Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA DVACÁTÁ
Kapitola je věnována všem, kteří kdy četli… cokoli z této – jak z první, tak druhé části – povídky. Dále patří Terce, která mě drží a jde se mnou… téměř kamkoli.
KAPITOLA DVACÁTÁ – EPILOG
(ANEB – VŠECHNO, CO MÁ SVŮJ ZAČÁTEK, MÁ I SVŮJ KONEC)
Finis coronat opus*
„Evane! Opravdu si myslíš, že když strčíš své pětiměsíční sestře do postýlky kotlík, že ti s tím lektvarem pomůže?“
Evan Snape se na svou matku zadíval s přemýšlivě nakrčeným čelem, načež zakoulel svýma tmavýma očima.
„Když ona se musí nudit. Požád jenom leží, mami,“ vyložil Hermioně svou neporazitelnou logiku šišlavě (jakkoli to dítě mělo mozek po otci – a ano i po matce, což už ovšem zní jako velmi nebezpečná kombinace – správná výslovnost byla stále tvrdý oříšek).
Po kom to dítě jenom je?!
Ačkoli se odpověď na tuto otázku může zdát více než zřejmá, máme tady jeden zásadní rozpor. A sice fakt, že Hermiona, díky Evanově stále sílící zálibě motat se svému otci pod nohy při práci v laboratoři, prohlašovala, že se synáček kompletně potatil. Jenže! Jednoho dne, je to tak rok a něco zpátky, se malý pan Snape opět točil v laboratoři zrovna ve chvíli, kdy se Severus chystal na přípravu velmi nestabilního lektvaru. Hermiona šílela. Evan svého otce tahal za hábit, motal se mu pod nohy a neustále se na cosi žvatlavě ptal.
Severus, ještě v počáteční euforii, že má konečně komu vyložit své umění lektvarového Mistra (a že tato snaha po uplynulých desetiletích neproduktivní námahy nese ovoce), s podivuhodnou trpělivostí nechával toho malého nezbedu běhat a lézt po své pečlivě chráněné místnosti, kam jinak téměř lidská noha nevkročila.
Na oprávněnou námitku starostlivé matky, že ten kluk na sebe něco převrhne! Se sebevědomým výrazem odpověděl: „Je to přece moje dítě, se mnou se mu nemůže nic stát!“ **
Malý a velký… oba za sebou ostentativně zavřeli dveře. Vydrželi tam přesně patnáct minut. Poté se nebohé dveře prudce rozletěly, Severus s Evanem v náručí a výrazem na pokraji výbuchu vypochodoval ven, vrazil dítě Hermioně a prohlásil něco ve smyslu… „Ten kluk se na všechno neustále otravně ptá a štěbetá tak, že mu pusa div neupadne. A víš proč? Protože je celý po tobě!“ vyprskl Mistr a odvlál zpátky do laboratoře.
No a pak se v tom vyznejte.
To u malé Susan (abychom byli přesní – Susan Elizabeth), povahu zatím nikdo neřešil. Dítě to bylo klidné, jen někdy nasadila až nechutně přemoudřelý výraz, každopádně jinak nejevila žádné známky abnormální fixace na lektvary, kotlíky nebo knihy. Jediná tekutá věc, která ji zjevně uváděla do transu, bylo mléko.
„A mami?“ přerušil tok Hermioniných myšlenek klučina a s hluboce inteligentním výrazem se podrbal ve svých černých vlnitých vlasech.
A jéje. Další výslech. Poslední dobou se zdá, že rychlosti jeho mozku nebude nikdo stačit.
„Ano?“
„Žekl jsem tátovi, že pojedeme k babišce,“ prohlásil Evan.
Kruci. Nejdříve na to chtěla Severuse pomalu připravit.
„Opravdu? A co říkal?“ zjišťovala opatrně stav škod.
„Zavlčel. Ploč tatínek vlčí, když máme jet k babišce? Vadí mu, že mu nedá bonbony jako mně?“
No výborně. To jí ještě scházelo.
„Víš, tatínek to tak nemyslí. Jezdí k babičce stejně tak rád jako ty a…,“ snažila se Hermiona najít přijatelné vysvětlení, když tuto nepříliš plodnou snahu přerušil Severusův hlas.
„Já si s babičkou rozumím. Pokud jsme co nejdál od sebe,“ dodal už tišeji a ignoroval manželčin káravý pohled.
„Evane?“
Chlapec se k němu bleskově otočil a oči se mu rozsvítily očekáváním. Tenhle otcův tón hlasu už znal, znamenal jediné – bude smět do laboratoře.
„Pokud vyndáš z postele své sestry ten kotlík, o který si očividně snaží omlátit hlavu,“ pohodil tou svou směrem k malé Susan, která skutečně strkala čelíčkem do cínu vedle sebe (Hermiona zděšeně vykřikla), „můžeš mi jít pomoci krájet tykadélka kobylek.“
Zvláštní. Pětileté dítě a nic ho nepotěší víc, než se hrabat v tom humusu. Evan nadšeně zavýskl, doběhl k Susan, chňapl po kotlíku, který Hermiona nestačila dát pryč, obloukem minul otce u vchodu do laboratoře a jako žíznivá čára se hnal dovnitř.
Těsně před tím, než se Severus vydal za ním, prohlásil: „O návštěvě tvé matky si ještě promluvíme.“
Hermiona jen protočila oči. Copak může za to, že je matka z dětí celá vedle a i přes své vzdělání a inteligenci se k nim chová naprosto infantilně? Šišlá spolu s nimi, papá spolu s nimi, bumbá…
Z postýlky se ozvalo slabé zakníknutí. Hermiona vzala Susan do náruče, políbila ji na růžovou tvářičku a společně se usadily v nejbližším křesle.
„To víš, muži! Ti tomu nerozumějí, viď?“ optala se matka dcery konverzačním tónem a jedinou reakcí jí zjevně mělo být vypoulení do tmavohněda se zbarvujících očí a klátivé zakmitání malé hlavičky.
„Já vím, že se mnou souhlasíš, jsi moje opora proti té jejich přesile,“ pokračovala dál a hladila Susan po černých (a kupodivu i rovných) vláskách.
Netrvalo dlouho a předchozí zakníknutí se změnilo v natahování.
„Hm, jenže jídlo je to jediné, o čem jsi ochotná diskutovat,“ ulevila si Hermiona spontánně a jala se rozepínat přední koflíčky speciálně upraveného hábitu.
O pár desítek minut později vstala, opřela si Susaninu hlavičku o rameno a pustila se do přecházení po místnosti, spojeného s jemným pohupováním. Když procházela okolo dveří laboratoře, neodolala. Zastavila se těsně u nich. Nedělala to poprvé a většinou to stálo za to.
Nejinak i dnes.
„Tati?“ ozvalo se z místnosti.
„Hm?“ odtušil Severus rezignovaně.
„Slyšel jsem tuhle večel maminku, jak ti žíká… zmijozelský mizelo,“ vypadlo z Evana, „to se na tebe zlobila?“
Ticho, jen dvojí zvuk dopadající čepele nože na dřevo. Tohle vypadalo zajímavě, přitiskla ucho těsně k dřevěnému rámu.
„Co myslíš?“ vypadlo nakonec ze Severuse. Hermiona je sice nemohla vidět, ale živě si představovala, jak Evan přemoudřele (a s předstíranou nevinností k tomu) krčí rameny.
„Nevím. Asi ne. Ona se totiž potom začala smát. A pak bylo jenom ticho,“ zakončil chlapec svůj výklad.
No, ticho bylo i tentokrát.
Jediný zvuk tvořil opět dopadající nůž – pro změnu ovšem jen jeden.
Hermiona se musela kousnout do spodního rtu, jinak by se začala smát nahlas.
„Tati?“
Útrpný povzdech.
„Co zase?“
„Ploč to maminka žíkala?“
Doplňkem k opět nastolenému tichu budiž Susanino odříhnutí.
„Neměl jsi náhodou spát, místo poslouchání?“ vyhnul se Severus přímé odpovědi.
„Nešlo mi to,“ odvětil ten malý nezbeda.
„Víš, to je tak… ženy to někdy říkají. Ony vůbec dělají zvláštní věci, celý život se je budeš učit chápat a to jenom proto, abys nakonec zjistil, že vlastně nevíš vůbec nic. Patří zkrátka mezi nedostatečně probádané živočišné druhy,“ podal synovi vyčerpávající, a dle jeho mínění vše podstatné obsahující, výklad Severus, načež se znovu ozval pravidelný klapot nože.
„Maminka je taky zvláštní?“
Přemýšlivé ticho, Hermiona téměř cítila, jak pečlivě volí slova.
„Tvá matka je výjimka. Někdy,“ zakončil tišeji.
No počkat! Tohle mu tedy nedaruje!
---------------------------
„Už spí?“
„Vypadá to tak, ale podle toho, co ti řekl dneska, si nejsem jistá,“ opáčila Hermiona a pokrčila rameny.
První, co Severus udělal, když vstal od svého psacího stolu, bylo, že na místnost zakouzlil Silencio.
„Popravdě nechápu, že mě to nenapadlo už dříve. Jak jsem mohl prostě věřit, že bude spát, jenom protože se to od něj očekává?“
Hermiona se usmála.
„Těžko věřit, že to dítě myslí jako Zmijozel od okamžiku, co se prvně nadechlo.“
Severus se zarazil v půlce pohybu. „Myslíš, že bude ve Zmijozelu?“ optal se rádoby nenápadně, jenže svou manželku neoklamal.
„Jsem si tím jistá.“
Tak teď se dokonce zatvářil vrcholně spokojeně.
„Každopádně,“ ihned odvedl řeč jinam, jen aby se nezačalo mluvit o jeho nadšení, „zase jsi nás poslouchala za dveřmi?“
Hermiona nasadila hraně zkroušený výraz.
„Jen na chvilku. Šla jsem zrovna se Susan okolo… a tak jsem náhodou zaslechla…,“ bránila se chabě, o kousek couvla, pak o další, až narazila do zdi. Severus se k ní pomalu přibližoval.
„Tak chvilku? Náhodou? Proč ti jen nevěřím?“
Hermiona už neměla kam uhnout a Severus se doplížil těsně k ní. Opřel si ruce po stranách její hlavy a provokativně zvedl obočí.
„Hm? To ještě nevíš, že poslouchat za dveřmi je neslušné?“
„A ty ještě nevíš, že je nepěkné zpochybňovat mou výjimečnost? Navíc před naším synem?“ vrátila mu otázku s předstíranou dotčeností.
„Přece jsem mu nemohl hned vyložit všechny své pracně sesbírané poznatky? Jde o desetiletí intenzivního výzkumu… Musím mu to pomalu dávkovat, po troškách…,“ vysvětloval Severus své „logické“ zdůvodnění.
„Nesmysl.“
„Fakta.“
„Výmysl.“
Je třeba uznat, že podobně neproduktivní debatu je radno zakončit produktivním způsobem. A za ten se dá polibek zcela jistě považovat. Asi by se za něj dalo považovat i případné nabízející se pokračování situace, kdyby si Severus najednou na něco nevzpomněl.
„Tvoje matka,“ zavrčel přesně podle Evanova tvrzení a odtáhl se.
„Cože?“ ztrácela se Hermiona omámeně.
„Proč tam máme ZASE jet?“ vyprskl popuzeně.
Hermiona mu položila ruce na ramena a pokusila se o kombinaci „uklidňujícího a chápavého“ úsměvu.
„Chce vidět děti. Nebude to trvat dlouho,“ snažila se zmírnit manželovu tenzi.
„Nebude?! Minule to byly čtyři hodiny! Utrpení.“
„Dobrá, pokusím se ten čas zkrátit o polovinu, vyhovuje?“
„Gr.“
Merline, vidíš to?
„Severusi?“
Podrážděně na ni pohlédl.
„Musíme se bavit o mé matce? Říkala jsem si, že…,“ spustila Hermiona koketně. Jediným zádrhelem k dokončení věty byl pláč, který se ozval z ložnice.
Oba na sebe vyčerpaně pohlédli.
„Jenom ji nakrmím.“
„Proč má vždycky přednost přede mnou?“ opáčil podrážděně. Hermiona věděla, že jednak nečeká odpověď, jednak to tak ani nemyslí. I tak mu řekla své:
„Protože když bude po jídle, bude několik hodin zticha, což znamená…“
Významně povytáhla obočí.
„Tak proč ti to trvá tak dlouho?!“
--------------------------
„Evane, běž a polož tam tetě Elizabeth růži.“
Hermiona podávala synovi bílou květinu a se Susan v náručí čekala, až chlapec poslušně doběhne k bílému mramoru na samém okraji jezera. Evan úkol splnil s vážnou tváří.
Bílá růže, bílý mramor – barvy smutku i nevinnosti.
Elizabeth zemřela měsíc po jeho narození. Čestné místo na krbové římse v jejich bytě zaujímala fotografie napolo se smějící, napolo slzící ženy, držící v náručí ten malý řvoucí uzlíček. Evan byl sotva dva dny starý. Později už nedokázala bez pomoci vstát, natož držet novorozeně.
Kdyby nezemřela, byla by kmotrou obou dětí.
Na konci letních prázdnin, v době výročí její smrti, pokládala Hermiona na chladný kámen vždy tu samou květinu - bílou růži. Severus tuhle cestu nikdy neabsolvoval s ní, stejně tak jako o tom odmítal mluvit. Hermiona věděla, že sem občas zajde sám, ale nikdy mu tento svůj poznatek narovinu nevmetla.
Samozřejmě, Elizabeth měla, jako vždy, pravdu.
Přesně dle jejího prohlášení, učiněného tady na stejném místě, kde je nyní pohřbená… Hermiona by spočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jí Severus za jedenáct let společného života řekl „miluju tě“.
Třikrát. Poprvé, když chtěl, aby zůstala, neodcházela od něj. Podruhé, když se narodil Evan a potřetí, když porodila Susan.
Skvělá bilance, ne?
Vzpomínala si na večer, kdy zemřela, jako by to bylo včera. Konečně se jí povedlo Evana uspat, když dorazila ta více méně očekávaná zpráva. Vybavovala se jí Severusova bezvýraznost, s kterou se zvedl a bez jediného slova odešel. Na několik hodin. Snažila se na něj čekat, ale byla naprosto vyčerpaná probíhajícím šestinedělím i pláčem, který si nemohla odpustit. Vzbudilo ji prohnutí matrace na druhé polovině postele a pak těžká měkkost, kterou ucítila na hrudníku. Téměř automaticky mu chtěla vynadat - proč to dítě budí, když usnulo!? Předtím, než to stačila vyslovit, se přinutila otevřít oči. Severusův výraz ji zarazil. A tak neřekla nic, jednu ruku položila na Evanova zádíčka. Chlapec, ležící na bříšku na matčině hrudníku, za krátko opět spokojeně usnul.
A náš ledový Severus si k nim lehl na bok a oba je objal. V podstatě mezi nimi o Elizabethině smrti nepadlo jediné slovo. Nebylo potřeba.
„Hermiono!“ ozvalo se zvolání přes půl Bradavických pozemků. To se k nim pomalu, tentokrát bez jakéhokoli předstírání, přibližovala Minerva McGonagallová.
Hermiona nechala vzpomínky vzpomínkami a vydala se jí naproti.
„Nechte mi děti, máte jít do ředitelny,“ vypadlo z udýchané Minervy, když k sobě konečně došly.
„Ale Susan už je na vás těžká, Minervo,“ protestovala. Což zřejmě nebylo nejmoudřejší. Po tomto prohlášení se bývalá ředitelka narovnala, hrdě zvedla bradu a s důstojností sobě vlastní prohlásila:
„Vypadám snad, že nezvládnu dvě přemoudřelé děti? Musím jim povědět něco o Nebelvíru, nebo v tom sklepení úplně zhadovatí.“
„Zhadovatí?“
„Jistě. Teď už mi ji dejte a běžte,“ znělo to tak nekompromisně, že Hermiona dceru bez váhání předala.
„Evane? Půjdeš s paní profesorkou, ano? Nezlob!“ houkla na synka, skákajícího kolem.
Chlapec se zastavil, důležitě přikývl a pokračoval v poskakování.
„Co se vlastně stalo?“ otázala se už na odchodu a zvědavě se po Minervě ohlédla.
„Dorazil pan Potter. Právě se společně se Severusem snaží zbořit ředitelnu.“
Hermiona protočila oči.
Některé věci se prostě nemění.
--------------------------
„Hermiono? Kingsley tu bude za chvilku, polož ty děti někam, kamkoli kde je místo.“
Ginny v roli hostitelky jaksi nestíhala, navíc malých, řvoucích a pobíhajících stvoření byla zahrada Doupěte neustále plná. Tak se zkrátka pokládaly a odkládaly, kam to šlo.
Hermiona se trochu bezradně rozhlédla. Evan se jí dávno vytrhl a odhopkal k blízkému hloučku dětí, kde se pustil do vážné debaty s malým panem Potterem. A ne, nehrozilo, že se u toho pozabíjejí. Kupodivu. Maximálně do sebe budou bušit pěstičkami a pak s křikem utíkat ke svým matkám. Otázka tedy byla, co se Susan. Hermiona ji prostě nemohla jen tak položit na obrovskou, kouzlem zvětšenou, deku ležící na trávníku a v klidu odejít. Ginny to klidně dělala, ona to nezvládala.
Mladá paní Potterová si všimla jejího váhání. „Pro Merlina, tebe to ještě nepustilo? Tvá dcera je tak přechytralá, že by si určitě dokázala poradit, pokud by jí kolem nosu létal čmelák!“
Hermiona se zamračila. „Čmeláky nesnáší. Bzučí.“
„Neříkej! To je fakt objevné. Snad ji zase nebudeš celou dobu nosit s sebou…“
„Já si ji vezmu,“ přerušil začínající litanii veselý hlas.
„Kingsley,“ zkoušená matka úlevně vydechla a předala (doteď) podřimující dítě ministrovi. Susan se v jeho náručí zavrtěla a vykulila na něj svá tmavá kukadla.
„Vidíte?“ dmul se pýchou Pastorek, „pozná, že jsem její kmotr.“
„Jasně, ta to věděla ještě dříve, než se narodila,“ rýpla si Ginny, načež se s omluvou odebrala shánět něco k pití.
„Severus?“ zajímal se Kingsley, který si mezitím stoupl vedle Hermiony a společně pozorovali řádění dětí, kterých bylo rok od roku více. Samozřejmě, ryšavé hlavy byly v jasné přesile.
„Pracuje. Nebo to alespoň předstírá. Víš přece, že ho na podobné zahradní tajtrlíkování, jak on tomu s oblibou říká, nedostanu. Hlavně když jsou tady ty děti… pamatuješ, jak ho James před lety pozvracel?“
Muž se potměšile zasmál.
„Jistě, to je nezapomenutelný zážitek. Jamesovi rodiče byli rudí studem, Severus v kontrastu k nim sinale bílý a ten malý postrach se mu ještě snažil vyšplhat na klín! A pak to žvatlání… Stýčku Sevie… jak neuměl říct R,…“ ministr se očividně dobře bavil.
„Ty se směješ, ale já o tom doteď nesmím mluvit,“ opáčila s hranou zasmušilostí Hermiona a vesele na něj mrkla.
„Však ty už si to umíš nějak zařídit.“
„Jsi tady sám?“ změnila téma hovoru a otočila se k Pastorkovi čelem. Ten lehce svěsil koutek úst.
„Ano, můj partner je ve Skotsku. Na dva týdny! Teprve v této situaci jsem plně docenil možnosti přemisťování. Chudáci mudlové!“
Hermiona si ho přeměřila shovívavým pohledem a raději jeho očividné momentální „pomatení smyslů“ nekomentovala.
„Když ty si vybereš skotského velvyslance pro tamnější kouzelnickou komunitu, to je taky těžké.“
Ministr na ni zkroušeně pohlédl. „Jakoby zrovna tobě nebylo jasné, že láska si nevybírá,“ dodal provokativně.
Hermiona se rozesmála. „Jedna nula pro tebe.“
„Půjdu se podívat i na to druhé dítě, které mi jeho rodiče z nějakého záhadného důvodu strčili do péče.“
Kingsley opatrně předal Susan Hermioně a zamířil směrem k debatujícím chlapcům.
„Pane Snape, nemlaťte pana Pottera, zůstane vám to – jako vašim otcům,“ volal přes půl zahrady, když se do sebe chlapci pustili v „ostrém“ souboji.
Do téhle podívané začala natahovat Susan, které kolem tvářičky létal čmelák.
Zkrátka vše při starém.
------------------------
Večer téhož dne, když se zdálo, že obě děti spí, přešla Hermiona potichu k Severusovi, který cosi podrážděně drápal na předlouhý pergamen. Přistoupila k němu zezadu a lehce mu položila ruce na ramena.
„Co to děláš?“ zeptala se tiše, když jí nevěnoval pozornost. V odpověď se ozvalo tiché zavrčení.
„Papírování. Není nad papírování! Nesnáším ministerstvo, nesnáším…,“ stěžoval si rozhořčeně a vztekle mávl rukou nad hromadou lejster na svém stole.
„No tak,“ prohlásila Hermiona upřímně konejšivým hlasem, načež mu začala lehce masírovat ztuhlá ramena. Severus tiše vydechl, posléze k tomu přidal i spokojené zamručení, jak mu vjela prsty do vlasů a pomalu se jimi probírala. Chvilka ticha, klidu a spokojenosti však neměla dlouhého trvání – to když si Severus v naprosto nevhodnou dobu vzpomněl, co musí ještě udělat.
„Čím jsem si to zasloužil?! Do zítřka musím vyplnit tohle stupidní hlášení o stavu počtu a vzdělanosti zaměstnanců! Pak musím napsat komisi pro uplatňování… následně… potom jsem měl už včera… a zítra přijde…“
Takhle nepřetržitě si „stěžoval“, což Hermiona chvilku chápavě snášela. Opravdu jen chvilku. Pak mu pevně stiskla levé rameno.
„Severusi?“ přerušila ho jemným, leč důrazným hlasem.
„Hm?“ konečně zmlkl a s povytaženým obočím na ni pohlédl.
Usmála se. Lehce, něžně a zvláštně.
„Miluji tě.“
~ KONEC~
A/N: Evan je jméno velšského původu a znamená „mladý bojovník“. Susan… tady to má pointu. Je jméno Hebrejského původu a v podstatě znamená - Lily. Pro zajímavost – Elizabeth je také z Hebrejštiny a znamená „zasvěcená Bohu“.
A poznámka – nevím, zda si toho někdo všiml, ale Hermionina poslední slova… tohle vyznání řekla v povídce (v obou částech) paradoxně poprvé.
I Severus byl četnější. J
*= Konec korunuje dílo. Citát je heslem ve znaku Seychelských ostrovů.
**= Vzpomínáte? Hláška je z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Jen tady máme místo skal lektvary, jinak je princip stejný.
Takže… asi se hodí říct něco krátkého na závěr, že? Tuším, že jste na tomto místě poslední kapitolu nečekali, tudíž doufám, že míra překvapenosti bude přijatelná.
Takové ty rozlučkové proslovy jsem si odbyla na konci první části, nechci vás tím tedy opět otravovat. Nicméně – když jsem začínala, nedoufala jsem, že vás bude tolik, že si založím vlastní stránky a že si najdu nové, opravdové, přátele. Všechno mě to příjemně překvapilo, zejména vy čtenáři – jste opravdu hnacím motorem autora. Děkuji.
Co se ti zdá nemožné, není nereálné a Zdá se ti to nemožné? jsou povídky (nebo spíše jedna povídka), které byly často psány s odlehčením a humorem, jako ryze relaxační činnost – pro vás. Nijak jsem se o vtipnost nesnažila (což je asi dobře), možná právě proto vás bavily. A za to jsem ráda – smích je důležitý. Pokud tedy dílo splnilo tento účel, jsem spokojená a doufám, že i vy.
Co tedy bude dál?
Jak bylo avizováno, na řadě je další povídka, tentokrát s párem HP/SS, která je psána na přání mé bety a kamarádky Terky. Pro ty z vás, kteří s tím nejsou obeznámeni upozorňuju, že to bude slash (a bude se pohybovat někde mezi 12+ a 15+). Pokud tímto počinem ztratím někoho z vás, je mi to líto, ale zřejmě s tím nic nenadělám. Jinak vás všechny u nové povídky samozřejmě moc ráda uvidím. (Ještě poznámečka – kdy se objeví první kapitola nevím, asi to nebude hned následující týden, ale svou obvyklou neděli bych ráda zachovala i nadále). A abych nezapomněla - (pokud to vyjde) objeví se ještě jedna povídka (spíš kratšího rázu), taktéž s párem HP/SS, u které nevím, kam přesně bude směřovat, jelikož ji nebudu psát sama, nýbrž s assez.
Tak to je asi tak vše.
PS: DĚKUJI! VŠEM. Ovšem zmínit musím Terku, která odvedla obrovský kus nudné a nezáživné práce a bez které by žádná povídka nebyla. Prosím, pokud budete komentovat, vzpomeňte si na ni ve svém příspěvku.
Komentáře
Přehled komentářů
Stojím a tleskám....co mám psát, když už bylo vše napsáno....úžasné!!!! Slash nemusím, ale....nikdy, neříkej nikdy!!!
Díky
(Samantha.C, 29. 12. 2009 10:36)Díky za povídku. Bavila jsem se při ní. Musím říct, že mi zpříjemnila nejedno dopoledne. Pravda, nejsem fanoušek slashe, ale zkusím to. Když to nepůjde, nepůjde, ale budu se těšit na nějakou další povídku (neslashovou), kterou vymyslíš pro své věrné čtenáře. Díky.
:-)
(ASISI, 28. 12. 2009 22:00)
Děkuji vám všem! Zaznělo to častěji, takže: pár HG/SS rozhodně nevylučuji, ale řekla bych, že další námět na povídku s touto dvojicí vyžaduje čas. Takže asi tak.
Vaše komentáře jsou opravdu krásné, moc si jich vážím. Když slyším, že jsem někomu pomohla těšit se na pondělky, nebo ho dokonce přivedla ke světu HP FF, je to skvělé, člověk to... prostě přesně nepopíše, ale je to víc než radost. Takže vám ještě jednou děkuji!
Vstávám,tleskám,klaním se...
(Angel, 28. 12. 2009 19:33)
Je mi hrozně líto,že s povídkou končíš!Díky tobě jsem se začala těšit na neděle a pondělky,kdy jsi povídky nejčastěji přidávala,a to jsem předtím oba dny absolutně nesnášela!A vlastně jsi mě přivedla i ke čtení povídek o páru HG/SS.Vždy jsem se u tvých povídek skvěle odreagovala a zároveň královsky bavila.A to jsem celkem náročný čtenář.Takže-děkuji za to všechno.
Jinak,co se týče tvé další povídky,určitě se na ni podívám.Sice pár HP/SS fakt nemusím,ale třeba to tvůj úžasný styl psaní (a hlavně dialogy,ze kterých jsem pokaždé padala pod stůl) dokáže vykompenzovat.Takže se těším na tvou další tvorbu a přeji četné návštěvy múzy!!!
Tak si mma šokovala, že som zabudla
(GwenLoguir, 28. 12. 2009 18:07)
BOLO TO ÚŽASNÉ!!!!!
ĎAKUJEME!
Ale nie, to nám nemôžeš urobiť!
(GwenLoguir, 28. 12. 2009 18:06)
Toto chceš askončiť anamiesto toho slash? Budem plakať...
Ach jo, tak som tu na dlhú dobu naposledy.... Fňuk... Niekedy sa zase objavím, keď zistám, že si sa vrátila k hetero vzťahom...k Seviemu hlavne...
koniec
(Callie, 28. 12. 2009 16:45)
dobrej poviedky, ktorá ma vždy pobavila, hlavne keď som ju čítala v robote :D... bolo dobré na uvoľnenie :D....
škoda, že už nebudeš písať nič zaujímavé... mňa slash vrcholne nezaujíma... mám rada výlučne hetero poviedky... bude mi to chýbať, ale určite sa sem občas kuknem... tak ti pekne ďakujem za krásne poviedky... a aj všetkým ostatným čo ti pri tom pomáhali...skvelá práca... :)
No comment
(Snapea, 1. 1. 2010 20:13)