Kapitola patnáctá
11. 4. 2009
KAPITOLA PATNÁCTÁ – VÁNOCE
Hermiona se s obrovským potěšením nadechla mrazivého vzduchu. Zaklonila hlavu a rozkošnicky zavřela oči. Nemohla odolat ani své pošetilé touze roztáhnout ruce. Stála po kolena ve sněhu s tváří obrácenou k nebi a tupě se usmívala, čehož si byla zcela vědoma. Na tváři cítila tající sněhové vločky a připadala si naprosto spokojená. Procházka za denního světla po tolika měsících, to byl téměř nevídaný luxus.
Po chvilce otevřela oči a rozhlédla se kolem. Bradavické pozemky připomínaly pohádkový obrázek, takový, který znala ze svých dětských knížek. Svět vypadal jako pod nánosem cukrové polevy, všude byl klid a ticho. Nikdo na ni nezíral, nefotil ji ani jí nekladl stupidní otázky. Mohla být sama sebou. A opravdu si to užívala, vždyť minulý rok ve stejný čas uvažovala, zda právě neprožívá své poslední Vánoce.
Tato myšlenka s sebou přinesla i své chmurné kolegy. Všechny ty hrůzy přežila, v což často ani nedoufala, přesto tady stojí zcela sama, v podstatě osamocená, a nemá se o koho opřít. A zrovna ten pocit být s někým, mít někoho nablízku, to bylo něco, po čem v tento den touží tisíce dalších lidí. Štědrý den. Člověk by neměl být sám. Ne dnes v jediný den v roce, který přímo volá po společnosti, rodině, přátelích a...po lásce.
Zatřásla hlavou a smetla ze sebe pár sněhových vloček. Jistě ona není sama. Ne, v tom fyzickém slova smyslu. Někde za ní, za zdmi obrovského hradu, se nachází hejno duchů, sov a domácích skřítků. A v neposlední řadě také jeden nerudný zástupce ředitelky, který zřejmě trpce lituje, že nepřijal onu lákavou nabídku na rekreaci. Vyhnul by se opravdu nechutné haldě korespondence, která, jak se Hermiona správně domnívala, obsahovala hlavně nepřeberné množství patetických vánočních přání.
Skoro se zasmála nahlas, když si představila, s jakým výrazem na to všechno Severus reaguje. Ředitelka musela mít skutečně pevné nervy, když mu svěřila zrovna tohle. Škola patrně nebyla daleko od ztráty pár velmi významných sponzorů. Bylo velmi pravděpodobné, že Severus neudrží zdvořilý a konverzační tón, který se vyžadoval při odpovídání na podobná přání.
A aby toho nebylo málo – než ředitelka odjela, jen tak ve dveřích se jí, dle svého ctěného mínění, pokoušela sdělit povzbudivou zprávu. A sice, že o štědrovečerní hostinu vlastně nepřijde, už prý zařídila, aby o to bylo postaráno.
Hermiona nepotřebovala být nadprůměrně inteligentní. Ihned jí došlo, co to má znamenat. Když o tom tak přemýšlela, vlastně to nebyla tak děsivá představa, překvapivě. Ale při tom, jak Snape nesnáší veškeré oslavy...
To bude zajímavý večer.
Pokud ho přežije ve zdraví. Pokud ho oba přežijí ve zdraví.
----------------------------------------
Severus otráveně odhodil brk, promnul si ztuhlý krk a následně jadrně zaklel. Tohle si přece nezaslouží?! Tato otázka se v jeho slovníku začala objevovat povážlivě často. Nebezpečná záležitost.
Hromada, opravdu velká hromada, zlatých, červených, modrých, stříbrných, zelených, žlutých a sem tam i růžových (růžových, pro Merlina!), obálek se jako tichý trest tyčila před ním. Absolutně nechápal, jak na tohle může ředitelka někdy ve zdraví odpovědět. A nejhorší na tom bylo, že Bradavice měly jednu zcela stupidní tradici (tedy, ony měly stupidních tradic mnoho, ale tahle u něj dneska vedla na celé čáře) – nepochybně ji zavedl Brumbál, tohle by nikoho jiného, normálního, nenapadlo.
Celá ta pitomá záležitost spočívala v tom, že na každé to nemožně barevné a žvásty přetékající přání se odpovídalo osobně. Každý soudný člověk by použil kouzlo automatického poděkování. Ale ne, oni musí mít něco extra. Kdo to jen kdysi tvrdil, u všech svatých, že – „Osobní odpověď dá najevo, že jsme si vědomi pisatelovi důležitosti. Když odpovíme osobně, pěkně po staru, připíšeme pár osobních poznámek, dáme najevo opravdový zájem...“
Žvásty! Nebelvírské nemožné žvásty! Celý Brumbál. Jemu bylo naprosto jedno, jestli vůbec někdo na ty pitomosti odpoví. Naprosto zabitý čas, to už by bylo užitečnější, kdyby šel na okraj Zapovězeného lesa trhat jmelí. Oboje představuje stejně stupidní činnost.
S dalším zaklením zvedl hustě popsaný pergamen, který se táhl přes celou desku ředitelčina psacího stolu až na zem. V okamžiku, kdy Minerva opustila Bradavice, se automaticky stával ředitelem on, získal všechna hesla nutná pro přístup a využívání kanceláře a na hradě v tuto chvíli nebylo nic, co by neuposlechlo jeho rozkazu. Hm...tedy možná až na jednu nezbednou osobu v křídle pro hosty...
Nesoustředěně potřásl hlavou a přinutil své oči stočit se zpátky k tomu proklatémukusu papíru.
Šlo o dokonalý seznam všech institucí, kouzelnických rodin nebo tajtrdlíků z Ministerstva, kteří kdy Bradavicím poslali jakékoli přání či dar. Od nich se nenápadně očekávalo, že tento vskutku ušlechtilý akt vůči škole budou opakovat.
A tak seznam obsahoval pravidelně aktualizované osobní poznámky – co daroval, co udělal, čím je významný, čím je otravný, nebo co milostivě zaplatil...Každého, kdo poslal to zatracené přání, musel na seznamu vyhledat (ještě že měl Brumbál tolik inteligence, aby ho seřadil abecedně...), přelouskat poznámky a ty následně chytře vkomponovat do poděkování.
Kdyby svého mrtvého nadřízeného neznal, konstatoval by, že to byl naprostý blázen.
Bylo mu docela jedno, kdo a jak odpovídá na tyhle zbytečnosti...dokud to někdo nechtěl po něm. Kdyby jen tušil, co ho čeká, chňapl by po té nemožné rekreaci všemi deseti.
S pocitem že je totální idiot, otevřel další přání. Ministerský předseda, aha, ten mudlovský. To je jedno, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Za co že má děkovat? Daroval telefon...jaký telefon?! K čemu telefon? Kouzelníci nepoužívají telefon...žíly na spánku mu však naběhly až v okamžiku, kdy si všiml poznámky připsané pod spojením: Dar – Telefon – s odůvodněním, kdyby se ředitel Bradavic potřeboval s panem premiérem spojit.
A dost! Tohle odmítá absolvovat. Není sebevrah. Merline...to je stupidita. Koho si to ti mudlové volí?! Popletal měl více inteligence. A jestliže ten měl IQ trolla, jaké asi může mít tenhle šmudla?
Prudce se postavil, až se židle s rachotem zakymácela, a s neodmyslitelným zavířením přešel k obrovskému oknu, které se táhlo téměř přes celou jednu stěnu ředitelny. Mohl z něj vidět velkou část školních pozemků.
Zhluboka se nadechl, v marné snaze se uklidnit, a založil ruce na hrudi. Tvářil se jako časovaný nestabilní lektvar. Extra nestabilní.
Pohledem přelétl panorama před sebou. Copak nikdy nepřestane sněžit?
Zrak mu padl na malou pohybující se tečku.
Chvíli ji upřeně pozoroval. O koho jde věděl okamžitě. Byla to její třetí procházka ve třech dnech. Jakmile byla škola volná, trávila co nejvíce času venku. A chovala se vskutku pošetile. Běhala ve sněhu, sem tam uplácala kouli, aby ji následně hodila kamsi do dálky (Pointa? Nějak ji v tom nemohl najít.), nebo prostě jen stála s hlavou zakloněnou a nechala na sebe padat sníh. Tak jako teď.
Severus neodolal. Nespouštěl z ní zrak, když rukou šmátral na stolku po své levici, kde se stále nacházel pozůstatek Brumbálových sběratelských aktivit. Čas od času byly k něčemu užitečné, to musel uznat.
Konečně našel, co hledal. V ruce držel cosi, co vypadalo jako mudlovské divadelní kukátko ovšem s mnohem lepším efektem.
Za okamžik už ji viděl, jako by stála těsně vedle něj.
Vlasy měla pokryté bílou peřinou, v tom vlhku se kroutily do bohatých prstýnků, tváře zrůžovělé mrazem a když otevřela oči, viděl v nich zvláštní třpyt, který neznal. Na rtech měla spokojený úsměv a vypadala zcela uvolněně. To také neznal.
Jak by mohl. Většinu času, co byla s ním, se držela přísné ostražitosti. Až na pár „nečekaných“ okamžiků, kdy se mu povedlo ji úspěšně vytočit.
Což platilo i naopak.
Severus se neubránil lehkému úsměvu. Sledoval, jak udělala neopatrný krok a zabořila se po kolena do závěje. Zasmála se tomu. Málem se k ní přidal. Naštěstí (nebo naneštěstí?) si to včas rozmyslel.
Ostražitě se otočil a prohlédl si všechny portréty v místnosti. Stále podřimovaly, tak jako většinu dne. Tak nudná činnost, které byl nucen se věnovat, je očividně nezajímala. Jeho taky ne...
Trochu si oddechl. Poslední, co právěteď potřeboval poslouchat, byly škádlivé poznámky týkající se jeho „špehování“.
Pohledem se vrátil k Hermioně. Najednou měla na tváři zamyšlený, z části melancholický, z části smutný výraz. Na co asi myslí?
Dnes již po několikáté potřásl hlavou. Je přece jedno, na co jedna nebelvírská studentka myslí. Jeho to nezajímá, ani trochu ho to nezajímá...je prostě jen unavený z té šílené pošty, to je všechno.
Náhle kukátko prudce odhodil na stolek, až smetlo několik dalších křehkých předmětů. Nevšímal si toho. Opět si vzpomněl na dnešní večeři, do které ho ta semetrika tak obratně vmanévrovala. Nebyla náhodou v jeho koleji? V posledních měsících by jí toto tvrzení padlo jako ulité.
Znechuceně si vybavil tu scénu.
Nejdřív na to šla přes argumenty, pak mu hrála na city (jako by nějaké měl...) a následně s ním mluvila jako s dítětem. Výsledkem bylo, že se nechal zcela netypicky vmanévrovat do zcela nemožné situace. V nestřežené chvíli zřejmě vyslovil cosi ne nepodobného souhlasu, protože v dalším okamžiku se ředitelka vítězoslavně usmívala, Brumbál za jejími zády nadšeně cucal imaginární citronový bonbon a oba dohromady se tvářili jako banda spokojených tupců.
Nejvíce ho dopálilo, že se zachoval tak nesoustředěně a nevnímavě, že k něčemu takovému mohlo vůbec dojít!
Pravda totiž byla asi takováhle - v okamžiku, kdy Minerva začala šveholit cosi o osamělých Vánocích, se mu v hlavě zhmotnil roj ne zrovna příjemných vzpomínek na jeho vlastní dřívější svátky.
Od chvíle kdy byl dost starý na to, aby pochopil, co slovo oslava znamená, je nesnášel. A to jakékoliv oslavy, plesy, rauty nebo slavnosti. Pravděpodobně to bylo způsobeno právě jeho neslavným, spíše by se dalo říci útrpným, dětstvím.
Škody, které byly napáchány, když byl dítě, byly příliš hluboké a rozsáhlé, než aby jen tak zmizely. Nikdy nechápal, co ostatní na podobných maškarádách vidí.
Pro něj to bylo utrpení.
Měl však za to, že tyto neslavné záležitosti má v sobě relativně srovnané. Proto příliš nechápal, proč, když o tom Minerva začala mluvit, se nechal tak snadno přimět k nevítaným vzpomínkám.
Poslední dobou na sobě tento zvláštní a otravný rys pozoroval poměrně často. Hloubal nad svou minulostí, přítomností i budoucností. Něco co nikdy nedělal, nazýval to pošetilostí. Dřív netušil, zda přežije další den.
Nyní často seděl, nepřítomně zíral před sebe a ptal se sám sebe, zda je opravdu takový, jak se chová. Zda mu opravdu na ničem a na nikom nezáleží, o nikoho se nestará. Nikoho nechce potěšit, nikomu nechce na tváři vyvolat úsměv. Zda se opravdu nepotřebuje o nikoho...opřít.
Podobné bádání v něm nakonec vždycky vyvolalo vztek. Když byl sám k sobě upřímný, v těch nejtajnějších okamžicích, musel si na drtivou většinu položených otázek odpovědět úplně jinak, než jak se mu líbilo.
Nechápal to. Budilo to v něm agresivitu, kterou si zákonitě vybíjel na studentech. Jinak to neuměl.
Vnitřně se prostě cítil příliš rozpolcen,nejistý. Nejlépe to dokládala jeho reakce na onen Zabiniho útok. Měl chuť toho spratka proklít do desátého kolene. Cítil chladnou zuřivost a probudila se v něm neznámá agresivita, když měl tenkrát tu čest celý výstup sledovat.
Otázka, kterou si kladl velmi často, zněla: Proč?
Nikdy podobné starosti nevnímal, zakázal si myslet na cokoliv, co se týkalo citů, touhy nebo...naděje. Byly to věci příliš vratké a nejisté, proto se jich bál. A zřejmě to bylo horší, než předpokládal.
Najednou vnímal určité změny, na které nebyl připravený. Které nechtěl, nevítal. Za které se styděl.
Zjistil, že i on se může (a dokonce, že to i dokáže) těšit na něčí úsměv, něčí přítomnost. Cítit potěšení, když je potěšen ten druhý. Chtít vyhovět přáním, které nebyly jeho.
Nejzvláštnější však byla podivná touha ochránit. Ochránit z neuchopitelných důvodů. Jistě, v minulosti chránil spoustu lidí. Dělal to však s konkrétním cílem – buď to dostal jako úkol od Brumbála, nebo dotyčná osoba mohla být něčím prospěšná, užitečná. Tahle nová touha ale neobsahovala žádné konkrétní důvody, neměla žádný cíl. Prostě jen byla. A byla silná.
To všechno dohromady ho příšerně znervózňovalo. A působilo, že se občas choval ještě nesnesitelněji než obvykle. A to už bylo přímo vražedné.
Unaveně zasedl zpět za psací stůl a otevřel další zlatou obálku. Večeře měla být za dvě hodiny. Předtím je nutné dohlédnout na skřítky. Měli jasné příkazy, nicméně on si neodpustí osobní kontrolu.
Když už musí být aktérem tohoto divadla, bude to stát za to.
Sklonil se nad dalším přáním a usilovně se snažil nevnímat otázku, která vyskočila odkudsi ze zadní části jeho mysli – opravdu ho celý dnešní večer tak otravuje? Opravdu by byl radši zalezlý sám ve svém studeném temném sklepení?
A konečně...
Skutečně dnes večer nechce nikoho vidět?
| Kapitola 14 | Kapitola 15 | Kapitola 16 |
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
