KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ – DÁREK?!

Harry trčel mezi dveřmi a pozoroval Severusovu reakci-nereakci. Přes černé oči přeběhl stín zmatku, když se neomylně zaměřily na malý, hladký balíček v jeho rukách. Oproti tomu Potter byl, co se týkalo pocitů, stále na vážkách. Cítil se… zmatený. Tedy lépe řečeno – neodvážil se udělat přesně to, co by udělat chtěl. Za svůj útěk a své chování stále cítil osten viny, jehož oprávněnost byla minimálně diskutabilní. Netroufl si udělat cokoli, co by u Snapea mohlo vyvolat negativní emoce – alespoň co se jejich vztahu týče. Jeho pocity byly mírně protichůdné – například se mu vůbec nechtělo strávit noc v tom zpropadeném křesle, když postel před ním byla dost velká i pohodlná pro oba, na druhou stranu se neodvážil tento poznatek nadnést sám a Severus nedal nikdy ani gestem najevo, že by snad od Harryho něco – cokoli chtěl. Ve světle těchto skutečností i celého jejich vztahu vůbec byl malý dárek, který nervózně žmoulal ve svých rukách, vlastně nebetyčnou troufalostí.

No dobrá. Když už, tak už.

Harry popošel blíž k posteli a než stačil cokoli říct nebo udělat, promluvil – poněkud neočekávaně – Severus, který se zřejmě rozhodl ostentativně ignorovat stříbrozelený papír.

„Mohl bys mi příště laskavě odpovědět, než odejdeš?“ zavrčel podrážděně, „Co Minerva ví a já ne?“

Ach, tohle… doufal, že tomu unikne. Zjevně – myslet, že se dá uniknout Severusově otázce… surreální to domněnka.

Harry, mírně se červenaje, kmital pohledem po pokrývce. Po získání správného dojmu, že nemá cenu lhát či předstírat dočasnou ztrátu sluchu, ze sebe vysoukal: „Jde o to, že… řekl jsem jí, co se stalo… tenkrát,“ vykoktal a dál rentgenoval povlečení.

Snape povytáhl obočí a ačkoli tušil… nedalo mu to. A taky neměl nejmenší zájem to svému „ošetřovateli“ ulehčit.

„Tenkrát?“ zopakoval s důrazem.

„No… vždyť víš. Tenkrát…“

Snape si znechuceně odfrkl. „Pottere, nauč se vyjadřovat a nazývej věci pravými jmény, pro Merlina!“

Harry nechal povlečení povlečením a hodil po muži podrážděný pohled. Opravdu si tohle všechno zaslouží?

„Zkrátka potom, co jsem tady strávil noc,“ řekl konečně s jakous takous důstojností.

„Aha,“ opáčil Severus pomalu, jakoby zvažoval, co to všechno v důsledcích znamená, „Takže ona ví…?“

Tentokrát povytáhl obočí Harry a vyčkávavě na muže zíral. Ten jeho pohled neochvějně opětoval.

„Jen to, že jsme měli nějaké… ehm… problémy. Když jsem byl u Nevilla, napsal jí a ona mi přišla dát… mateřskou radu.“

Další kusá informace do Severusova miniaturního seznamu s názvem „Co se dělo, když byl pryč“. Řečené nekomentoval – jednak byl ochotný pochopit, co se Harrymu honilo hlavou – ovšem jen do určité míry, a pak taky – znal svou zástupkyni až moc dobře. Pravda, patrně kdyby se cítil trochu lépe, metal by kolem sebe blesky, ale v současné chvíli byl paradoxně jen rád, že nejde o… něco horšího. Ano, asi stárne.

„Hraje si na dohazovačku,“ zavrčel.

„To nevím, ale pokud přitom dospěla k názoru, že tvá akutní návštěva není zas tak moc akutní, tak to je přece pozitivní zpráva, ne?“

Severus mlčel. Jen ty černé oči se upíraly kamsi za mužovo rameno. Asi takhle – Snape věděl, že je s ním manipulováno a že Nebelvír obecně má pozoruhodnou schopnost chudáka Zmijozela dostat tam, kam chce. Tedy minimálně ti členové té nemožné koleje, s kterými měl tu čest, tohle dokázali. Což se mu, do háje, vůbec nezamlouvalo!

Harryho ticho zřejmě přestalo bavit, protože se natáhl a položil svůj náklad přesně mezi dvě ruce, spojené konečky prstů a položené na pokrývce.

„Jsou Vánoce,“ řekl prostě a… čekal.

Severus pomalu sklopil pohled ke svým rukám. Následně z něj vypadla jedna z nejstupidnějších otázek, které mohl v současné chvíli položit.

„Co to je?“

Harry na prázdno pootevřel ústa, pak je zase zavřel, zhluboka se nadechl, na okamžik zavřel i oči, vydechl, a po celé této proceduře co možná nejklidněji odvětil: „Dárek, Severusi.“

Nic. Ředitel dál bez pohnutí provrtával balíček pohledem, jakoby očekával, kdy mu vybuchne přímo do obličeje.

Povzdech.

„Lidé mají takové zvláštní zvyky, víš? Například si při jistých příležitostech dávají dárky,“ zkoušel to Potter s náznakem humoru dál a obezřetně se posadil na kraj matrace.

Konečně, za neutichajícího provrtávaní nebohého papíru, vypadla ze Severuse další perla. No, perla…

„Já nedostávám dárky.“

Aha. Fajn. Co na to říct? Když jediná reakce, která vám po takové větě přijde na mysl, je citový projev, který dotyčná osoba nemusí vůbec ocenit? A tak Harry s mírným odstínem smutku v hlase řekl jen:

„Dneska jsi jeden zjevně dostal. Tak to rozbal.“

Černá se stočila na mladého muže v tázavém výrazu.

„No tak,“ zakřenil se Harry v nejistém „úsměvu“, napůl připomínajícím křeč, „chceš snad pomoct?“

„Ne!“

Snapeovy prsty se rozpletly a natáhly se po balíčku. Pomalu a jemně. Harry nervózně sledoval, jak odlepují první růžek zahnutého papíru, a nechápal, proč prostě… netrhnou, tak jako prsty každého normálního člověka, který je nedočkavý a chce vědět, co je uvnitř. Ty jeho by tedy zcela jistě trhaly o sto šest. Dobrá, nebude se ptát.

Druhý růžek.

Harry si skousl rty.

Zpod stříbrné vykoukla relativně malá černá krabička obdélníkového tvaru.

Severus ji nechal spadnout na deku, načež po ní lehce přejel prsty. Harry měl chuť zasténat nahlas. Promluvit se ovšem neodvážil, Snape vypadal až příliš… zaujatý tím, co dělal. Vyrušovat ho se zdálo téměř nevhodné.  A tak se jen neklidně zavrtěl na posteli.

Další prst se dotkl víčka.

U všech svatých, on to snad neotevře! – to byla Potterova jediná kloudná myšlenka v záplavě houpání žaludku a zrychleného tlukotu srdce. Až konečně, když už si myslel, že mu krabičku vytrhne a zkrátka ji otevře sám, aby mu ji strčil přímo pod nos, se ozvalo tiché klapnutí – víčko odskočilo a nechalo se mírným tahem nadzvednout, aby pak ve svislé poloze bránilo Harrymu vidět předmět, na který Snape s naprosto nečitelným výrazem zíral.

Dobrá. Šperky jsou dárky, spadající do kategorie s výraznou cedulkou „Osobní“. Toho si byl mladý muž vědom, a proto taky… nebylo lehké se rozhodnout zrovna pro tohle. Ale chtěl, aby jeho dárek něco vyjadřoval. Ono taky dát Severusovi něco, co by „se mu hodilo“ (doufat i v „líbilo“ už je značně troufalé) a zároveň to ještě nemá… V úvahu připadaly knihy – dokud se podrobněji nezaměřil na Mistrovu osobní knihovnu, čítající několik tisíc svazků, a k tomu v duchu nepřipočetl díla náležející každému bradavickému řediteli – taková knihovna byla bezkonkurenční. Literární dílo bylo tedy passé. Takže pak zbývá jen – něco, co se nějakým způsobem týká lektvarů. Harry byl natolik sebekritický, aby uznal, že o podobných věcech nemá ani páru – a kdyby už sehnal nějakou „inovaci“, Mistr lektvarů by ji už zcela jistě měl – on Merlinův řád vykoná své.

Snape vlastnil pravděpodobně všechny novinky dávno předtím, než vůbec šly do oficiálního prodeje.

Takže - co měl dělat? Pravda - i on pro jednou využil svou osobu pro rychlé získání potřebné věci. Přívěšek byl dělán na objednávku tradiční ruční technikou, žádná kouzla – tomu tedy odpovídala cena i doba zpracování. Nebýt příjmení „Potter“, dočkal by se ho ředitel pravděpodobně na Velikonoce. Ono taky když si vzpomenete doslova pár dnů před svátky…

Severus opět natáhl ruku a ukazováčkem přejel po platině. Dva hadi, stočení a spojeni svými těly tak, že dohromady tvořili pár propletených S, s precizně propracovanýma očima jasně zelené barvy (že by smaragdy?) byli… dokonalým uměleckým dílem. Náležel k nim jen velmi tenký řetízek, žádného detailu nebylo moc, a ničeho nebylo ani málo. Celkový dojem byl skvostný.

Harry po Severusovi nervózně pokukoval. Ačkoli byly chvíle, kdy jeho schopnost naprosté sebekontroly obdivoval, tahle k nim rozhodně nepatřila. Jak ticho i bezvýraznost pokračovala, balvan v Harryho hrudníku se stával těžším.

„Já vím, že šperky nenosíš, ale tohle se mi zdálo…,“ polknutí, „tedy… doufal jsem, že by se ti mohl alespoň trochu líbit.“

Další ticho. Dobře, nebude to protahovat a znepříjemňovat. Mohlo ho napadnout, že celý ten nápad může být mírně… problematický. Se snahou potlačit smutek, se Harry postavil a vymámil ze sebe pokus o bezstarostný tón.

„Tak to bychom měli. Vzal sis všechny lektvary? Objednám snídani, na co máš chuť?“

Severus odtrhl zrak od hadů a přesunul svou pozornost k tomu rádoby veselému breptání.

„Pottere… proč jsi koupil zrovna tohle a proč jsi… vůbec něco kupoval?“

I přes snahu to znělo mírně stísněně a nejistě. Oslovený, skloněný nad jeho nočním stolkem, v každé ruce jednu lahvičku lektvaru, se narovnal a věnoval mu pohled plný čiré nechápavosti.

„Jak - proč? Chtěl jsem, přišlo mi to správné. A tohle se mi k tobě vážně hodí, jen mě za to neproklej. Nemusíš to nosit, samozřejmě, že ne.“

Snape potřásl hlavou. V tomhle opravdu neumí chodit.

„Obávám se,“ spustil pomalu, načež se Harry preventivně naježil, „že stejně tak jako nejsem zvyklý dárky dostávat, neumím je ani dávat a tudíž ti… v současné chvíli nemohu oplatit tuto laskavost. Ale…,“ krátká odmlka, při které se zadíval přímo do těch těkajících zelených očí – měly velmi podobnou barvu jako ty hadí, „je to velmi povedený kousek. Děkuji.“

Určitě se sklepením nerozlehlo zadunění, jak z Harryho spadl balvan, který na něm několik posledních minut ležel? Muž nebyl naivní a věděl, že právě řečené je asi tak maximum toho, co může očekávat. Bylo vyjádřeno poděkování i ocenění, a to pro teď stačilo.

„Rádo se stalo,“ odpověděl prostě a spokojeně se zazubil, než, nechtě dál Severuse týrat citovými projevy, pokračoval:

„Tak na co máš chuť?“

Snape, zdálo se, byl ve svých myšlenkách stále kdesi daleko, protože jen roztržitě řekl: „Nemám chuť k jídlu,“ a vytrvale svíral otevřenou krabičku.

„Jasně, ale stejně musíš jíst. Poppy říkala, že nebudeš chtít.“

Slabé zavrčení.

„Dobře. Tak já něco přinesu. Za chvíli jsem zpátky,“ pronesla ta nadšenost klidně a odplula z pokoje.

Severus pomalu zvedl dárek ze svého klína a položil ho na druhou prázdnou polovinu postele tak, aby na něj dobře viděl. Říci, že jeho analyticky logické myšlení právě odešlo na procházku, je pravděpodobně nejpřesnější termín. Jemu samotnému nějaké vánoční dárky ani nepřišly na mysl, tyhle svátky neslavil a neměl je rád. Hm, taky ho mohlo napadnout, že s Potterem nic nebude tak, jak byl zvyklý.

Jen musí najít tu nejschůdnější cestu.

                                                       -------------------

„Proč nemáš… žádnou vánoční výzdobu?“ otázal se Harry nevinně téhož odpoledne, když vzdal snahu do svého pacienta dostat další dávku stravy. Severus mu věnoval pohled, z kterého jasně čišela otázka na jeho duševní zdraví.

„Protože Vánoce nesnáším a tím pádem ani neslavím.“

Copak to není jasné?

Zjevně nebylo.

„A proč je…“ spustil Harry nechápavě nanovo – přerušila ho zvednutá paže.

„Zjevně z více důvodů, všechny jsou nepochybně malicherné.“

Nebelvír! Co ještě chce?! Proč nechápe narážku?

„Což znamená co?“ pokračovala ta naivnost dál a bedlivě si ho prohlížela. Připadal si jako tlustočerv pod lupou.

Snape se nadechl, vykonal nepříliš úspěšný pokus o přivolání větší dávky trpělivosti, a pak jen jednoduše řekl:

„Teď ne, Harry.“

Zdálo se, že to z nějakého důvodu zabralo, protože Potter na něj doslova vykulil oči a tvářil se jako dítě, které právě dostalo zpátky svého nejmilejšího medvídka. Severus sice plně nechápal, co udělal, že to tak fungovalo, ale hlavně že to vůbec fungovalo a on byl pro jednou ušetřen dalších všetečných otázek.

„Děkuji,“ doneslo se k Mistrovu sluchu o pár vteřin později. Co to zase znamená?

Tázavě povytažené obočí zastoupilo otázku.

„Řekl jsi mi jménem.“

Tohle? Zajímavé.

„Pravděpodobně jen neočekávaný zkrat,“ odtušil lakonicky Snape, natáhl se po otevřené knize, ležící na vedlejší matraci a s jasným signálem končící debaty otočil stránku. Cítil na sobě Harryho pohled, kterým ho propaloval, ale nemínil na něj reagovat a už vůbec ne ho ponoukat k dalším otázkám. Ještě to tak.

Se slovy: „Jdu vrátit to jídlo,“ na něj Potter přestal zírat, uchopil tác s nádobím a vyšel z ložnice.

Severus odhodil „rozečtenou“ knihu na deku a stiskl si kořen nosu. Jestli to takhle půjde dál, brzy se zblázní.  Nebo hůř – začne se mu to nesnesitelné nebelvírské chování líbit.

A/N: Nějakým záhadným způsobem se mi v posledních pár týdnech dařilo častěji aktualizovat. Ráda bych vám řekla, že to tak bude i nadále, leč jistá si tím nejsem. Děkuji.