšeně tleskla.
„Výborně. Oba nyní nepochybně procházejí fází popření a zatvrzelosti. To chce čas. Škoda, že nemám další možnosti, jak je přinutit strávit spolu více času.“
Naoko zkroušeně mrkla na svého kolegu.
Albus se rozesmál nahlas.
„Tedy... i tak od vás bylo dost kruté nechat Severuse vyřizovat celou tu otravnou korespondenci,“ káravě jí odpověděl Albus, „radši se ani neptám, proč jste mu tvrdila, že stále ještě trváte na té pošetilosti s osobní odpovědí, i když již léta používáme mé skvělé kouzlo automatické reakce?“ Brumbál zněl pobaveně.
„Proklínal mě až do pátého kolene. Jakou já měl chuť mu říct, že na osobní odpovědi už dávno nelpíme! To bylo od vás podlé, Minervo.“
Káraná osoba se zasmála.
„Ale no tak. Přece vidíte, jaké to přineslo ovoce. Když vy jste dodal nápad s večeří, Merlin mne osvítil a pravil, že tohle bude do celé záležitosti skvěle zapadat.“
Rozesmáli se oba, až se po nich ostatní portréty zvědavě otáčely.
----------------------------------------
Hermiona netrpělivě rozrolovala pergamen, který právě přinesla černá sova. Už při pohledu na toho ptáka věděla, s kým má tu čest. Neúspěšně se pokoušela ignorovat nečekané poskočení srdce. Zatraceně...
Cože?! Neočekávaná hodina lektvarů? Vždyť má prázdniny! Co sleduje tímhle? Kdyby tak zvládala sledovat jeho myšlenkové pochody, byla by šťastný člověk. S povzdechem se podívala na hodiny – zbývaly jí dvě hodiny. Pak na ni čekal vstup do jámy lvové.
*= W. Shakespeare - Sonety (Sonet 132 – závěr).
| Kapitola 19 | Kapitola 20 | Kapitola 21 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
