Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA ŠESTÁ
KAPITOLA ŠESTÁ – MISTROVO UTRPENÍ
(A NÁSLEDNÉ ZADOSTIUČINĚNÍ)
Severus stál v odlehlém koutě zahrady, co nejdál od přítomných lidí. Díky hrozbě podzimních dešťů velkou část volného prostrou u domu Weasleyových zakrýval bílý zahradní stan, na jehož zvětšování a upevňování se vyřádilo celé mužské pokolení pána domu.
Ten mumraj byl neuvěřitelný. Jedna zrzavá hlava vedle druhé, hluk jak v úle, a hlavně – což bylo Severusovi velkou záhadou – všichni vypadali v tom zmatku spokojeně a zcela orientovaně.
Ze svého místa měl možnost vše nerušeně pozorovat.
Molly krmila každého, kdo se jí náhodou připletl do cesty Artur aktivně zjišťoval, zda novorozeně nedostalo darem nějaký nový mudlovský vynález. Minerva nadšeně (a velmi hlasitě) obdivovala želatinový dort jedovatě citrónové barvy a hostitelka se pod tíhou té chvály nadšeně červenala.
Z jemu neznámého důvodu přizvaná slečna Láskorádová všem na potkání rozdávala modro-růžové papírové brýle a zarytě tvrdila, že se s nimi budou cítit lépe. Ke štěstí všech přítomných Severuse naštěstí tímto vynálezem „neoblažila“. Zatím.
Paradoxně, ten, kterého se tento blázinec týkal nejvíce, spokojeně spal v náručí Hermiony.
Severus si nemohl pomoci, aby ten pohled „vědecky“ neanalyzoval. Popravdě se mu moc nechtělo přemýšlet nad tím, co při tom pohledu cítil – nebo spíš necítil?
Hermiona seděla asi dvacet metrů před ním, na ruce držela malého Jamese a se zaujatým, ale zároveň i mírně vystrašeným, výrazem naslouchala Ginny, která stála nad ní, cosi jí vykládala a akčně přitom rozhazovala rukama.
Do této situace dorazil Harry, který své ženě něco pošeptal do ucha, ta následně vzala svého syna jeho kmotře z náruče a s omluvným výrazem odešla do domu.
Harry u Hermiony chvilku zůstal (Severus s nespokojeností zaznamenal, jak se na sebe oba spokojeně šklebí, jako by znali něco, co ostatním uniká), ovšem následně byl odvolán vlastní tchýní, která mu do ruky vrazila obrovskou porci ohavného žlutého želé, nad kterou se nebohý Harry nepozorovaně znechuceně zašklebil. V tu chvíli by s ním Severus snad i soucítil.
Byl si téměř jistý (raději to snad ani nechtěl vědět přesně), že jsou tady více než ony dvě avizované hodiny. Zatím to snášel statečně, zejména proto, že se po něm nikdo nesháněl a mohl tím pádem v klidu a samotě (ještě tomu chyběla trocha toho ticha) stát pod rozložitým dubem. Což se změnilo v okamžiku, kdy k němu přikvačil Artur a žoviálně ho poplácal po zádech.
„Co tak sám, Severusi?“ otázal se rozjařeně a do ruky mu, jako správný hostitel, vrazil skleničku skřítčího vína.
„Jsem sám zcela spokojen, Arture,“ prohodil suše a marně doufal, že to novopečeného dědečka trkne. Netrklo. Stoupl si vedle zamračeného ředitele a jal se spolu s ním pozorovat dění před nimi.
Zrovna v tu chvíli k osamělé Hermioně, která se právě rozhlížela všude kolem, jako by někoho hledala (bylo jasné, koho) přistoupil nejmladší Weasley mužského rodu.
Žena k němu vzhlédla a věnovala mu jeden ze svých milých úsměvů, který si Severus vysloužil zřídkakdy (no… dobrá. Když se vážně snažil… což moc často nedělal, pravda).
Ron jí taktéž podal skleničku s něčím, co Severus na tu dálku nebyl s to odhadnout. Ti dva se pustili do evidentně přínosné konverzace, kterou by byl možná ještě schopen strávit, kdyby se najednou Hermiona nepřestala usmívat, místo toho nahodila nefalšovaně soucitný výraz a znenadání se postavila vedle Rona. Ten pokračoval v jakémsi, dle mínění Severuse, velmi rozvláčném monologu, načež mu Hermiona nejprve pečovatelsky položila ruku na rameno a pak… pak ho objala!
Což už bylo příliš, samozřejmě.
Artur, který postřehl, že jeho nemluvný společník svírá skleničku pevněji, než je zdrávo, hledal příčinu této změny. Vzápětí mu bylo vše jasné.
„Ale Severusi, to nic neznamená,“ snažil se „klidně“ odvrátit pohromu, „Ron měl nějaké… ehm… citové problémy, takže se nejspíš svěřil. To víš, jsou přátelé už tak dlouho,“ zakončil a na zdůraznění toho, jak moc dlouho už těmi přáteli jsou, opsal rukou neurčitý oblouk.
„Je mi srdečně jedno, co má nebo nemá tvůj syn za problém. Jen nechápu, jaké mu to dává právo se sápat po mé ženě!“ vyprskl oslovený podrážděně. Vteřinu před tím, než byl odhodlaný vrazit Arturovi do ruky svou skleničku a zamířit ke zmíněné dvojici, aby jim jasně a názorně vysvětlil, že takhle tedy ne, to nemíní tolerovat, se Hermiona přes Ronovo rameno zadívala přesně jeho směrem. Což bylo trošku podivné, vzhledem k faktu, že ještě před pár minutami ho v tom davu hostů marně hledala.
To, co Severuse přimělo od původního záměru upustit, byl pohled. Pohled, který na něj přes tu polovinu zahrady vrhla. Nebyl výhružný, či varující, neměl naznačit, ať se neopovažuje dělat scény… nic takového.
Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo do pouhého výrazu vložit tolik citu, něhy, ale hlavně lásky, což dohromady tvořilo jedinečnou kombinaci, o které ani na setinu sekundy nepochyboval, že patří jen jemu. Popravdě byl upřímně překvapen, že je něčeho takového schopna. Přísahal by na skutečnost, že po všech těch letech jejich života ho obdařila pohledem s takovouto intenzitou poprvé.
Celé to mohlo trvat maximálně tři vteřiny, pak Hermiona obětí uvolnila, čímž přerušila i jejich oční kontakt.
Artur, s obavou sleduje, kam to všechno povede, zaznamenal i to, co rozlíceného a žárlivého Severuse přimělo se zastavit. Neubránil se nostalgickému povzdechu.
„Byly doby, kdy mi Molly podobný pohled také věnovala,“ prohlásil mírně zkroušeně a závistivě se na Severuse podíval.
„A když to udělala, tak jsem si připadal jako jediný muž na světě,“ navázal s mírně zasněným výrazem, když žádná reakce nepřicházela, „víš, máš vážně štěstí…“ zmlkl v okamžiku, kdy mu došlo, že mluví sám se sebou. Severus už si to mašíroval k manželce.
Ron, když ho spatřil ve svém zorném poli, o kousek couvl.
Ani ho nenapadlo čekat na nějaké zdvořilosti, zkušenost mu velela, že se pozdravu či nezávazné zmínky o počasí stejně nedočká, tak raději spustil první.
„Ehm… právě jsem říkal, že Harry s Ginny slíbili Věštci nějaké oficiální fotky, aby měli na dnešek klid,“ zamumlal vyhýbavě a zíral kamsi za Severusovo rameno.
Ten se ironicky ušklíbl.
„A toto zjištění vás zjevně zarmoutilo tak moc, že jste byl nucen vyhledat uklidňující obětí mé manželky.“
Severus se zřejmě rozhodl nezůstat svému někdejšímu sokovi nic dlužen.
„No tak…,“ vložila se do zajímavě se rozjíždějící debaty Hermiona se svým varovným hlasem a přistoupila k němu o kousek blíž.
„Dvě hodiny jsou dávno pryč, půjdeme?“ nadhodil zdánlivě nesouvisející téma Snape a působil celkově… nedočkavým dojmem.
Jeho pohled nesl jasné poselství – chci okamžitě pryč!
Ačkoli jí osobně se vůbec nechtělo, čestně uznávala, že vydržel víc, než by kdy předpokládala – dokonce ani nikoho smrtelně neurazil či neproklel do desátého kolene.
Ron tam dál stál tiše jako pěna, pouze je se zájmem sledoval.
Mlčky mu tedy zamýšlený odchod odsouhlasila.
„Tak se rozloučíme?“ prohodila neutrálně a raději svého manžela honem nasměrovala směrem – Molly a šťastná mladá rodinka. Nestála o vzteky rudého Rona.
„Potkáme se za dva týdny?“ usmála se a věnovala mu omluvné mrknutí.
„No jo,“ zahuhlal oslovený a s výrazem boje ve vlastním nitru nechal dvojici odejít. Severus ho počastoval jedním rychlým a klasicky povýšeným pohled.
„Ale snad už neodcházíte, děti?“ spustila paní domu, sotva je před sebou spatřila.
„Za chvilku se začne tančit,“ dodala, jako by to byl ten nejlepší důvod pro to zůstat.
Hermiona se zatvářila zkroušeně, za to Severus tak kysele, až to vypadalo na nucenou konzumaci celé mísy citrónových dropsů.
„Domnívám se, že právě proto je ta vhodná chvíle tuto…,“ spustil Mistr a než pokračoval, přejel celou sešlost pohledem, až to vypadalo, že hledá ten správný výraz, jak dění kolem pojmenovat, „…přínosnou společnost opustit,“ zvolil nakonec únosnou variantu (nutno podotknout – dalšímu kyselému úšklebku se stejně neubránil).
„Díky, že jste přišli, bylo nám potěšením,“ vpletl se do toho nedaleko stojící Harry a evidentně to celé pojal jako vítanou záminku k odložení té žluté jedovaté nádhernosti na svém talířku.
„Nechcete, abych vám řekl něco podobně… nepravdivého, že ne, Pottere?“ střelil po nebohém mladém otci svou ledovost Snape a ostentativně ignoroval vzdychající Hermionu.
Za to Harry se kupodivu lehce usmál.
„Ani v tom nejodvážnějším snu by mi to nepřišlo na mysl, pane řediteli,“ opáčil mladík s drzou spokojeností a tentokrát se skutečně naplno zasmál.
„Pošetilý blázen, jako vždy. Vaše pobavení je vskutku zábavné, žel Merlinovi se obávám, že se bez něj v blízké budoucnosti obejdeme.“
Ach, ta ironie!
„Tak to snad stačilo, očividně si dobře rozumíte.“
Hermiona jim začala sekundovat právě ve chvíli, kdy se Harry soudě dle svého výrazu nadechoval k další, jistě přínosné, odpovědi a Severus začal lehce povytahovat obočí.
„Počkej,“ zastavil ji lehkým pohybem ruky, „pan Potter má k tomuto tématu připravenou zřejmě velmi pestrou škálu, velmi inteligentních odpovědí, rád bych se nějaké z nich dozvěděl…“
„Bude mi ctí vás s nimi seznámit, řediteli,“ zvedl hozenou rukavici dobře se bavící Harry.
Za to Hermiona toho měla akorát tak dost. Molly kamsi odběhla a nechala ji v soudcovské roli těchto dvou kohoutů samotnou.
„Takže, Pottere… opravdu se domníváte, že váš mozek je na takové úrovni, aby mohl sekundovat vaší mluvě, která je, jak dobře známo, příliš rychlá na to, aby mohla být zároveň i logická?“
„Myslím…,“ začal Harry…
„Řekla bych, že se právě začíná tančit, Severusi!“ pokusila se o záchranu situace za vteřinu dvanáct Hermiona a jen s velkým vypětím odolávala nutkání popadnout ten přerostlý postrach za ruku a prostě ho odtáhnout.
Oslovený se jen nerad vzdal evidentně obohacující konverzace, nicméně vidina blížícího se směšného poskakování ho donutila k pohybu.
„Bylo to skvělé, Harry. Řekni Ginny, že se stavím jako obvykle,“ obrátila se na kamaráda Hermiona a pod taktovkou nespokojeného vrčení ho rychle objala.
„Ještě bych chtěla pozdravit…,“ snažila se neúspěšně prosadit svou, když Severus vyprskl své nerudné „Pojď už!“ a byl to ON, kdo ji doslova táhnul pryč.
„Ne! Už žádné zdravení.“
To byla jediná reakce, které se těsně před přemístěním na bradavické pozemky dočkala.
Nemá ráda sklepní netopýry!
----------------------------------
„Proč toho tupce uvidíš za dva týdny?“ optal se rádoby nezúčastněným hlasem Severus po příchodu do jejich komnat.
„Potkávám ho pravidelně už přes pět let, Severusi. Neříkej mi,“ pustila se do něj Hermiona netrpělivě, „že sis toho všiml až teď?!“
Dostatečnou reakcí měl být pravděpodobně jeho ledový pohled.
„U Merlinovy levé ponožky, ty jsi místy vážně ignorant!“
Severus se po jejím pobouřeném prohlášení zastavil v polovině cesty do ložnice.
„Nejsem ignorant, jen nechápu, proč bych si měl pamatovat takové zbytečnosti jako to, kdy vídáš či nevídáš pana Weasleyho.“
„Třeba proto, že na něj pak nesmyslně žárlíš?“ vpálila mu do obličeje se spravedlivým rozhořčením.
„Já nežárlím!“ pravil stále klidně, leč velmi důrazně Severus a neubránil se svému typickému založení paží na hrudi. Stáli tak naproti sobě uprostřed pokoje, oba bojovně naladěni.
„Samozřejmě, že ne. Jak bys mohl! To je přece pod tvou úroveň, něco tak primitivního a nedospělého jako je žárlivost… to se tě netýká. Ale víš co?!“ položila mu řečnickou otázku a přistoupila těsně k němu, načež mu ve starém gestu zabodla ukazováček kamsi nad srdce. „Já mám té tvé přetvářky dost! Nic se tě nedotkne, nic se tě netýká, vše je ti fuk… jen pak kvůli svým hloupým a nedospělým domněnkám tyranizuješ všechny okolo. Jsi místy neskutečně otravný ironik a sarkasmus je tvé druhé jméno. Fajn,“ odmlčela se, přičemž zalapala po dechu, čehož Severus obratně využil pro své prohlášení, které ji, logicky, popudilo ještě víc.
„Na to jsi se svým mozkem přišla až teď?“ zajímal se s předstíranou zvědavostí a povytáhl (opět) levé obočí.
„Nech mě domluvit! Kde jsem to… aha! Takže – fajn.“
„Ano?“
„Co ano?!“
„Něco ti po tom poučném fajn vypadlo, nezdá se ti?“
„Nemám ráda tvé ego.“
„Jak s tím souvisí mé ego?“
„Jednoduše – máš dojem – ale špatný, to ti, drahý, garantuju, že víš všechno lépe než ostatní. Nevíš!“
„Drahý? Odkdy my dva používáme tahle směšná oslovení? Neříkala jsi snad své matce, že já nikdy nebudu… jak jen to znělo, tak poeticky… tokající hrdlička?“
Jestli se někdo dobře bavil, pak to byl Severus. Za to Hermiona viděla rudě.
„Jak já tě nesnáším!“ vyprskla pobouřeně, což zjevně neměla dělat, protože Mistr se rozhodl otestovat její tvrzení.
„Jak velká je ta nesnášenlivost?“ nadhodil konverzačním tónem a přitáhl si ji do náruče, což díky tomu, jak blízko už stála, nebyla ani ta nejmenší námaha.
„Tedy…,“ nakousla a pak marně hledala vhodná slova, „ty si vážně myslíš, že tímhle to jen tak napravíš?“
„Čím?“ tázal se naoko zmateně.
„Ty tvoje typicky mužské a infantilní hry…“
„Infantilní? Jsi si, drahá, (to slovo bylo záměrně řečeno s velkým přídechem ironie) jistá, že děti si hrají takhle?“
V tu chvíli pochopila, že mu nahrála na smeč. Jediné, co ještě stačila říct bylo: „Ne…,“ které neznělo příliš přesvědčivě – snad i díky její ochotné spolupráci v rámci následujícího polibku.
„Stále ne?“ neodpustil si, když ji nechal nadechnout.
„Severusi, ty jsi takový neskonalý mizera.“
„Já vím. A proto jsi se na mě v náručí Weasleyho dívala tak, jak ses dívala, že ano?“
V podstatě to od něj byla tak trochu podpásovka, spojit to do tohoto kontextu.
Asi by mu to i vrátila (tedy… minimálně by se o to pokusila), kdyby nebyla (zase) zaměstnána jinak.
Vážně… říkala si, když o dost později hledala v rozházeném prádle mezi ložnicí a koupelnou něco použitelného, co to na něm vlastně miluje?!
Komentáře
Přehled komentářů
doxii - zdá se mi, že jsi pochopila to, jak to má být psané. Děkuji. Obávám se, že Minerva zatím nezruinovala žádný trh. Díky.
Elzo - taktéž děkuju. Hm... chceš scény z minulosti? Popravdě je nemám v plánu, leda by přišla múza.
Bess - klid, to nevadí. :-) Ou... no, sebekriticky bych měla přiznat, že máš pravdu. Opravdu by to chtělo. Ovšem zda se to stane i realitou, to je věc druhá. A děkuji za komentář.
Angel - pověz mi, co sis představovaala, jsem na to zvědavá. :-) Stará dobrá Mienrva očividně vede. Děkuji.
:-)
(Angel, 17. 9. 2009 20:53)
sice jsem čekala něco trochu jiného...ale to vůbec neznamená,že by se mi to nelíbilo.
nejvíc mě (opět) pobavila minerva s citronovým dortem :-D to se mi prostě nikdy neokouká!!!
Jak už...
(Bess C., 16. 9. 2009 18:23)
...jsem psala, jsem vážně slepá jak slepcie, že jsem si až po měsíci aktivního hledání všimla, že povídka má pokračování :D
A že mě pořád baví! Nicméně, když už se tam motají ti Weasleyovi apod., nechtělo by se ti rozvést víc i jejich osudy...třeba Ronovy citové problémy ;)
dokonalé zcény
(Elza, 15. 9. 2009 20:21)
... odolávala nutkání popadnout ten přerostlý postrach za ruku ...
Moooc hezké. ;) A kdy bude nějaká minulost?
mě se to líbí
(doxii, 15. 9. 2009 12:55)
mě se líbí ten princi...jedno já jednou ty. Hermi ví s kým žije a není to žádná figurka na hraní, on prostě ví jak na ní, a ona ví jak ně něho. ja to vážně psina sladovat že se oba chovaj v podstatě jako melé děti. Skvělá kapitola, bavila sem se.
mmch nezrujnovala už náhodou Minerva španělský trh s citrony?
:-)
(ASISI, 15. 9. 2009 10:51)
Baro - děkuji za komentář. O to se snažím, aby to nebylo příliš sladké. :-)
Gwen - :-)) ale! Kde jsem kdy řekla, že ona jeho neovládá vůbec? A že on jí pořád? A napadlo vás, že ona velmi dobře ví, kdy s ní manipuluje, stejně tak, jako (většinou... přece jen bych řekla, že ne vždy) to ví i on, když to dělá ona? :-) Děkuji
mio - :-) hm... chtěla? Hezké přání, uznávám. Děkuji.
Callie - :-) čekala jsi něco jiného? Tedy - chtěla bys něco jiného? :-) Hm... tak trochu platí to, co jsem řekla Gwen. A - samozřejmě, že si jí přivlastńuje! Ona jeho taky, jen to možná dává méně najevo. Já nevím, jak vám to mám vysvětlit, jsou to všechno moje subjektivní pocity, nicméně bych ráda řekla, že je to celé psané s pocitem, že jsou si oba v tom vztahu rovni a ani jeden z nich nevyužívá svou moc na toho druhé - ne bez toho, že to ten druhý ví. :-)
Děkuji vám.
hmm...
(Callie, 14. 9. 2009 22:32)... čudná časť, čakala som niečo iné... prestáva sa mi páčiť, aký si ju Severus privlastňuje... nezdá sa mi, že by to Hermiona dovolila... a ani to zmierovanie už nie je ono... čakala som, že ho pošle do "teplých krajín" za to ako sa správa... to ale nemení nič na tom, že čítam ďalej :D:D ...
Nie je možné
(GwenLoguir, 14. 9. 2009 18:19)aby on ju takto ovládall furt a ona jeho vôbec!
comment
(bara, 14. 9. 2009 18:15)je to suptove napsany!zadna velke sladarna, spis zamysleni... fakt hezky :)
...
(ASISI, 23. 9. 2009 19:18)