KAPITOLA PRVNÍ
KAPITOLA PRVNÍ – ODBORNÍK NA SLOVO VZATÝ:
„Řekl jsem ne!“
„Ale no tak, Severusi!“
„Prostě ne. Nestojím o další směšné šaškárny.“
„Nechtěj, abych byl nucen…“
„Nucen co?! Nepokoušej se tvářit jako Zmijozel, to ti moc nejde, Kingsley. Tahle škola je na té vaší instituci ještě stále nezávislá, z čehož plyne, že tvoje rádoby rady nemusím brát vůbec v potaz.“
Ministr se na ředitele zadíval mírně podrážděně – snad v tom byla i jistá dávka zloby.
„Máš absolutní pravdu. Ne. Měl jsi pravdu. Dokud jsi třikrát po sobě nezrušil schůzku. A tu jsi zrušil proč? Protože nestíháš. A proč nestíháš? Protože odmítáš přijmout dalšího učitele. Podívej se, Severusi… nepřerušuj mě… známe se už dost dlouho. Víš, že tě respektuji,“ (Snape ironicky povytáhl obě obočí), „ale já potřebuji – a škola to potřebuje taky – ředitele, s kterým bude moci ministerstvo bezproblémově spolupracovat. A to je potřeba proč? No přece proto, aby jak Bradavice tak i ministerstvo setrvali v… řekněme… přátelském svazku. Nechci být jako moji předchůdci, s kterými škola bojovala. Jenže k tomu potřebuji i tvou snahu!“
Severus neřekl nic. A tak se po pauze nutné k akutnímu nadechnutí ozvalo další pokračování.
„Abych si to ujasnil,“ spustil znovu Kingsley, ačkoli oba věděli, že si nic ujasňovat nepotřebuje, nýbrž že se jen snaží Severuse utlouct argumenty – což byla skutečně těžká práce, „za poslední rok a půl jsi vyhodil tři učitele. Ano, vím, že to byli, dle tvého mínění, idioti. Problémem je, že jsi skončil v situaci, kdy sám učíš dva předměty a ještě máš na krku ředitelskou funkci! A to nemluvím o tom, že jsi klidně mohl mít solidního učitele lektvarů – to snad nepopřeš – jen kdybys byl ochoten přistoupit na Křiklanovu hru!“
„Nebudu se před nikým ponižovat,“ zasyčel ředitel ledově a poněkud nepohodlně si na své vysoké a majestátní židli poposedl.
„Jistě, jak myslíš. Takže… jelikož se nebudeš před nikým ponižovat, máš vlastně štěstí, že vzal Horacio alespoň funkci vedoucího zmijozelské koleje. Aby to mělo šmrnc, máš tedy ve škole odborníka na lektvary, který ovšem lektvary neučí, nýbrž dohlíží na pár studentů, a k tomu sem tam supluje – a to jen proto, abys ho měl vůbec za co platit! A to, prosím pěkně, je všechno. Proč?! Protože jsi mu odmítl zvednout plat, což Albus dělal každoročně!“
Ministr nyní vypadal nefalšovaně pobouřeně, za to Snape tam seděl naprosto klidně, možná by se dalo říci i – mírně otráveně.
„Vidím, že máš vskutku výborný přehled. Dopracoval by ses laskavě k pointě?“
Pastorek začínal vidět rudě.
„Proč… pro Merlina! Nabízím ti, že ti najdu učitele Obrany! Ne! Já ti říkám, že ti ho vlastně můžu hned poslat! Jen považ, kolik by ti to usnadnilo práce! Tak mi, prosím, řekni jeden jediný důvod, proč to odmítáš. Rozumný důvod.“
Severus spojil prsty do stříšky, což byl pro něj typický tvar, stáhnul rty do úzké linky a teprve po dramatické pauze prohlásil:
„Nechci žádného blba, kterého bych musel po pár měsících opět vyhodit. A jelikož by k tomu nepochybně – dřív či později – došlo, raději to celé odučím sám.“
Ministr se nadechl, vydechl, a celé to, pro jistotu, ještě dvakrát zopakoval.
„Ne, neodučíš. Tady je konstruktivní návrh – přijmeš nového učitele na jedno pololetí. Smlouva se uzavře na šest měsíců. V případě, že se rozhodneš smlouvu neprodloužit, nebudeš muset platit odstupné a tím vyhazovat - jak mi rád připomínáš - už tak nedostatečné finanční prostředky.
Snape se tvářil obzvlášť kysele.
Nicméně – a to by nahlas nikdy nepřiznal – představa, že místo sta stupidních esejů jich bude muset opravit „jen“ padesát, byla více než lákavá. A ne, Severus zkrátka neuvažoval o tom, že by tedy ty eseje přestal zadávat, nebo alespoň omezil četnost jejich výskytu. Ještě by ty imitace mozků potěšil! V žádném případě.
S největším sebezapřením z něj, pod Pastorkovým nadějným pohledem, vypadlo: „Ale jen na nezbytně nutnou dobu.“
I přes veškerou snahu se Kingsley neubránil záblesku triumfu, který mu probleskl v očích.
„Výborně. Nebudeš litovat.“
Mistr lektvarů na muže pohlédl značně nerudně.
„Věřím, že nebudu.“
Když se ministr zatvářil ještě spokojeněji, mrazivě dodal: „Já už totiž lituji.“
Pastorek mávl rukou. „Pošlu ti sem skvělého učitele. Je to odborník na slovo vzatý. Tedy, ne že ty nejsi, samozřejmě…“
„Nenamáhej se,“ přetnul snahu Mistr ledově.
„No tak. Důvěřuj mi trochu, Severusi.“
Na to se mu dostalo takového pohledu, že bylo více než jasné, co si ředitel o nějaké důvěře myslí.
„Stále čekám, zda mi laskavě oznámíš, kdo že je ten tvůj odborník.“
Ministr si zamnul ruce.
„Ale jistě.“
A nic. Ticho. Severus povytáhl obočí ještě výš. Ministr se nadechl – hodně zhluboka – a...
„Jsem si jist, že ho znáš. Harry Potter.“
Ticho pokračovalo. Jen se jaksi stávalo… ještě tíživějším.
„Ne.“
To bylo to jediné, co nakonec Snape velmi tiše, nicméně taky velmi tvrdě, řekl.
„Ale…“
„Ne. Pottera… ne. Nikdy.“
„No tak, Severusi! Chovej se jako dospělý! Po tom všem je přece čas zapomenout na ty vaše sváry, ne?“
A povzbudivě mrkl.
Zdálo se, že Severus řeší jakési osobní dilema. Nakonec, jakoby se ve svém přesvědčení ujistil, zopakoval: „Řekl jsem, že Pottera tady nechci.“
„To by ale neměl být zase takový problém,“ pospíšil si ministr, „ty tady totiž nechceš nikoho. Takže… pokud jde jen o tohle, nepovažuji to za pádnou námitku.“
„Pastorku… já… trvám na tom.“
„Půl roku. Víc nežádám.“
Ředitel vypadal – ačkoli se to u něj zdá téměř nereálné – jako člověk, který se právě cítí úplně ztracený.
„V pondělí. V půl osmé. Tady. Tohle je rozvrh výuky Obrany,“ vyštěkl posléze znechuceně ale i zvláštně frustrovaně a hodil směrem k ministrovi kus pergamenu. „A odmítám připustit, aby tady bydlel.“
To bylo všechno, co k tomuto tématu řekl.
Ale chuť vraždit… tu měl. A neobvykle silnou.
------------------------------
Albus Brumbál dorazil do svého rámu z výletu po hradních zákoutích právě v okamžiku, kdy bylo řečeno Harryho jméno. Se zájmem tedy mohl pozorovat, co se stane. Severus s ním mluvil minimálně. Byly to tři roky zpátky, co mu po jisté události… přestal důvěřovat? Brumbál netušil, co přesně se Snapeovi honí hlavou, každopádně po pár měsících vzdal svou snahu přimět svého nástupce k hovoru. Naučil se prostě jen poslouchat a sledovat, co se v ředitelně děje – a že pro něj bylo obzvlášť těžké se do ničeho nemotat. Některé kroky Severusova chování neschvaloval, nesouhlasil s nimi… ale už mu to neříkal, neradil. S povděkem tedy vyslechl, co právě bylo domluveno a odsouhlaseno. Radost mu udělalo, že se přece jen v něčem nemýlil. A také, jak se zdálo, některé věci přece jen přetrvají a odolají i běhu času.
: }
(jaju, 13. 12. 2011 8:26)