Zdá se ti to nemožné - KAPITOLA DRUHÁ
KAPITOLA DRUHÁ – FIALOVÁ, MINERVA A JINÉ TĚŽKOSTI
Další, ten den asi třicáté, zabušení na dveře.
Proč mu nikdo neřekl, že se z toho ředitelování zblázní ani ne za týden ve funkci?! Jistě, věděl, že je to práce často poněkud… no řekněme… vyvolávající jistý druh bláznění, ale že to bude až takhle nestravitelné…
„Dále!“ vyprskl Severus otráveně a doufal, že to nezvaného návštěvníka odradí. Marně.
Tedy… viděl už hodně věcí, opravdu hodně. A ne zrovna pěkných věcí. Ale to co právě stanulo před jeho stolem, to… nemělo chybu. Měl silné nutkání párkrát nevěřícně zamrkat.
Muž, který stál před ním, byl… kontrastem stylů, vrcholem přeplácanosti a nevkusu. Asi tak třicetiletý blonďatý modrooký a malý mužíček, oblečený do… Merline… fialového sametového fraku se zeleně jedovatou buřinkou. Zlatý řetízek od kapesních hodinek vychloubačně trčel z jedné mnoha pidi kapsiček (kterých měl příchozí na své ohavné fialové vestě lemované zlatou obrubou nezvykle mnoho), a v rukách, ukrytých v bílých (!) rukavičkách, svíral zlatou vycházkou hůl, ne nepodobnou té, jakou svého času mlátil vše kolem sebe Lucius Malfoy.
Snape, který se snažil ze všech sil vydýchat tu šílenost před sebou, začínal být téměř úspěšný. Ale pak… muž promluvil a na tváři se mu usadil odporně úlisný a podlézavý úsměv, který jeho majitel zřejmě považoval za okouzlující.
„Ředitel osobně, jaká čest,“ zakvičel protivně vysokým hlasem, směšně klátil hlavou směrem k podlaze a rukou přitom máchal holí.
Kdyby se zmíněný ředitel na své židli otočil, všiml by si, že i portrét Albuse Brumbála vyhlíží s poněkud nevěřícným výrazem – dokonce tak nevěřícným, že si zapomněl vložit do úst citrónový drops a strnule ho držel někde na půl cesty ke rtům.
„Jsem člen komise dohlížející na obnovu a zušlechťování vaší vznešené školy,“ pokračoval ve svém kníkání, když Severus nejevil ani nejmenší ochotu ke spolupráci a zdálo se, že pouze v záchvatu jakési tenze stiskl zuby.
No... to byla velká nevědomost. Čelisti Severuse bolely od toho, jak moc je k sobě tiskl. V duchu uvažoval, jak dlouho ještě vydrží sedět a nezabíjet. Jeho zkušené já mu naznačovalo, že ten nebožák před ním má tak… minutu, možná dvě, než dojde k nějaké nepěkné akci. Cítil se tak vykolejený, že ani nevěděl, co si o tom… individuu před sebou myslet.
Zrovna se pracně snažil zformulovat větu, která by neobsahovala slovo Avada (a ani Kedavra, samozřejmě), když se dveře ředitelny opět otevřely. Už ze způsobu, jak se otevřely, poznal, s kým má tu čest. Jen netušil, zda má být rád.
„Omlouvám se, asi ruším,“ vyhrkla Hermiona stojící u dveří.
Opět mu nebylo dopřáno nic říct. Mužík se totiž bryskně otočil na podpatku svých fialových semišových polobotek (Severus v duchu metal kletby na vše, co jen vzdáleně připomíná fialovou) a v afektovaném gestu spráskl ruce.
„Ale u všech svatých, jen to ne!“ vyhrkl divadelním hlasem, „dáma nikdy neruší,“ zakončil, a už se hnal směrem k Hermioně.
Severus přes jeho rameno zahlédl její tázavě povytažené obočí, zatímco ona zřetelně cítila jeho touhu vraždit.
Touha, do této chvíle jen těžce snesitelná, se stala naléhavě nesnesitelnou v okamžiku, kdy si ten chlap dovolil vzít Hermionu za ruku a táhl ji do středu místnosti. Tam ji od sebe odstrčil na délku paže, pozorně si ji prohlédl a pak… jí zvedl pravou ruku, sklonil tu svou šaškovskou palici a jal se jí políbit.
„Jste okouzlující, slečno…?“ vypískl poté, co se opět narovnal, ale ruku nepouštěl.
Bylo to zvláštní, ale vždy „výřečný“ ředitel se zmohl na své první slovo od začátku téhle tirády až nyní, v okamžiku stavu ohrožení.
„Paní,“ dostal ze sebe tónem tak mrazivým, že Potter s Longbottomem by svorně prohlásili, že na ně vlastně mluvil láskyplně.
„Co prosím?“ ztrácel se ten šašek a zmateně k němu otočil hlavu.
„Říkám,“ vyštěkl a prudce se postavil (Albus usoudil, že teprve teď nastala ta pravá chvíle na cucání bonbonu), „že mluvíte s paní, nikoli se slečnou.“
„Och, jaká to škoda,“ začal nanovo a svůj slizký modrý pohled opět upřel na Hermionu, „tak mladá a už spoutaná pouty celoživotního závazku,“ dokončil opět divadelně smutným hlasem a zkroušeně zamrkal.
Hermiona, doteď to sledujíc prakticky s vyraženým dechem, promluvila ve snaze odvrátit hrozící katastrofu v podobě plíživě se blížícího manžela.
„To je od vás… milé, ale nepřipadám si nijak zvlášť spoutaná.“
Pokoušela se znít mírně, a pokud možno nenápadně přitom vyprostit svou ruku. Prozatím neúspěšně.
„Tedy… mi dovolte, abych vyjádřil svůj obdiv alespoň svou poníženou poklonou vztahující se k vašemu půvabu, paní…?“
„Hermiona Snapeová,“ ujistila ho konečně, aby snad nedošlo k omylu, a rádoby náhodou si začala levou rukou pohrávat s horním knoflíčkem hábitu, čímž dostala do zorného pole svého společníka jak svůj zásnubní, tak i svůj snubní prsten.
Mužík se evidentně zarazil. Nevěřícně obrátil hlavu k Severusovi, který už stál sotva půl metru od nich, pak se navrátil zpět k Hermioně, pak znovu k Severusovi a tak asi pětkrát, až to připomínalo tenisový zápas v poněkud pomalejším sledu úderů do míčku.
„Kouzelné!“ vymáčkl ze sebe nakonec neupřímně a zvonivě se zasmál.
Severus si připadal všelijak, ale kouzelně rozhodně ne.
„Tady pan ředitel má ale štěstí. Tedy jestli vážně myslíte jeho?“ dodal nevěřícně a korunu tomu ten prďola nasadil, když se odvážil jemně poklepat Severuse po rameni tou ohavnou a kýčovitou věcí, kterou svíral v ruce.
„Samozřejmě, že ano. Koho jiného?“ odsekla mu dotčeně tázaná a nebezpečně se jí zablýsklo v jinak klidných očích.
Zato pan ředitel toho měl právě dost. Dotek vycházkové hole bylo to poslední, co byl ochoten snést.
Tohle mu Kingsley zaplatí.
Nebo on jemu, to je fuk.
„Tak za prvé, nevím, kdo pořádně jste,“ začal ledově, ruce si založil na hrudi a ve své výšce se nad tím malým červem tyčil o dobrých třicet centimetrů, „na dnešek jsem neměl s nikým z té vaší sebranky domluvenou schůzku. Za druhé, je mi úplně jedno, jestli jste byl vyslán ministerstvem, na to vám kašlu. Tady nebudete, ani kdyby se rozkrájeli,“ pokračoval a mávnutím ruky smetl hůl ze svého ramene a namířil na provinilce prst, „za třetí, lituji, že jsem vás někdy neučil,“ dodal a na napůl vyděšený a napůl tázavý pohled s chutí sobě vlastní prohlásil: „pravděpodobně bych vás zabil už během školy – což by bylo dobře pro nás pro oba. Za čtvrté,“ vrčel dál, ignoroval Hermionin varovný pohled a posléze zvýšil hlas, „okamžitě pusťte ruku mé ženy z těch svých malých hrabavých pracek. Za páté – podívejte se na ni ještě někdy podobným pohledem jako před chvílí a ujišťuji vás, že pak už se nepodíváte na nic. A konečně, za šesté – okamžitě vypadněte z mé kanceláře, z mé školy, z mých pozemků a opovažte se sem ještě někdy vrátit!“ na konci už Severus na couvajícího pobouřeného muže téměř řval. Čím víc muž couval, tím víc ho pronásledoval. Když byli skoro u dveří a zdálo se, že se návštěvník vzmůže na nějaká slova protestu, vyprskl mu přímo do obličeje: „Zapomeňte. Ministr vám nepomůže.“
Načež mu zabouchl dveře před nosem.
„Peggy!“ zavolala Hermiona do nestalého ticha, kdy všechny obrazy s Albusem v čele (ten dokonce zapomněl aktivně cumlat drops, tak moc ho scéna, odehrávající se před ním, pohltila) konsternovaně zíraly na novodobého ředitele a div, že se ve svých rámech nekrčily.
Ticho přerušilo jen hlasité „puf“ a následně pisklavý hlas skřítky.
„Paní volala? Paní má přání?“
„Běž a dohlédni, aby se pan…,“ tázavě se podívala na Severuse, který jen neurčitě trhl rameny, „hm… aby se ten fialový pán dostal bezpečně z hradu i z pozemků. Nikde se nesmí zdržovat, ano? Pak mně, nebo panu řediteli, přijď říct.“
Skřítka, poněkud překvapená popisem úkolu, horlivě kývala, že ano, rozumí.
„Peggy chápe, Peggy půjde hledat fialového pána. Nespustí z očí nic fialového, protože kdyby nesplnila úkol, musela by si přežehlit uši. Pan ředitel by jí řekl, že si je má ještě napařit a to Peggy nechce, takže poslechne…“
Jestli bylo řečeno ještě něco, zaniklo to v dalším hlasitém „puf“.
„Co to mělo znamenat?“ odvážila se zeptat Hermiona a pozorovala, jak Severus nasupeně rázuje sem a tam.
„Nevím! Vyvedl mě z míry tak moc, že jsem se ho ani nezeptal na jméno, což je trestuhodné zanedbání povinnosti. To se mi snad ještě nestalo.“
„To nemyslím, co to tvoje za čtvrté, za páté...“
„Co bylo za čtvrté a za páté?“ otázal se roztržitě s typicky chlapskou nevědomostí.
Hermiona si povzdechla.
„Moje ruka, jeho pohled a tvůj jasný projev toho, komu patřím,“ dodala napruženě.
„A v čem je problém? Jen jsem konstatoval fakta.“
Dělá si z ní blázny?!
„V čem je problém?! Já nejsem žádný kus flákoty, aby se o mě dva kohouti přetahovali a natřásali přitom svá vznešená peříčka.“
Severus se vrátil za svůj stůl, pohodlně se usadil, otráveně se poohlédl na spokojeného Albuse a se svou typickou rozvahou opáčil:
„Nikdo se o tebe nepřetahuje. Ještě řekni, že ti to nevadilo! Líbat ruce! Copak jsme v nějaké historické frašce?“
Muži! Ačkoli konkrétně toho svého milovala nadevšecko (i když v rámci zvládnutí jeho ješitnosti to neříkala příliš často), byly chvíle, kdy by ho nejraději umlátila – třeba nějakou pěknou, těžkou pánvičkou.
„Je to hezké, víš? Projev galantnosti. To ty neznáš,“ mávla rukou a svezla se do křesla před jeho stolem.
Snaživě ignorovala Brumbálovo poněkud křečovité mrkání ne nepodobné akutnímu tiku.
„Pěkné?! Je to vrcholně směšné. Nezdá se, že by ti to nějak markantně chybělo.“
Jak ho tak znala už pár let, věděla, že nenápadně sonduje, jestli jí něco (v tomto případě galantnost – ale jiná, než šaškovská) nechybí.
„Hm… někdy bys mohl být trošku… milejší,“ našla kompromis.
Severus cosi otráveně zavrčel, načež se Hermiona neubránila úsměvu.
„Dobře, není to s tebou tak hrozné. Většinou,“ dořekla provokativně.
Přicházející, zcela jistě velmi milou odpověď, přerušilo známé hlasité „puf“.
„Tak?“ vyprskl Severus netrpělivě na nebohou, už teď se krčící skřítku.
„Pán je pryč. Peggy od něj slyšela moc ošklivých věcí. Pán říkal, že pan ředitel…,“ začala, ovšem v tomto bodě se nerozhodně zarazila.
„No co?“ dožadoval se podrážděně Severus.
Skřítka nerozhodně pohlédla na Hermionu. Ta ji povzbudila laskavým kývnutím.
„Říkal, že pan ředitel je ohavný a slizký mrzout. A že by si myslel, že paní,“ ustrašeně ukázala na Hermionu, „bude mít víc soudnosti, když už se vdala. Paní prý…,“ tady se opět zarazila a nejistě přešlapovala.
„Mluv,“ nakázal nekompromisně Snape.
„Prý… pánovi jistě brzy uteče.“
Severus si znechuceně odfrkl. Hermiona se ulehčeně zasmála.
„Za tohle mi Kingsley těžce zaplatí,“ pronesl zlověstným tónem.
-----------------------------
„Ne, Minervo. Opravdu nevypadáte, že potřebujete nějaký poloviční důchod, tak to přestaňte zkoušet. Vaše manipulace je donebevolající.“
„Severusi, křivdíte mi,“ promluvila s nevinným výrazem na tváři bývalá ředitelka a lehce se usmála, „vždyť víte, jak to všechno zmáhá. Já už mám svá léta, paměť taky není, co bývala....“
„Vrr,“ ozvalo se v tiché reakci, jinak se však ústa zkoušeného ředitele ani nepohnula.
„Vaše jediné štěstí je, že zůstanete ředitelkou těch svých chrabrých Nebelvírů. A jestli se mi rozpadne manželství, bude to jen vaše vina, je vám to jasné?“ útočil po chvíli a namířil na Minervu obviňující prst.
Ten den vůbec na někoho mířil příliš často.
„Jsem si jistá, že vaše manželství nepřijde k žádné úhoně, Severusi. Ale víte, co bych chtěla vědět?“ dotázala se s lišáckým zablýsknutím v očích, což samo o sobě nevěstilo nic dobrého.
„Raději snad ne...“
„Já vím, že to chcete slyšet,“ ignorovala prohlášení a naklonila se k němu o trochu blíž, „kdy se konečně dočkáme nějakého dalšího malého lektvaristy?“
Velký důraz byl položen na slovo konečně.
Severus na svou bývalou nadřízenou upřel obzvláště ledový pohled.
„Drahá paní profesorko,“ začal, přičemž zvýraznil oslovení, „jsem si jistý, že podobné nepodstatné starosti nespadají do vaší kompetence. Navíc – vám, s tím vaším nemožným a otravným pletichařením, nebudu odpovídat na nic.“
„Takže máme naději?“ dožadovala se nadšeně a div, že v křesle nenadskakovala.
„Máte jen mizivou naději...,“ začal Snape tónem, který použije vrah na svou oběť těsně před mordem, „že se dožijete vytouženého důchodu. A ta miniaturní naděje klesne do záporných hodnot, pokud okamžitě nepřestanete klást ty své absurdní otázky!“
Zklamaná Minerva – to byl pohled pro bohy. Zkroušeně se opřela, sklopila oči a ruce složila v klíně.
„No tak, Severusi, přece se neptám na nic... nereálného.“
„Vy se, hlavně, nemáte ptát vůbec! Teď, pokud vaše ctěnost dovolí, se musím prokousat tou haldou pošty, co mám na krku i díky vám,“ vyprskl znechuceně a hmátl po první nenápadně působící ruličce pergamenu.
Minerva dobře věděla, kdy je čas k ústupu. Schválně pomalu se zvedla, snad aby dala jasně najevo, že skutečně potřebuje méně práce plus více odpočinku a šourala se ke dveřím.
„Hezký den, Severusi.“
Odpovědí jí bylo další z mnoha typů zavrčení.
Ještě stále znechuceně vrtěl hlavou a snažil se ze svých myšlenek vyhnat představu dudlíků a plen, když se zarazil v polovině pohybu.
V ruce držel asi desátý dopis z padesáti. Rychle ho přejel očima. To písmo mu bylo povědomé, jen ho nedokázal zařadit. Podpis chyběl, což se dalo vzhledem k obsahu sděleného, očekávat.
Výhružky, narážky, vydírání nebo popis nejrůznějších odporných činů a situací... to nebylo nic, co by viděl poprvé. Ani nic, co by ho dokázalo nějak extra vykolejit.
Ale jedna věta, docela krátká a prostá, způsobila právě ono zmrznutí v půli pohybu.
Co myslíte? Stála by vaše ženuška o to, si hrát?
A/N: Mám-li být upřímná, tak vlastně nevím, zda bude onen fialový mužík hrát ještě nějakou roli. Měla jsem tu scénu v hlavě včetně toho, jak přesně byl ten chlap oblečený, takže jsem měla potřebu ji sem hodit. Ráda bych si v rámci toho nechala pootevřená vrátka.
A ehm… onen chlapík byl popsán ještě předtím, než jsem se dozvěděla, že fialová je jedna z oblíbených barev Assez. Takže v tom žádná spojitost není.
Komentáře
Přehled komentářů
No teda, od půlky srpna sem chodím a jsem úplně slepá!!! Až dneska jsem si všimla, že je tady nová povídka...já pořád hledala 47. kapitolu :))) tak díky díky za další psaní!
:-))
(ASISI, 24. 8. 2009 12:33)
CALLIE - jo, číst v práci není špatné, souhlasím. :-) A děkuju.
Gwen - že jo? Já si myslím, že je k sežrání v každé chvíli. :-) Díky.
mio - jsem ráda, že jsi po návratu našla něco nového. Ona Molly má k Severusovi takový mateřský vztah, nebo jak to říct. :-) Děkuju za koment.
vau
(mia, 24. 8. 2009 8:29)
ahoj, dlouho jsem tu nebyla, tahle povídka je skvělá, netušila jsem, že až se vrátím, bude dopsaná a dvě kapitoly pokračování. úžasné.
v předchozí řadě, dá-li se tomu tak říct me prostě dodtala návštěva doupěte a mollino Děti! prostě říct hermioně a spíše severusovi děti. to se povedlo. tohle je taky super, těším se na další pokračování
To nič
(GwenLoguir, 23. 8. 2009 19:11)
Ale Severus.... On je fakt k sežrání, když je naštvaný.
A to po páte a čtvrté bylo supr!
perfektné
(Callie, 22. 8. 2009 13:02)
nemám slov... som to prečítala v robote na jeden hlt...
horlivo očakávam pokračovanie :)
perfektné
(Callie, 22. 8. 2009 13:01)jednoducho nemám slov... som to prečítala v robote na jeden hlt... horlivo čakám na pokračovanie :)
:-)
(ASISI, 19. 8. 2009 16:44)
Doxii - teda, to je pochvala, děkuju :-)Ehm... no, potulují se mi tam různé myšlenky, tahle není zas tak častá. :-) Neboj. Já a liška podšitá? "klopí oči".
:-) Díky moc.
Samantho - :-) děkuju. Pánvičkou poslední dobou často vyhrožuju kamarádce. :-) Jenže to na ni moc neplatí... děkuju. :-)
Lektvarista
(Samantha.C, 18. 8. 2009 20:53)Takže, "dočkáme se konečně nějakého dalšího malého lektvaristy?" Skvělá kapitola, jsem zvědavá, kam to budeš směřovat. Tak část o pánvičce mě vážně pobavila.
ty mi dáváš
(doxii, 17. 8. 2009 23:25)
si fakt bohině pera...teda spíš klávesnice. tahle kapitola mě pobavila jako už dlouho žádná :-D
To se ti v myšlenkách potulujou takovýhle...jakto říct, podivný figurky jako je ten fialovej mužík, běžně?
Já se Severusovi ani v nejmenšim nedivim...mě něco takovýho přilést do kanceláře (brr) a mít to takovýhle keci (brr - brr)...tak se udu taky muset držet zubi nechty abych ho neseřvala ne tři doby...je fakt že mě by to udržení se nedalo tak zabrat jako chudákovi Severusovi :-D
Ty fóry byli dokonalý, fakr jeden lepší než druhej, kdy bych měla vybrat ten nej tak nevyberu :-D
jo a co ten vzkaz na závěr? ty liško podšitá, mám tucha že se máme hodně na co těšit...:-D
mmch díky za kapitolu
jéééé
(Bess C., 16. 9. 2009 18:00)