Kapitola čtvrtá
31. 3. 2009
KAPITOLA ČTVRTÁ - ZDÁ SE TI TO
NEMOŽNÉ?
Ticho v místnosti přerušil nepříjemný zvuk. Hermiona pohlédla k místu, odkud se ozýval. Krásná černá sova s pronikavýma očima netrpělivě poposedávala na okenním parapetu a pohazovala křídly. Když jí Hermiona otevřela, mírně zlostně ji klovla do prstu.
„Ale no tak...vidím, že jsi stejná jako tvůj pán.“ Zatímco napomínala sovu, odvazovala jí z nožičky pergamen. Nemusela hádat, od koho sova bude. Čekala na ni. A letmý pohled na nečitelné písmo ji v domněnce pouze utvrdil. Sova ani nečekala na nějaký pamlsek, jen netrpělivě máchla křídly a byla pryč. S podivným pocitem obav Hermiona otevřela dopis.
Slečno Grangerová,
Očekávám Vás ve svém kabinetu dnes, přesně v šest hodin. Prof. Snape
Chvíli na ten krátký vzkaz mžourala. Ne, že by jí dělalo potíže ho rozluštit, koneckonců - šest let to písmo luštila dvakrát týdně. Spíše ji zarazila naprostá strohost vzkazu. Nicméně - bylo to celkem normální. Pohled jí sklouzl na hodiny stojící na krbové římse. Za pár minut tři. Jsou tři hodiny dostatečný čas na přípravu před vstupem na bitevní pole? Momentálně došla k názoru, že i tři dny by byly málo. Když tak stála uprostřed svého velkého pokoje, mírně osamocená a nezvyklá na takovou samotu, strach který z hodin se svým slizkým..ne, ne...se svým profesorem pociťovala, byl stokrát, možná tisíckrát větší. Vyhlídka na nadcházející večer jí působila podivné chvění v oblasti žaludku. Ve snaze se uklidnit začala chystat obrovskou haldu čistých pergamenů a nových brků. Nepochybovala, že je víc než dostatečně využije.
-------------------------------------
Za dvě minuty šest. Za minutu šest. Za třicet vteřin šest. Dobrá, už musí zaklepat, déle už tady přešlapovat nemůže. V duchu si nadávala, jelikož jí přišlo naprosto absurdní, aby se cítila tak nervózní z jedné hodiny....čeho vlastně? Lektvarů, obrany? Nic z toho, co má dnes večer čekat, se jí ten netopýr neuráčil napsat. Nepochybovala, že to bylo úmyslné. Výjimečně si dovolila ho nazvat nezdvořilým výrazem.
Přesně za vteřinu šest zaklepala. Po chvilkové pauze se ozvalo chladné „dále“ .
Nádech, výdech, nádech...opakovala si Hermiona jako kolovrátek, zatímco brala za kliku a zatlačila do dveří.
Profesor Snape seděl za svým neuvěřitelně přeplněným a chaotickým stolem, v ruce brk s červeným inkoustem a zlostný výraz v bledém obličeji. Když jeho staronová studentka vešla, chvilku vůbec nezvedl hlavu a dál cosi drápal na pergamen (nepochybně jeden z nechutně dlouhých esejů nějakého nebohého studenta, který při jeho psaní cedil krev a to jenom proto, aby se mu jeho dílo vrátilo prošpikováno sarkastickými poznámkami a narážkami na téma jeho inteligence).
Hermiona nejistě pípla cosi jako pozdrav a přešlápla na místě. Hodlá ji vzít na vědomí? Po chvilce, která se jí zdála jako věčnost, konečně zvedl hlavu a zároveň pergamen odhodil na hromádku vedle sebe. Na okamžik na ní spočinul očima, možná aby se pokochal jejím nejistým výrazem a stále ještě beze slova mávl rukou k židli na druhé straně jeho stolu. Když se Hermiona pomalu posadila, zjistila že sedí přímo proti němu a mezi nimi je pouze psací stůl. Velikostí jí připomínal ten její, nicméně zatímco ona ho měla téměř prázdný (alespoň do dnešního večera), ten Snapeův na sobě neměl opravdu ani centimetr volný. Zatímco mlčky hledala místo, kam by si mohla položit svůj brk a pergamen hlavou jí probleskla vzpomínka na jedno mudlovské přísloví - pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos. Na člověka, který seděl naproti ní, to očividně platilo beze zbytku.
Po chvilce jejího tápání po milimetru, alespoň trošku volného místa, se Severus slitoval, vzal jednu obří haldu pergamenů a odhodil je na zem vedle sebe. Veškeré úkony doposud probíhaly za hrobového ticha. Když už Hermiona měla pocit, že to prostě nevydrží, chladný hlas proťal vzduch.
„Předpokládám“ začal potichu, „že výuka bude probíhat jako byste byla na řádném vyučování. Ode mne žádná privilegia neočekávejte. Budete sem docházet třikrát týdně. Na hodinu obrany vždy v úterý, na hodinu bylinkářství vždy ve čtvrtek a na dvě hodiny lektvarů vždy v sobotu v šest hodin. Adekváktní samostudium je v tomto případě nezbytné. Paní ředitelka však má o vás velmi vysoké mínění, takže se uráčila mě ujistit, že vše dokonale zvládnete.“
Celý proslov byl řečen sarkastickým tónem, ke konci už ale získal velmi jedovatý odstín. Byl to jeho typický projev. Hermiona pouze mlčky přikývla. Čekala něco podobného.
Snape na ni krátce mlčky zíral, jakoby čekal, kdy začne protestovat nebo něco podobného. Hermiona na něj stejně tak mlčky zírala zpátky, pevně odhodlaná nenechat se k ničemu vyprovokovat. To by se mu tak líbilo. A jelikož její myšlenkové pochody okupovalo vše možné, jen ne přání potěšit Severuse Snapea, dávala si na své kontrole opravdu záležet.
„Pokud se uráčíte spolupracovat, mohli bychom začít. Jistě vám neuniklo, že je úterý, máte tedy obranu. Bylo mi řečeno, že jste v ní velmi dobrá, o čemž sice pochybuji, nechám však vaši nebelvírskou nestydatost, aby na to přišla sama.“
Snape si Hermionu bohapustě vychutnával. Byla proti němu bezmocná, což si velmi dobře uvědomoval a hojně toho využíval.
Hermiona si to uvědomovala taky, avšak využít toho nemohla. Ona tady byla ta bezmocná, a neuvěřitelně to v ní vřelo vzteky. Natáhla se ke svému pergamenu a uchopila brk. Obrana byla její noční můra, proto se modlila, aby její drahý učitel nechtěl přistoupit k praktickému nácviku.
Zatímco se tak v duchu modlila k Merlinovi, na tváři jejího učitele se objevil úšklebek.
„Jak typické. Skoro se mi po tom stýskalo. Vy a vaše poznámky z hodin, které připomínají přepis celé knihovny. Opravdu si myslíte, že budu ztrácet svůj čas tím, že vám budu papouškovat celá lejstra, která máte za úkol přečíst v rámci svého samostudia?“
Severusův hlas byl nyní tichý a zlostný. Černé studené oči se do Hermiony zavrtávaly tak intenzivně, že se začala obávat, jestli nedokáže číst její myšlenky prostě jenom tím, že se jí podívá do očí. Cítila se teď opravdu pokořeně a vyzývání Merlina vzdala.
Stejně tak se neochotně vzdávala naděje, že její první hodina proběhne normálně. Když promluvila, snažila se, aby její hlas nezněl vyděšeně.
„Budeme tedy cvičit praktickou obranu, pane?“
„Váš důvtip mě zaráží. Proč se tváříte tak vyplašeně? Jste přece odborník na černou magii. Nebo mi chcete tvrdit, že váš portrét na Čokoládových žabkách a jeho popisek lže? Jak mi bylo řečeno, patříte prý k triu lidí, kteří zbavili svět Temného pána. Vaše obrana musí být naprosto skvělá.“ Ze Severusova hlasu byl nyní zřetelně cítit posměch.
Hermiona se momentálně příliš soustředila na snahu se alespoň trochu uklidnit, než aby byla schopna vymyslet přijatelnou odpověď. Nastala přesně ta situace, které se obávala. Procvičovat bojová kouzla se Snapem...ne, že by se ho bála, ne v pravém slova smyslu. Věděla, že jí doopravdy neublíží. Jeho komentáře však mnohdy zanechávaly větší paseku, než nepromíjivé kletby. Bylo těžké si to připustit, po všech těch letech už by vůči němu měla být imunní, ne?
Když nic neříkala, Snape líně pokračoval.
„Jistě umíte všechna potřebná obranná kouzla. Předpokládám, že pro vás tedy nebude problém ubránit se kouzlu Legilimens...“
Hermiona zůstala v šoku zírat. To nemyslí vážně!? Co mu má na to říct? Legilimens bylo jedno z těch kouzel, které vyžadovalo pokročilejší umění obrany. Stejně tak jako Patronovo zaklínadlo jí dělalo problémy. A kdyby byla tak dobrá v obranných kouzlech, jak tenhle umaštěnej frajer tvrdí, nemusela by na vlastní kůži mnohokrát zažít cruciatus.
Ze všech sil se snažila ovládnout svůj výraz, dle jeho úšklebku bylo jasné, že pozdě. Když promluvila, snažila se, aby alespoň její odpověď zněla klidně a věcně.
„Pokusím se, pane. Nemyslím si ale, že byste byl spokojen.“
„Nechte to laskavě na mně. Víte, co máte dělat. Připravte se.“
Ani ji nepřekvapil tak náhlý přístup k akci, bylo mu to podobné. Oba zůstali sedět, Hermiona ani nevytáhla hůlku. Tohle kouzlo vyžadovalo něco úplně jiného. Vůbec se nedokázala soustředit na vyčištění své mysli. Snažila se dostat své myšlenky pod kontrolu...
„Legilimens!“ bylo to řečeno velmi tiše, leč důrazně.
Hermiona ve své hlavě ucítila něco, co tam vůbec být nemělo. Krajně nepříjemný pocit byl čím dál silnějším, snažila se mu vzdorovat. Než se však vzmohla na nějaký opravdový protest, před očima se jí začaly míhat její vlastní vzpomínky...
Opět viděla sama sebe jak používá Obraceč času, aby vysvobodila Siriuse. Jak se chystá na Vánoční ples s Krumem. Následnou hádku s Ronem. Znovu se ocitla na jedné z mnoha hodin lektvarů. Snape se jí posmíval za její vědomosti.
Teď přemlouvala Harryho, aby se vzdal své zvláštní učebnice lektvarů v šestém ročníku.
Plakala a držela Rona za ruku, když Fawkes s bolestným a přesto nádherným zpěvem přelétal nad Brumbálovým hrobem.
Znovu viděla odhodlání v Harryho očích, když říkal, že Voldemorta porazí. Viděla i nenávist, kterou cítil, když všem oznamoval, kdo zabil Brumbála.
Znovu viděla své rodiče těsně předtím, něž na ně ve spánku použila paměťové kouzlo.
Obcházela podél Harryho a Rona, točila se kolem dokola a přitom mumlala ochranná kouzla. Viděla Remuse, jak říká, že Tonksová je těhotná. Následovala i jeho hádka s Harrym.
Před jejíma očima stál znovu Harry, a v ruce držel meč Godrika Nebelvíra. Ron na ni vrhal zamilované pohledy. Bellatrix a její snůška cruciatů. Harry, o kterém si myslela, že je mrtvý. Vzlykající Hagrid. Zděšená Minerva. Molly, předvádějící svůj nejlepší výstup, jenž měl za následek smrt Bellatrix. A konečně – Harry kroužící okolo Voldemorta...
Když už si myslela, že tlak ve své mysli prostě nevydrží, ustal. Hermiona prudce oddechovala, oči zavřené. V místnosti bylo ticho. Když po chvilce konečně otevřela oči, Snape si ji soustředěně prohlížel. Chvilku v jeho očích nebyla žádná z těch negativních emocí, které tam obvykle bývaly. Když však promluvil..
„Tomuhle říkáte zvládnutá nitrobrana? Mohl jsem si prohlédnout VŠECHNY vaše vzpomínky! I takové, které ani nevíte, že si pamatujete. Necítil jsem ve vaší mysli žádný odpor! Ředitelka zřejmě není zcela v pořádku, když tvrdí takové surreálnosti o vašich schopnostech.“
Snapeův hlas byl tichý a studený. Necítila v něm posměch, jen chlad. Útok na její mysl ji tak vyčerpal, že se nenamáhala odpovědět. Pouze na něj hleděla zpod přivřených víček. V tuto chvíli necítila ani vztek. Jen hroznou únavu.
Buďto si toho Snape všiml, nebo byl (a to bylo pravděpodobnější) prostě jen příliš znechucený jejím výkonem. Každopádně se jí ulevilo, když znovu promluvil.
„To je pro dnešek vše. Do příště si laskavě nastudujte vše, co se tohoto tématu týká.“
Jakkoli byl jeho hlas úsečný, Hermionu potěšil. Mohla totiž odejít. Když se zvedala a brala si své věci, Snape místo pozdravu dodal:
„Pokud chcete chodit na tyto hodiny tak žalostně připravená jako dnes, upozorňuji vás, že s vámi nehodlám ztrácet čas. Hrdinka nebo ne, mně je to úplně jedno, slečno Grangerová.Ve čtvrtek přesně v šest.“
Snape domluvil, opět sebral brk, chňapl po další hromadě pergamenů a na Hermionu už se ani nepodíval. Ta celá zkoprnělá došla ke dveřím, zamumlala dnes již podruhé něco vzdáleného pozdravu a dveře za ní tiše zaklaply.
Po tom tichém klapnutí Severus Snape zdvihl hlavu a s nečitelným výrazem se zadíval na zavřené dveře.
| Kapitola 03 | Kapitola 04 | Kapitola 05 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
