Kapitola třicátá první
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ – KONÁ SE
NÁVRAT
Opravdová láska moc nemluví, ale jedná
(Hermann Bezzel)
„Dobrý večer.“
Ředitelčin hlas vytrhl Hermionu z nehybného postávání u dveří.
„Pojďte se posadit,“ švitořila dál a už měla v ruce konvici s neodmyslitelným citrónovým čajem.
Následovaly typické zdvořilostní poklony až konečně...
„Nekoukejte na ty hodiny tak nervózně,“ pronesla Minerva s úsměvem, „vím, máte za dvacet minut svou obvyklou hodinou ve sklepení,“ pokračovala dál.
Hermiona se na židli nepříjemně ošila. Jestli teď začne vytahovat onu sobotní událost... jako by nestačilo, že celou neděli strávila přemýšlením o celé té situaci. A celý dnešek přípravou na vstup do jámy lvové. Pokud se k oné scéně vrátí ještě ředitelka, hanbou se asi propadne. Pořád dokola před sebou viděla ten obrázek – jak sedí na tom psacím stole... ruce kdekoli, jen ne tam, kde je měla mít... a... no prostě to všechno ostatní, co není potřeba znovu opakovat. Ono bohatě stačí, že (zase) zrudla.
Ředitelka jí netrápila dlouho.
„Potřebuji s vámi probrat jednu důležitou záležitost, tak jsem si říkala...,“
Co si říkala se hned tak nedozvíme, jelikož právě v okamžiku, kdy se Minerva začala (konečně) dostávat k jádru věci, z krbu připlachtil Mistr.
Jaksi neurčitě pokýval hlavou, komu to patřilo bylo těžké určit (nedíval se ani nalevo, ani napravo) a uráčil se dorazit k nim.
Unaveně si sesunul do svého obvyklého křesla, ostentativně ignoroval hrneček, který se automaticky ocitl v jeho zorném poli a jen unaveně hlesl:
„Tak co je to tentokrát?“
Jeho nadřízená se nejprve pohodlně opřela, pak založila ruce v klíně a nakonec se mile usmála. Celé to doplněno faktem, že nad její hlavou si spokojeně hladil Brumbál svůj plnovous a sem tam na Severuse povzbudivě mrkl (tedy... Albus se zřejmě domníval, že to vypadá povzbudivě. Jemu to spíš připomínalo mrkání v marné snaze zaostřit do dálky), to vše spolu s realitou, že dneska druhý ročník vyhodil učebnu do povětří (ano! Říkal jim – pětkrát - míchat mají ve směru hodinových ručiček, nikoli proti směru!), následně třetí ročník propálil kotlíky a pátý to korunoval pár popáleninami... začínal ztrácet trpělivost.
Možná že Minerva výjimečně použila empatii. O vteřinu později k nim totiž přisunula hromádku denního tisku.
Netrpělivě po ní chňapl.
A zavrčel. Na což ředitelka...
„Ano, přesně tak. Taky jsem si říkala...,“
Umlčel ji jeho varovný pohled. Zběžně hromádku prolistoval aby noviny vzápětí předal Hermioně. Bez jediného pohledu.
Ta nevěřícně a frustrovaně zírala na velké palcové titulky:
KDE JE SVĚTOVÁ HRDINKA?
HERMIONA GRANGEROVÁ UŽ NENÍ NĚKOLIK MĚSÍCŮ K ZASTIŽENÍ!
Z DŮVĚRYHODNÉHO ZDROJE VÍME, ŽE BY SE MOHLA NACHÁZET V BRADAVICÍH.
Pod posledním titulkem se nacházela menší, ale o to více výbušná mnohořádková upoutávka:
HERMIONA GRANGEROVÁ SE PODLE VŠEHO NACHÁZÍ NĚKOLIK POSLEDNÍCH MĚSÍCŮ V BRADAVICKÉ ŠKOLE ČAR A KOUZEL. PRO ČTENÁŘE JISTĚ BUDE ZAJÍMAVÉ, ŽE JEDNA Z ČLENEK VÍTĚZNÉHO TRIA JE VE ŠKOLE V NAPROSTÉM UTAJENÍ. PODEZŘELE MNOHO ČASU PRÝ TRÁVÍ S PROFESOREM LEKTVARŮ. TÍM NENÍ NIKDO JINÝ NEŽ SEVERUSE SNAPE! ZAJÍMAVÍ VÁS PODROBNOSTI? PAK JE PRO VÁS PŘIPRAVENA STRANA ČTYŘI, VĚNOVANÁ TÉMATU NOVÉ POVÁLEČNÉ LÁSKY!
S nepěkným zaklením odhodila noviny zpět na stůl.
„Jak je to možné?“
Severus si odfrkl. Jak si tak unaveně (a zlostně) mnul kořen nosu, pronesl něco, co muselo ředitelku zaručeně potěšit. Tedy ne to CO řekl, ale JAK to řekl.
„Co myslíš?“
Hermiona se zarazila. Právě v tuhle chvíli moc nemyslela. A hlavně – jestli si myslela, že tykání byla chvilková slabost, zrovna ji krásně vyvedl z míry. Na ředitelku se radši ani nepodívala.
„Nevím.“
Poté, co po ní jedním okem hodil ironický pohled, zkusmo nadhodila:
„Zabini?“
„Pravděpodobně. I když... v tuto chvíli o tvé přítomnosti ví tolik lidí, že mu to těžko dokážu.“
„Skvělé.“
Pronesla to tak ironickým hlasem, že poslouchat jejich debatu někdo nezasvěcený, klidně by prohlásil, že promluvila navlas stejně jako Severus.
„Taky si říkám. Ale zlostí si nepomůžeme.“
„Nemám zlost jsem jen...,“
„Naštvaná,“ dořekl za ní přesvědčeně.
„Nejsem naštvaná jsem...,“
„Jsi naštvaná.“
„Ne. Já jen...,“
Další přerušení.
„Je to pochopitelné, ale ne moudré. Strategie, to je to, co potřebujeme.“
„Já vím! Opravdu, naštvanost není to, co cítím. Myslím...,“
„Tak ukřivděnost?“
„Pro Merlina! Můžu domluvit?“
Severus se na okamžik zarazil. Masku jistoty však získal zpátky obdivuhodně rychle.
„Domluvit? Samozřejmě. Celou dobu můžeš...,“
„Nemůžu!“
„Jak to, že ne?“
„Protože mě nenechá...,“ naprázdno polkla. Koncovka toho slova se ukázala jako velký zádrhel.
Snape povytáhl obočí.
„Ano?“ zeptal se sametově, jako by netušil, v čem je problém.
Kruci! Když chce mluvit, tak jí do toho skáče a když by nejraději mlčela, tak jí věnuje plnou pozornost.
Znovu polkla a pak potichu, dodávajíc si odvahu, nejistě zašeptala:
„nenecháš.“
Po vteřině či dvou ticha, kdy celá ředitelna ani nedutala, jen kolejní počítadla nečekaně zachrčela, když Mrzimor přišel o blíže neurčený počet bodů, zvedla hlavu, kterou během svého sbírání odvahy sklopila. Jak si tak kousala spodní ret, konečně se odvážila pohlédnout na Severuse. Zíral na ni s nečitelným výrazem. Hlavní bylo, že nevypadal naštvaně, což jí dodávalo naději, že tuhle záležitost možná i přežije.
Jejich vzájemné zírání, do kterého se oba evidentně chystali zabřednout, přerušila ředitelka se svým nevítaným:
„Ehm... ehm... nerada ruším, ale máme tady problém.“
Odtrhli od sebe své pohledy a oba se k ní otočili s pozoruhodně stejně nepříjemným výrazem v obličeji. Očividně jim tady překážela.
Její pobavený úsměv je oba ještě víc dopálil. Co je na tom k smíchu?!
„Věřte tomu nebo ne, problému jsme si všimli. A právě se ho snažíme vyřešit.“
Hermiona protočila oči. Tomuhle říká řešení? Skáče jí do řeči, nutí jí pocity, které necítí... kde je to jeho slavné řešení?
Ředitelka se taky zatvářila pochybovačně, nicméně slova svého zástupce nekomentovala.
„Samozřejmě. No a v rámci tohoto... plodného řešení jsem si říkala, že nastal čas pro Hermionin návrat na běžné vyučování,“ mávnutím ruky umlčela protesty přicházejíc ze strany Mistra lektvarů.
„Ano, ano já vím, Severusi. Říkal jste minimálně do konce ledna... ale za této situace není na co čekat, nemyslíte?“
Aniž by jim dala prostor k odpovědi, spěšně pokračovala, potlačujíc tak jakékoli případné námitky.
„Čím déle to budeme tajit, tím více se vynoří spekulací. Už tak je to příliš... nekorektní,“ prohlásila a máchla rukou směrem k hromádce tisku.
Snape se tvářil vyloženě zlostně, jinak to říci nejde.
„Navíc se vám vrátí váš chabý volný čas, o který jste přišel, jak jste mi na začátku roku laskavě oznámil,“ provokovala ho dál.
Dnes podruhé nezdvořile zavrčel. A pak ledově opáčil:
„Nikoli. Protože ten „volný čas“, vyštěkl deprimovaně, „o kterém tady mluvíte, budu nucen věnovat krocení problémů, které ten váš nápad sebou přinese.“
Že si, naprosto nezmijozelsky, naběhl na smeč, mu došlo o sekundu později.
„Budete nucen, nebo chcete být nucen, Severusi?“ otázala se Minerva jemně.
Pohár trpělivost přetekl. Prudce vstal a odrázoval ke krbu. Hermiona ho mlčky pozorovala ze své židle, právě rozvažujíc, jak se má zachovat. Vyřešil to za ní.
„Až se tady vypovídáte, laskavě se dostav na hodinu. Krb nechám otevřený,“ prohodil nerudně. Těsně před tím, než vstoupil do zelených plamenů dodal:
„A když to bude dřív než zítra, velmi to ocením.“
První, co ředitelka pronesla po jeho odchodu bylo:
„Nedáte si k tomu čaji řez?“
To už bylo příliš i na zdvořilou povahu Hermiony Grangerové.
„Nedám! Nechci žádný řez. Chci vědět, co to všechno znamená!?“
„Ale jistě, ke všemu se dostaneme.“
Tak tím si Hermiona nebyla tak jistá.
„Podívejte se,“ spustila Minerva rozvážně, zatímco mechanicky míchala horkou tekutinu, „když se znovu objevíte na veřejnosti, tohle,“ opět znechuceně mávla druhou rukou k novinám, „pomine. Prostě to vysvětlíme tak, že jste se chtěla v klidu připravovat na OVCE. Což je pravda. Jisté detaily vynecháme a je to.“
Vypadala sama se sebou nadmíru spokojená.
„Jak a je to? To pustíme všechno, co jsme měli v původním plánu?“
Až v tuto chvíli byla Hermiona naštvaná. Škoda, že to Severus neviděl.
„Hermiono... já tak nějak počítala s tím, že tady v utajení nevydržíte celý rok. Popravdě jsem si říkala, že by to byl zázrak. Na vaši prosbu jsem přistoupila z jednoho prostého důvodu – měla jsem pocit, že vám něco dlužíme – a to jsem na začátku řekla i Severusovi, jestli si dobře vzpomínám. Plus jsem tak troškou doufala, že se situace začne pomalu uklidňovat. Když jim teď dáme prostor pro drby, nikam to nepovede.“
Ředitelka zněla rozumně a mluvila pravdu. To všechno musela uznat jen... jen na to nebyla připravená. Ani trošku.
„Ale... to se mám vrátit zpátky do věže? A na běžné hodiny? Bude to k nepřežití,“ zněla tak zoufale, jak se cítila. Tedy hodně.
„Do věže nemusíte. Klidně zůstaňte tam, kde jste. Navíc se domnívám, že soukromé komnaty by vám v nestálé situaci mohly přijít víc než vhod, ne? Vzhledem k okolnostem...,“ prohlásila mateřky.
Cože? Naráží snad ta dohazovačka na...?
Dnes poněkolikáté zrudla jako pivoňka.
Minerva to takticky ignorovala a zabrousila na jistější půdu.
„Dnes je pondělí, co začít ve středu? Zítra při večeři bych promluvila ke studentům, objasnila bych situaci... pár dnů bude asi náročných, ale pak si zvyknou.“
Nečekaně se začala přehrabovat štosem papírů po své levici. Nutno přiznat, že nějaký třídící systém udržela mnohem lépe než Snape.
„Tady je,“ vykřikla vítězoslavně.
Nic nechápající Hermiona si vzala podávaný kousek pergamenu.
„Rozvrh hodin pro nebelvírské sedmáky. Jestli se nemýlím, máte hned první hodinu ve středu lektvary,“ dodala, Merlin ví proč, potěšeně.
Dívka zničeně kývla.
„Nemusím dodávat, že kdykoli budete potřebovat odbornou i neodbornou konzultaci, ihned přijďte. A nebojte se. Jsem si jistá, že to nakonec bude lepší. A Severus se o to postará, klid.“
Kdyby ředitelka vstala a poplácala jí po hlavě, už by jí to nepřekvapilo.
Poznámku o postarání se radši nekomentovala.
„Raději běžte, nebo v tom sklepení vyletí z kůže, jak ho znám.“
Pobaveně sledovala, jak se její studentka zničeně zvedá ze židle a míří ke krbu. Asi v polovině cesty jí zarazila svou (pro dnešek) poslední větou.
„A mimochodem,“ odmlčela se, jak čekala, než se k ní Hermiona otočí čelem, „nemám absolutně nic proti ničemu, co... se bude dít ve vašem volném čase. No... ani být volný nemusí, pravda, jen ať o tom neví celá škola, jinak všechny předsudky hoďte za hlavu.“
A spiklenecky mrkla.
Hermiona v duchu zaúpěla. Ještě chybělo, aby dodala – já to vlastně všechno podporuju a šly by na ni mdloby.
S mechanickým pokýváním hlavou, vstoupila do krbu.
Jen co zelené plameny zmizely, Minerva se otočila na portrét Albuse Brumbála.
Nic neřekl, pouze zvedl palec nahoru.
----------------------------------------------
První věc, které si všimla ve chvíli, kdy opatrně vystoupila z krbu byl fakt, že Severus se choval naprosto netypicky.
Rázoval si to kabinetem z jedné strany na druhou, hábit za ním strašidelně vlál a na tváři měl děsivý výraz.
Hermiona měla na okamžik silné nutkání otočit se na podpatku a zmizet.
Zadrželo ji známé vyštěknutí.
„O co se ta ženská zase pokouší?!“
Chvilku tápala, zda je to možné považovat za řečnickou otázku, či ne. Ovšem poté, co se prudce zastavil v polovině místnosti a upřel na ní svůj propalující pohled s povytaženým obočím, usoudila, že odpovědět nebude na škodu.
„Tentokrát si myslím, že nesleduje žádný druhotný záměr,“ pronesla opatrně.
Severus si znechuceně odfrknul.
Následně se několika dlouhými kroky dostal těsně k ní. Než stačila zareagovat, nešetrně trhl jejím levým zápěstím.
Na pobouřený pohled, kterým byl obdarován, nereagoval.
Rychle vyhrnul okraj rukávu a nečekaně zručně rozepnul náramek. Bez jediného slova přešel ke svému stolu a posadil se.
Hermiona nepovažovala za vhodné čekat, zda budu vybídnuta, aby si sedla taky, prostě to udělala a neopomněla po něm stále vrhat rozhořčené pohledy.
„Zatracená práce.“
Všimla si, lépe řečeno – doopravdy to akceptovala až v tuto chvíli – vypadal skutečně unaveně a znepokojeně.
Chvíli marně hledala nějaká přijatelná slova útěchy nebo alespoň něčeho podobného, než jí došlo, že nejlepším řešením bude pravděpodobně neříkat nic.
Po chvilce váhání začal Severus nad náramkem mumlat známé latinské věty.
Když jí nakonec pokynul, aby mu opět podala svou ruku, zamyšleně prohlásil:
„Nyní by to kouzlo mělo reagovat na jakékoli ohrožení. Nicméně je to příliš široký pojem, takže si výsledkem nejsem úplně jistý. A proto počítej s jedním,“ odmlčel se, jak hledal správná slova. Nebude se jí to líbit. No… jemu se to také příliš nelíbí. Jenže když ta stará potřeštěná ženská všechno tak komplikuje, jaksi jim nezbývá nic jiného.
S povzdechem se zadíval do těch hnědých vyčkávavých očí.
„Minimálně za začátku si tě ohlídám. Nebudeš o tom mít ani tušení.“
Dle očekávání se pobouřeně nadechla a zřejmě se chystala velmi vehementně protestovat. Zarazil jí zvednutím ruky.
„Ani to nezkoušej. Nehodlám o tom diskutovat.“
Hermiona toho měla plné zuby. Nečekaně vytrhla z jeho sevření své zápěstí (které svíral rádoby nepozorovaně dál, i přesto, že náramek byl již dávno zapnutý) a pevně prohlásila:
„Mám toho po krk. Proč mi pořád někdo linkuje život, který mám následně hrát, aniž bych dostala prostor k vlastním námitkám?!“
Severus se pohodlně opřel, prsty spojil dohromady a teprve pak ironicky pronesl:
„Na to jsi měla myslet dřív, než jsi se vydala s Potterem zabít Voldemorta. Lépe řečeno – než jsi propůjčila svůj mozek na tuto nesmírně ušlechtilou záležitost.“
Po podobné poznámce nevěděla, jak zareagovat. Všechno to spělo k nepěkné hádce a na to právě teď neměla náladu. Nehledě na fakt, že stačilo pár Severusových vět a ztrácela šanci na úspěch.
„A pokud tě to uklidní… nejsi jediná, komu ta tvá sláva přidělává starosti.“
Neznělo to zlostně, spíš jako prosté konstatování.
Neodpověděla. Oba toho měli dost.
„Pro dnešek toho necháme. Ovšem to neznamená, že nepovažuji za nutné, abys dál docházela na některé hodiny. Mluvím hlavně o cvičení,“ dodal rychle, aby snad nenabyla nesprávného dojmu. Ať už by to byl dojem jakýkoli.
Mlčky kývla na srozuměnou.
„Praktická obrana ti stále dělá problémy, je nutné se na to zaměřit. Ve vašich závěrečných zkouškách…“
Nestihl domluvit, přerušilo ho naštvaně znějící:
„Já vím!“
Pár vteřin jí sledoval s nic neříkajícím výrazem ve tváři.
Vzdorovitě zvedla bradu.
Málem se pobaveně usmál. Jen dojem, že by se pravděpodobně rozzuřila ještě víc ho přesvědčil, aby od tohoto činu raději opustil.
„V pořádku. Pak se tedy uvidíme pozítří.“
Sledoval, jak se zvedá a přechází ke dveřím. Dveře… nápad se v jeho hlavě objevil velmi rychle.
„A mimochodem – připojím tvůj krb ke svému.“
Šok, který se jí zračil v obličeji, když se k němu otočila zpátky by byl opravdu vhodný jako ukázkový exemplář na hodiny herectví.
Na nevyřčenou otázku odpověděl pokrčením ramen.
„Lze předpokládat, že když se vrátíš na vyučování, začneš se pohybovat po škole v obvyklý čas, jako ostatní studenti. Pak pro naši komunikaci bude bezpečnější, když tě nebude vidět, jak přicházíš a odcházíš.“
A protože na něj (i po jeho ryze logickém a jasném vysvětlení) zírala nevěřícně dál, už trošku podrážděně dodal:
„Je to prosté. Má to své opodstatnění.“
Konečně se rozhodla vyjádřit.
„Dobře. A jak se dozvím že…“
„Jak se dozvíš, kdy máš přijít?“
„Ano.“
„Bud si jistá, že to poznáš.“
„Výborně. Hned se cítím líp.“
Ne, dneska toho měla vážně dost.
„Tím jsem si jist,“ nasadil tomu korunu Severus. Dobře, když odejde rychle, možná se s ním nezačne hádat. A když se s ním nezačne hádat, vyhne se nějaké šťavnaté kletbě. A když se vyhne kletbě dožije se OVCÍ a když se…
„Upozorňuji tě, že v hodinách se s tebou nemíním mazlit.“
Tohle poslední varování proniklo do jejího mozku téměř násilně a přerušilo tok myšlenek, kterými se snažila uklidnit.
„Tak to se nesmírně těším,“ sykla směrem k němu a aniž by dodala cokoli dalšího vztekle za sebou práskla dveřmi.
A Severus zvedl oba koutky úst nahoru.
On se taky těší.
| Kapitola 30 | Kapitola 31 | Kapitola 32 |
