Jdi na obsah Jdi na menu
 


Miluju tě... i když jsi (někdy) idiot

14. 11. 2009

MILUJU TĚ… I KDYŽ JSI (NĚKDY) IDIOT

 

 

„Cože? Ale Albusi, to není možné.“

Současná bradavická ředitelka stála před portrétem Albuse Brumbála a nevěřícně na něj zírala.

„Ale Minervo, drahá, copak vy ještě nevíte, že… možné je všechno?“ opáčil starý muž nevzrušeně, možná by se více hodilo říci – potěšeně, a jal si rozbalovat svůj drops. Minerva si nevěřícně odfrkla.

„No… ale tohle? Aby se Harry Potter po tolika letech osamělého života, kdy k sobě nepustí nikoho, vůbec nikoho, najednou oženil?! OŽENIL?!“ prskala frustrovaně v marné snaze pochopit, co jí, až do této chvíle si myslící, že má oči všude, uniklo.

Albus se potěšeně uchechtl.

„Ano. Zřejmě nám nějaký zásadní poznatek proklouzl mezi prsty. Ovšem obraz Kníkajícího Zacharyáše, který mi tuto převratnou novinku sdělil, už neví, kdo je… tou šťastnou.“

Až nyní vypadal jeden z nejmocnějších kouzelníků své doby vskutku zkroušeně.

„Pro Morganu, Albusi!“ spráskla ruce ředitelka, „vy si přijdete s tímhle… s touhle… šíleností, ale už nevíte… pointu?! A to vám nevadí?! To vám nepije krev? To vám…,“ soptila Minerva tak trochu v klasickém ženském stylu zvědavosti a téměř zlostně podupávala.

„Klid, drahá, klid.  Všechno se jistě dozvíme. To víte… já tak spěchal za vámi, abych vám to řekl, že jsem dočista ztratil hlavu, po nějaké nevěstě pátrat.

A k tomu ten můj věk…“ Vypadal tak… naoko provinile, že ředitelka, i přes znalost jeho triků, kapitulovala.

„Kdy se to stalo, víte?“ snažila se z Brumbála vytáhnout nějakou kloudnou informaci, k čemuž se ten pošetilec neměl. Cumlal si své infantilní cukrovinky a… mlčel. K vzteku, skutečně.

„Přesně sice ne, ale vypadá to, že poměrně nedávno.“

„Co to znamená – poměrně?!“ dorážela neúnavně dál.

„Tak to už přesně netuším… ale řekněme… že to bude záležitost několika málo týdnů.“ Po tomto prohlášení sklopil oči jako malý kluk, který očekává pohlavek. A taky že ano…

„Albusi Brumbále! Musím okamžitě, urychleně, urgentně… zkrátka teď hned vědět, o co tady jde! Rozumíme si?“

Albus si přejel prsty skrz své dlouhé vousy. Minerva mu právě teď připomínala vzteklou kočku - faktem je, že nebyl daleko od pravdy.

„Tak si pozvěte Harryho na slovíčko dnes po vyučování, nabídněte mu čokoládový dort, ten měl vždycky rád…,“ snažil se zesnulý kouzelník sestavit nějaký konstruktivní plán, žel Merlinovi mu to z toho záhrobí nijak extra dobře nešlo.

Ředitelka svěsila ramena a zhluboka dýchala, zřejmě ve snaze se trochu uklidnit.

„Já už si ho, čistě náhodou, na dnešek pozvala.“

„No tak v čem je problém? Uhodíte na něj… znám ho,“ prohlásil sebejistě Albus, „je to Nebelvír, nebude odolávat dlouho.“ Načež na svou kolegyni „povzbudivě“ mrkl. Ta se zlostně zamračila.

„To určitě! Jenže já si je pozvala oba!“ dodala, jakoby to vysvětlovalo všechno.

„Ehm?“ tápal dle očekávání Albus.

„Pro Merlina! Přece Harryho i Severuse! Včera se opět pohádali před celou Velkou síní jako psi. Studenti z toho měli vítané divadlo.“

„Co to bylo tentokrát?“

Minerva vyčerpaně mávla rukou. „Severus odebral jednomu studentovi, samozřejmě, že z Nebelvíru, deset bodů. Připletl se k tomu Harry, načež mu za nějakou triviálnost, tuším, že prohlásil cosi ve smyslu: Vaše dokonale učesané vlasy si zaslouží ocenit, sám vím, jaký je problém je zkrotit. Pak si přejel rukou po těch svých, věčně trčících… no a dal tomu chlapci dvacet bodů. Severus, který už se zatím posadil ke stolu, neváhal, vstal, došel zpět k nim a za rozvázanou tkaničku tomu chudákovi strhl pětadvacet bodů.“

Povzdech. „Na to mu Harry, už nevím za co, přidělil bodů pro změnu třicet. Severus jich třicet pět strhl. Nakonec to skončilo tak, že student mezi nimi nepozorovaně proklouzl a ti dva kohouti tam na sebe prskali ještě dobrých pět minut. Všechny koleje skákaly pohledem z jednoho na druhého, ani jídlo je nezajímalo… Ale ten konec, Albusi!“ vyhrkla a rozhodila rukama. „Najednou oba zmlkli, okamžik se propalovali pohledy, pak - beze slova - se k sobě otočili zády a oddupali každý přesně na opačnou stranu. Ta dynamika! Já snad viděla létat jiskry.“

„Jen aby nic nelétalo dnes odpoledne,“ mrmlal si Brumbál pod vousy, „hlavně ne obrazy!“                                          

 

                                                       -------------------------

 

 

Harry, pozdě jako vždy, vylezl z postele, hodil obviňující pohled na budík, spokojeně si vrnící (ano, potichu vrněl nebo spíš předl) na svém nočním stolku, a s brýlemi sotva posazenými na nose, odklopýtal do koupelny.

Jen co po deseti minutách vylezl, vzmohl se jedině na nevěřícné zakroucení hlavou. Každý večer nechává své oblečení ležet u postele. A každé ráno je pryč narovnané na nějaké zbytečné a úhledné hromádce. Odhodil vlhký ručník, doposud omotaný kolem krku, na svou neustlanou polovinu postele (druhá půlka té obrovské věci vypadala jako ze žurnálu), a s pokusem o nekonfliktní tón zvolal: „Kde mám své oblečení?“

Po chvilce ticha se ozvalo podrážděné: „Tam, kde má být.“

Harry protočil oči v sloup.

 

„Opravdu je to nutné? Každé ráno tady lezu jako blbec,“ prohlásil o pár minut později, když si už kompletně oblečený sedal ke snídani.

Ticho.

„Hm?“ zamumlal, jak bylo jeho dobrým zvykem, když se nedočkal žádné reakce, s plnou pusou topinky a mastným ukazováčkem dloubl do novin, které mu trčely přímo před nosem.

„Já to čtu,“ ozvalo se zpoza papíru nakvašeně.

„To děláš skoro pořád. A tomuhle se říká svatební cesta?“

Teprve tohle prohlášení donutilo Severuse svůj ranní tisk sklopit. Znechuceně zaregistroval mastnou skvrnu na zadní straně a probodl Harryho vyčítavým pohledem, na který on reagoval jen dalším kousnutím do topinky a „nevinným“ pokrčením ramen. „Za...“ začal Severus a rychle mrkl na hodiny, „čtyřicet pět minut nás čekají třídy plné tupců a nevzdělatelných nevzdělanců, vypadá tohle snad jako svatební cesta?“

„No právě,“ chytil se Harry a sápal se po ubrousku, „chci řádnou svatební cestu, trvám na tom,“ prohlásil se snahou o prosazení svého přání.

Jeho manžel si pro sebe cosi zamumlal, Harry mu vážně nerozuměl a nalil si další kávu.

„Spíš než o nějaké pošetilé romantice, do které mě stejně nezatáhneš, přemýšlej o vhodné výmluvě. Na snídani chybíme ve stejný čas už déle než týden.“

Ten malý nemožný a bezelstný Nebelvír si místo zapojení svých mozkových závitů ukrojil kus slaniny, nenamáhal se použít vidličku a ukusoval ten mastný kus masa přímo z ruky. Příšernost.

„Copak je to divné? Máme ani ne dva týdny po svatbě. To mám jako spát sám?“ otázal se a povytáhl obočí.

Severus ho povytáhl taky, nutno říci, že s poněkud elegantnějším efektem než Harry.

„Kdybych nevěděl, že mě touhle svou předstíranou tupostí akorát provokuješ, tak tě na místě zaškrtím. Díky té tvé včerejší stupiditě se můžeme opět předvést před naší drahou nadřízenou. A jak ji tak znám, když už nás nažene k sobě, vytasí i naše absence na snídaních a pokud se nemýlím, tak i na zhruba šesti večeřích. Nápady?“

Třetí šálek kávy.

Harry mlčel, chvilku si ho (řekněme si to upřímně) prohlížel jako svatý obrázek, dokonce i zbytek slaniny způsobně odložil.

Severus jeho výraz nekomentoval – ačkoli by to možná rád udělal.

 „Víš, byl jsi k tomu klukovi včera opravdu nespravedlivý – tak jako obvykle.  Nemůžu za to, že jsi pak musel předvádět svou tvrdohlavost pětatřiceti body!“ vmetl mu Harry a svátost odhodil.

„A k ředitelce… co jí prostě říci dneska pravdu?“

Po tomto prohlášení nechal Severus kávu kávou (měl co dělat, aby ten poslední doušek spolkl bez dušení).

„Dneska?! Dohodli jsme se, že až o letních prázdninách.“

„Tak se dohodneme znovu, tentokrát jinak. Navíc… spíš si se dohodl ty sám. Příčí se mi jí lhát a nemám náladu se schovávat,“ oponoval Harry, odstrkující od sebe talíř.

Nebelvíři a ta jejich čestnost! Kam se to jen přiženil?

„Harry… nejsem si jistý, zda je to dobrý nápad.“

Mladý novomanžel mu věnoval vyčítavý pohled, pak se natáhl po své dýňové šťávě, kterou si začal velmi zaujatě prohlížet.

„Ty to jednoduše chceš skrývat, Severusi. Pět let, do háje, pět let!“ vybuchl se zatvrzele-zranitelným výrazem.

„Celé ty pitomé roky si všichni myslí, že jsem ztroskotanec, který od konce války nikoho neměl, protože… se s tím vším nedokázal vyrovnat, nebo tak nějak! A myslí si to jenom proto, že by spadl svět, kdyby se někdo dozvěděl, že spím s tebou. Co řekneš v létě?“ vykřikl a namířil na mlčícího Severuse prst, „že raději počkáme do zimy? Do Vánoc? Do Velikonoc? Nebo rovnou do ředitelčiny smrti? Já se nestydím za to, koho jsem si vzal.“

Poslední větu řekl už klidným tichým hlasem.

Snape mlčel. Pak promluvil, tak jako by to měl všechno perfektně ujasněné a vyřešené. Prsty přejel po obvodu svého hrnku.

„Tak předně… toužíš to tak vykřičet do světa proto, aby každý pitomec, kterému do toho, jen tak mimochodem, vůbec nic není, věděl, že nejsi… jak jsi to… aha, ztroskotanec, ale že ti má, kdo zahřívat postel, nebo…?“ otázku na konci jen naznačil.

Manžel na něj hleděl se šokovaným výrazem.

„Jak tě něco takového může napadnout?“ vypadlo z něj nechápavě, protože tento Severusův výklad až příliš hraničil s intrikářským myšlením Zmijozelů a to mu bylo cizí. (Patrně i proto si vzal toho protivu naproti sobě – protiklady se přitahují).

Starší kouzelník pokrčil rameny.

„Sám jsi to tak podal.“

Harry prudce vstal.

„Ne, to jen ty vidíš intriku a neupřímnost v každém mém slově. Jak jsme k tomu úředníkovi vůbec došli? Když jsem řekl „ano“, přemýšlel jsi, zda se za tím něco skrývá? Každou noc, kdy jsem tady, pokaždé, když se tě dotýkám? Když tě políbím? Obejmu? Hm? Dokážeš to přijmout bez výhrad? Bez přemýšlení, proč to dělám? Prostě si to jen užít?“

Severus potřásl hlavou. Ten pohyb působil jaksi neurčitě a Harryho příliš nepotěšil.

„Jen ze začátku… jsem o tom přemýšlel. Ale stále mi nedávalo logiku, co bys tím získal, tak jsem… uvěřil těm tvým vyznáním. Tomu tvému chrabrému srdci.“

„Ty idiote!“ vyjádřil své nepříliš lichotivé mínění Harry, a to snad jen proto, aby následně rychle došel k sedícímu Severusovi, sklonil se k němu a bez otálení ho prudce políbil. Byl to drsný polibek, naštvaný a zraněný, vyjadřující všechno to, co měl Harry v tuhle chvíli na srdci. A také to byl ten typ polibku, který častěji používal Severus, když chtěl… něco.  Mladší z této dvojice byl zaměřený spíše na tu něžnější část intimností.

Tentokrát to bylo přesně naopak. Harry byl ten, co kašlal na nějaké něžnosti a drsně si nárokoval to, co mu patřilo – ústa svého manžela.

Stejně tak rychlý jako začátek, byl i konec. Harry neodporujícího a kupodivu poddávajícího se Severuse drsně odstrčil. Zůstal nad ním skloněný, centimetr či dva od jeho rtů šeptem, ale o to důrazněji prohlásil:

„Uráží mě, když pochybuješ o mých citech, o tom, že tě miluju. Ubližuje mi tvá podezřívavost a tvá nedůvěra, jakkoli jsem schopný je do určité míry chápat. Pokud bude odpoledne vhodná příležitost, oznámím naši svatbu ředitelce.“

Harry zakončil své prohlášení tvrdě, každopádně, chtěl-li by se Severus hádat, zcela jistě by mohl. A taky by to udělal. Nestalo se nic.

„Fajn,“ narovnal se spokojeně mladý muž, když žádná námitka nepřicházela – jeho manžel ho pouze ostražitě sledoval svým černým pohledem.

„Musíme jít učit,“ vypadlo z něj, jen co se přinutil přerušit oční kontakt.

Harry přikývl a bez dalších řečí zamířil do ložnice pro svůj pečlivě uklizený plášť.

„Harry?“ ozvalo se za ním, když byl skoro u cíle. Tázavě se otočil.

„Na něco jsi zapomněl,“ oznámil mu Severus. Vzápětí zvedl svou levou ruku a zatřepal prsteníčkem. Místností se slabě blýskl bílý kov.

Oslovený vztekle bouchl rukou do rámu dveří, pak trhnutím vytáhl svou hůlku. Jedno poklepání a jeho vlastní snubní prsten zmizel pod maskovacím kouzlem. Na Severuse už se ani nepodíval. Ten následoval Harryho příkladu o pár vteřin později.

Cítil se při tom mizerně.

 

                                                       -----------------------

                                                                                                                                                                                                                                                                

„Takže… jsem ráda, že vás tady mám a prosím, pokusme se chovat… civilizovaně, ano?“ předestřela jim svůj základní záměr Minerva téhož odpoledne.

Oba muži po sobě jen šlehli pohledy.

„Dnes bez formalit,“ prohlásila ředitelka bez obalu, zasedla do svého křesla, opřela si ruce o stůl a nakonec si propletla konečky prstů. 

Severus zpozorněl. Žádné nucení čaje? Dortů?

„Harry,“ odmlka, „to bych od tebe tedy vskutku nečekala. Jistě víš, o čem mluvím. Vysvětlíš mi to tedy teď?“ dožadovala se Minerva svého.

Harry párkrát rychle zamrkal. Jen stěží odolával nutkání pohlédnout na Severuse.

„Já vážně nevím, o čem mluvíte.“

„Ne?!“ vykřikla Minerva šokovaně, „co třeba o tvém sňatku?“

Severus ztuhl.

Harry ztuhl.

„Mém... sňatku?“ vysoukal ze sebe nakonec rozpačitě. 

„Samozřejmě! O čem asi jiném? Jak je možné, že o tom nic nevíme?! Jak… ach!“ vypadlo z ní v okamžiku, kdy si uvědomila, že právě prozradila něco velmi osobního před Harryho „úhlavním nepřítelem“.

Zatímco si je oba poněkud rozpačitě prohlížela, Severus uvažoval, zda hrát svou obvyklou roli sarkastického bastarda.

„Omlouvám se za prozrazení této záležitosti před třetí osobou,“ sebrala se konečně a snažila se Severusovu přítomnost ignorovat ze všech sil, „stejně se to brzy rozkřikne. Ale Harry! Já vůbec netušila, že máš přítelkyni. Kdopak to je? A nač ty tajnosti? Po válce by ti to přece všichni přáli!“

Tentokrát už Harry na manžela pohlédl s jasným poselstvím – já ti to říkal.

„No? Co? Tak?“ vysoukávala ze sebe velmi netrpělivá ředitelka primitivní otázky.

„No… tak… já totiž nemám přítelkyni,“ ozřejmil Harry prostě.

Minerva chápavě pokývala hlavou. „Jistě, nyní už je to tvoje žena, chápu. Ale – kdo to je?!“

Evidentně ta žena zvědavostí přímo trpěla.

„Ehm, totiž,“ opakoval Harry svou předchozí větu, „já nemám ani… manželku.“

Severus si jednu ruku opřel o opěrku své židle a zároveň si jí podepřel tvář, verbálně se zatím nevyjadřoval, ačkoli mu bylo jasné, že za chvíli už za svobodného považován nebude.

Chudák ředitelka vypadala skutečně starostlivě.

„Ale Harry! Jsi přece ženatý?“

Oba muži, nezávisle na sobě, si právě kladli tutéž otázku – to je jejich nadřízená opravdu z tak staré školy?

„Ano, to jsem,“ opáčil Harry klidně. A k ničemu dalšímu se neměl.

„Můžete mi to někdo vysvětlit?!“ prskala McGonagallová frustrovaně a konečky prstů bušila (nikoli ťukala) do stolu.

Severus si přestal podpírat bradu, narovnal se a ruce složil do klína. Poté věnoval mrazivý pohled portrétu Albuse, který až doteď vše se zájmem sledoval, ačkoli se snažil působit dojmem, že tam vůbec není.

„Myslím,“ prohlásil svým tichým ledovým hlasem, „že je na místě učinit této frašce přítrž. Ačkoli se domnívám, že do toho nikomu nic není,“ opět probodl chudáka Albuse přísným pohledem, „tady Potter se očividně snaží naznačit, že ženatý sice je, nikoli však se ženou.“

Ticho.

Minervě rotovala v mozku všechna kolečka, Albus se drbal na hlavě a Harry zíral na Severuse, který mu pohled vracel s jasným poselstvím – čemu se tak divíš?

„Severusi?“ opáčila Minerva tiše.

Tak dobrá…

„Abych to zkrátil,“ pronesl otráveně, vytáhl hůlku a poklepal nejprve na svůj, pak na Harryho prsteníček, „já a můj manžel jsme se vzali před dvěma týdny, stačí?“

Popsat, co se dělo po tomto strohém prohlášení, je věru nelehký úkol. Styl, jakým to bylo celé podáno, překvapil i Harryho, který na manžela zíral s poněkud neeticky pootevřou pusou, natož pak ředitelku nebo Albuse – ti byli doslova totálně paf.

„Hezký vtip, tedy… spíš pokus o něj,“ vypadlo nakonec z Minervy, „ale teď mi řekněte pravdu.“

Severus povytáhl obočí.

„Nevíš,“ otočil se směrem k Harrymu, „kam jsme dali oddací list?“

„Do skříně… v ložnici… tam kde jsou i závěti,“ odpověděl Harry s hranou vážností.

„Vskutku? Mám pro něj dojít?“ projevil ironickou snahu Severus a bavil se pohledem na zkoprnělou Minervu.

Ta, mlčky kroutíc hlavou, pomalu vstala, chytila se hrany svého stolu, udělala dva kroky a… poroučela se k zemi.

Snape se nenamáhal zvednout, jen si otráveně povzdechl.

Zděšený Albus ze svého rámu zvolal: „No tak, kolegyně! To je přece vynikající zpráva!“

A Harry jen dodal:

„Možná jsme měli počkat…  alespoň do Vánoc.“

 

 

A/N: Tato jednorázovka nemá nic společného s Teď už to vím… možné je všechno a to ani přes fakt, že tato věta je v pozměněné podobě použita i tady. Jde o úplně jinou povídku.

Můj první, byť velmi slabý, slash. Budu ráda za vaše názory. A ještě dodatek –       pojem manželství je použit zcela záměrně, ovšem nikoli protože kouzelnická společnost má, dle nás, autorů FF, nastavena jiná měřítka toho, což je běžné, ale proto, že já bych registrované partnerství okamžitě posunula na status manželství. Se všemi jeho právy i povinnostmi. Takový na to mám názor, tak jsem to napsala.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Parada

(Karin, 6. 10. 2020 15:22)

Pěkné bavila jsem se.

očekávání

(mia, 19. 11. 2009 8:02)

ten název mě utvrdil v tom, že tam bude Severus, než se mi načetla kapitola, přemýšlela jsem nad Harrym. Když Minerva řekla slovo oženil, bylo mi to jasný, asi bych byla zklamaná, kdyby to nebyl Severus. Velmi zajímavé a ačkoliv slash nemusím, tohle si ještě párkrát přečtu

:-)

(ASISI, 18. 11. 2009 22:51)

mio - hned na začátku? Gratuluju! A díky. :-)
snapeo - :-) taktéž díky.(Mimochodem - pokud by jsi chtěla vidět, jak jsem si prohrála s tvým char. tak na wgz. je dárek v výročí stránek, tam se najdeš.
:-) )

CHA

(snapea, 18. 11. 2009 20:42)

Perfektní! Já sice na slash nejsem, ale tady jsem se fakt nasmála!! Albus s Minervou jsou bezvadní!!!! Moc povedené dílko!!

manželé

(mia, 18. 11. 2009 6:31)

todlr je skvělý. hned na záčátku jsem věděla o kom to bude. super .... já umírám smíchy .... kam jsme dali oddací list .... skvělý