Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA OSMNÁCTÁ
KAPITOLA OSMNÁCTÁ – TAK PROČ TO NEUDĚLÁTE?
(Dlouhý styk se zlem, stejně jako s dobrem vede k tomu, že v něm člověk nalezne zalíbení.)
Lucius A. Seneca
Přemístit se na okraj malé, do tmy ponořené, vesničky nebyl nejmenší problém. Nepozorovaně jí projít až na druhý konec, cestou se vyhnout páru tokajících mudlů, taktéž ne. U cíle – drobného, jak z propagační fotografie cestovní kanceláře vystřiženého, domku - se Severus na okamžik zarazil. Podle informací, které měl k dispozici, by majitel neměl být doma. Touto dobou býval v teple domova jen zřídkakdy. Rychle prošel malou brankou – vůbec všechno v téhle krajině vyhlíželo jako v domečku pro panenky (tak úhledné a dekorativně… roztomilé, až to po chvíli štvalo) – obvykle zdlouhavý proces zjišťování zabezpečení obydlí odbyl jedním máchnutím hůlkou a stejným počtem mávnutí rukou. Vskutku ledabylá ochrana, jakoby byl příchod cizince přímo očekáván.
Na odemknutí zámku postačilo jednoduché „Alohomora“. Severus nevěděl, zda nevěřícně zakroutit hlavou, nebo se spíš nechápavě zamračit. Vždyť je mu to celé servírováno na stříbrném podnose!
S mírným Lumos si dům zběžně prohlédl. Ošuntělost, zanedbanost a strohost. Nic z toho, co může dělat domov domovem, co vytváří příjemné pocity. Jen chabá známka jedné ubohé lidské existence.
Kdyby tady nestál Severus Snape, ale někdo… soucitnější, možná by majitele dokázal i litovat. Severus ne. Severus věděl, že tomu člověku byla dána volba a on volil dobrovolně. Že volil špatně, to pro Snapea nebylo důležité. Druhá šance? Jaká druhá šance? I tu už dostal – a nevyužil.
Posadil se na nejbližší židli – kupodivu měla dokonce všechny čtyři nohy - a čekal. Nehýbal se, netvářil se… jen tiše a soustředěně, v naprosté tmě, čekal.
--------------------
Byly asi tři hodiny ráno, když se Hermiona s trhnutím probudila. Nezdálo se jí nic zlého, nic ji nebolelo... a přesto něco nebylo v pořádku. Nejprve ve tmě zašmátrala rukou vedle sebe. Pak si na svůj objev raději i posvítila. A nakonec se opravdu vyděsila – bodavým, ledovým strachem.
„Severusi?“ zvolala zkusmo do útrob „bytu“. Nic, žádná odpověď.
„Severusi!“ zkusila to znovu, ačkoli sama věděla, že to je marný pokus - její manžel přece slyší i trávu růst.
Prudce vstala, přehodila přes sebe župan, který si ledabyle zavázala v poklusu. Nelíbilo se jí to čím dál tím víc. Všude byla jen tma, ticho a zima. Tohle Severusovi nebylo podobné – minimálně ne od doby, co ho znala ona.
Poslední místnost v jejím marném hledání byla laboratoř. Byla to spíš taková hluchá poslední naděje. Kdyby snad nechal doma něco s přáním, aby to našla, leželo by to na jeho pracovním stole.
Pracovním stole…
Chudák Albus o pár minut později rozespale mžoural na poněkud panikařící Hermionu, která hltala neurčitý obsah zanechaného vzkazu.
„Co se děje, Hermiono?“
Hermiona mu neodpověděla – nepovažujeme-li za dostatečnou odpověď těžké dosednutí do velkého křesla. To, když z jedné z mnoha zásuvek ředitelského stolu vytáhla ruličku pečlivě složených pergamenů.
---------------------
Noční ticho prořízla hlasitá rána. A následné zaklení.
Severus to celé poslouchal s neurčitým výrazem ve stále stejné poloze. Když se ozvala další rána – o poznání blíže místu, kde seděl – nemusel čekat dlouho. Mdlé světlo vteřinu potom prořízlo tmu nemilosrdným odhalením.
Příchozí muž se zarazil, když si všiml jakési černé nepatřičnosti ve vlastní kuchyni, či co to bylo za místnost, připomínající funkcí „5in1“. Na okamžik nejistě zavrávoral a pak se k návštěvníkovi klidně otočil zády.
„Dobré ráno, Blaisi,“ odtušil v návalu hrané zdvořilosti Severus tichým hlasem a pokorně propletl prsty rukou složené ve svém klíně.
„Trvalo vám to, Snape. Vyšel jste z formy?“ opáčil mladší muž tak, že pokud by to Severus nevěděl od prvního pohledu na něj, nyní si mohl být jistý, že Zabini pil. Sice ne tak moc, aby byl, jak se říká „namol“, ale dost na to, aby se to vizuálně projevilo.
„Vskutku? Ne nadarmo se tedy říká, že cvičení dělá mistra,“ zareagoval Mistr klidně a pozoroval Zabiniho opilecké motání.
„Copak jsem vás za ty roky nic nenaučil? Například,“ mírně zvýšil hlas, „že otáčet se k nepříteli zády je krajně… nevhodné?“
Blaise se zasmál. Ale takovým způsobem, že přitom naskakovala husí kůže. Byl to smích s chorobným nádechem patologického myšlení.
„K nepříteli? A to jsem vás měl za vzor a věřil, že jsme na jedné lodi. Vida, co dokáže jedna obyčejná mudlovská šmejdka,“ zakrákoral pisklavě, načež se k Severusovi obrátil čelem v ruce poloprázdnou láhev něčeho, co vzdáleně připomínalo whisky. Zůstal stát na místě, napůl zhroucený na jakémsi kusu nábytku. Snad to byla kredenc?
V tom nastalém tichu znělo i to odšroubování uzávěru jako výstřel z děla.
„Víte, co je váš problém?“ otázal se konverzačním tónem Severus a sledoval, jak si jeho bývalý, předčasně život vzdávající, žák zhluboka přihnul z láhve, „že jste nepochopil Hermioninu úlohu v celé té záležitosti, která vám tak pije krev a řekl bych… i zdravý rozum.“
Zabini láhev sklonil a zastřeným pohledem pohlédl na svůj bývalý vzor.
„Rád se nechám poučit, profesore.“
Poslední slovo vyplivl s jasným odporem. Severus mírně nadzvedl levý koutek.
„Učenlivost vám nikdy nechyběla, k vaší škodě jste ji nevyužil správným způsobem. Skutečnost, že má žena je mudlovského původu, je čistě náhodná a nehraje ani tu nejmenší roli v mých osobních názorech, ve kterých jsem měl jasno už dávno před tím, než jsem ji poznal. Přecenil jste v tomto případě její vliv.“
Zabini chvíli mlčel. Pak nenávistně vyprskl.
„Pak bych měl zabít i vás.“
Severus se ušklíbl.
„Tak proč to neuděláte?“
Na znamení… zranitelnosti? Zdánlivé „bezmocnosti“? Roztáhl ruce v gestu, kterým se člověk vzdává a ukazuje svou bezbrannost.
Zdálo se, že Zabiniho zpitý mozek této hře nerozumí. Neznat Snapea, téměř by mu na tu maškarádu skočil. Ovšem v tomto případě – pověst předcházela svého majitele.
„Co chcete, Snape!?“ vykřikl hněvivě a s bouchnutím láhev odložil vedle sebe.
Oba věděli, že tato fraška bude mít fatální dohru – jen měl o té fatálnosti každý poněkud jinou představu. Jen jeden z nich znal tu svou i svého protějšku.
To byla dobrá otázka. I Severus nad odpovědí musel váhat.
„Jen jednu věc – proč? Proč tak průhledně? Proč, když vám muselo být jasné…?“ otázka byla zřejmá, nebylo třeba ji doříct.
Věkem možná mladý, ale vzhledem starý muž se pomalu odlepil od své opory, která mu pomáhala zůstat ve vzpřímené poloze a plouživě došel přímo k Severusovi. Ten se ani nepohnul, jen k postavě nad sebou zvedl oči.
„Proto. Vím, že vy uděláte to… na co já nemám sílu.“
Snape lehce povytáhl obočí.
„Nemyslím si, Blaisi, že bych k vám cítil byť jen minimální špetku úcty či povinnosti. A když necítím ani tu nepatrnou část, jak můžete čekat, že se díky vám stanu opět vrahem? Zrovna kvůli vám?“
Zabini v celé té záležitosti vypadal nikoli ztraceně ale přímo utopeně. Zíral nyní na Severuse pod sebou s marnou snahou o pochopení všech těch spletitých cestiček, které je oba dovedly až sem. A tak zkusil použít silnou zbraň, primitivní, na jinou se nevzmohl.
„Škoda, že vaše ženuška nevidí, jak moc ji milujete. Tak moc, že se nezmůžete ani na její účinnou obranu a nevyužijete příležitosti zbavit se toho, kdo jí, chudince, tak nepříjemně otravuje život.“
A jedovatě se zasmál. Ne, zaskřehotal.
Severus mírně, téměř nepostřehnutelně, zavrtěl hlavou.
„Nesnažte se pochopit city, které jsou pro vás cizí. Je to k ničemu, jen mrhání časem. Odpovědí vám budiž, že vaše sobecké a zbabělé přání neudělám právě proto.“
„Právě proto, jak moc milujete? Ani to neřeknete nahlas! Třeba by vás pak viděla jako hrdinu, což je něco, o co jste vždy usiloval, ne?“ nevzdával se ten tupec.
„To je něco, co vy nikdy nepochopíte.“
Zabinimu se mihl v očích vztek.
„Lituji, že jsem to neudělal! Zničil jste mi život!“
Severus se beze spěchu postavil, takže nyní si prakticky hleděli do očí. Nebylo třeba se ptát, co tou poznámkou myslel.
„Mýlíte se. Zničil jste si ho sám. Obávám se, že náš čas vypršel,“ zašeptal a ani na okamžik nepřerušil oční kontakt.
„Imperio,“ pronesl, aniž by dal té trosce před sebou prostor k dalšímu vyjádření.
-------------------------
„Hermiono! Jsou tři hodiny ráno! Co se, u Merlinových vousů, děje, že mě taháte z postele?“
Minerva prskala jako… podrážděná kočka na všechny světové strany a klátivým pohybem si narovnávala svůj noční čepec.
Oslovená neodpověděla, byla zrovna někde v polovině štosu pergamenů, rozházených po celém stole.
Brumbál za jejími zády se tvářil neobyčejně vážně a na Minervin tázavý pohled jen pokrčil rameny.
Profesorka tedy přešla za sedící ženu a nakoukla jí přes rameno. Nemusela vynaložit žádnou velkou námahu, Hermiona jí jeden z dopisů sama mlčky vrazila do ruky.
Albus pozorující, jak nyní obě blednou v tandemu (výhled měl sice omezený, ale z profilu se přece jen dalo něco zahlédnout), začínal být poněkud frustrovaný sledem událostí.
„Severus…?“ naznačila otázku po chvíli Minerva téměř bezhlesně a opatrně na Hermionu pohlédla.
Ta odstrčila židli, vstala, dlaněmi se opřela o desku stolu a svěsila hlavu.
„Hermiono?!“ vykřikla Minerva zděšeně, když sledovala nejprve ruku, klouzající na břicho, a pak jeden rychlý plynule svislý pohyb. To jak se Hermiona sesunula k zemi.
A/N: Pokud chcete znát pokračování, tak za konec nezabíjet, prosím…
Jsem velmi, ale velmi překvapená, jakým směrem se tato kapitola ubírá. Měla jsem původně jinou – asi vámi očekávanější – představu o Severusově setkání se Zabinim a když z toho, jaksi samovolně, vyšlo tohle, byla jsem dost překvapená. Nicméně mi to nepřijde úplně špatné, pokud vám z nějakého důvodu nesedí Severusovo chování, bude v příští kapitole trošku objasněno. Trošku. Ale třeba to po těch pár náznacích bude dávat větší smysl.
PS: Příští víkend jsme s Terkou spolu, tudíž nevím, kdy se objeví devatenáctka. Anděl mrmlal cosi o možném pondělku, ale to je opravdu velmi… neurčitý pojem. Tak prosím o trpělivost.
Komentáře
Přehled komentářů
Skúsime počkať
No toto!!:-))
(Snapea, 16. 12. 2009 19:04)Tak, to je mazec... Teď už i chápu reakci Hermiony! Jen tak se dozvědět, že se milý manžílek a budoucí tatínek vzal a šel na pokec a kafe s avadou a to ještě s maniakem... No, myslím, že to Severus bude mít po návratu těžké - já být Hermionou, tak s ním asi nemluvím, Minerva by ho mohla dořvat a Albus?? "Vem si bonbónek, Severku....." Hmm, co je asi nejhorší?? Bonbónek:-) Vraždit teda nebudu, ne, že by mne nesvrběly ruce! už se těším na pokráčko, snad bude vše O.K..... jak ne...sakra, zase mě rve rukama....:-))
avada ....
(mia, 13. 12. 2009 22:14)
dobře, nebudu vraždit, ale mám k tomu blízko, hodně blízko
hermi ... chudinka, snad o to nepřijde, to nesmí
Och uch
(GwenLoguir, 19. 12. 2009 10:35)