Jdi na obsah Jdi na menu
 


Laskej mou duši III.

20. 9. 2010

 

 

 Část Třetí:

 

Tu noc Harry neměl žádné sny. Tu noc měl totiž problém se vším kromě nehybného zírání do stropu. Ležel ve tmě, jejíž přirozenost byla ještě umocněna kouzlem, takže neviděl skutečně nic – žádné obrysy, žádné linie, nic.  Jeho myšlenky se podivuhodně rozutekly všemi směry, a kdyby se snad někdo domníval, že se nebude moct soustředit na nic kromě jeho odchodu od Snapea, byl by se dost mýlil. Právě Snape byl to poslední, na co se teď jeho mozek zaměřoval. Před očima se mu míhaly věci, o kterých ani nevěděl, že si je pamatuje, věci nedůležité, nesouvisející se situací a možná jen zdánlivě bezvýznamné. Ležel v té tmě toporně a strnule jako prkno, jednu ruku položenou na žaludku, druhou volně na dece a jediné, co prozrazovalo, že je živá bytost, bylo podivně zrychlené a mělké dýchání.

Harry rozhodně nedýchal jako někdo, kdo leží uprostřed noci v posteli. Místo toho, aby byl jeho dech pomalý a hluboký, nadechoval se v rychlých intervalech a poměrně mělce. Navíc si zvedání i klesání svého hrudníku víc než uvědomoval, což byla další malá zvláštnost.

Ale neplakal. Nešlo to. Tady a teď byla jen tma, dech, strnulost, ty divné obrazy a ticho. A taky samota.

 

Uplynula dlouhá chvíle, než mu z oka vyklouzla první slza a on se stočil do klubíčka. Pak tu nepřirozenou tmu prořízl pláč.

 

                                                   -------------------------

 

Hermiona stála v otevřených dveřích Harryho kanceláře a sledovala, jak mluví se svým podřízeným. Vypadal jako vždy, s věcností vyjmenovával úkoly a nakonec poděkoval. Jenže ona viděla něco víc.

„Ty jsi to udělal,“ hlesla tiše, když byli o samotě, dveře zavřené a křeslo volné.

Harry přesunul hromádku pergamenů, spojil prsty na desce stolu dohromady a vzhlédl. „Ano,“ odpověděl prostě, aniž by se snažil předstírat, že neví, o čem je řeč.

„A?“

Ironické uchechtnutí. „A proběhlo to víc než korektně a slušně. Vlastně myslím, že řekl tak dvě věty. Pak se nepochybně vrátil dojíst večeři,“ odtušil Harry chladně a zadíval se před sebe.

Hermiona to nekomentovala. Nebylo co.

„Jak… vypadáš dobře,“ prohlásila po malé odmlce a vyhnula se „vhodné“ otázce typu: Jak to zvládáš?

Zdálo se, že tím uhodila na tu správnou notu. Ironická maska zmizela,

a místo ní naskočila ta s pojmenováním „Pravý Harry.“

„Vždycky jsem si myslel, že když se ti tohle stane s partnerem nebo s někým, koho miluješ, něco v tobě se zlomí tak, že nemůžeš normálně fungovat. Myslel jsem si, že tu bolest musí každý vidět, že je tak velká a tak zničující, že… nemůžeš zkrátka nic. A podívej,“ rukou opsal prostor kanceláře, „jsem tu, sedím, pracuju, jím, piju, dokonce občas i spím… mluvím, dýchám, ale…“

„Stejně tě to zlomilo,“ dořekla Hermiona měkce, „já vím, Harry.“

Potter mlčky přikývl. „Je to zvláštní druh bolesti, nevidíš ji, ale o to horší je.“

Hermiona se natáhla přes stůl a sevřela mužovy spojené ruce ve svých.

„Řeknu Ronovi, myslím, že…“

„Ne! Aby přišel jen proto, že jsem „konečně přišel k rozumu a rozešel se s tím idiotem“, jak on rád říká? To tedy ne, Hermiono, v žádném případě.“

Starostlivý pohled.

„Ale co tedy budeš dělat?“

„Odevzdám hlášení a půjdu na oběd.“

 

                                                ---------------------

 

Jak ho zahlédla, ten neměnný vlající pohyb, a pak ty rázné kroky, sevřela ruce v pěst. A postavila se mu téměř do cesty.

„Dobrý den, pane profesore.“

Severus překvapeně trhl hlavou a otočil se za tím hlasem. Nepochybně ho znal.

„Grangerová?“ Obočí letělo strmě vzhůru.

„Teď už Weasleyová.“

Úšklebek. „Škoda, vaše původní jméno vám slušelo víc.“

Hermiona sama sobě slíbila, že po celou dobu zůstane ledově klidná tak jako on, ačkoli vztek v ní vřel tak, že přirovnat ho k lávě, zničil by i Pompeje, kdyby se o to nepostaral Vesuv. A hned zkraje bylo její ušlechtilé předsevzetí tvrdě testováno.

„Máte chvilku čas, pane?“

Další ušklíbnutí. „Za pět minut mi začíná přednáška, takže vás musím zklamat…“

„Ano, já vím, jeden den v týdnu, Institut pro dodatečné vzdělávání lektvaristů, od dvanácti do jedné, že?“

Snape tohle neměl rád a ona to moc dobře věděla. „Kdo vám…,“ odmlka a pohození hlavou, „jistě, Potter, kdo jiný.“

Žena před ním se v obraně naježila.

„Chodím za ním pravidelně do kanceláře už několik let, vždy se bavíme o běžných denních věcech a tak…“

Severuse fascinovalo to nebelvírské bránění přátel do krve.

„Ujišťuji vás, že důvody, proč vám to řekl, jsou v současné chvíli to poslední, co mě zajímá. Buď se ihned vymáčknete, nebo nashledanou.“

Hermiona se zhluboka nadechla a pak pronesla další nebelvírskou stupiditu.

„Milujete ho?“

No, přinejmenším měla tolik taktu, aby ztišila hlas do šepotu, a k tomu se zatvářila rozpačitě. Severus zakroutil hlavou. Vážně, to ho nikdy nepřestane udivovat, co to je za rasu tahle kolej? Zřejmě mají nějakou genetickou mutaci, jinak si to prostě neuměl vysvětlit.

„Podívejte se, Weasleyová,“ spustil syčivě s důrazem položeným na jejím příjmení, „co cítím nebo necítím k tomu potrhlému Nebelvírovi není ani v nejmenším vaše věc. Pro dobro vás obou doufám, že ani netuší, že jste tady!“

Ke konci už působil značně podrážděným dojmem.

„Co…ne!“ vykřikla rozhořčeně a poněkud hlasitěji, „co si to o něm myslíte?! Že by se tak ponížil?! Pro Merlina, to ho ani trochu neznáte? Co spolu vlastně děláte?“

Snapeova obočí letěla nahoru dvakrát tak rychle, než svého nejlepšího času klouzal po pergamenu Ritin Bleskobrk.

„Och,“ uteklo Hermioně a spontánně si dala dlaň přes pusu. K jejímu údivu však nenásledoval výbuch vše zničujícího hněvu.

„V poslední době hlavně vařil,“ odtušil Snape zadumaně, „snad nečekáte, že vám řeknu víc. Co se tedy chce po mně?“ otázal se se sarkasmem sobě vlastním, a kdyby neměl plné ruce knih, nepochybně by si je založil na hrudi. Takhle ji jen probodl jedním ze svých typických pohledů.

„Já… myslela jsem… on vás vážně miluje, tak proč…“

„On odešel,“ skočil jí touto prostou větou do řeči a tvářil se, jakoby to všechno vysvětlovalo.

„Jen proto, že si myslí, že vás miluje víc než vy jeho,“ dodala odhodlaně, mírně u toho zrudla – jednak tím, komu takové věci říkala, a pak také vědomím, že to byla ona, kdo přišel s tím odchodem.

Snape pokrčil rameny a počkal, než je mine hlouček profesorů.

„To nemohu dost dobře potvrdit, ani vyvrátit.“

Z nějakého důvodu se zdálo, že zrovna ta citová vyznání Snape příliš nepouští do své mysli.

Hermiona se zatvářila zničeně.

 „Ale přece… no tak, Snape!“ vypadlo z ní s nečekanou razantností a protože oslovený už neměl kam zvedat své ctěné obočí, ruce plné… nedal své vysoce „oprávněné“ znepokojení nijak najevo.

„Jestli si tohle necháte proklouznout mezi prsty, tak jste větší idiot, než bych si kdy myslela. Harry je jedinečná a úžasná bytost a i když nechápu, jak vás může milovat, tak to tak, pro Morganu, je! Pokud jste opravdu tak inteligentní, jak mi neochvějně tvrdí, tak odpřednášíte ty své techtle mechtle a poběžíte za ním s rychlostí vašich nejlepších let!“

Po tomto poměrně nečekaném výbuchu se s posledním slovem obrátila na podpatku a zjevně chtěla odejít. Po pár krocích se však zarazila, obrátila se zpět ke Snapeovi a dodala: „A jestli to neuděláte, tak jste pěkný blbec a nevidíme se naposledy.“

V další vteřině byla pryč.

Severus tam mírně strnule stál ještě hodnou chvilku a přemítal s jakou pravděpodobností plní Nebelvír své hrozby.

To odpoledne bylo jedním z mála za jeho učitelskou kariéru, kdy začal výuku pozdě.

 

                                                   ----------------------

 

Harry si pomyslel, jak je to celé zvláštní. Ještě před týdnem by v podobné situaci pěnil vzteky a teď… seděl na rychle svolané poradě a s nezájmem sledoval nespokojené mručení svých kolegů, kterým přetáhnutí pracovní doby o víc než půl hodiny nepřišlo ani trochu vhod. Jistě, chtěli jít domů. On taky nadával, když se měl opozdit, když nestíhal dorazit dřív než Severus a připravit co chtěl. A dnes tady trčí a je mu úplně jedno, v kolik přijde domů (možná si dokonce přál, aby to bylo co nejpozději). Život je vážně ironický.

A on si k tomu vezme na večer ta odložená hlášení. Pravděpodobně za to dostane prémie, jelikož to neudělal už… téměř dva roky?

 

                                                  -------------------------

 

Jak se mu povedlo zapomenout, že tyhle akce nemusí být tak hrozné, když je člověk ochoten přistoupit na hru, kterou vyžadují?

Harry právě doznal, že na rozdíl od svého bývalého part… čehosi, byl schopný využít ministerské večírky ve svůj prospěch a když byla příhodná konstelace hvězd, tak se i celkem pobavit. Podobné zábavy se neúčastnil hezkých pár měsíců a dnes doufal, že ho vytrhne z dalšího tichého večera. Ale on vážně nechtěl znít lítostivě – co si natropil, to si taky sní. Mohl právě teď uklízet po večeři a poslouchat Severusovy nadávky při opravování, Merlin ví kolika, esejů…

Dobře, není podstatné na to vzpomínat.

Harry se rozhlédl po malých hloučcích kouzelníků, kteří spolu s menším či větším zápalem tlachali. Postával tady uprostřed toho obrovského sálu osaměle už asi deset minut od chvíle, kdy jeho kolega zbystřil další kolegyni z Odboru záhad a se zablýsknutím v očích se vydal zjistit, jaký má Odbor záhad procentuální poměr zaměstnanců. Harry osobně byl toho názoru, že snažit se upoutat něčí pozornost zrovna tímto tématem je poněkud klišoidní (protože koho to opravdu zajímá, že? Vyjma čaroděje, co kouzlí výplatní pásky), nicméně ponechal muže svému osudu a vlastní pozornost upřel na skleničku červeného vína v ruce. Vždy měl radši červené, tak proč pil tak často bílé?

Ach jo, on je vážně idiot. Jak jinak si vysvětlit, co všechno pro toho sarkastického zmetka dělal? A že to nebylo správné a jemu, pitomému, to došlo až teď? Žalostné.

Zrovna uvažoval, zda se vydat pro krevetové chuťovky…

„Nikdy bych nevěřil, že by ti tohle mohlo chybět.“

Ne. To určitě nebyl ten hlas. Protože za á – je naprosto absurdní, aby ctěný Severus Snape dorazil na večírek pořádaný ministerstvem a zatím všichni v místnosti byli naživu. Za bé – on se zkrátka odmítal otočit a vůbec poslouchat ten… zvuk, natož snad mluvit s osobou, na kterou se snaží poslední dva týdny nemyslet. A za cé… nesnášel své srdce, které se právě snažilo zjistit, jaké maximální množství krve je schopné přečerpat za minutu.

Vědom si svého přesvědčení, zakázal svému tělu jakékoli pohyby. Když si na nehybnou sochu hrál víc než třicet vteřin, probral se k akci Snape.

„A sluch jsi měl také v pořádku,“ ozvalo se u Harryho ucha, když ho muž zezadu pomalu obcházel a následně mu pohlédl do očí. Než byl schopný pokusu o adekvátní reakci, dvakrát prudce polkl.

„No, když já viděl naposledy tebe, zdál ses psychicky také v pořádku a zjevně to tak není, protože jinak bys nebyl tady.“

Harry se snažil znít naprosto klidně a vyrovnaně, jako by potkal starého souseda a nikoli někoho, kvůli němuž měl dojem, že už chápe pojem „zlomené srdce“.

Snape nadzvedl obočí.

„Co ty tady děláš?“

Mladší muž se zatvářil nevěřícně. „JÁ co tady dělám? Bavím se, což mi šlo docela dobře, dokud ses tady neukázal ty.“

„Že jsem neměl ten dojem,“ kontroval Snape se sebejistotou sobě vlastní, pak přistoupil o krok blíž k Harrymu, „zapomínáš, že mám dobrý pozorovací talent a pokud hypnotizování skleničky považuješ za znak dobré zábavy,“ zatímco tím tichým a sarkastickým hlasem promlouval k Harrymu, natáhl se k jeho ruce a zmíněný předmět mu z ní bez námahy vytáhl, „tak jsem na tobě zanechal větší stopy, než jsem si myslel. Pokud jsi ovšem nezkoumal čirost vína, což ti, mimochodem, nikdy nešlo a i tentokrát by to bylo špatně.“

Snape domluvil, uzmutou skleničku odložil na tácek nejbližšímu číšníkovi, aniž by ze svého zkoprnělého protějšku spustil pohled, pak ho vzal lehce pod loktem a autoritativně prohlásil: „Musíme si promluvit.“

Až po tomto dotyku si Harry znechuceně uvědomil, že tam trčí jako krotká ovce a nechá se hypnotizovat tím zatraceným chlapem. Faktem bylo, že ten bídák až moc dobře věděl, jak na něj působí.

„Severusi…“

„Venku bude potřebný klid,“ přerušil Snape cokoli, co chtěl Harry říct a v následující vteřině už ho strkal před sebou skrz zaplněný sál. Pár hostů se po nich zvědavě otočilo – Mistr lektvarů nebyl na těchto akcích běžně k vidění, natož aby kamsi strkal Chlapce-který-přežil. Ti dva mezi sebou měli mít minimálně třímetrovou mezeru, jinak – dle mínění okolí – bylo riziko souboje víc než vysoké.

Venku se Snape rozhlédl. Vlevo toalety, před nimi schodiště, vpravo chodba do neznáma.

„Doprava.“

Ano, Potter byl sám sebou znechucen. A ano, taky si nadával a dobře si uvědomoval, že je s ním manipulováno. Přesto všechno nedokázal popřít, že je víc než zvědavý, co mu ta život ničící pohroma chce oznámit. A do háje! Taky ta pitomá naděje, kterou by neměl vůbec cítit.

Stalo se.

Zahnuli za roh, před nimi byly už jen jedny bytelné dveře ukončující chodbu. Snape se rozhlédl a pravděpodobně usoudil, že tohle bude dostatečné. Harry mu konečně vytrhl loket, který byl doteď v pevném sevření a o pár kroků couvl.

„Není to poněkud… teatrální?“

Ach, ten naučený sarkasmus.

Severus s nečekanou trpělivostí prohlásil: „Neřekl bych. Teatrální by bylo, pokud bychom na sebe štěkali přímo uprostřed té šarády.“

Harry na to neřekl nic, jen vyzývavě povytáhl obočí. Další kopie.

„Musíme to probrat,“ ozvalo se nesnapeovsky, což bylo okamžitě přerušeno jízlivým: „A co?“

Severus byl zřejmě rozhodnut nenechat se vyvést z míry okázalým nepřátelstvím.

„Mluvil jsem s Grang… Weasleyovou a došlo mi, že…“

Nepřátelství a bojovnost se změnily během sekundy na bolestnou ublíženost, s kterou mu Potter taky skočil do řeči.

„Hermiona byla za tebou?“

„Zjevně, když to říkám,“ odtušil Snape podrážděně, „a pokud mě necháš laskavě domluvit…“

„Ne, počkej, stop.“

Harry zvedl ruku a pohybem dlaně muže zarazil.

„Takže ty jsi tady proto, že ti někdo promluvil do duše?“

Severus nyní vypadal poněkud nezvykle nechápavě. „Jak to souvisí…“

„Víc než dost, Severusi. Ty se mnou mluvíš, protože ti to někdo poradil, někdo tě navedl, nikoli proto, že ty sám bys chtěl, nebo na to snad, nedej Merlinovi, sám přišel. A to je dost podstatné.“

Snape nechápal. A vytáčelo ho to. Ten pitomec zjevně dospěl k nějakým citovým nebelvírským závěrům, které ani trochu nemluvily v jeho prospěch a on vůbec netuší, co s tím má dělat. Logika tady příliš nepomáhala, jelikož Nebelvír snad ani nevěděl, co to je.

„Vážně si myslíš, že jsem na tom tak špatně, aby se jedna madam všechno-vím-nejlíp přiřítila do Lektvarového institutu, udělala mi vášnivou přednášku na veřejnosti a já po jejích smrtelných výhružkách letěl ve snaze uniknout jejímu hněvu na ministerský večírek za dalším stupidním Nebelvírem?!“

Když to Harry slyšel takhle, uznával, že to k Mistrovi vůbec nepasuje.

 A když to ze sebe takhle Snape vychrlil, byl rád, že druhý muž neví, že to nemělo daleko od pravdy. Až na ten úprk před šíleným hněvem své bývalé žákyně. Protože to bylo skutečně něco, čeho se momentálně bál ze všeho nejmíň.

„Tak proč jsi přišel po rozhovoru s ní?“ ozvalo se tiše.

„Otázkou je, zda se ten jednostranný dialog dá považovat za rozhovor…“

„Severusi…“

„Co?“

„K věci.“

Snape nasadil dotčený výraz a nečekaně bezmocně rozhodil ruce.

„Proč jsi odešel?“

Ta prostá otázka vzala Harrymu vítr z plachet.

„Copak ty to opravdu nevíš?“ vypadlo z něj šokovaně a ani se to nesnažil zakrýt.

„Měli jsme jasnou dohodu, kterou jsi, pokud si dobře pamatuji, požadoval ty a souhlasil jsi s ní. Tak potom nechápu, v čem je problém.“

Dobře. Harry usoudil, že se někde zjevně stala chyba. Dost podstatná.

„Ta dohoda mi přestala vyhovovat.“

Bylo to řečeno tak studeně a samozřejmě, jako že zítra bude taky den.

„To je jediné, co mi k tomu řekneš?“

Je nutné podotknout, že sám velký Mistr působil překvapivě nepříjemně šokovaně.

Vytáčející pokrčení ramen. „Co chceš slyšet? No ano, promiň – opravdu mi vadí, když se za mě stydíš natolik, že se se mnou odmítáš ukázat na veřejnosti. Vadí mi, že já ti dám všechno, zato ty přijdeš, najíš se, prohodíš pár zničujících poznámek, navštívíš postel, užiješ si sex, a pak zase odplachtíš. Já si takhle vztah nepředstavuju. A než to řekneš – myslel jsem si, že to bude fungovat. Nebude.“

Severus dospěl k závěru, že se někde stala chyba. Velká chyba. Ačkoli víc než dobře postřehl použití přítomného času nebo nepravdivé tvrzení o „stydění se“, neseznal současnou chvíli vhodnou na ulpívání na detailech. Co už mu nedošlo, byl fakt, že právě Nebelvír si těchto detailů všímá až moc dobře.

„Jak to mám asi vědět, ty pitomče?! Vrháš po mně ty své ublížené pohledy a čekáš, že okamžitě rozluštím hádanku? Copak jsem Sibyla?“

Harrymu proti vůli cukly koutky úst směrem nahoru.

„To jistě nejsi, Severusi. Ale byl jsi to ty, kdo mi řekl, že se nezmění, pamatuješ? Tak co mám potom dělat?“

„Já…“ to bylo vše, co ze sebe momentálně šokovaný Snape inteligentně dostal.

Harry sklopil pohled. Proč musí procházet ještě tímhle? Pak se zhluboka nadechl.

„Já vím. Proto jsem ti to taky ulehčil. Nemohli bychom tuto vysoce plodnou konverzaci uzavřít?“

Severus na něj vrhl bezmocný pohled. Harry mu ho vrátil a lehce zavrtěl hlavou. Pak se pomalu vydal směrem k němu, obešel ho a odcházel. Starší muž sevřel ruku v pěst. Oba už k sobě byli zády, každý otočený na jinou stranu, když se chodbou rozlehlo pracně vyslovené: „A co nová dohoda?“

Potter se zarazil v půli kroku. „Nová dohoda?“ zopakoval, jakoby nechápal, co ta věta znamená. Severus mlčky přikývl, než mu došlo, že ho v jejich pozici Harry nemůže vidět.

„Ano,“ vypadlo z něj neochotně.

Ticho. A po něm…

„Co by taková nová dohoda obsahovala?“

Severus zaskřípal zuby. Jak to má, k čertu, vědět?! Jen mu to přišlo jako to jediné správné, co se dalo v současné chvíli říct.

„Já nevím, Harry. Asi proto se tomu říká dohoda – musíme se dohodnout. Oba.“

Zatímco Snape se z místa nepohnul a trčel tam ve stále stejné pozici zřejmě očekávající následný boj, Potter se otočil, ráznějším krokem než prve se k muži vrátil a pohlédl mu zpříma do očí.

„Myslím, že jsem ti to ještě neřekl,“ prohlásil pevně a ignoroval hlásek, který ho nabádal k opatrnosti, „miluju tě a pokud trochu popřemýšlíš, snad ti dojde, co z toho plyne pro tu naši dohodu a vztah. Co už nejsem ochoten akceptovat. Ne, nečekám, že mi odpovíš podobně, já tě znám, Severusi.“

Cítil se povinen k dodání poslední věty poté, co pozoroval tu paletu pocitů, střídající se na Mistrově tváři. Od šokovaného a nevěřícného, po mírně zranitelný až po bezmocný s nádechem prosby o pomoc.

„Nechtěl jsem… do toho zatahovat city.“

Harry se pousmál. „Já vím. Proto už to nemůže fungovat, pokud to nebudeš ochotný přehodnotit. Přes veškerou snahu se tam totiž něco citového připletlo. Takže jestli do toho chceš jít znovu, ujasni si, zda tam je nějaký cit i z tvé strany. Pokud ne, tak na to rovnou zapomeň. Dobrou večeři a nezávazný sex si budeš muset hledat jinde.“

Prozatím to vypadalo tak, že jen málokdo zahnal Severuse do slepé uličky v takové míře, v jaké to právě teď udělal Potter. Minimálně od války, poučen svým životem, se jakémukoli zahánění do kouta důsledně vyhýbal. Víc než obstojně se mu to dařilo. Dokud se mu do cesty nepřipletl tenhle…

„Tak?“ ozvalo se netrpělivě, když se zmohl jen na nepřerušované zírání.

„Nemohli bychom… nové podmínky doladit později?“

Opět to povytažené obočí. „A teď co?“

„Navrhl bych návrat do té pitomosti, kterou někdo nazývá vznešeně večírek. Společně,“ dodal rychle.

Harry pochopil. „A co potom?“

Severus mu věnoval jeden ze svých proslavených pohledů. „Potom jsem zjistil, že se v naší lednici nějakým nedopatřením ocitlo suché červené, které rozhodně nezvládnu zkonzumovat sám. Navíc mi moc nechutná, nevíš o někom, komu by chutnalo?“

Definitivně – dokázal-li Harry až do této chvíle odolat poněkud bezduchému zubení se, po poslední otázce jeho ovládání vzalo za své.

„Náhodou vím. Ale také vím, že ten někdo je sobecký a žárlivý,“ pronesl spiklenecky, chytil Severuse za ruku a pomalu ho nasměroval na cestu zpátky, „takže si činí velké nároky, víš?“

Role se vyměnily, tentokrát se nechal poslušně táhnout Snape a dokonce přistoupil na hru.

„Skutečně? Co se dá s takovými vlastnostmi dělat?“

Harry se zamyslel. Byli už blízko u sálu. „No, neměl bys jim dovolit, aby se projevily ve výrazné míře.“

Pobavený výraz. „Jak toho dosáhnu?“

Zastavili se před přivřenými dveřmi. Harry zesílil stisk své ruky, přistoupil blíž a zašeptal: „Zkus mě milovat.“

Nečekaje na odpověď, strčil do dveří.

Ani jeden z nich nepustil ruku toho druhého.

 

                                                    ~Konec~

 

A/N:  Jak jsem na začátku povídky uvedla, je inspirovaná seriálem Queer as folk. Zatímco v první kapitole je to inspirace dost výrazná, postupně jí ubývá. Setrvala jsem ale na tom, že nechci sladký happy end, ale spíš otevřenější konec. Je na vás, jak to pojmete.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Plakat nebo se smát?

(Gigi..., 24. 10. 2010 17:36)

Opravdu nevím co z toho... :( je tu konec... :( a i když ne úplně daný, tak krásný... :) škoda, že se to ještě počtem vět trochu víc neprotáhlo... kdyby se někdy zastavila múza na toto téma, určitě by stálo za to, napsat nějaké krátké pokračování nebo nový příběh s párem HP/SS... je to opravdu krásná "jednorázovka"... :)

:-)

(ASISI, 21. 9. 2010 15:50)

Ketrin - :-) děkuji, potěšila jsi mě.
mac - "tvá přezdívka mi pripomněla postavu z mého oblíbeného seriálu. :-)" Jsem ráda, že se ti povídka líbila, chápu, že někdo nemá rád určitý pár, mám to taky tal. Ale předsudky mi vadí - což není tvůj případ. :-)
Díky za komentáře, dámy.

:o)

(mac, 21. 9. 2010 14:37)

nuz, ja nie som moc zastancom slash-u, nie kvoli nejakym blaznivym predsudkom, len mi to proste na toto obsadenie vacsinou nesedi :o) musim vsak priznat, ze tuto poviedku som zvladla celu bez akychkolvek vyhrad :o)) vdaka za nu...

=-D

(Ketrin_b, 21. 9. 2010 12:32)

Žádný sladký happy end?? ŠKOOODA...ALE I TAK TO BYŮLO NAPROSTO SUPROVÍ... UŽ SE TĚŠÍM NA TVÉ DALŠÍ POVÍDKY...S JISTOTOU MŮŽU ŘÍCT ŽE SLASH TI JDE STEJNĚ DOBŘE JAKO HETERO...JEN TAK DÁL =-D