Kapitola druhá
29. 3. 2009
KAPITOLA DRUHÁ - TO NEMŮŽE MYSLET
VÁŽNĚ?!
Pokud si Severus Snape všiml své bývalé (opravdu bývalé?) studentky v křesle, nedal to ani v nejmenším najevo. Jeho černé studené oči byly upřeny pouze na ředitelčino křeslo. Hermiona jen nešťastně zalapala po dechu. Za okamžik se ale uklidnila, neboť jí došla zřejmá věc - Severus Snape nebude s Minerviným plánem v žádném případě souhlasit. Usmála se, téměř úlevně.
„Severusi! Děkuji, že jste přišel. Potřebujeme, se slečnou Grangerovou, vaši pomoc.“ Minerva to říkala tónem, který naznačoval, že si je absolutně jistá, že její požadavek o pomoc nebude moci odmítnout.
Snape se s jistým přemáháním otočil k Hermioně, zabořené v křesle. Na okamžik se mu na tváři objevil typický úšklebek, který však téměř hned zmizel. Když promluvil, jeho hlas byl typicky chladný a odtažitý.
„Dobrý večer, slečno Grangerová.“
To bylo opravdu originální uvítání. Hermiona nečekala nic jiného - s pokusem o stejně chladný tón odpověděla.
„Dobrý večer, profesore Snape.“
Plnohodnotná konverzace dvou dospělých lidí, pomyslela si otráveně. Minerva je na okamžik oba přejela pohledem, než pokračovala, otočená čelem ke stále stojícímu učiteli.
„Posaďte se, Severusi. Dáte si také čaj?“ Otázka vyzněla téměř nepatřičně vzhledem k tomu, komu byl čaj nabízen. Reakce byla typická. Snape se posadil do druhého křesla před Minerviným stolem a pouze mlčky zavrtěl hlavou. Poté upřel svůj vyčkávavý studený pohled na ředitelku.
„Máme tady menší problém. Slečna Grangerová chce v letošním roce složit zkoušky OVCE.“ Minerva zmlkla, zřejmě čekajíc na nějakou reakci. Snape byl chvíli potichu. Hleděl na Minervu stylem - je mi celkem fuk, co chce vaše oblíbená studentka. Jen mi řekněte, proč se toho sakra mám nějakým způsobem účastnit já?!
Zřejmě, ale choval ke své nadřízené tolik slušnosti, že to zatím neřekl nahlas. Nečekajíc na další reakci, ředitelka pokračovala.
„Jsem si jistá, že chápete tuto situaci. Nemůžeme nyní Hermionu pustit zpátky do vyučování. Nemusím vám to předpokládám blíže vysvětlovat“.
Mávla opět rukou k hromádce novin. Snape ji sledoval pohledem, když se na něj podívala s otázkou v očích, pouze přikývl. Neochotně.
„Zároveň, ale nemáme právo jí ve zkouškách bránit. Jistě, možná kdybychom počkali, řekněme tak rok, než se situace stabilizuje… Ale stejně netuším, jak se to vyvine. Třeba by časový odklad vůbec ničemu nepomohl. A co by ten rok dělala? Ne, myslím, že náš plán bude nejlepší. Těch pět předmětů, které nutně potřebuje ke zkouškám ji zvládneme - bez nemalé pomoci jejího intelektu (Snape se opět ušklíbl) naučit formou konzultací. Vezmu si na starost přeměňování a kouzelné formule. Chtěla bych vás požádat - lépe řečeno obě bychom vás chtěly požádat, zda byste si nevzal ten zbytek?“
Hermiona dlouze vydechla. Minerva očividně nechodila kolem horké kaše. Přímý pohled, kterým nyní sledovala Snapea byl plný odhodlání. Hermiona si uvědomila, že ředitelce je naprosto jasné, jak těžká práce se Snapem bude - po všech stránkách. Stále si však byla jistá, že profesor na prosbu nepřistoupí. Vůbec se to k němu nehodilo. Jeho souhlas vypadal v daný okamžik téměř absurdně.
Ona tázaná osoba zatím pouze seděla zcela tiše, konečky prstů obou rukou spojené do tenké stříšky. Jeho zrak nyní nesměřoval ani na Minervu či Hermionu, pouze na okraj svých prstů. S takto sklopeným pohledem odpověděl.
„Jinými slovy po mně chcete, abych se kromě té tlupy náhražek studentů, ve svém chabém volném čase věnoval ještě jedné studentce? Studentce, která už díky své pověsti vůbec studovat nemusí? Která OVCE chce jen díky své touze po dalším diplomu vhodném k zarámování ?“
Jeho hlas se pomalu prohluboval s každým slovem, které řekl. Na konci už z něj šel strach. Nyní hleděl na Minervu s výrazem, který jasně říkal, že je připraven bojovat. A fakt byl, že s bojem měl Severus Snape nepopiratelné zkušenosti.
Hermiona cítila spravedlivé rozhořčení. Jaká touha po diplomu?! Co si ten namyšlenej chlap myslí? Neměla potřebu se ho doprošovat. Řekne ředitelce, že prostě vymyslí něco jiného. Sice absolutně momentálně netušila co, ale to se nějak… Než však stačila něco naštvaně odseknout a tím snížit své šance na úspěch v této záležitosti na minimum, Minerva ji předběhla.
„Myslím…, že sám moc dobře víte, že se nejedná o žádnou hloupou touhu po dalším papíru vhodném k vystavování. Každopádně v jednom máte pravdu. Musel byste se slečně Grangerové věnovat individuálně. Nicméně jsem si jistá, že víte, že vzhledem k její inteligenci - když už se musím opakovat, zvládne většinu látky sama. Od nás bude potřebovat pouze občasné rady a připomínky. Například co se týče obrany, již teď s ní má větší zkušenosti než kterýkoli jiný student sedmého ročníku.“
Tento fakt byl řečen strohým učitelským tónem. Když však pokračovala, její tón byl o poznání laskavější.
„Severusi, něco slečně Grangerové dlužíme. Ano, stejně tak jako něco dlužíme vám. Jsem si jistá, že víte, že jsem si toho vědoma. Mám to stále na zřeteli. A vy, to víte.“ Nebyla to otázka, bylo to konstatování.
Snape si ředitelku chvíli znechuceně prohlížel, když za okamžik odpověděl, jeho hlas byl stažený nevolí.
„Rozumím. Pokud je to vaše přání...“ nehleděl na Hermionu, očima udržoval kontakt pouze s Minervou. Hermiona měla pocit, že tu vlastně vůbec nemusí být.
Minerva s uspokojením přikývla.
„Děkuji vám. Domluvím se slečnou Grangerovou podrobnosti. Dám vám vědět.“ Snape na poděkování nereagoval. Postavil se.
„Pokud už nic jiného nemáte, musím jít. Obávám se, že naši milí studenti již dorazili. Potkáme se tedy na hostině“. Slovo „milí“ pronesl se znatelným odporem. Lehce sklonil hlavu směrem k ředitelce, na Hermionu ani nepohlédl a s typickým zavířením hábitu přešel ke krbu.
Ticho v ředitelně by se dalo krájet. Ani jedna z žen nechtěla promluvit jako první. Nakonec ticho prolomila Minerva.
„Než cokoli řeknete... tuším, co by to mělo být. Chápu váš nedostatek nadšení pro práci se Severusem. Ale Hermiono… sama nejlépe víte, že lepšího odborníka na tyto předměty vám poskytnout nemůžu. Nemám ho. Co se týče jeho reakce - vždyť ho znáte. Doufala jsem… doufala jsem, že s koncem války by se jeho chování mohlo obrátit k lepšímu. Evidentně je v něm, ale natolik zakořeněné… Viděl tolik věcí, o kterých ani nechci přemýšlet. Musel dělat naprosté nechutnosti - proti vlastnímu přesvědčení. Nesuďte ho podle jeho vystupování. Znáte jeho činy, berte na ně ohled.“
Hlasem ředitelky se nesl odstín prosby. Hermiona přemýšlela. Chápala vše, logicky chápala vše, co jí Minerva řekla. Její citové já však s člověkem jako byl Severus Snape, vždy mělo problémy. S jedním, ale musela souhlasit - lepší odborník tady momentálně nebyl. Smutný fakt.
„Pochopitelně máte pravdu. Jsem vám vděčná, že jste mi vyšla vstříc. Jen když vidím nechuť profesora Snapea, obávám se… zda naše výuka bude vůbec proveditelná. Víte, jak se ke studentům umí chovat. Mám toho za těch šest let s ním za sebou až dost. Nicméně,“ lehce pokynula rukou, když chtěla ředitelka cosi dodat, „chápu, že v této situaci si nemohu příliš vybírat. Chci po vás laskavost. A vy mi dáte toho nejlepšího člověka, co se týče odbornosti. Bohužel však ne nejlepšího, co se týče řekněme.. společenského vystupování. To už je, ale můj problém. Co máte v plánu teď?“
Minerva se zcela evidentně rozhodla nereagovat na Hermioninu větu - alespoň ne nyní. Vzala viditelně na vědomí pouze poslední otázku z jejího proslovu.
„Musím na zahajovací hostinu. Asi se ráda najíte mimo Velkou síň, že?“
Když Hermiona přikývla, ředitelka tedy pokračovala.
„Klidně zůstaňte tady, jen co bude po večeři vrátím se a domluvíme podrobnosti. Zavolejte si do kuchyně, pro co jen chcete.“
Hermiona se vděčně usmála, než se však Minerva zvedla k odchodu, cosi ji napadlo.
„Mohla bych… mohla bych se na okamžik podívat do naší společenské místnosti? Víte, nikdo tam není a já bych ráda…“ Nemusela říkat co by ráda, Minerva s pochopením přikývla. Hleděla za odcházející dívkou s nečitelným výrazem v očích. Když zaklaply dveře, doposud spící obraz Albuse Brumbála otevřel oči.
„Máte s těmi dvěma v plánu něco konkrétního, Minervo?“
| Kapitola 01 | Kapitola 02 | Kapitola 03 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
