Laskej mou duši II
PS: Dnes žádné „skákání v čase“, celý díl se odehrává v současnost
Část Druhá:
„… Tímto jsem po pěti měsících výzkumu došel k závěru, že smíchat dračí krev se žaberníkem před bodem varu znamená neutralizovat účinky žabí žluči, což vede k …“
Snape se blížil k závěru své hodinové přednášky Lektvarového institutu, která se konala vždy dvakrát ročně v Londýně. Byla to taková z části fraškovitá sešlost všech lektvaristů z celého Spojeného království, kteří měli zájem dozvědět se novinky ze svojí profese a pochopitelně ohodnotit či jízlivě okomentovat práci svých kolegů – vše se samozřejmě ukrývalo pod maskou vzájemného „přátelství a úcty“.
Snape osobně celou tou šaškárnou s výrazem předstíraného zájmu pohrdal. Jenže kámen úrazu byl v tom, že jeho vlastní ego, dosahující závratných výšin, si nikdy nemohlo nechat ujít ten pocit triumfu, kdy už dopředu věděl, že on bude ten nejlepší.
A nejinak to bylo i tentokrát - v posledních deseti letech platily jeho přednášky za ty nejpodnětnější v oboru. Ovšem potřást rukou si s ním následně chodil málokdo.
„Severusi, to bylo výborné,“ ozvalo se mu o deset minut později za zády, když po neochotném, přesto jistým způsobem uctivém, potlesku skončil v rohu přednáškového sálu a s nic neříkajícím výrazem sledoval roj svých kolegů, kteří se mezi sebou začali houfně vybavovat.
„Rádo se stalo,“odtušil a pohlédl na ředitele Lektvarové instituce.
„Nezapomeňte na závěrečnou večeři a… samozřejmě přiveďte i svou partnerku.“
Severus lehce nadzvedl obočí a přešel familiární poplácání po rameni, aby následně lehce odvětil:
„Pokud na tu společenskou nudu dorazím, pak zcela jistě sám.“
---------------------
„Závěrečná večeře?“
„Hm, pravděpodobně tam nepůjdu, je to jen šaškárna, kde si ti tupci navzájem předvádí partnery a načinčané paničky si navzájem pomlouvají účesy.“
Harry se zastavil v polovině obývacího pokoje, se skleničkou džusu se otočil na sedícího Severuse a rádoby s nezájmem pronesl:
„Ta večeře je i pro partnery?“
Severus podškrtl další větu na jednom z hromady pergamenů, které právě prošpikovával svým ostrým jazykem a s hlavou skloněnou pronesl:
„Jistě, jako vždy. Bylo mi řečeno, že si mám přivést partnerku,“ prohlásil ironicky, a bylo by lepší, kdyby tímto slovem svůj proslov ukončil, což ho, žel Merlinovi, nenapadlo, „tak jsem oznámil, že pokud bych přišel, pak zcela jistě sám.“
„Aha.“
To bylo to jediné, co z Harryho vypadlo, než se mechanicky obrátil a se svou sklenkou zamířil zpět do kuchyně, ačkoli předtím mířil do křesla naproti Severusovi.
Nebyl by to Snape, kdyby mu nedošlo, že něco není v pořádku. Harry už byl pár vteřin pryč, když pomalu zvedl hlavu, podíval se na prázdné místo a zavolal:
„Co jsem zase řekl?“
Nic, ticho.
S hlubokým povzdechem zamířil do kuchyně.
„Tak… nesnáším tyhle reakce – buďto mi řekni, co ti vadí, nebo se chovej normálně.“
Potter se odvrátil od dřezu, do kterého doteď nehybně zíral a s pohledem plným očekávání probodl Severuse pohledem.
„Co?!“ vyštěkl Mistr poněkud frustrovaně a bezmocně rozhodil rukama.
„Partneři…“ dostalo se mu nakonec tiché nápovědy, aniž by zírání ustalo.
„Pro Merlina! Copak jsme se nedohodli, že to není… že je to jen mezi námi? Že to nebudeme nikde rozhlašovat?“
Mladší muž se beze slova otočil zpátky ke dřezu a zamumlal cosi, co znělo jako velmi ironické „jistě“.
Severus mezitím vztekle zaťal ruce v pěst.
„Když nejsi schopen unést podmínky naší dohody, nic tě tady nedrží. Já se nehodlám měnit.“
S tím opustil kuchyň a nechal za sebou učiněnou hromádku neštěstí.
-----------------------
„No já… nevím.“
Harry si unaveně promnul spánky. A taky frustrovaně.
„Říkala jsem ti, že… tvoje a jeho pocity jsou něco jiného, na druhou stranu… neumím si představit, proč by Severus Snape pro někoho kupoval a zařizoval byt, aniž by k němu něco cítil. Na sex vám stačí hotel a vyjde vás to v konečném důsledku levněji,“ dodala poměrně pragmaticky Hermiona, „promiň, to nebylo myšleno zle,“ zvednuté ruce a omluvný výraz odolávaly Harryho káravému pohledu.
„Já se v něm nevyznám.“
„Tak se ho prostě zeptej.“
Jak naivní to byl nápad, došlo zřejmě i Hermioně samotné, protože vzápětí zamumlala: „Špatný návrh.“
„To teda jo! Umíš si to představit?!“ zavrčel Harry a ignoroval omluvné posunky, „Severusi, záleží ti na mně vůbec? Nebo dokonce – miluješ mě?“ znechucené odfrknutí. „Pravděpodobně by se mě zeptal, co jsem pil a to by byl ještě velmi mírný.“
„Hm… a není to tak, že ty jeho city prostě jen nevidíš?“
Harry překvapeně vzhlédl. „Jak to myslíš?“
„Poslouchej mě a odpověz si – sám pro sebe. S kým kdy Snape trávil svůj volný čas? S kým kdy něco sdílel? A nemyslím tím informace Řádu. S kým kdy vydržel i několik dní v kuse, aniž by ho proklel, popřípadě rovnou přizabil? Ty víš, co myslím – dobrovolně a o samotě,“ mávnutím ruky přerušila přicházející námitku, „myslím, že to prostě jen nechceš vidět.“
Harry mlčky zakroutil hlavou. „Jestli máš pravdu, tak proč mi to zkrátka neřekne?“
Odpověď přišla okamžitě. „Protože to je prostě Snape?“
Po chvíli ticha se ozvalo tíživé:
„Já nevím, Hermiono. To není jen tohle. Co ta závěrečná večeře?“
Ta otázka zněla bolestně a zklamaně.
„Vždyť tam nakonec nešel.“
„Nedělej pitomou! Přece víš, o co šlo – o princip.“
Hermiona se dotčeně opřela.
„Omlouvám se, já… nechtěl jsem na tebe křičet. Ale připadám si tak bezmocný.“
Mladá žena pár okamžiků těkala pohledem po místnosti, než tiše, leč důrazně, prohlížejíc si přitom své ruce, pronesla:
„Tak odejdi.“
Harry nejdřív vykulil oči a pak z něj vypadlo nevěřícné: „Prosím?“
Povzdech. „Slyšel jsi – odejdi. Jednak uvidíš, co udělá, jednak se ti možná uleví a potřebuješ přestat myslet v rovnici „Můj život rovná se Snape“, navíc ti nestačí, co ti dává - ačkoli osobně jsem přesvědčená, že je to jeho maximum.“
Harry nyní vypadal jako učiněné zoufalství.
„On mě nechá jít.“
---------------------
Přešlapoval v kuchyni jako pes těsně předtím, než udělá loužičku. Stál mezi dvěma pracovními pulty kuchyňské linky a za zády si třel prsty o sebe. Občas se bez rozmyslu dotkl nějakého předmětu, sebral vařečku, aby ji vzápětí opět položil, přejel utěrkou přes dokonale vyleštěnou skleničku nebo zcela zbytečně posunul načasování mikrovlnky.
Když se ozvalo zachrastění klíčů, doprovázené následným bouchnutím, spěšně se obrátil zády ke kuchyňským dveřím. Okamžik strnule zíral na otáčející se porcelán, pak jedním prudkým zmáčknutím ukončil ohřívací proces, opatrně vyndal vrchovatě zaplněný talíř, loktem zavřel dvířka trouby a přešel k jídelnímu stolu.
„Ahoj,“ ozvalo se za jeho zády, zatímco otvíral víno připravené na stole.
„Ahoj,“ odpověděl a ignoroval vývrtku, která mu při tom slově podklouzla mezi prsty.
„Nachystal jsem bílé, k rybě se hodí,“ pokračoval, jakoby se nechumelilo a vytáhl korek.
Severus to nijak nekomentoval, obešel stůl směrem ke svému prostřenému místu a posadil se. Neuniklo mu překvapené mrknutí, když Harry odlil trošku vína nejprve do své skleničky, pak zaplnil jeho, aby se následně vrátil právě ke své sklence. Nebyl to však správný způsob nalévání vína, co ho překvapilo, ale fakt, že ačkoli stál mladší muž přímo nad ním, ani vzdáleně nevypadal, že by si chystal své obvyklé přivítání.
Zpravidla (dobře, téměř vždy), to byl právě Harry, kdo vyšel Severusovi vstříc při příchodu a byl to také on, kdo ho první s úsměvem políbil. Pokud se však náhodou stalo, a Snape byl v bytě první, i tak to byl Potter, kdo se k němu vždy dychtivě hrnul a on neudělal nic, čím by dal najevo případnou nevoli. Avšak on sám nebyl iniciátorem těchto akcí.
Z poněkud překvapivého sledování Harryho počinů ho vytrhlo lehce nervózně znějící: „Dobrou chuť.“
Sebral ubrousek, položil si ho na klín a sáhnul po citronu. Zatímco pokapával rybu, nabíral salát nebo upíjel vína, z něj jeho společník ani na okamžik nespustil pohled, čehož si byl Severus intenzivně vědom, přesto dělal, jakoby nic.
„Ty nebudeš jíst? Měl jsi snad takový hlad, že jsi nemohl počkat na mě?“ otázal se se zjevnou ironií, když měl rentgenování své osoby plné zuby.
Harry jeho provokativní poznámku přešel bez povšimnutí, konečně se přestal tyčit nad jídelním stolem a popošel zpět k lince, o kterou se bokem lehce opřel.
„Nemám hlad,“ pronesl pak tiše a začal si opět pohrávat s utěrkou. Snape pokrčil rameny.
„Já…,“ odvážil se Harry protnout následné dusné ticho, přerušené jen cinkáním skla a příborů, „musím odejít,“ dodal spěšně a sklopil oči k zemi.
Severus pozvedl obočí. „Teď? Doufám, že se vrátíš brzo, jinak jsem sem dnes nemusel chodit.“
Stále ten sklopený zrak a trhavé nadechnutí a zamumlané: „Ne, musím odejít… na delší dobu,“ dostal ze sebe po krátké odmlce, protože slovo napořád nedokázal vyslovit.
Snape se zatvářil vrcholně zamyšleně, polkl kousek ryby, svraštil obočí, sebral ze svého kolena ubrousek, otřel si s ním koutky úst a celé to korunoval neutrální otázkou: „Co se stalo?“
Harry zvedl svůj zrak a zadíval se kamsi jeho směrem, každopádně to spíš vypadalo, že hledí skrz něj. Utěrku žmoulat nepřestal.
„Potřebuju…“
Bojácné odmlčení. Severus odhodil ubrousek a vstal. Udělal dva kroky směrem k němu, když ho Harry pohybem dlaně zarazil.
„Nechoď blíž,“ zašeptal naléhavě.
„Pro Merlina! Nesnáším tyhle melodramatické scény, prostě mi racionálně vysvětli, co se stalo.“
Možná to byl právě ten příkrý hlas, možná způsob, jakým to celé Snape pojmenoval, jak jednou větou nevědomky znevážil celý ten boj, který Harry sváděl sám se sebou… nebo to možná bylo něco úplně jiného, ale v dalším okamžiku jakoby Potter našel svou ztracenou odvahu a rozhodnost. Praštil utěrkou a naprosto klidným, ale důrazným a rázným, hlasem pronesl:
„Co se stalo? Co třeba to, že já jsem tady evidentně ten, kdo do toho vztahu dává víc, kdo miluje víc nebo kdo cítí křivdu? Severusi, já jsem člověk a… ne, každý z nás chce od toho vztahu evidentně něco zcela jiného. A protože já jsem ten, kdo chce víc - a tebe to ani v nejmenším netrápí – tak musím jít.“
Harry to celé ze sebe vychrlil na jedno nadechnutí a ani si neuvědomil, kolik věcí na sebe právě prozradil. Zatím ještě nikdy neřekl to spojení „miluji tě,“ a tohle zjevně nebyl ten nejlepší proslov, v kterém by to měl poprvé použít. Což Snape, překvapivě, víc než jasně vnímal. A tak když ten zraněný hlas, snažící se o zachování svého klidu, umlkl, zeptal se i on tiše a opatrně:
„Co po mně chceš?“
Zjevně to nebyla ta správná věta, protože se mu dostalo opravdu ublíženého pohledu, který v sobě nesl víc než jen obyčejnou dávku bolesti, ale sakra! On netušil, co má říct – nebo možná i tušil, ale jeho hlasivky a potažmo celé mluvní ústrojí odmítalo spolupracovat.
„Pokud na to neznáš odpověď, nebo pokud to nedokážeš ty sám říct…“
Ten hlas, v odstínu Severusovi dosud neznámém, se nesl kuchyní a zahalil ji do mrazivého oparu. Nikdy předtím si nemyslel, že hlas může vyjádřit takové bolestné ochromení duše a srdce, jako to právě udělal ten Harryho. Ale nebyl by to on, nebyl by to Snape, aby ho nenapadla nějaká vhodná poznámka, kterou by to celé ještě nezhoršil. City patřily do jedné z mála oblastí, ve kterých se cítil jako slon v porcelánu. A tak skončil tím, že jen mlčky a bezmocně zároveň sledoval, jak se postava před ním sehnula, zatáhla za madlo kufru, který ležel zpola skrytý za ohybem linky a kterého si dosud nevšiml a bez jediného dalšího pohledu na něj… odcházela. Severus několikrát naprázdno pootevřel a zase zavřel ústa, aby ze sebe nevydal ani hlásku. Když se ocitl sám v prázdné místnosti, když zaslechl neklamné bouchnutí vchodových dveří a když si uvědomil, že tam trčí jako idiot… automaticky přešel zpátky ke stolu, s nepřítomným výrazem se posadil, ignoroval lehký třas své ruky, vrátil ubrousek do klína a natáhl se po slánce.
Ta ryba potřebovala přisolit.
Komentáře
Přehled komentářů
Já bych také vraždila - sebe, že jsem nepostřehla tvůj komentrář. Omlouvám se. :-( Doufám, že tě poslední díl nezklame.
Dokonalé...
(Gigi..., 10. 9. 2010 21:10)oh, perfektní, i když bych někoho nejraději zavraždila... :) jsem zvědavá, co Severus udělá... škoda, že na to bude mít jen jeden poslední díl...
Ketrin
(A-SISI, 5. 9. 2010 23:20):-) Omlouvám se za týrání. Já děkuji za pochvalu a za komentář.
úžasné
(ketrin_b, 4. 9. 2010 22:13)ohh...tak tohle je normál týrání jak si to ukončila...doufám, že tahle "jednorázovka" tu bude mít brzo pokračování.jako vždy naprosto úžasné. Děkuji
Gigi
(ASISI, 20. 9. 2010 21:28)