Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA PÁTÁ
KAPITOLA PÁTÁ – ŽENSKÉ ZBRANĚ A JINÉ PATÁLIE „No já nevím, Severusi,“ prohlásila madam Pomfreyová asi po páté, zatímco stála nad sedící Elizabeth. „Moc se mi to nelíbí,“ pokračovala, tentokrát s inovací. „Neříkejte. Jak překvapivé,“ odsekl Severus podrážděně. „Jak bych vám to…,“ mlela si dál svou Poppy a na ředitelovo ironické prohlášení nereagovala. „Možná, že od začátku by to bylo nejlepší,“ zavrčel a s typickým zavířením svého pláště přešel k nohám nemocničního lůžka. „Severusi…,“ ozvala se konejšivým hlasem ta, okolo které se celá situace točila. Po třech nechutných lektvarech nejrůznějších druhů vypadala Elizabeth o poznání lépe. „Mudlové znají jedno onemocnění, kterému říkají rakovina,“ spustila ošetřovatelka poněkud nečekaně a soustředěně při tom svou pacientku pozorovala, „kouzelníci jí mohou onemocnět také, samozřejmě, ale díky našim léčebným postupům a kouzlům soudím, že je pro nás snazší ji vyléčit. Rakovina funguje na té bázi, že primárně zdravá tkáň se začne chovat jinak – přemění se na zhoubné buňky, které se začnou rychle množit. Tím vzniká nádor, který se dále rozrůstá. Prakticky se to může stát kdekoli v lidském těle. Když není včas zahájena léčba, rakovinné buňky mají také schopnost metastazovat i do svého okolí či dalších orgánů. Takto se nemoc šíří organismem, představte si to jako postupné prorůstání. Něco takového se děje i ve vašem těle,“ mávla rukou směrem k Elizabeth, „jen s tím rozdílem, že u vás jde o soubor kleteb černé magie, nikoli o nádor. Léta se vám to, zřejmě díky Severusovým lektvarům, dařilo držet „pod pokličkou“ – ty kletby někde byly, ovšem v jakémsi spícím stavu, nevím jak lépe to vyjádřit. Vaše tělo je oslabené, na léčbu už příliš zvyklé, nereaguje tedy tak, jak by mělo. Díky čemuž se černé magii ve vás podařilo osvobodit a plně zaútočila. Nyní,“ odmlčela se – jednak aby se nadechla, jednak protože hledala ta správná slova, a pohledem přejela z jednoho na druhého, „nyní… vám můžeme ulevit, snažit se minimalizovat příznaky na minimum, ale…“ bezradně rozhodila rukama, „to je tak vše. Neznám možnost jak vás vyléčit. Je to podobná situace, jako když mudlovský pacient přijde k lékaři s pokročilým stádiem rakoviny. Mým cílem nyní je… co nejlepší,“ Poppy stočila pohled stranou, „paliativní péče.“ Zdálo se, že ji celý ten proslov nějakým způsobem vyčerpal, protože se oproti svým zvyklostem svezla na židli vedle postele. „Já vím, děkuji,“ usmála se Elizabeth mírně. „Paradoxní je,“ navázala Poppy, „že bychom dokázali odstranit onen nádor způsobený změnou tkáně, nikoli však to, co bylo uděláno vám. Kdybychom to uměli, nebylo by u Munga oddělení pro léčbu kleteb a následků černé magie,“ dořekla rezignovaně. Severus ji poslouchal se sevřenými rty. Racionálně pochopitelně věděl, že k tomu musí dojít. Poppy to vše jen nahlas pojmenovala. A tím tomu dodala nádech neodvratitelné skutečnosti. „No, předpokládám, že budete chtít probrat, jaké břečky budu dostávat, u čehož bych klidně mohla být a vařit si je sama. Ovšem jak znám pana ředitele, nebude mi to dopřáno. Takže bych snad mohla jít…“ „Do svých pokojů,“ prohlásil Severus. „… učit,“ dořekla Elizabeth rozhodně. „Do svých pokojů,“ zopakoval ledově. „Učebna lektvarů se mi zdá jako dobrý nápad,“ bránila se. „Elizabeth… vezmu za tebe tvé dopolední vyučování. A už ani slovo,“ zvedl ruku a tím jí zabránil v námitce, „popravdě se mi ta myšlenka líbí, mám dojem, že Nebelvír získal příliš mnoho bodů.“ Tímto rázným prohlášením a ignorováním nazlobeného pohledu mladé ženy uťal další slovní přestřelku. „Nejsem malé dítě,“ pokusila se ještě jednou projevit svou vlastní důstojnost. „Tak se tak nechovej a jdi. Pošlu ti tam nějakého skřítka.“ Elizabeth pochopila, že tohle je prohraná bitva. Dobře, však ona mu pak pěkně hlasitě řekne, co si o tom jeho autoritativním a nesnesitelném chování myslí. „Odpočinek je v tuto chvíli to pravé.“ Bradavická ošetřovatelka projevila nečekaný smysl pro situaci a pro jednou vzdala letitý boj se Severusem na téma: Kdo z nás dvou je lepší,… kdo má větší pravdu,… kdo umí lépe dávkovat lektvary,… a tak dále. Ředitel počkal, než se uráčila opustit ošetřovnu, a pak se pootočil směrem k Poppy. „Jak dlouho myslíte…“ „Nepokládejte mi tuhle otázku!“ Madam Pomfreyová rázně zavrtěla hlavou. „Nevím. Nicméně nepočítejte s tím, že se budu snažit o přílišné prodloužení jejího života.“ „Vaše práce je léčit! Když nemůžete léčit, tak se alespoň snažte…“ vyjel v odpověď podrážděně a zároveň bezmocně Snape. „Nikoli, Severusi.“ Poppy se postavila, narovnala a dodala: „Tlumení bolesti je nadřazováno prodlužování života. Ona má bolesti už… no, řekněme… nějakou tu dobu,“ zvolila chytře diplomatické vyjádření, „a já se zaměřím na jejich co možná největší zmírnění. Ne na to, jak dlouho tady profesorka Walkerová ještě bude. A z toho,“ navázala tónem nepřipouštějícím námitky, „budeme vycházet i ve volbě vhodných lektvarů.“ V tu chvíli netušil, co na to říct. --------------------------------- Nutno přiznat, že tohle mu vážně chybělo. Rozrazit dveře, nechat je za sebou prudce zabouchnout. Dovlát ke katedře. Vystrašený pohled té bandy potvor. Škoda, že je nevhodné si zamnout ruce. „Vaše profesorka byla nucena vyřídit neodkladnou záležitost, převezmu tedy její hodinu,“ oznámil nebohým prvňákům svým oblíbeným učitelským hlasem. „Učebnice, strana čtyřicet dva. Máte na to hodinu, pak očekávám vzorky. Varuji vás, že za každou stupiditu, kterými se to tady nepochybně bude jen hemžit, strhávám body. Všem kolejím,“ dodal významně směrem k hloučku Zmijozelů. „Na co čekáte? Vařte!“ přikázal, když konsternované zírání žáků, kteří ho nikdy jako učitele nezažili, pokračovalo i na jeho vkus moc dlouho. Severus začal se svým starým dobrým plížením mezi lavicemi a nahlížením do jednotlivých kotlíků. „Jak se jmenujete?!“ otázal se s ledovostí ledu na Antarktidě malého chlapce, který na kotlíku nešťastně visel. „T... Thomas, pane,“ vykoktal oslovený polekaně a právě v tu chvíli z jeho „lektvaru“ začal stoupat zelený dým. „Pane Thomasi,“ začal s nebezpečnou tichostí Severus, bokem se opřel o lavici a ruce si založil ve svém známém gestu, „je snad někde psáno, že máte do lektvaru přidat nakrájený stroužek česneku? Protože přesně to jste nepochybně udělal, jinak by se nestalo to, co se právě stane,“ zakončil mírně provokativně a sotva se s povytaženým obočím zadíval na kotlík, ten s hlasitým bubláním přetekl a zeleně jedovatá tekutina začala pokojně stékat po lavici přímo k Severusovým botám. Ředitel se zatvářil vrcholně znuděně, líným pohybem ustoupil stranou, ještě línějším pohybem mávl rukou, čímž zbavil kamennou podlahu nevítané pokrývky. Když se v učebně přestal vznášet zelený oblak dýmu, tudíž účastníci hodiny na sebe konečně opět viděli, většina z nich se zcela nepokrytě krčila pod smrtslibujícím pohledem jejich učitele. A příliš je nepovzbudil ani fakt, že zmíněný učitel se evidentně k jakémukoli úkonu ani nenamáhal vytáhnout hůlku. „Jednou provždy – a to platí pro všechny – je-li v zadání uvedeno, že máte drtit. Drťte. Krájet. Krájejte. Strouhat. Strouhejte. Lisovat. Lisujte. To poslední jste měl mimochodem udělat, pane Thomasi,“ zavrčel a sjel chudáka studenta pohledem. „Za vaši ukázkovou ignoraci pokynů strhávám… Nebelvíru deset bodů,“ dodal s uspokojením, koho že to nachytal. Jako by toho nebylo dost, přisadil si s tichým: „To bude mít paní zástupkyně radost.“ Tento výrok se ukázal jako velmi pravdivý - do konce hodiny přišla bývalá kolej jeho ženy o dalších šedesát bodů. ----------------------------------- „Pokud se chceš rozvádět, pokračuj v tomto otravném přesvědčování,“ prohlásil o dva dny později Severus, když mu bylo opět „nenápadně“ předhozeno, že by skutečně bylo vhodné jít k Potterovým na návštěvu, obzvlášť, když jim pozvání bylo zopakováno nejméně potřetí. „Naopak,“ opáčila přehnaně sladce Hermiona, „ten návrh na rozvod podám totiž já!“ „Hm, důvod?“ zajímal se se zjevným nezájmem (je-li něco takového možné) a listoval přitom knihou o tišících lektvarech. „Nesnesitelně nespolečenský, netolerantní, nemožný, podrážděný, sklepní netopýří manžel, kterému je zatěžko doprovodit vlastní manželku na malou oslavu narození zdravého dítěte, což je jasný důvod k oslavě.“ Hermiona působila poněkud šíleným dojmem, jak tam tak nad ním, sedícím v křesle, stála, ruce založené v bok, vlasy nějakým záhadným stylem rozevláté, jako by hodinu létala na koštěti, a k tomu ten výraz v očích… zřejmě by se na něm ráda dopustila nějakého druhu nepěkného násilí. Neochotně odtrhl oči od stránek a zvedl k ní hlavu. Při pohledu na ni ještě pozvedl pravé obočí, takže celkový dojem byl takový, že bitva manželů Snapeových co nejdříve vypukne. „Pro Merlina! Léta tam chodíš sama, tak jdi i teď. Nevidím v tom problém,“ prohodil klidně a sklonil se zpátky ke knize. Což asi neměl dělat, protože v tu chvíli mu nebohá kniha zmizela ze zorného pole. To bylo tím, jak ji Hermiona popadla a bez ohledu na to, kam vlastně míří, ji odhodila někam za sebe, do míst kde tušila konferenční stolek. Nutno dodat, že Severus, pomalu se naklánějící bokem, aby přes svou ženu viděl za ni, spatřil ten skvost literatury ležet dobré dva metry od zmíněného stolku, což mu radost rozhodně neudělalo. Stejně pomalu a beze slova se zase opřel, jednu nohu přehodil přes druhou a tentokrát k pravému obočí přidal i to levé. „To ti nepomůže. Ne, nemůžeš mi strhnout body, to sis procvičil nedávno a zjevně se ti to opět zalíbilo!“ pokračovala, když už už otevíral ústa, že „něco“ pronese. Tak svou snahu vzdal. „Tentokrát jsou to křtiny, Severusi! A my dva byli pozváni jako PÁR, chápeš smysl toho slova? Jako manželé? Jako rodina? Pořád nic?! Kde je slovník?“ prskala naštvaně a zmateně se rozhlížela. „V knihovně, tuším,“ opáčil stále nechutně klidně a tentokrát s mírným zájmem sledoval její běsnění. „Podívej,“ začal, když skutečně spatřil avizované literární dílo v její ruce, „chápu, o co jde. Jenže to nic nemění na faktu, že nemám nejmenší zájem strávit několik hodin v přítomnosti nepochybně vysoce inteligentního pana Weasleyho mladšího, kvákající Molly nebo asi tak deseti nepochopitelně rozněžnělých žen, které se shluknou nad… no tím, v čem to dítě leží…“ „Kolébkou?“ snažila se mu ironicky pomoci Hermiona. „Ano, kolébkou,“ zopakoval a tvářil se, že ho bolí všechny zuby, které má, „takže – nad tím vynálezem se všechny sejdete a budete naprosto nelogicky štěbetat. Já budu odkázán na společnost přítomných pánů, což je představa, která mi způsobuje silnou bolest hlavy.“ Hermiona mu vlastně rozuměla. Přesně takhle to totiž bude vypadat. Ne-li hůř. Jenže… dobře, jinak. „Jdu tomu dítěti za kmotru. Takže tam tak jako tak půjdu, i bez tebe. Ron je druhý kmotr, hádám, že tam bude také sám, tudíž bude víc než společensky přijatelné a žádané, aby dva lidé, kteří se v ten den zaváží slibem, že dohlédnou na řádnou výchovu toho malého, že se o něj v případě nutnosti postarají,… strávili ty chvíle ve své společnosti. Koneckonců – vznikne mezi námi jisté pouto, které nás vzhledem k malému Jamesovi bude spojovat na mnoho let…“ Hermiona mluvila a rozvíjela své teorie, zatímco Severus vypadal, že bude vraždit. „Stačí,“ zavrčel, když došla k bodu pravděpodobného tance, ke kterému dojde ve večerních hodinách a ona tedy jistě neodmítne tančit s někým, kdo jí bude pomáhat vést to mimino životem… a kdesi cosi… „Dvě hodiny jsou maximum, je ti to jasné?“ prskal jako starý kocour, když konečně zmlkla a jemu došlo, že s velkou pravděpodobností skutečně stráví zmíněný večer tancem (umí-li ten idiot vůbec něco takového) s Weasleym, kterému by už teď nejraději preventivně urazil ruce. Hermiona nemohla začít jásat příliš nadšeně, takže nasadila rádoby zamyšlený výraz, přičemž si v duchu aktivně gratulovala. Nakonec, ve snaze zabránit, že její manžel vybuchne, prohodila: „Dobrá, řekla bych, že to bude přijatelné.“ „To bych ti doporučoval,“ ozvalo se ledově a naštvaně, snad v pocitu vlastního selhání a nedůslednosti. Faktem ovšem bylo, že když tam bude, dohlédne na ni. Naivně tedy věřil, že se vlastně rozhodl pro dobro věci sám. Čehož si byla Hermiona víc než vědoma. Raději nepokoušela štěstí v tom smyslu, že by se opatrně dotázala, zda si s ní tedy nezatančí on. A/N: Bylo mi důrazně doporučeno vysvětlit, co že se to s Elizabeth vlastně děje. Tak proto jsem Poppy přinutila k tomu proslovu.J Ačkoli mám konečně poměrně přesnou představu, co by mělo být dál, časově je to větší problém, mějte proto, prosím, pochopení. Také jsem se dozvěděla, že ne každý zná slovo „paliativní“, takže se v případě potřeby ptejte.
Komentáře
Přehled komentářů
bezva,už se nemůžu dočkat další kapitoly!vždycky se totiž náramně pobavím představou Severuse na nějaké společenské akci :-D :-D
:-))
(ASISI, 10. 9. 2009 18:10)
zuzko - díky. :-) U Hermiony se snažím. :-))
doxii - ale samozřejmě! Severus má otěže "pevně v rukou"... tedy - on si to myslí. :-)) U toho překladu slova paliativní- díky. :-) Myslím, že máš pravdu.
Gwen - no já zase válčím s překladem do slovenštiny. :-)
ehm...
(doxii, 10. 9. 2009 11:01)možná sem nepochopila nějakej for nebo tak, ale steně mi to nedá. myslim že slovensky je paliativní léčba téměř stejná: paliatívna liečba. je to jenom povrchová znalos, ale myslim, že to tak je.
Noskús
(GwenLoguir, 9. 9. 2009 22:40)to slovo preložiť do slovenčiny, potom možno pochoppím - moje znalosti češtiny neobsahujú cudzie slová. Iba to, na čo som zvyknutá v dielach autorov fanfiction a raz za čas nejakej knihy
:-)
(doxii, 9. 9. 2009 21:19)
mě se ten proslov který nám tam Poppy předvedla, líbil. Jsem ráda, žes nám "to co se s Elizabet děje" podala tak pěkně polopatě.
jo jo, Hermiona už v tom očividně umí chodit, hlavně že má sev otěže jejich vztahu "pevně" v rukou :-D
díky za novou kapitolu
:-)
(zuzka, 9. 9. 2009 21:11)jůů, to mám radost, že je tu další kapča. musím tleskat, herm to se snapem opravdu umí...:-)ale co chudák elizabeth, to je strašný :-(
:-)
(Angel, 12. 9. 2009 18:00)