Doprovodná kapitola - Kulturní vložka
DOPROVODNÁ KAPITOLA – KULTURNÍ VLOŽKA
„Severusi, po druhém zvonění už bychom se opravdu měli jít posadit,“ prohlásila Hermiona nekonfliktním tónem a zároveň se snažila ignorovat manželův znechucený výraz, s kterým mlčky zíral na dvě místa ve třetí řadě, táhnoucí se bokem k jevišti, která očividně byla pro ně. Scéna totiž měla z horního pohledu tvar obráceného písmene T.
Z jedné strany jim bude sousedem jakási velmi korpulentní dáma oblečená do čehosi velmi blýskavého a velmi nevkusného. Ze strany druhé to pak bude muž věkem blízký Severusovi, ovšem s výrazem na hony vzdáleným jakémukoli výrazu z Mistrovy bohaté palety. Muž totiž vypadal neskutečně nadšeně a neustále se vrtěl, všemožně kroutil a hlavu si div nevykloubil, jak aktivně zkoumal zaplněnost hlediště.
Do této společnosti se měl právě zařadit Severus Snape. Bez možnosti použít kouzla. No není to k vzteku!?
Kdyby alespoň nepřišli pozdě (což byla tak trochu jeho vina, pravda… no, nahlas to říkat nebude…)
Možná by pak všichni ti lidé nemuseli vstávat a on by se jich nemusel dotýkat, když se přes ně prodíral ke svému místu uprostřed (!) řady, což jeho nosu nedělalo vůbec dobře.
Který tupec koupil lístky přímo doprostřed?!
No jistě, tchyně. Kdo jiný by také dostal za úkol vyřizování těchto mudlovských záležitostí.
Konečně se může posadit.
Aby toho nebylo málo, byla Hermiona nucena vykonat v omezeném prostoru uličky podivnou akrobacii – to když Severus usoudil, že není dle jeho gusta, aby seděla vedle nadšeného mužíka, takže ji, která šla za ním, donutil se okolo něj prokroutit a svalit se vedle „lesklé“ dámy.
Hermiona to statečně přešla bez komentáře – koneckonců, všude okolo jsou lidé.
Dveře do hlediště se pomalu zavíraly.
Světlo sláblo.
Severus potichu zavrčel. (Muž vedle něj totiž nadšeně tleskl.)
Hermiona vzdychla.
Madam vedle si začala otírat čelo.
A opona šla nahoru…
„…Je to tak běžná věc – kdo žije, zemře. Prostě tu světem projde na věčnost,“ pronesla moudře osoba, tvářící se jako královna a Severus se neubránil úšklebku. Jak chytré!
„Zamkla jsem je v srdci a klíč máš jenom ty,“ ozvalo se za „chvilku“, načež se dvojice začala k Severusově utrpení objímat.
Jaký klíč? Co zamkla? Merline… Ty citové výlevy mu nikdy nijak extra… nešly.
Muž vedle nadšeně přikyvoval a oči mu ve tmě téměř svítily, jak jeviště hypnotizoval pohledem.
„…Jsem darebák a trapný ničema,“ lkal princ na scéně, načež Severuse napadlo jediné – zjevně.
Když bylo proneseno slavné:
„Být nebo nebýt? Jak to rozhodnout?“ už to nevydržel (no… spíš už to nechtěl vydržet) a odfrkl si nahlas. Hermiona do něj káravě dloubla loktem. Muž vedle zavzdychal a přikývl, snad na znamení souhlasu. S položenou otázkou, nikoli se Severusovou ignorantskou reakcí.
„Vidíte tam ten mrak? Že je to skoro velbloud?“
„Propána, vážně, celý velbloud.“
„Mně připadá jako lasička.“
„Záda má jako lasička.“
„Nebo jako velryba?“
„Opravdu, jako velryba,“ zazněl poučný rozhovor. Severus by musel výt nahlas, kdyby se mu v průběhu hry nepodařilo pochytit fakt, že Hamlet své bláznovství předstírá. Koneckonců, těžko poznat, kdo je větší blázen… zda chudák snažící se Princ dánský, nebo on, že se sem vůbec nechal zatáhnout.
Jeho nadšený soused se na svém sedadle asi po padesáté zavrtěl.
„Vr,“ sykl jeho směrem v kombinaci ledovosti a nebezpečné výhružnosti Severus, načež ignoroval mužův vyděšený pohled.
Hermiona, zdálo se, nic nepostřehla. Hltala totiž pohledem nebohého filozofujícího a bláznícího kralevice.
Opona se zatáhla, světla se tlumeně rozsvítila. Utrpení prince i Mistra lektvarů bylo na chvilku učiněno za dost.
„Severusi? Půjdeme?“
„Kam?“ tázal se vztekle a pohledem rentgenoval dění kolem.
„Kam asi? Je přestávka. Minimálně bych šla ráda na toaletu, víš?“
Soudě dle Mistrova vzezření, nehodlal se hnout z místa. A když už, tak jedině směrem k východu.
„No jak myslíš. Tak já půjdu sama,“ odsekla Hermiona naštvaně, když se stále odmítal zvednout.
No to určitě. A ještě se do něčeho přimotá…
Blahosklonně ignorujme skutečnost, že pravděpodobnost zamotání se do nevítaných problémů hrozí v prostředí plném mudlů spíše Severusovi.
A tak se Mistr znechuceně postavil, načež vyrazil směr – únikový východ. On si to tedy neuvědomoval, ale neomylně si vybral právě ty dveře, nad nimiž byla utíkající postava a šipka v zeleném rámu.
Hermiona netušila, zda se smát nebo nadávat sama sobě, že se provdala tak, jak se provdala.
Přestávka byla utrpením. Dobrých deset minut strávil Mistr nehybným trčením před dveřmi na dámské toalety, kde se, zdá se, tvořila nekonečná fronta, která se neustále obměňovala.
Jak tak stačil vypozorovat, nebyl jediným trpícím, společnost mu dělalo ještě asi pět přešlapujících chlapíků.
Bude hodně pitomé, když se doma „nenápadně“ otáže, co to tam ty ženy, u všech svatých, tak dlouho dělají?!
Když už vážně uvažoval o tom, že prostě vleze dovnitř a vysvětlí Hermioně své mínění (což by se zřejmě nesetkalo s velkým pochopením), očekávaná osoba vyšla ven. Zářivě se na něj usmála a prohlásila, že když ještě nezvonilo, je na místě návštěva baru.
Co kdy komu udělal?!
On do žádného baru vůbec nechce!
Žel Merlinovi, ani tomuto zážitku neušel. U baru, kupodivu, byla jen malá fronta, do které byl nucen se zařadit.
Nakonec, poté co nepříjemně vyhlížející barmanku zdeptal veškerou svou mrazivostí („Ne, bohužel, černou kávu nemáme.“), skončil u obyčejné skleničky vody. Ten mudlovský alkohol vyhlížel obzvláště nebezpečně.
Naštěstí (či naneštěstí) právě zazvonilo.
Přinutil Hermionu nechat nedopitou skleničku skleničkou a autoritativně, jak je jeho dobrým zvykem, ji odtáhl zpátky do hlediště.
Ještě stačila zahlédnout soucitný pohled oné zdeptané slečny. Tak na ni v odpověď vesele mrkla.
Opět to nemožné prodírání na svá místa… všude davy! Proč je těch lidí tolik?! A proč vypadají tak spokojeně?
Severusův soused už se na svém místě opatrně krčil a snažil se Mistrovi vyhnout, co to šlo. Moudré.
A znovu… světla, opona…
Dobrá, dobrá… ta hra, sama o sobě, není špatná. Je to přece klasika. Ale všechny ty serepetičky okolo by si rád odpustil.
Po pronesení poznatku:
„To jsem rád – hloupé ucho neslyší, když se mluví chytře,“ si pomyslel, že on má okolo sebe tedy samé hlupáky. Až na pár výjimek…
Pak ale přišla pasáž, kterou, jen sám pro sebe, musel ocenit a odsouhlasit přikývnutím. Měl totiž podobný dojem celý svůj život.
„Vážně? A proč ho poslali do Anglie?“
„Protože přišel o rozum. Tam ho zase najde. A když ne, v Anglii na tom tak moc nezáleží.“
„Proč?“
„Nikdo to na něm nepozná. Všichni jsou tam blázni.“
Ha! Konečně někdo sdílí jeho mínění! No, nadšenec vedle něj možná ne, ten právě teď změnil své nekonečné kývání na nesouhlasné vrtění. Taky blázen.
Jak tak hra plynula, ujišťoval sám sebe, že příští rok se pokusí vymyslet nějaký originální dárek sám. Je to totiž bezpečnější než se ptát oslavence na jeho přání.
Nakonec… (a že jim to trvalo!) většina aktérů se, ať už chtěně či nechtěně, na scéně pozabíjela, hlavní hrdina skonal a Severus se těšil domů. Hermiona vypadala podivně dojatě, muž vedle Severuse zkroušeně ale i nadšeně, je-li tato kombinace reálná.
Potlesk, nějaké ty kytky… opona. Jak už chtěl ven!
Poslední kapkou bylo, když vedle sebe uslyšel zakníkat kulturního entuziastu: „To je vždycky tak smutně dojemné!“
Ano, tady je blázen každý.
--------------------------
Použité ukázky jsou z překladu Zdeňka Urbánka, vydaného roku 1959 (naše knihovna má ráda staré svazky).
A/N: Tak to divadlo mi dalo zabrat. Já, zvyklá na naše staré dobré Národní, či Operu, jsem si představovala klasické hlediště s bohatou výzdobou, nějaké ty „starožitné a zdobené“ lustříčky… Royal Shakespeare Company mě ale rychle vyvedlo z omylu. J Pro představu přidám fotku.
Dále – jelikož jsem Hamleta v divadle neviděla, netuším, po které scéně je zařazena přestávka. Prostě jsem si ji hodila tam, kde jsem potřebovala. Z uvedeného důvodu je jasné, že čtenáři, kteří hru viděli na „vlastní oči“, by mi určitě za pár věcí rádi vynadali, já se jim tudíž omlouvám.
Plus – nemám nic proti Hamletovi či Mistru autorovi (W.S.). Ale nemohla jsem si pomoct a nechala Severuse jisté pasáže okomentovat.
Komentáře
Přehled komentářů
Děkuji všem za komentáře! Snapeo - ty a Severus jste boží, měla bys mu dělat něco jako jeho pravou ruku.
:-))
Přesné
(Samantha.C, 1. 11. 2009 16:19)
Gratuluji Angel k Louskáčku, můj otec by raději umřel, než s námi šel do divadla :-)
To je také důvod, proč mě tahle kapitola přišla tak trefná a vtipná. Pro Hamleta mám slabost, viděla jsem jich několik a musím říct, že Hamleta, kterého zahrál Lukáš Homola ve Středočeském divadle v Kladně, by nemohl zkritizovat snad ani Severus.
I když na té poznámce o bláznivých Angličanech něco bude :-)
:-)
(Angel, 30. 10. 2009 21:31)ty severusovy myšlenky byly vážně úžasné.opět mi připomněl mého taťku,ten taky při podobných akcích tiše trpí:-D.ale na druhou stranu,nedávno se mi povedlo ho přesvědčit,aby nám koupil lístky na balet.takže jedeme na louskáčka :-)
Keďže u nás je hamlet povinné čítanie
(GwenLoguir, 30. 10. 2009 20:40)som nútená so Severusom súhlasiť na celej čiare -je to ...uch, ....pre nás absolútne nehodnotné dielo. Pre takých bláznov, aký sedel vedľa neho.
Kulturní vložka
(snapea, 30. 10. 2009 18:28)Hmm, není nad kulturu...Přeplněné divadlo a k tomu spolusedící imbecilové - skvělá idylka a úžasně strávený večer...Soucítím se Severusem...Kolegyně se rozhodly, že s nimi musím na ples - oznámila jsem, že zrovna v ten den budu na očním:"Jéé, ty si jako kvůli tomu plesu necháš udělat nové brýle??" protočila jsem oči: "Já budu, ale na oční Ambulanci" nechápavé pohledy: "A proč?!".."Protože si proženu ostnatý drát skrz oko.."...."Ty si, ale hnusná!!" "Hmmm" a tím to skončilo - díky Bohu, mi ples a ani jiné stupidity nehrozí - asi mne nepozvou... A nejhorší bylo, když jsem byla v kostele na koncert. Hráli můj milovaný Requiem od Mozarta. Zalezla jsem dozadu, že budu mít klid. Nebyl..vedle mě stál nějaký kretén a celou dobu dirigoval..a ne, nevlezla jsem k orchestru a ten magor nebyl dirigent. Zpěv skvělý, hudba úžasná a imbecil vedle mne na zabití!!! A pak běžte za kulturou a mezi lidi!!! Grrr... Úžasná kapča - nasmála jsem se. Ať žijí kulturní akce - kristova noho....
:-)
(ASISI, 1. 11. 2009 20:47)