KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ – UBI AMOR, IBI DOLOR

(Kde je láska, tam je bolest)

Navzájem na sebe zírali, jako by se viděli poprvé. Zaznamenal její mírně zarudlé oči i to jak lapala po dechu – zřejmě výsledek jejího rychlého návratu do sklepení.

Pomaličku za sebou zavřela dveře.

„Nechtěla jsem…“

„Já jsem...,“ spustili oba najednou v pozoruhodné shodě.

„Nemyslela jsem, že…“

„Chtěl jsem říct…,“ oba začali nanovo, opět ve stejný čas.

Po tomto druhém nepovedeném pokusu se rozhostilo ticho, které nakonec Severus opatrně přerušil, když mávl rukou směrem k ložnici.

„Měla by sis jít lehnout, zítra to bude náročné,“ nadhodil zkusmo a modlil se, ať se pro tentokrát nehádá.

Pravděpodobně jeho přání vycítila, protože okolo něj mlčky prošla a zamířila do koupelny.

Sám se do postele odvážil až těsně před půlnocí. Doufal (a přání mu bylo splněno), že protentokrát bude opravdu spát. V opačném případě totiž vůbec netušil, co má dělat.

Stejně tak moc, jako si potřebovali promluvit, se tomu zároveň snažili vyvarovat. Začarovaný kruh.

Tu noc se oba důsledně drželi na své straně postele a po většinu času k sobě byli otočeni zády.

                                              -----------------------------------

Ráno Severuse nepotkala.

Buď odešel první, protože musel, nebo se její přítomnosti chtěl vyhnout, což díky nadcházejícím událostem neměla sílu řešit. Naštěstí – tentokrát nařídil budík, na který si ona sama předchozí večer ani nevzpomněla.

Velká síň pro dnešek vypadala navlas stejně, jako když byl ve druhém ročníku založen soubojnický klub. Jen v čele místnosti na místě učitelského stolu měla svůj prostor vyhrazena zkoušková komise. Studenti byli voláni po jednom, takže jich hlouček netrpělivě postával a popocházel po chodbě. Čekání bylo nekonečné, a tak když se ze dveří konečně ozvalo:

„Grangerová, Hermiona!“ byla ve stavu ne nepodobnému jakési lhostejnosti. Už nedokázala být ani pořádně nervózní.

Vydala se napříč místností. Severus stál čelem k hlavnímu stolu, uprostřed vyvýšeného pódia, tudíž byl zády k ní.

Snažila se nerozhlížet napravo ani nalevo, prostě jen rychle kráčela vpřed. Někdo jí pod nos strčil známý plátěný sáček.

Opět (a z celého srdce doufala, že naposledy) v něm zašmátrala. Ruka se jí při tom mírně třásla

„Sedmnáct,“ pípla zničeně. Pokud až doteď doufala, že je nějaká naděje… právě si uvědomila pravdu. Otázka, nebo lépe řečeno úkol, číslo sedmnáct ji nutila vyčarovat silné štítové kouzlo na kletbu, která přijde od Severuse. Dost vážně pochybovala, že jejich hůlky se rozhodnou spolupracovat.

„Nahlas, slečno,“ zamrmlal předseda komise poněkud unaveným hlasem a celkově působil dojmem, že se opravdu hodně, ale hodně těší, až odsud vypadne a půjde si sednout ke Třem košťatům.

Severus, nyní stojící za ní, znechuceně potřásl hlavou.

„Sedmnáct,“ opakovala hlasitěji.

Na tabuli umístěné vedle lavic pro komisi se objevilo její jméno, vedle něj číslo, otázka a pod tím popis úkolu.

„Dobrá, můžete začít. V krajním případě máte tři pokusy.“

Muž se znuděně opřel o opěradlo židle, brkem znervózňujícím způsobem poklepával o předlouhý pergamen před sebou.

Než se otočila čelem k Severusovi, ještě postřehla ředitelčino povzbudivé mrknutí.

„Na můj pokyn,“ zvolala Minerva oficiálním tónem, „začněte.“

Severus rázným, Hermiona velmi neochotným krokem, popošli blíž k sobě. Asi tak půl metru od sebe se zastavili, pozvedli hůlky a na důkaz úcty k starobylé tradici mírně sklonili hlavy.

Důsledně se vyhýbala jeho pohledu, vlastně svůj zrak klopila jako nějaká cudná dívenka, vychovaná v klášteře, o svatební noci.

Už toho měl plné zuby a přišlo mu to směšné. Klanět se těm tupcům, které se marně sedm let pokoušel něco naučit, bylo deprimující.

Otočka vzad a opět se od sebe vzdálit na předepsané tři metry. Únavné, vážně. Zejména když to děláte po patnácté za den.

A opět k sobě stanuli čelem. Nedal jí ani deset vteřin (i když těch osm, které dostala na zaujmutí úplně zbytečné bojové pozice, bylo i tak víc, než kolik dostal kdokoli před ní a víc, než kolik dostane kdokoli po ní), a líným pohybem ruky na ni vyslal neverbální Expeliarmus. Směšné kouzlo na OVCE, který pitomec tohle vymyslel? Nicméně zadání je nutno dodržet, žel Merlinovi.

Dle očekávání pozvedla hůlku a taktéž neverbálně (v duchu ji musel pochválit) vyslala své Protego.

Až dosud probíhalo vše naprosto normálně. Polovina komise klimbala, druhá srkala asi dvacátý šálek kávy a jedna z přítomných dam dokonce nenápadně listovala Týdeníkem čarodějek.

Jestli existovalo něco, co je všechny mohlo v pozoruhodně sjednoceném stylu probrat a vytrhnout z nedůstojné letargie, očividně to právě nastalo.

Někde v půlce těch třech metrů mezi nimi se totiž vyslaná kouzla srazila. Jenže jejich reakce byla poněkud jiná, než ta standardně očekávaná.

Mohlo to trvat tak vteřinu, možná dvě, každopádně ta krátká odmlka se zdála podivně dlouhá, než se kouzla pokojně vypařila a na jejich místo připlul zlatý paprsek, který vlnícím se třpytem spojil obě napřažené hůlky. Jemně se kroutil a třásl, avšak naprosto spokojeně a lehce se vznášel. Severus s rádoby překvapeně pozvednutým obočím sledoval celou tu scénu, pak hůlku sklonil, čímž spojení zlomil.

Znechuceně si pomyslel, že tolik kávou (a Merlin ví, čím ještě) poprskaných hábitů dlouho neviděl. Nehledě na ty tupé ospalé výrazy, které se ostražitě snažily pochopit, co se to tady, u všech svatých, děje.

Šokované ticho mohlo trvat tak půl minuty, pak se konečně předseda ujal své nezáviděníhodné funkce.

„Co to má znamenat?!“

Severus váhal, zda je ten chlap opravdu tak zabedněný, nebo tak šokovaný, že neví co jiného říct.

Neutrálně pokrčil rameny. Nenamáhal se cokoli vysvětlovat.

„Je to to, co si myslím, že to je?“ kníkala ona majitelka Týdeníku.

„Ale Josefíno, určitě to není ono! Jak by mohlo?“ prskala další.

„No já nevím, Aténo… ale tohle vypadalo poměrně jednoznačně.“

„Je to nositel Merlinova řádu, kolegové, a navíc s jeho pověstí…,“ snažil se špitat jeden z mladších mužů, ovšem aby z jednoho konce stolu dolehl jeho nevýrazný hlas na druhý, spíš než šeptání to připomínalo Hagrida ve snaze nehulákat jako na lesy.

„Pšt, Bertonusi, neřvi tak,“ zasyčel jeho kolega.

„Copak držitelé Merlinova řádu nemůžou…,“ navázal dementně kdosi další.

„Tak dost,“ uťal tu nedůstojnou hantýrku, podobnou schůzce babek na trhu, rázně předseda. A udělal to vpravdě chvilinku předtím, než by se do toho vložil Severus – a to s veškerou svou ledovostí.

„Ale předsedo…“

Ne, tohle je vážně krajně nedůstojné. Rok od roku je ta komise jalovější. S povděkem zjistil, že jestli celou dobu někdo mlčel, nicméně tvářil se vrcholně překvapeně, pak to byla ona – důvod jejich včerejší demokratické výměny názorů.

„Profesore Snape,“ ozval se představitel komise. Severus mu věnoval jeden ze svých zájem předstírajících pohledů, „můžete nám vysvětlit, co se právě stalo?“

„Hm… domnívám se,“ začal zvolna (a ten, kdo ho znal věděl, že si z celé té ctěné sešlosti tímto způsobem mluvy bohapustě utahuje. Nicméně navenek to působilo jako zdvořilá konverzace), „že vlastně netuším. Popravdě jsem naprosto zmaten faktickým sledem událostí. Tak překvapen jsem nebyl, kam mi paměť sahá.“

Lehce naklonil hlavu na stranu a zatvářil se silně zaujatě.

Minerva se musela držet, aby se nezačala nekontrolovatelně smát. Hermiona, kdyby stále nehleděla do země a nesnažila se předstírat, že tady vlastně vůbec není, by se musela smát také.

Nebohý mužík v čele komise si zničeně přejel rukou po čele. U Merlinových vousů, ten chlap absolutně neumí řešit krizové situace!

„Když dovolíte,“ ozvala se moudře ředitelka a popošla blíž. Pak začala „ctěným“ přítomným cosi dlouze vysvětlovat.

Severus si zatím ležérně založil ruce na hrudi a se zájmem sledoval, jak moc umí, či neumí, být jeho nadřízená Zmijozel.

Hermiona konečně zvedla hlavu a scénu před nimi vyhodnotila pohledem. Nakonec se podívala na něj a vypadala jako dítě, kterému vzali jeho oblíbenou hračku.

V tento okamžik se ani nepokoušel něco jí pohledem naznačovat.

„Profesorka McGonagallová tvrdí, že pro celou situaci jistě existuje nějaké uspokojivé a řádné vysvětlení, tudíž by tady slečně,“ mávl Hermioniným směrem předseda, „mělo být umožněno dokončení zkoušky. Nicméně trvám na tom, že zkoušejícím bude tady kolega Lupus.“

Zmíněný (právě ten, co řval přes celý stůl) na tváři vykouzlil zářivý úsměv a nedočkavě se zvedal ze židle.

Severus se skutečně choval vzorně. Na to, jak silnou cítil touhu důrazně dodat, že on, samozřejmě, už Hermionu ani zkoušet nemůže, což je naprosto zjevné poté, co právě předvedly jejich hůlky, se pozoruhodně dobře ovládal.

Nekňuba Lupus, jak ho okamžitě odhadl, se k němu hnal s nedočkavostí adolescenta na svém prvním rande. Evidentně se těšil, až zaujme Severusovo místo.

Ten jen velmi neochotně couvl za něj a celou dobu propaloval jeho záda mrazivým pohledem.

Celá ta fraška se opakovala – k sobě, úklona, od sebe, bojová pozice… Hermionin neverbální štít byl dostatečně silný hned napoprvé (sice si pomyslel, že odrazit tohle slaboučké kouzlo, které ze sebe ten páprda vymáčkl, by zvládlo i dítě před nástupem do Bradavic, ale opět moudře mlčel. Dneska se vůbec překonával. Za to si zaslouží nějakou odměnu).

„Výborně, děkujeme.“

Hermiona si ulehčeně oddechla.

„Komise se nyní poradí. Prosím profesora Snapea, zda by byl tak laskav a poskytl nám vysvětlení. Vy,“ podíval se na Hermionu, „počkejte venku.“

„Bylo mi ctí, slečno Grangerová,“ zahalekal jejím směrem ten otrapa, což Severus ocenil tichým zavrčením. Ohlédla se přes rameno a lehce se na něj usmála. Ne na Severuse, na Lupuse! Co se má co usmívat na nějakého šaška?!

Jen co se za ní zavřely dveře, lehkým, bezstarostným krokem přešel k hlavnímu stolu komise.

                                             ----------------------------

„Vy jste mi dal,“ neodpustila si Minerva pár minut poté, co se se svým zástupcem setkala v ředitelně. Právě byla pauza před posledním kolem zkoušek.

„Já?“ prskal Severus, „udělal jsem tam ze sebe totálního pitomce. Kdyby někdo v té sešlosti měl všech pět pohromadě, musel by se divit, jak je možné, že mám pověst inteligentního člověka.“

„No, popravdě, slečna Walkerová vám nevěřila ani slovo.“

Severus přikývl. „Jistě, nicméně ona je výjimka.“

Musel se ušklíbnout při vzpomínce, jak se nenápadně usmívala a kroutila hlavou, zatímco sehrál svůj herecký part.

„Jak se vám to nakonec podařilo?“ nedokázal skrýt zvědavost.

Minerva se pousmála.

„Vždyť jsem vám to říkala - Zmijozel.“

„Ale no tak, ředitelko,“ neodpustil si ironii.

„Dobře… nikdo v době prvního výročí konce války nestojí o skandál, který by se týkal jejích hrdinů. Vy a slečna Grangerová patříte ke špičce, co se týče oslavovaných osob.“

Severus začínal chápat.

„Takže jste nadhodila, ve chvíli kdy já už byl nedůstojně vykázán, že pokud se to zanese do oficiálního protokolu a začne se to vyšetřovat jako přestupek, nebo něco takového, rozpoutá to přesně ten mediální skandál, o který nikdo nestojí, chápu to dobře?“ dořekl za Minervu a nepochyboval, že chápe skvěle.

„Přesně tak.“

„Budou to tedy ignorovat?“

Nevěděl, jestli ho to má potěšit nebo znechutit. Míra a snadnost ovlivnitelnosti některých lidí byla neskutečná.

„Pro tentokrát ano, ale lehké to nebylo. Pro příště, Severusi, více... rozvážnosti,“ požádala mírně.

Snape přikývl a pak dodal něco, co ředitelka dokázala obzvláště ocenit. Zejména u něj.

„Děkuji.“

„Nemáte za co. A vidíte,“ vyhrkla nečekaně, „ani jsem vám nenabídla čaj!“

Severus se urychleně zvedal ze židle.

„To nebude nutné, když dovolíte… musím jít.“

A rychlostí blesku zmizel v krbu.

Pobavená Minerva si nalila svůj šálek a otočila se k Brumbálovi.

                                             -----------------------------

Ten večer se ani jeden z nich neobtěžoval objevit ve Velké síni. Severus byl znechucen představou, že bude nucen konverzovat s tou hromadou pitomců, Hermiona s povděkem přijala, že se nemusí nikam táhnout – byla totálně vyždímaná.

Jakékoli zmínce o včerejší hádce se oba důsledně vyhýbali.

Zatímco se s nezájmem přehrabovala ve svém salátu (večeře až domů na stůl, to není vůbec špatné), Severus její počínání se zájmem pozoroval.

„Tu Obranu ti samozřejmě dají, jestli ty listy salátu přehazuješ a otáčíš z tohoto důvodu, tak by tě to mohlo uklidnit.“

Překvapeně na něj pohlédla.

„Hm… já nevím. Bylo to tak… nepříjemné.“

„A trapné. Každopádně pana Lupuse velmi potěšilo, když mohl zaujmout mé místo,“ dodal podrážděně a své rajče nabodl na vidličku s obzvlášť velkou razancí.

Se zájmem si ho prohlížela.

„Proč myslíš? Zdál se mi… milý.“

Konzumování dalšího rajčete raději odložil.

„Tak milý?! Je to ukázkový blbec.“

„Ale Severusi, ne každý může mít tvůj mozek. Navíc je občas příjemné mluvit s někým, kdo tě nezesměšní po každé větě, kterou řekneš,“ prohlásila a namířila na něj vidličkou, „ty to děláš všem a s takovou radostí!“

„Neprovokuj. Zesměšnit se nechají jen ti, kteří nemají dost inteligence na to, aby byli schopni se bránit, popřípadě mi oponovat.“

„Díky, začnu se mezi ně počítat.“

Jak se dostali tam, kde jsou teď? Popravdě řečeno, jemu ta včerejší výměna názorů víc než stačila. Rozhodnutý projevit dobrou vůli, smířlivým tónem dodal:

„Tvé inteligence se to netýká. Nechceš místo toho lupení něco… méně zeleného?“ nevydržel to, když další kousek salátu popostrčila z jedné strany talíře na druhou.

Povzdechla si a odložila vidličku.

„Nemám hlad. Asi se nenajím, dokud zítra nevyhlásí výsledky.“

„Bude ti špatně,“ snažil se na to jít jinak.

„To už mi je,“ zaúpěla frustrovaně.

„Nepředpokládám, že by Bradavice měly ve svých zásobách takovou věc, jako je Cola, že ne?“ navázala dychtivě.

„Prosím?“ vytáhl obočí.

„Coca-Cola, Severusi. To je takové hnědé sladké mudlovské pití, které obsahuje mimo hromady cukru taky kofein.“

„Počkej, myslíš takové to nechutně sladké lepidlo? Jednou jsem se s tím setkal.“

Radostně, že našli společnou řeč, se na něj usmála.

„Přesně tak – je dobrá na žaludek a já ho mám jako na vodě.“

„Asi tě zklamu, ale to by se někdo musel vypravit do Londýna. Ledaže bys znala recept…“

Zkroušeně si začala pohrávat s vidličkou.

„Musela bych znát přesný poměr vody a sirupu, což skutečně nevím.“

„Vskutku? Ti mudlové s tím nadělají… Můžu ti nabídnout lektvar proti nevolnosti,“ projevil snahu najít nějaké východisko.

Mírně se otřásla.

„Myslíš tu hnusnou šedivou břečku, po které se každému akorát přitíží? Ne, děkuju.“

Zatvářil se uraženě.

„Nakonec každému pomůže.“

Ironicky se pousmála.

„To určitě ano, každopádně nemám chuť experimentovat.“

„To je pak těžké…“

Najednou, netušil proč, švihla ubrouskem o stůl a naštvaně prohlásila:

„Jdu ven.“

„Kam že jdeš?“

„Ven.“

„Teď?!“ opáčil nevěřícně a pohledem zaletěl k hodinám – půl osmé večer.

„Ano, teď,“ vyštěkla bez nejmenšího vysvětlení a hnala se ke dveřím.

Konsternovaně zíral a nezmohl se na kloudnou reakci. Co se to tady děje?!

„A co Zabini?!“ zkusil to naposledy.

„Ten je na večeři,“ odsekla a zabouchla za sebou dveře.

S naprosto nechápavým výrazem hleděl na prázdné místo, kde ještě před vteřinou stála. Pointa? Logika? Záměr? Spojitost? Nic z toho mu nedocházelo.

A Hermioně, klusající kamennou chodbou, také ne. Ušla sotva pár metrů a z nějakého důvodu měla dojem, že se co nevidět rozpláče. A absolutně netušila proč.

Na jednu stranu ji to táhlo, aby se vrátila zpátky, požádala ho, aby ji objal a slíbil, že všechno bude dobré.

Na stranu druhou si přísahala, že požádat o něco tak pošetilého zrovna Severuse… to nikdy neudělá.

A co má vlastně být dobré? Proč tak vyvádí?!

Trhaně se nadechla, ten pocit připomínal fyzickou bolest. Takovou, která se nedá přesně definovat, přesně popsat.

Najednou ten pocit dostával konkrétní obrysy, nabýval na podobě.

Opřela se čelem o zeď.

Pro Merlina, jak mohla být tak pitomá?! Tak zaslepená?! A hlavně – jak si mohla myslet, že se jí z něčeho podobného podaří vyváznout bez úhony?

Ono to vysvětlení není zas tak těžké – ona totiž nemyslela vůbec.

Asi bude na čase podívat se pravdě do očí – je zamilovaná.

Což by samo o sobě nebylo tak strašné, samozřejmě. Jenže – do koho je to zamilovaná!

Asi má sebevražedné sklony, protože tohle pro ni nemůže dopadnout dobře.

A/N: Absolutně se nechci vyjadřovat… trápím se nad tím přes týden, což je snad můj rekord. Tak nespokojená jsem už hezkých pár kapitol nebyla. Mám téměř tendenci se omluvit za nekvalitnost této části povídky.