Kapitola dvacátá čtvrtá
20. 4. 2009
KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ – ZABINI SE SKLOŇUJE VE VŠECH PÁDECH
Hermiona se na posteli znovu neklidně zavrtěla. Už asi po dvacáté měnila pozici a stejně ne a ne usnout. Při pohybu náramek na její ruce zachrastěl.
Vztekle se posadila. Tomuhle se říká produktivníodpočinek? Hlavou se jí honily myšlenky na všechno možné, jen ne na spaní. S povzdechem mávla rukou směrem k nočnímu stolku. Pokoj ozářilo tlumené světlo, intenzivní jen natolik, aby si v jeho záři mohla znovu prohlédnout šperk na svém zápěstí. Stříbro se lehce lesklo, jak rukou otáčela kolem dokola. Zamyšleně přejela prstem po jednom z mnoha „S“, ze kterých byl náramek vytvořen. Měla dojem, že je poměrně starý, jako by z něj cítila magické podpisy všech jeho předchozích majitelů. Nicméně byl v tak dobrém stavu, že se jeho stáří dalo jen těžko určit. Možná pomocí série diagnostických kouzel... na to neměla náladu.
V hlavě měla pořádný zmatek. Zmatek, to byl v posledních měsících její každodenní společník. Po určité době je to záležitost značně vyčerpávající. Opravdu je Zabini nebezpečný? Je možné, aby jí stále hrozilo nebezpečí a to jen kvůli původu? Co by vlastně mohl ten zaslepenec udělat?
Jenže Severus by se nestrachoval zbytečně, ne? Uměl skvěle vyhodnotit případné situace ohrožující života možná o to víc byla znepokojená.
Jak ráda by si promluvila s někým svého věku! Jistě, ředitelce mohla povědět vše, co jen chtěla. Ale uznejte... sedmdesátiletá profesorka není vždy to nejlepší řešení, obzvlášť když vlastní nesnesitelné dohazovačské sklony, k tomu má za svými zády jednoho z nejmocnějších kouzelníků své doby, který však neustále tupě cumlá jakési citrónové dropsy?
Jak jí v tento okamžik (a jemu podobné) chyběla Ginny! Někdy si říkala, jestli má být ráda, že se její kamarádka rozhodla školu po válce o rok odložit. Spřízněné duše, to bylo to, čeho měla Hermiona zoufalý nedostatek. Ve chvílích jako je tahle, kdy zmateně a nejistě sedí uprostřed noci ve své posteli a tápe...
Jenže Ginny se stále neozvala. Může jí to vyčítat? Po té... no té... nečekané scéně, které byla svědkem? Co by její kamarádka řekla na pochyby a nejistoty, které si nedají pokoj a obtěžují její mozek víc, než je zdrávo? Podporovala by prekérní situaci, ve které se ocitla? Co by řekla na (jakýkoli jiný než negativní) vztah se školním, sarkastickým, mizerou?
Když konečně usínala, prsty pravé ruky měla stále položené na levém zápěstí.
- ----------------------------------------
O několik pater níže to vypadalo na typickou sklepní noc. Bližší pohled odhalil nezvykle zachmuřený obličej Mistra lektvarů. V pravé ruce svíral srolovaný pergamen, kterým poněkud nervózně ťukal o dlaň levé ruky. Zabavil ho při dnešní večerní návštěvě sklepení a chytře ho schoval do záhybů svého hábitu, když se vydal na zpáteční cestu do svého obsazeného kabinetu. Obsah nebyl zrovna povzbudivý. Jakýsi anonymní, samozřejmě, manifest za práva čistokrevných a pár stupidních rasistických poznámek. Od koho dílo pocházelo, o tom Severus vůbec nepochyboval. Jenže svůj instinkt – sice zcela přesný, o tom není pochyb, ale stále jen instinkt – nemůže vydávat za důkaz. A kouzelnický svět se znovu vrátil k demokratickému pravidlu, které nedovoluje odsuzovat bez důkazů, a ctí presumpci nevinny. Chvályhodné, jistěže. Jenže to mu poněkud svazuje ruce, zrovna v okamžiku, kdy by je potřeboval mít zatraceně volné!
Jako ředitel koleje měl pochopitelně vlastní možnosti. Jenže ty neprojdou přes nebelvírskou ředitelku, které se stále musí zpovídat, ne, bez jasné indicie.
Severus si unaveně promnul kořen nosu. Jak dlouho ho ještě bude pronásledovat Voldemortův přízrak? Jak dlouho bude bojovat s bandou bláznů, kteří touží po jeho návratu?
Jeho povaze spíš odpovídal předpoklad – nechat ty zabedněnce, ať se spálí. Problém každopádně nastal v okamžiku, kdy někdo začal ohrožovat něco
(lépe řečeno někoho), co on považoval za své.
Jak daleko by byl ochoten zajít? Co by dokázal udělat? Jak moc by ho dohnala jeho neslavná minulost – tím, že by názorně předvedl, co všechno ho naučila?
V jistém odvětví magie měl, paradoxně, toho nejlepšího učitele, dá-li se to tak říct. Výsledný efekt... nebyl hezký. Mohl se proto jen modlit ke všem svatým, aby se Zabini o nic nepokusil (silně se obával opaku), a aby ochranný prvek, který použil (rodinné dědictví, náramky se dědily z matky na nejstaršího syna s jasným úmyslem – ochránit jeho vyvolenou, popřípadě vyvoleného), splnil svůj účel.
V okamžiku, kdy Severus zhasínal těch pár svítících svící, netušil, jak blízko je realita jeho strachu.
----------------------------------------
Poledne, konečně! Prázdné chodby, volná knihovna... Mohla vyrazit.
A v případě velkého štěstí, nepotká ani Protivu. Rychle zamířila ke dveřím, nevšímajíc si, že její hůlka zůstala ležet na psacím stole.
--------------------------------------------
Zabini stál za jedním z mnoha brnění v prázdné hradní chodbě. Zvyky té mudlovské šmejdky už chvilku sledoval, dokonce se kvůli svému úkolu vrátil do školy o pár dní dřív. Osamocen tam nebyl. Mnoho Zmijozelů se na prázdniny vracelo domů jen na nezbytně nutnou dobu. Bylo to ideální prostředí pro jeho plán – nebyl nápadný (což by zajisté byl, kdyby byl ve škole sám), ale na koleji bylo stále jen málo lidí na to, aby mu překazili (nebo ztížili) jeho úmysly.
Po té další scéně, které byl svědkem u svého profesora, se rozhodl jednat. Jednat dřív, než ten, který zradil jeho Pána, udělá něco, čím tu holku ochrání.
Ani na okamžik už nepochyboval (cítil lítost jen nad tím, jak hluboko Snape klesl), že se pokusí podniknout něco na její ochranu. Na to byl ten chlap příliš chytrý, než aby to nechal jen tak. Hlavně je-li v situaci, kdy by tu mrchu evidentně měl rád v posteli. Pokud se mu to už nepovedlo, pochopitelně.
Zhnuseně si odplivl.
Ano, Snape ho zklamal, hluboce ho zklamal. Jenže – co taky můžete čekat od člověka, který tolik let dobrovolně nasazoval krk pro toho senilního Brumbála? Člověk, který dobrovolně zradil vznešené a ušlechtilé myšlenky Temného pána... za co taková osoba stojí?
Nebýt toho, co viděl (a co docela jistě vidět neměl), možná by tu šmejdku nechal na pokoji. Po tom všem přece nedovolí, aby ředitel jeho koleje tak klesl a navíc svým činem jeho vznešenou kolej pošpinil! Musel by se stydět! Tedy... on se styděl už tak, ale teď by se musel hanbou propadnout.
Ale... když dá holčičce na srozuměnou, co a jak, a ona bude rozumná... stáhne se. Jen se o to musí postarat. Lze to vlastně brát i jako službu pro jeho Pána, jistě by ho pochválil. Opojná představa.
Snape jim sice prokázal tu „čest“ a seznámil je se svým pohledem na celou tu záležitost, ale jeho řeči typu: „Největší chyba v mém životě“... „Jen s námi manipuloval“... „zabíjení nevinných, nic jiného to nebylo“... „mučení, strach a bolest, to Voldemort miloval – u druhých.“
Ne, podobné řeči ho neodradí. Snape je zmanipulovaný tím mrtvým dědkem, sešel na scestí. Jemu se to nestane.
Koutkem oka zahlédl pohyb. Dveře, na které se šílenou touhou zíral, se otevřely. Znovu se v duchu pochválil za svůj nápad s podplácením bradavických duchů. Tedy toho jednoho, co nebyl přitrouble loajální k té bandě zrádců...
Malá postava se od něj rychle vzdalovala, šla na opačnou stranu. Tichou chůzí se vydal za ní, musí se k ní dostat, než přejde dveře do dívčí umývárny. Trošku zrychlil.
Hermiona pospíchala, do konce oběda nezbývalo moc času. Chodba byla tichá, nikoho si nevšimla.
Když o okamžik později ucítila na krku závan vzduchu, nestačila se ani otočit. Drsná ruka ji surově sevřela pod krkem. Snaha najít v kapse hůlku, se ukázala jako marná. Hlavou jí probleskla vzpomínka na hromadu knih, na které hledaná věc ležela. Zapomenout něco, co bylo její pravou rukou... to už dlouho neudělala. Zřejmě hrad poskytoval falešný pocit bezpečí. Nebo ona ztrácí svou naučenou obezřetnost.
Sevření okolo krku zesílilo, na uchu ucítila nepříjemný dech. Snažila se zachovat klid, koneckonců - s podobnou situací měla zkušenosti. Než však stačila něco říct, ozval se tichý nenávistný hlas. Poznala ho ihned.
„No to se podívejme, naše takzvaná hrdinka si vyšla na procházku?“ zasyčel.
„Kampak má namířeno? Snad ne opět do sklepení? Copak tam vlastně provádí?“ provokoval dál.
Hermiona se pomalu nadechla, uvažujíc, zda je vhodný čas na bezhůlkovou magii. A neverbální k tomu, to asi nebude to pravé, obzvlášť v okamžiku kdy na žebrech cítí hrot Zabiniho hůlky.
Takže – jak z toho ven?
O vteřinu později nechtěně vyděšeně vyjekla.Jeho ruka se přesunula z krku na vlasy. Prudce zatáhl, čímž ji přinutil zaklonit hlavu a hůlku namířil kousek nad klíční kost. Bolestivě dloubl.
„Šmejdka se mi neuráčí odpovědět? Snape tě nenaučil poslušnosti?“ ozvalo se jí u ucha opět to nepříjemné syčení. Následně ucítila znovu stisk na hrdle, tentokrát byl ale bolestivější. Nechtěně vykřikla, jak se k jedné bolesti přidala druhá. Náramek začal nesnesitelně pálit.
Zatím se stále snažila řídit heslem – neprovokovat, nedělat prudké pohyby a nebránit se. Ne do chvíle, než vymyslí plán a získá převahu. Nebo... dokud se Severus neuráčí dorazit. Hrát o čas.
Bolest na ruce byla tak intenzivní, že se neubránila zachvění. Skvělé. Jak mu za tohle poděkuje, proč to stříbro, kruci, musí tak žhnout? No jistě, svěřte něco chlapovi!
Zabiniho stisk zesílil, když opět nereagovala. Tak po tomhle bude mítdefinitivně ukázkovou modřinu a popáleninu k tomu. A to chtěla jen jít do knihovny, pro Merlina!
„Jestli nechceš spolupracovat, může to jít i po zlém,“ protahoval Zabini tiše a zesílil tlak na hůlku. Bolest teď vystřelovala ze třech míst současně. Když si uvědomila, že se ji snaží kamsi odtáhnout... teprve v ten okamžik dostala skutečný strach.
Kde se, sakra, ten přerostlý netopýr courá?!
| Kapitola 23 | Kapitola 24 | Kapitola 25 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
