Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ – UNIKÁ TO Z DOSAHU MÉ KONTROLY*
„Co čteš?“ otázal se Severus, když se konečně dostal z té příšerné ředitelny zpátky domů.
Hermiona beze slova nadzvedla knihu z přikrývky, na které jí až dosud spočívala.
„Kladivo… na čarodějnice**?“ nadzvedl Severus pravé obočí, „nějaký nový druh sebemrskačství?“ zajímal se dál.
„To je mudlovská kniha o čarodějnických procesech ve Střední Evropě,“ ozřejmila mu původ knihy.
Snape si zatím sundal svůj svrchní hábit, čímž se (částečně) zbavil netopýřího dojmu.
„Jsi si jistá, že je to vhodná četba? V tomhle… období?“ nadhodil zkusmo, „pokud je mi známo, bude tam nějaké to mučení.“
Jeho žena to vyřešila tím, že knihu vztekle mrskla na druhou půlku postele a se vzpurným výrazem si založila ruce na hrudi.
„A co mám podle tebe číst?“ vykřikla.
„Sto plus jeden tip jak se stát šťastnou matkou? Jak je krásné být v očekávání? Nebo snad Těhotenstvím proplujeme snadno?“ parodovala s měnícím se ironickým úšklebkem názvy knih pro těhotné.
Severus jí věnoval poněkud vyčerpaný pohled.
„Měl jsem na mysli spíše něco neutrálního.“
„Na knihy o sekání kořínků kopřiv, nejlepších tvarech míchátek nebo tloušťce skla lahviček, nemám náladu, děkuju pěkně.“
Tolik tedy ke společnému zvládání situace. Severus mohl mít hodně trpělivosti, projevit i nějakou tu míru empatie, přesto však Hermionina zkušenost… to bylo něco, co je nesdělitelné. Mohl cítit její frustraci, strach, obavu i psychickou bolest, ale nedokázal už odhadnout, co z toho všeho vzejde za výsledek, když se to smíchá dohromady. A neznal její myšlenky.
„Tak dobře, jak myslíš, pokračuj,“ prohlásil suše a zvedl ruce na znamení konce boje.
„Jak šlechetné, díky,“ vyprskla a šlehla po něm vzteklým pohledem.
Kde udělal chybu?
„Já nejsem tvůj nepřítel, se mnou nemusíš bojovat,“ dodal těsně před tím, než za sebou zavřel dveře koupelny.
Evidentně nečekal žádnou reakci.
„S tebou možná ne, ale se sebou ano,“ zašeptala do prázdné místnosti.
--------------------------------
„Co pro mě máš, Kingsley?“
Ministr se musel pousmát. Sova se vzkazem odletěla sotva před dvěma hodinami. O jakékoli absenci i minimálních zdvořilostních frázích při tomto setkání nemluvě.
„Vidím, že jsi do toho celý žhavý,“ neodpustil si rýpnutí. Jenže to, chudák, netušil, jakou lavinu tím spustí.
Mistr lektvarů chvilku mlčel, těkal pohledem po několika fotografiích, které zdobily obvod místnosti. Pravděpodobně by svou momentální tenzi i zvládl, každopádně při pohledu na rozesmáté členy Řádu za Pastorkou židlí, které dosud nikdy nijak podrobněji nezkoumal, ho nějaká chuť na ovládání přešla. Black se šklebil jako totální idiot, div že okolo něj nepoletoval někdo se svěrací kazajkou, což by, ostatně dle Severusova skromného mínění, bylo vzhledem k nadcházejícím událostem jen dobře.
„Tak podívej. Nemám na tohle náladu ani trpělivost. V Bradavicích mám kupu výhružných anonymů, umírající profesorku, manželku s rizikem potratu, pár desítek radících portrétů i živých tvorů, kteří mají absurdní dojem, že mohou do všeho strkat svůj nos. Asi tak třikrát denně „čirou náhodou“ narazím na naši vznešenou ošetřovatelku, která mi div nedělá přednášky na téma – Nyní musíš být správný manžel a statečný muž, Severusi. Jak nesnesitelné! A! Málem bych zapomněl,“ dodal s hraným přemýšlením, „sem tam se objeví nějaký ten tvůj ministerský absurdní panák se stejně nesmyslným nařízením, jako je jeho vzhled. Stačí?“
Pastorek na něj na okamžik hleděl s výrazem čirého překvapení. Pak zmateně zakroutil hlavou.
„Jak – umírající profesorku? Jak – riziko potratu? Co mi uniká, Severusi?“
Tady je krásně vidět, jak moc si Mistr svým „ulevujícím“ prohlášením pomohl. A protože znal Kingsleyho už nějaký ten pátek, rozhodl se ušetřit sobě i jemu drahocenný čas, který by jinak ztratili naprosto neproduktivním tlacháním typu: To není důležité. Jak to, že to není důležité? A tak dále…
„Elizabeth Walkerová, následky černé magie.“
„To je ta, kterou jsi tenkrát přinesl z té vaší „roztomilé“ schůzky?“ ujišťoval se ministr.
Severus jen přikývl.
„Vytvořil sis k ní vazbu, samozřejmě,“ zamumlal si pod nos výsledek jakési rovnice (případně i o dvou neznámých, kdo ví…), která však dávala smysl jenom jemu.
„Jakou vazbu zase?!“ ošíval se Snape, když se na programu debaty (opět) objevil jeho citový život.
„Víš, co já nechápu?“ otázal se ministr konverzačním tónem, načež byl Severus se sebezapřením donucen připustit, že to tedy skutečně neví.
„Proč ti dělá takový problém připustit, že v sobě máš přece jen tu špetku citu, kterou se z tebe snažíme už pár desetiletí marně vymámit?“
„Vr.“
„To na mě neplatí, máš smůlu. Nicméně – už není žádná naděje?“
„Pouze experimentální léčba, něco naprosto nevyzkoušeného. A do toho ona odmítá jít.“
Kingsley přikývl.
„Odolá i tvým přesvědčovacím schopnostem? Smělá to žena. Asi bych si s ní na téma, zvládnutí tvé povahy, měl pohovořit.“
Žertovný tón ho rychle přešel.
„Co Hermiona?“
A tak Mistr, i když velmi nerad (ale komu to říct, když ne Pastorkovi?), vyložil na stůl i tento svůj momentální problém.
„Poppy je dobrá ošetřovatelka. Možná někdy řekněme… užvaněná,“ snažil se Kingsley o diplomatické vyjádření, což se mu příliš nepovedlo, „ale rozhodně ví, co dělá.“
„Což nám moc nepomůže. K věci – našel jsi ho?“
Přikývnutí.
„Ale Severusi,“ brzdil mužovu nedočkavost, „vím, že mámit z tebe sliby nemá cenu, takže budu spoléhat na tvé svědomí,“ apeloval na… léty zkoušenou složku Severusovy povahy, „neudělej něco, co by tě zdiskreditovalo.“
Ušklíbnutí.
„Názory na to, co je, či není diskreditující, popřípadě na to, co je, nebo není adekvátní v dané situaci, se budou lišit a já nemám v úmyslu se jimi řídit. Dej mi tu složku, Kingsley.“
Ministr stále váhal.
„Mysli na to, že máš doma těhotnou ženu,“ mířil na citlivý bod a zjevně se ještě nemínil vzdát.
„Pro Merlina! Tváříš se, jako by mě čekalo doživotí v Azkabanu. Což se nejspíše stane realitou, pokud mi tady budeš dál předvádět ty své otcovské přednášky.“
Pochybovačně se tvářící ministr vylovil nenápadnou světlou obálku odněkud z boku svého stolu.
To už Severus nevydržel a poněkud neslušně mu ji vytrhl z ruky.
„Cornwall?“*** optal se spíše řečnicky o chvilku později a povytáhl obočí.
Pastorek neochotně přikývl. „Trintagel,“ dodal ještě.
„Jak symbolické.“
---------------------------
„Co si myslíš, že děláš?“ vyprskl svou oblíbenou ranní kávu o pět dnů později Severus a s neskrývanou nechápavostí zíral na Hermionu. Ta totiž právě vyplula z ložnice a posadila se naproti němu. Což by ještě snesl, ovšem skutečnost, že na sobě měla svůj pracovní hábit, už nikoli.
„Hermiono?!“ zvýšil hlas, zatímco z jejího dosahu odtahoval konvici s kávou.
„Co by? Budu se dnes věnovat svým povinnostem. Minerva to za mne táhne déle než týden. A to kafe nechci, nemusíš se obávat.“
„Jak to myslíš?“
„Čemu na tom nerozumíš, Severusi?“ opáčila otráveně.
Chudák Mistr. Situace se měnila doslova každou hodinu a on její aktualizace jaksi nestíhal sledovat. Zřejmě vyšel ze cviku.
„Poppy přece říkala…“
„Byla jsem u ní včera a krvácení ustalo. Byla spokojená.“
„Což neznamená, že nemůže brzy zase začít!“
„Dej mi s tím pokoj. Je mi dobře, konec debaty.“
Rychlost, s jakou letěla obě Severusova obočí nahoru, by byla hodna zaznamenání.
„Co se děje? Mluvím tady o našem dítěti – a ty se tváříš, že se tě to netýká!“ každým slovem, které řekl, pomalu zvyšoval hlas.
Hermiona se věnovala mazání svého toastu a jakoby mimochodem, aniž by na něj pohlédla, prohlásila:
„Nechci slyšet ani slovo o těhotenství, dětech, potratech nebo porodech. Stačí? Řekla jsem to jasně?“
Pravděpodobně měla po tomto prohlášení v úmyslu se do namazaného pečiva zakousnout, což jí překazil Severus, který se přímo bleskově ocitl nad ní, chytil ji za ramena a vytáhl do vzpřímené polohy.
Následně s ní silně zatřásl.
„Co se to s tebou, zatraceně, děje?!“
Hermiona na něj pohlédla s mírnou podrážděností v jinak vzpurném výrazu.
„Nic, pusť mě. Mám málo času, nestihnu se nasnídat.“
Na její přímou výzvu nereagoval, tak se pokusila jeho ruce setřást.
„Řekla jsem ti, abys mě pustil,“ opakovala studeným hlasem a když ani pak ihned nevyplnil její rozkaz, demonstrativně vzala nejdřív jeho pravou ruku, pak levou a odstrčila si je z ramen.
„Mohl bys respektovat, co ti říkám. Stavím se u tebe kolem poledne. Hezký den.“
A zamířila ke dveřím, za sebou nechávajíc naprosto zkoprnělého Severuse, který vůbec, ale vůbec, nechápal, co mu, u všech svatých, (zase) uniklo.
Proč má pocit, že celá tahle záležitost začíná poněkud unikat z dosahu jeho kontroly?
A jak je známo, Severus Snape potřebuje mít kontrolu nad vším.
*= Název kapitoly tvoří věta z románu Coderlose de Laclose – Nebezpečné známosti. Podotkla bych, že tato věta je použita ve filmu (z roku 1988), zatímco v české verzi knihy (překlad z roku 1990) je uvedena takto: „To není moje vina.“ Filmová verze se mi zdá poetičtější.
**= Abych nenapsala úplnou blbost… Kniha Václava Kaplického byla opravdu přeložena do angličtiny, a to pod názvem Witch Hammer.
***= Cornwall je nejzápadněji položené britské hrabství. (Pro čtenáře Roku – přímo sousedí s hrabstvím Devon. A pro čtenáře kánonu obecně – do Cornwallu, do smyšlené vesničky Tinworth, zasadila JKR děj
Název „Cornwall“ vám může být povědomé i proto, že jej ve svém titulu používá Její Královská výsost Camilla, vévodkyně z Cornwallu, manželka prince Charlese.
V Cornwallu se nachází vesnice (a potažmo hrad se stejným názvem) – Trintagel. Má 1 820 obyvatel a na místním hradě se podle legendy v 5. – 6. století (údaje se liší) narodil král Artuš (kulatý stůl, meč Excalibur…), kterého vychoval (opatroval) samotný Merlin.
Komentáře
Přehled komentářů
Gwen - :-) já bych spíš nechtěla být na místě Hermiony. Díky.
Snapeo - :-) další, co lituje Severuse. Očkování? Nechceš? Proč? Na jednu stranu se nedivím, ale jsi "ohrožený" pracovník. :-) A děkuji.
sssss
(Snapea, 18. 11. 2009 18:20)Teda, chudera Severus....hormony jsou hormony a ženské jsou ženské, že.... Co té Hermioně přeskočilo v mozkovně?? Severus - chudera černá:-)) Tetu a ani babi jsem nezabila, tudíž nelepím sáčky na pankráci:-)) v práci nám nabízeli očkování proti prasečí chřipve...poslala jsem je někam s tím, že kdo je už jednou svině, tak podruhé jí už být nemůže:-)))kapitolka moc pěkná a s otevřeným koncem, co člověka nutí k uvažování - trápím svou mozkovnu.
:-)
(ASISI, 18. 11. 2009 22:54)