Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
KAPITOLA DEVATENÁCTÁ – SNAPE. SEVERUS SNAPE
„Nemyslím si, že…“
„Je mi srdečně jedno, co si myslíte nebo ne. Prostě mi zavolejte ministra!“
„Pane…“
Žena za vysokým úřednickým pultíkem si ho podrážděně prohlížela. Co si ten chlap o sobě vůbec myslí?!
„Takže, pane...? Ehm?“
Severus měl toho jejího rádoby nenápadného tápání plné zuby.
„Snape. Severus Snape,“ prohodil podrážděně a s ironickým úšklebkem sledoval, jak se zamračila. Pokud si myslel, že si svým jménem nějak pomohl, očividně se šeredně spletl.
„Dobrá, pane Snape. Podívejte se, pan ministr má jisté úřední hodiny, které pro dnešek ještě rozhodně nezačaly. Není možné ho obtěžovat jen tak, kdy si kdo zamane. Musíte se na schůzku řádně objednat. Pan ministr je velmi důležitý a zaneprázdněný člověk…“
Na Severuse už toho bylo moc. Měl za sebou dlouhou noc, navíc měl neodbytný pocit, že by místo neproduktivního klábosení s touhle nánou měl být v Bradavicích.
„Podívejte se, vážená dámo,“ zasyčel s ironickým přídechem na slově „dáma“ a jízlivě opakoval její slova. Naklonil se přes pultík blíž, takže byl sotva deset centimetrů od její tváře, „buďto mi okamžitě zavoláte Kingsleyho, nebo vám garantuji, že zítra nemusíte chodit do práce. Rozumíme si? Skvělé.“
Načež po té chudince hodil velmi mrazivým pohledem. Žena vypadala o poznání vyděšeněji. S marným pokusem o zachování zbytků důstojnosti upejpavě prohlásila:
„No, dobrá. Zkusit to tedy snad můžeme. Ale za výsledek vám…“
„O to se nestarejte.“
Po tomto hrubém přerušení už raději jen mlčela. S výrazem nejtěžší uraženosti cosi načmárala na kousek pergamenu, který následně odeslala ministerským oběžníkem.
Pak se rozhostilo tíživé ticho. Severus stál ležérně opřený o ten kus studeného mramoru, který tvořil ženinu pracovní plochu. Ta na něj pro změnu hleděla s pohledem jasně dávajícím najevo, co si o jeho chování myslí. Když na něj zírala asi třicet vteřin, Severus odvrátil svůj pohled od chodby před sebou, na kterou doposud „slušně“ hleděl a s povytaženým obočím pohlédl na čarodějku.
„Věřím, že na mě tak upřeně nezíráte proto, že bych se vám zdál přitažlivý. Pokud snad ano, máte smůlu. Jsem totiž ženatý. A se vší úctou,“ (řečeno to bylo bez jakéhokoli náznaku úcty, spíše naopak) „nejste můj typ. Oceňuji inteligenci,“ dodal, a s nezájmem stočil svůj pohled opět na prázdnou chodbu. I tak mu samozřejmě neuniklo, jak žena zrudla a vztekle naprázdno otevírala a zase zavírala ústa. Spokojeně se ušklíbl.
„Co si o sobě myslíte…vy…vy jeden,“ prskala podrážděně jako vzteklá kočka.
Chtěli-li se ti dva pustit do vzájemného urážení, překazil jim to kvapný příchod samotného ministra, který zrovna vylezl z nejbližšího krbu. Hnal se k nim s jasným rozčarováním vepsaném ve tváři, což si, žel Merlinovi, přítomná „dáma“ vysvětlila po svém. A rozhodla se svého nesprávného mínění využít.
„Omlouvám se, pane ministře. Tady ten pán si nenechal vysvětlit, že je zkrátka nepřípustné, aby… dokonce mi vyhrožoval!“ dodala jako malé žalující dítě.
Kingsley ji ještě za chůze zarazil rychlým mávnutím.
„Potíže?“ zeptal se Severuse zkoumavě.
„Myslíš kromě vašeho ochotného personálu?“ opáčil Mistr kousavě a doplnil to vzteklým pohledem směrem „kus mramoru“.
Kingsley rychle pohlédl na polekaně se tvářící podřízenou. Ta evidentně nečekala, že by si ministr s tím hrubiánem takhle notoval.
„O co jde?“
„Měl jsem malý problém se k tobě dostat. Něco se změnilo?“ otázal se trochu provokativně, čímž dostal Pastorka do nelehké situace.
„Mathildo,“ spustil, když si s jistou dávkou námahy přečetl malou jmenovku, „dělala jste panu řediteli problémy?“
„Panu… řediteli?“ vyhrkla ta nádhera v kombinaci překvapenosti a jisté dávky zřejmé tuposti.
„Jistě,“ Kingsley netrpělivě poklepal prstem na chladný kámen, „copak se vám nepředstavil?“
„Pře… představil.“
„No vidíte. A jak říkal, že se jmenuje?“
Kdyby nebyl Severus tak netrpělivý, musel by se touhle debatou bavit.
Mathilda vypadala poněkud ztraceně.
„Nějaký… Snape,“ vymáčkla ze sebe nakonec nervózně a důsledně se vyhýbala pohledu na zmíněného muže.
„Dokonce! Vy neznáte ředitele Bradavické školy? Nositele Merlinova řádu? Mistra lektvarů? Jednoho z nejlepších kouzelníků současné Británie? Nic vám to neříká?“
Pastorek vypadal silně znepokojeně, zatímco Severuse ten výčet jeho „funkcí“ poněkud znechutil.
„Ach! Vy myslíte… TOHO Snapea?!“
Škoda, že si to neuvědomili – ministr stál totiž k Severusovi zády – ale oba ve stejném okamžiku totožně převrátili oči v sloup.
„Pro Merlina, Mathildo! Až vám skončí směna, očekávám vás ve své kanceláři. Laskavě si zatím sežeňte seznam povolených osob!“
S tímto rozzlobeným zvoláním se od ženy odvrátil a pokynul Severusovi hlavou.
„Povolené osoby?“ nadhodil zkusmo, když se spolu vydali chodbou směrem ke dveřím na jejím konci, nechávajíce zkoprnělou a rudnoucí ženu za sebou.
Kingsley po něm hodil rychlý pohled.
„Ano.“
To Severus pochopitelně nepovažoval za dostačující vysvětlení. Dál tedy s povytaženým obočím na muže vedle sebe zíral.
Pastorek si povzdychl. „Zkrátka jde o skupinu asi dvaceti lidí, kteří mají ke mně neomezený přístup. To znamená bez všech těch cestiček, termínů a úředních tahanic. Spokojen?“
Snape mlčel. Spokojeně mlčel.
„Tak co pro mě máš tentokrát?“
Severus stále mlčel. Jen před mírně překvapeným ministrem otevřel dveře.
-------------------------
„Já říkala – klid! Chápe v téhle škole ten pojem někdo?! Klid! Ne, aby jí někdo cpal pod nos nechutné výhružky, popisující jakési…“
Poppy si to rázovala po ošetřovně, a k tomu rozčíleně křičela na všechny okolo.
No, na všechny… odnesla to jen jediná další přítomná - Minerva, stojící vedle Hermioniny postele.
„Copak já můžu za to, že na tohle natrefila? Neměli jsme o tom nejmenší tušení! To je celý Severus!“ vyprskla Minerva a nervózně podupávala nohou. „A k tomu nějaké rizikové těhotenství! Jak to mám asi vědět?! Ti dva jsou tajemní jako…hrad v Karpatech!“
„Jako co?“ vypadlo z překvapené Poppy.
Minerva mávla rukou. „To je jedno, to se jen tak říká.“
Bradavická ošetřovatelka na ni sice zírala značně nedůvěřivě, každopádně upustila od dalšího výslechu.
Zdálo se, že obě ženy mají svůj pocit neoprávněné viny.
„Proč se neprobírá?“
„Spí.“
Ticho
„A dítě?“
„Poproste Merlina!“ rýpla si Poppy. Zalitovala toho v okamžiku Minervina smrtelného zblednutí.
„Vypadá to, že bude v pořádku. Pravděpodobně to byl nervový šok, riziko potratu je malé. Ale musí mít absolutní klid!“ ošetřovatelka varovně zvedla prst a pohrozila jím… neznámo komu. Asi nepřítomnému Severusovi. „Na pana ředitele si došlápnu. Já mu dám! Copak jsem mu nic neříkala?! Taková nezodpovědnost…“
----------------------
„Severusi?“ otázal se Kingsley s tázavě povytaženým obočím, když odtrhl pohled od nehybného muže, zhrouceného na jediné židli uprostřed holé místnosti.
„Nemá tohle být konferenční sál?“ dodal konverzačně a pohledem přelétl přes všechny prázdné stěny.
„Trošku jsem si s tím pohrál,“ odpověděl mu ledabyle Severus. Oba došli do středu místnosti, zastavili se asi tak metr od zmíněné postavy.
„Takže naše údaje byly správné,“ spíš konstatoval, než se ptal, Pastorek. Obešel židli kolem dokola a důkladně si Zabiniho prohlédl.
„Troska,“ prohlásil suše.
Severus si poklepal ukazováčkem o dolní ret. „Větší, než jsem čekal. Rezignace sama.“
„Hm, jak jsi ho sem…?“
„Imperius.“
Kingsley dokončil svou obhlídku, postavil se vedle Snapea a klidně si založil ruce na hrudi.
„Skvělé. Miluju papírování.“
Na Severusově tváři se objevilo něco, co by se dalo s trochou snahy považovat za úsměv.
„Já vím.“
„Tvá obliba v Zakázaných kletbách stoupá? Nechci ani pomyslet, kam všude to musím zaprotokolovat.“
„A co bys navrhoval? Avada by možná nebyla marná, ovšem nemám nejmenší chuť ti ještě přidělávat práci,“ protáhl Severus tiše a ignoroval Kingsleyho: „Proč jen ti nevěřím?“
„Navíc třeba Petrificus je náročné na dopravu. Víš, jak bych se s tím levitováním nadřel? Takhle šel sám a ještě si myslel, že to dělá z vlastní vůle,“ dodal ironicky Severus, načež hodil na ministra rychlý pohled. Ten jen pobaveně zakroutil hlavou.
„Co si budeme povídat – když už to děláš, tak ať to má úroveň, že? Nějaký Petrificus je na tebe moc slabý.“
„I tak se to dá brát.“
„No dobrá, moje bystrozorské oddělení by ti jistě rádo poděkovalo za další úlovek, ale obávám se, že to nebude možné,“ zamnul si ruce Kingsley a s předstíranou lítostí na svého společníka pohlédl.
„Smířím se s nedostatkem díků.“
Severus s ironií sobě vlastní mírně sklonil hlavu.
„Mimochodem – cos to do něho nalil?“
„Já? Nic. Vypil to sám, dokonce o to moc stál,“ Snape popošel ke dveřím a s rukou nataženou směrem ke klice dodal: „Bezesný spánek.“
Kingsley si pod nos zamumlal cosi jako: „Jen tohle? No skvělé.“
Severus, už jednou nohou venku z místnosti, se prudce otočil a upřeně pohlédl Pastorkovi do očí.
„Už ho nikdy nechci vidět, jasné?“
Pár vteřin se vzájemně měřili pohledy, než ministr dodal: „Naprosto.“
--------------------------
„Severusi! Vy jeden ignorante!“
Tak to poslední, co ředitel čekal, sotva vkročil do hradu, byla rozlícená Minerva, která se k němu s obdivuhodnou rychlostí hnala ze schodů. Ta rychlost byla téměř fascinující (obzvláště vezmeme-li v potaz neustálé omílání profesorčina věku a aktivní předstírání nemohoucnosti).
„Jak prosím?“ otázal se ředitel koženě a jen doufal, že Minerva zabrzdí včas, jinak se zřejmě srážce nevyhne, o což ani v nejmenším nestál.
„Co vás to… vy jeden… víte vy vůbec, jak se… jak jsme se…všichni lekli?!“
„Minervo,“ spustil suše Severus, když využil sekundové odmlky, „kdo se lekl? A čeho přesně se lekl?“
Naštěstí, profesorka zastavila těsně před ním a nyní lapala po dechu.
„Vy se ještě ptáte?! Já se lekla! Albus se lekl! Poppy, Elizabeth… ale především Hermiona! A to tak, že je na ošetřovně, vy jeden ničemo!“ zakřičela mu ten úžasný výčet lekavostí přímo do tváře, sotva se jí podařilo znovu se zhluboka nadechnout.
Snape si ženu před sebou pozorně prohlížel. Jeho unavený mozek zpracovával čerstvě nabyté informace pomaleji, než bylo obvyklé.
„Hermiona je na ošetřovně?!“ zopakoval informaci pro ujištění.
„Přesně tak! Kde máte svůj geniální mozek?“
Poslední větu už říkala spíše rozvířenému vzduchu před sebou. Severus už byl někde v půlce schodů a než se Minerva otočila úplně, zahlédla jen jeho vlající hábit, který za okamžik zmizel za rohem.
„No tohle! Počkejte na mě!“ zakřičela za ním frustrovaně. Ve svém věku se musí takhle honit! Nezáviděníhodné, skutečně.
Mistr vtrhl na ošetřovnu jako velká voda. Neomylně se hnal k jedinému obsazenému lůžku, u kterého postávala Poppy spolu s Elizabeth, která si dneska evidentně přivstala. Sotva dovlál k cíli, snesly se na něj hned dva štěbetající hlasy.
„Snape! Severusi Snape! Jak si to představujete?!“
To prskala Poppy.
Úlevné „Severusi!“ pronesené naopak tiše – to byla pro změnu Elizabeth.
„Co se stalo?“ tázal se místo odpovědí Severus, stojící nad bledou, ale klidně oddechující, Hermionou.
„Vy jste si odskočil vyřešit nějakou tu vaši záležitost a ona se z toho zhroutila!“ spílala Poppy a ve svém oblíbeném obviňujícím gestu na Severuse namířila prst.
„Může mi tady někdo říct, jestli je v pořádku?“ vztekal se do toho obviněný a nevrle si prohlížel obě ženy.
„Oba jsou v pořádku.“
Madam Pomfreyová vypadala příliš rozhořčeně na to, aby byla schopná souvislé mluvy. Štafetu tak převzala Elizabeth, která se postavila vedle Severuse.
Ten by to sice nepřiznal, ale mírné úlevné vydechnutí mu stejně uniklo.
„Povedlo se?“ zašeptala Elizabeth, aniž by na něj při tom pohlédla.
To Severus na ni pohlédl okamžitě.
„Co?“
Žena se pousmála. A dál zírala před sebe – přesněji řečeno na Hermionu.
„Přece ta stará nevyřešená záležitost.“
Severus tázavě povytáhl obočí. Obě.
„Jak…?“
„Viděla jsem tě,“ zašeptala a konečně k němu stočila svůj pohled.
A tak mohl v odpověď pouze přikývnout.
„Nechceš…jít k ní?“ nadhodila zkusmo, když pozorovala jeho opatrné přešlapování nad lůžkem.
Severus se trochu obezřetně rozhlédl a pak kývl směrem k Poppy, která se zrovna blížila k těžce dýchající Minervě. Ta konečně „dolezla“ zpátky na ošetřovnu a bylo vidět, že pro dnešek má toho běhání po hradě dost. Na to že bylo sotva šest hodin ráno…
„Chápu,“ přikývla Elizabeth, „zabavím je,“ dodala ještě.
Severus sice nechápal, jak chce ty dvě intrikánky dostatečně zabavit, ale budiž. On se v těchle věcech přece jen nevyznal.
Přitáhl si k lůžku vedle stojící židli. Popravdě si nebyl moc jistý tím, co by měl dělat a už vůbec si netroufl na nějaká osobnější gesta, která by jedna z těch dvou fúrií mohla vidět.
Tak tam jen seděl a znepokojeně na svou ženu zíral. Už chápal ten zvláštní pocit, který ho nutil k návratu do Bradavic, zatímco ztrácel čas s tou pitomou nánou na ministerstvu.
„Severusi?“ ozvalo se tiše odněkud z míst, kde měla Hermiona hlavu. Sklonil se k ní a přece jen ji rychle pohladil po čele. Pocit úlevy je tak povznášející.
„Ano?“
„Ještě jednou uděláš něco podobného a přísahám, že se s tebou rozvedu.“
Usmál se. Opravdu se usmál. Nevídané! To je důvod k oslavě.
„To jsou silná slova. Pak bych se měl asi polepšit, co?“ nadhodil téměř hravě.
„To tedy ano. Žádost o rozvod už mám léta v šuplíku, abys věděl.“
„Ono tě to zase přejde,“ provokoval s pobaveným úšklebkem.
„Obdivuju tvé sebevědomí.“
„A já tvou trpělivost.“
Jen ty tři štěbetající doplňky zabránily očekávanému pokračování této milé výměny názorů. Netřeba dodávat, jak by takové pokračování vypadalo, že?
A/N: Pokud máte stále k celé Zabiniho záležitosti (a nejen k ní) otázky, tak se ptejte. Dále – asi vám nemusím říkat, že název kapitoly je inspirován
Komentáře
Přehled komentářů
Tak nám to skončilo dobře - Severus je sice po pár nervových otřesech a vzteklých reakcí - ale vše je o.k. Tak snad nám Zabini konečně půjde s cesty! Jak jste přežily vánoce - já ty újmy ani nepočítám - Avadu na mou rodinu!!!! Kapča pěkná a povedená!!
Nemusíš říkat
(GwenLoguir, 25. 12. 2009 16:11)
Mne sa u jednej poviedky dokonca podarilo strafiť tento názov kapitoly s číslom kapitoly! 007. Snape. Severus Snape. Veľmi vtipné ;-) Śpeciálne som kvôli tomu dala trojmiestne čísla kapitol :D
Hm... A ten Zabini..teda nič...už žiadne ďalšie nebezpečie?
Fakt má Herm ten papier na ozvod už roky v šuplíku?
Ruším Avadu....i Kedavru :-))
(Snapea, 26. 12. 2009 23:37)