KAPITOLA DEVÁTÁ – MYŠLENÍ MUŽE KONTRA MYŠLENÍ ŽENY

No dobrá.

Těhotná.

To se lehce řekne – těhotná. Ale jak se to stalo?

Vzápětí by si nejraději za pitomost položené otázky nafackoval. Není třeba upřesňovat, JAK se to stalo. Ovšem po letech užívání jednoho a toho samého antikoncepčního lektvaru, který osobně vařil, se očividně někde stala chyba.

Tedy alespoň on si nevybavoval, že by se kdy dohodli na jeho vysazení.

Náhle se zarazil.

Ta vzpomínka přišla jako blesk z čistého nebe.

Bylo to po návratu ze křtin malého Pottera. Ráno před tou slávou nechal flakónek s připraveným lektvarem ležet jako každý měsíc v posledních pěti letech na Hermionině nočním stolku.

Ona si ho už automaticky navykle brala, nebylo třeba upozorňování…

Skvělé.

Celé to do sebe vlastně zapadalo.

Dítě. Malé, řvoucí dítě. Pak malé, žvatlající a otravné dítě. Batolící se pohroma. Slintající mrně. To stvoření bude mít spoustu otravných otázek, jeho malé nenechavé ruce budou úplně všude. Bude si chtít hrát. Bude… světe, div se… prostě nesnesitelně infantilní.

Ale… bude to jeho dítě.

Jenže on má nejčastěji chuť děti zabít. Nebo alespoň proklít. Či přizabít.

A tohle by mu viselo na krku celý život.

Dobrá… pravděpodobně bude nějaký rozdíl mezi někým, kdo bude mít jeho krev a tou bandou pitomců, které učí.

Je tedy možné, že to bude jiné? Tak či tak, s jeho mozkem a mozkem Hermiony to stvoření přece nemůže být úplně tupé, ne?

To byla relativně uklidňující myšlenka.

Ale stejně… mimino! Co s ním bude dělat?! Dá se s něčím tak malým vůbec něco dělat? Kromě toho, že to chce pořád jíst, řvát a spát… a přebalovat?

Severus konečně plně docenil tu láhev whisky, ostentativně se tyčící na malém stolku. Po dvou doušcích se mátožně svezl do připraveného křesla.

Co si jen počne?

Hermiona bude nadšená, až to zjistí – o tom nepochyboval. Koneckonců, její pohled na kmotřence mluvil za vše.

Zjevně budou všichni nadšení. Minerva zřejmě na oslavu poručí nechat připravit pro každou kolej obrovský citrónový dort. A pak ho možná i pochválí, takže je na místě otázka, zda se dožije konečné podoby těch odporných cukrovinek. Albus si pořídí extra velký pytel plný dropsů.

No a… raději nemyslet na to, jak se vyjádří tchán s tchýní. Je nějaká naděje, že by u toho nemusel být?

Nulová, odpověděl sám sobě trpce, načež si, zděšen představou všech těch gratulací a ženského nadšeného pištění, nalil další skleničku.

Skutečně… nemá to lehké.

Dobrá, dobrá… když už mu Merlin staví do cesty takové nevyžádané inovace, alespoň se pokusí zvolit co nejlepší taktiku – v rámci pudu sebezáchovy, samozřejmě.

Něco, netušil přesně co, ale zřejmě to nějakým záhadným způsobem bude souviset s tím novým pocitem, který mu otravuje mozek, mu říkalo, že Hermiona by na změnu svého stavu měla přijít sama.

A taky mu to sama říct.

Pak bude moci vyřešit to ostatní.

Hm… když o tom tak přemýšlí, eventuálně by do doby, než ta památná situace nastane, mohl zkusit vymyslet nějaký lektvar na zvýšení psychické odolnosti v případě, že se vinou dávky pomatených hormonů všechno sesype.

Ano, to bude ono…

                                               --------------------------

„Je všechno v pořádku?“ zajímala se živě Hermiona, když se konečně odvážil vrátit domů.

V pořádku?! Jistě, v nejlepším. Akorát budeme mít dítě, ale jinak si nedělej starosti…

Naštěstí (nebo naneštěstí) mu ani požitý alkohol nerozvázal jazyk natolik, aby kousavou poznámku vyslovil nahlas.

„Hm,“ zamručel neurčitě a váhal, co udělat s tou skleničkou skřítčího vína, které si Hermiona nalila k tomu zdlouhavému a (kupodivu by to uznali oba) nudnému vyhledávání informací.

„Severusi?“ oslovila ho něžným hlasem a s pochopením ho rentgenovala očima, „jestli mi chceš něco říct…“

Jeho život nabírá absurdní rozměry.

Copak tuhle větu neříkají ženy – musím ti něco říct? A pak následuje více čí méně děsivý dodatek?

Teď tady trčí jako troll a uvažuje o vhodné nicneříkající odpovědi.

„Nic ti nechci říct,“ blekotal tupě. Když si ho i nadále prohlížela značně nedůvěřivým pohledem, pod kterým se div nepříjemně neošil, změnil téma jednoduše tím, že přešel přímo k ní, naklonil se nad nejtlustší knihou a s předstíraným zájmem se zeptal:

„Co hledáš?“

Hermiona velmi dobře postřehla jeho rychlou změnu hovoru, moudře to však nechala být.

„Cokoli o historii změn školního řádu Bradavic.“

„Copak to potřebujeme?“

„Říkala jsem si, že by…,“ spustila s nečekaným zápalem, který Severus, pouště vyslechnuté informace jedním uchem tam a druhým ven, využil k rychlému vypití téměř plné skleničky korálově rudé tekutiny.

„... což znamená, že bychom dostáli těm nesmyslným požadavkům ministerské komise… Severusi! To bylo moje víno!“ vyložila mu převratný objev s rozhořčeným pohledem upřeným na prázdnou skleničku v jeho ruce.

„Já myslel, že jsi si chtěla dát ten ´zdravý´ košíček,“ prohlásil nevinně a povytáhl obočí ve snaze vypadat skutečně překvapeně.

„Ten už jsem měla. A taky čokoládové sušenky. Jenže pak jsem si připadala celá přeslazená, tak jsem si dala ještě tohle,“ objasnila tak, jako by to bylo přece úplně jasné.

„A kyselou okurku bys nechtěla?“ otázal se značně sarkasticky. Jenže to si pěkně naběhl.

„Okurku? Hm… myslíš?“ podívala se na něj zvědavě a přemýšlivě zároveň.

„To byl jen takový…,“ začal rychle, jenže to už Hermiona volala domácího skřítka.

„… nápad,“ dodal vyčerpaně.

„To byl právě skvělý nápad, kyselé teď bude to pravé. Já ti nevím proč, ale mám nějakou nezvyklou chuť k jídlu,“ švitořila dál a nevšímala si Severuse, který to celé sledoval s notně útrpným pohledem.

„Nechceš taky?“ dolehlo k němu.

Nepovažoval za bezpečné odpovídat nahlas. Jediným pohledem ji seznámil se svým názorem.

„Jak myslíš. Tvoje smůla,“ pokrčila ledabyle rameny, načež se celá její pozornost upřela jen a pouze k okurkám a láku.

„Moje štěstí,“ zamumlal potichu Severus.

                                         --------------------------

Druhý den ráno Severuse vzbudily nevábné zvuky linoucí se z koupelny.

No skvělé. Ranní nevolnosti, jak lákavé.

Nelehké rozhodování, zda vstát a projevit účast, nebo se otočit na druhý bok a hrát mrtvého brouka, vyřešila Hermiona sama tím, že vešla do ložnice. V obličeji byla popelavě bílá a jednu ruku si přidržovala na žaludku.

„Vzbudila jsem tě?“ starala se, když si všimla, že ji pozoruje.

„Tak trochu,“ připustil tiše.

„Včera jsem to asi vážně přehnala. Nejdřív sladké, pak kyselé… dobře mi tak. Máš někde lektvar proti nevolnosti?“ vyložila sobě i jemu v podstatě logické vysvětlení svého zvracení.

„Copak o to, lektvar bych měl,“ připustil Severus váhavě. Hermiona si úlevně oddechla.

„Jen ho nejdřív musím uvařit.“ Srazil její naději zpátky na zem.

Nevěřícně povytáhla obočí.

„Ty nemáš v zásobě tak běžný lektvar?“

Jistě, že má. Ale ne onu upravenou variantu pro těhotné!

„Zásoba zrovna došla,“ dělal ze sebe šaška a předstíral, že nevidí její zkoumavý pohled.

„Severusi, co se…“

„Stihnu ti ho uvařit ještě před snídaní,“ přerušil přicházející vtíravou otázku, rychle vstal a tryskovým tempem odplul do laboratoře.

Co se to s tím chlapem, sakra, děje?!

                                           ------------------------

„Minervo?“ spustila Hermiona nejistě u oběda, načež se ostražitě rozhlédla.

Místo pro ředitele bylo stále prázdné.

„Ano?“

„Já… no… hm… totiž chtěla jsem se zeptat…,“ koktala zajíkavě a váhala jak na to.

„Tak se prostě zeptejte. Něco se Severusem?“

Minerva se uměla trefit – a přímo do černého.

„No… vlastně ano. Poslední dobou…,“ odmlčela se, jak hledala správnou formulaci.

Bývalá ředitelka si to vyložila po svém.

„Nerozumíte si snad v manželských povinnostech?“ vypálila přímo, než zamíchala svůj citrónový čaj.

„V čem, že? Ach tak,“ chytla se konečně oslovená, rudá až za ušima, „ne, v tom si rozumíme skvěle. Tedy… Chtěla jsem říct – této oblasti se to netýká,“ ukončila bleskově téma a proklínala své žhnoucí tváře.

Za to Minerva vypadala spíše pobaveně.

„Tak o co jde?“

„Nezdá se vám nějaký… divný?“

„Jak… divný?“

„Prostě… divný.“

„Myslíte jako… jen divný?“

Obě ženy na sebe zíraly s výrazem nepochopení ve tváři.

„Asi takhle – tuhle třeba najednou bez vysvětlení rychle odešel. Prý do ředitelny. Něco dodělat,“ parodovala Hermiona Severusův styl, „jenže předtím tam byl celý den! Když se ho ptám, zda je všechno v pořádku, odpoví takovým tím vyhýbavým stylem. Pak mi dokonce tvrdil, že nemá v zásobě lektvar proti nevolnosti. Severus! Chápete to?“

Mladá žena působila opravdu ustaraně.

„Zvláštní,“ zamumlala Minerva přemýšlivě, „patrně prochází takovým tím mužským těžkým obdobím. Slyšela jsem o tom jednou mluvit Albuse se skoro bezhlavým Nickem,“ pokračovala a spiklenecky se k ní naklonila, „třeba by vám poradil.“

„Duch?“ pochybovala Hermiona.

„No Albus už je na to příliš… dětinský. Chápete, jak to myslím, že?“ sondovala téměř omluvně.

„Jak dlouho může taková mužská krize trvat?“

„Těžko říct. Ale jak znám Severuse, bude mít obzvlášť těžké příznaky a…“

Co a, Minerva nedořekla. Byla přerušena studeným hlasem.

„Až si tady přestanete špitat jako dvě puberťačky o prvním polibku v dívčí umývárně, možná by nebylo od věci jít učit,“ kývl směrem k Minervě, „laskavě se dostavit do ředitelny,“ zopakoval pohyb ke své ženě.

„To už je tolik hodin?“ vykřikla teatrálně starší z žen a čiperně vyskočila. Pod ředitelovým, tentokrát už ne ledovým, ale přímo mrazivým pohledem, pohyb zpomalila a zatvářila se nadmíru unaveně.

Ještě než odešla, využila Severusovo otočení k rychlému špitnutí směrem k Hermioně.

„Ty nejtěžší příznaky,“ opáčila a důležitě pokývala hlavou.

„Kolegyně!“ zavrčel Snape.

„Vždyť už jdu, jdu…“

„Přišel jsi na oběd pozdě, proč?“ vyzvídala Hermiona po Minervině  odchodu s rádoby nezájmem.

„Dojednával jsem si schůzku s ministrem,“ dostalo se jí suché odpovědi.

„Nic jsi neříkal. Něco se děje?“

Kolikrát ještě bude muset tuhle otázku zopakovat?

„Co by se, zase, mělo dít?! Trpíš utkvělou představou,“ vybuchl podrážděně a teprve, když se na něj pár opozdilých studentů zvědavě podívalo, ztišil hlas (předtím je probodl svým zastrašujícím pohledem).

„Jde jen o formality, to je vše.“

Hermiona toho měla právě dost.

„Víš co? Až potkáš mého manžela, řekni mu, že ho shání manželka,“ zasyčela vztekle, hodila na stůl ubrousek, načež kvapně zmizela postranními dveřmi pro učitelský sbor.

„Cože?“ stihl ještě vyjádřit své nepochopení Severus. Odpovědi se už nedočkal. To budou ty hormony, usoudil „moudře“. Bude to muset zkrátka nějak přežít. To už je (těžký) úděl muže.