KAPITOLA ČTVRTÁ
KAPITOLA ČTVRTÁ – PONĚKUD NÁROČNÝ ZÁVĚR DNE: „Ne.“ „Ale…“ „Řekl jsem ne!“ Harryho svíral takový pocit frustrace a bezmocnosti, že měl co dělat, aby nepraštil pěstí přímo do Snapeova ctěného a obrovského stolu. Patnáct minut naprosto neproduktivní debaty. Patnáct minut k ničemu. Vlastně k něčemu ano – přijít o nervy. Harry začínal pochybovat – opět – že tohle všechno mělo (má) nějaký smysl. „Podívejte se, pane řediteli,“ spustil po nádechu nanovo, prsty propletl v klíně ve snaze zakrýt jejich vzájemný drtící stisk, „upravit poměr teorie vůči praxi je jen prospěšné. Teorie jim bude na nic, když neumí…“ Severus přestal poslouchat. Protože kdyby to neudělal, musel by mu dát za pravdu – čemuž statečně odolával poslední čtvrthodinu. A mínil v tom pokračovat s veškerou svou zarputilostí. Jen by přece jen nebylo od věci toho neohrožence nějak zarazit. „Čemu nerozumíte na takovém prostém a jednoduchém slově, jako je „ne“, pane Pottere?“ vypadlo z ředitele v tiché ironii po několika vteřinách, během kterých Harry dál neužitečně tlachal. Teď se mladší muž zarazil. A náhle měl neodbytný dojem, že Snape mu nevyjde vstříc nikoli proto, že by s ním nesouhlasil, nýbrž proto aby ho jednoduše ani trochu nepotěšil. Dobrá, on se ho prosit nebude. Najde si jinou cestu. Severus to sice nechtěl přiznat, ale když se Potter bez dalšího slova zvedl z přidělené židle a s klidným výrazem prohlásil: „Dobrá, děkuji vám za váš čas, pane řediteli,“ a to jen proto, aby se následně otočil na podpatku a s neokázalým stylem odešel… tak vyveden z míry zíral na zavřené dveře ještě hezkou chvíli. Tohle Nebelvíři nedělají! Ti se ženou za svým s takovou urputností, že by jim člověk nejraději zakroutil krkem. Ve snaze o koncentraci na tu otravnou práci (která sama o sobě jakékoli soustředění ubíjela svou jednotvárností) mu příliš nepomáhal ani tiše se pochechtávající Albus za jeho ramenem, kterého se mu nedařilo ignorovat ani s vypětím sil. Když k tomu přičteme jeho vlastní tušení, že tohle rozhodně není konec celé záležitosti, vyjde nám vskutku náročná hypotéza. --------------------- „Harry, to, co žádáte, je něco, v čem mi Severus nikdy neustoupí – to by vám mohlo být jasné.“ „No, vy máte určitě větší šanci ho přesvědčit než já.“ Ministr se na muže před sebou zadíval. Zkoumavě. „Pochybuji. Když chce, umí být velmi neoblomný. A tohle je něco, v čem bude trvat na svém, i kdyby mu Bradavice měly spadnout na hlavu. Což by mu asi moc nevadilo… Jen tak mezi námi,“ pronesl Kingsley spiklenecky a naklonil se blíž k Harrymu, který ho napodobil, „on sám kdysi žádal Brumbála o upravení učebních osnov. Budete překvapen, ale chtěl…“ „Víc hodin praxe,“ ozvalo se beze špetky očekávaného překvapení v hlase z křesla pro návštěvy. „Přesně. Váš pohled na věc?“ Harry se mírně pousmál. „Můj pohled je takový – a získal jsem ho poměrně nedávno – že on sice plně souhlasí s mým názorem, ale nevyjde mi vstříc hned z několika důvodů. Za prvé,“ spustil a zvedl palec na znamení prvního čísla, „z principu mi neustoupí. Za druhé,“ přidal ukazováček, „neuzná návrh zaměstnance. Musel by pak přiznat, že někdo myslí víc než on. Za třetí,“ zvednutý prostředníček, „když nemohl on, tak nikdo. Všímáte si, že náš vznešený a nad pozemské věci dokonale povznesený Mistr je ve své podstatě umíněný jako malé dítě?“ nasadil tomu korunu, když řekl poslední větu s hraně zamyšleným výrazem a svraštil obočí. Pastorek se upřímně rozesmál. „To je velmi trefná charakteristika, Harry,“ dostal ze sebe, když se konečně nadechl, „ovšem nedoporučoval bych vám ji opakovat – zejména ne v ředitelně.“ „Takže se mnou souhlasíte,“ ujistil se Potter a spokojeně si zamnul ruce. „Jistě. Máte pravdu, ale s tím já těžko pohnu. To bych musel vědět, co na něj platí. Ehm… pokud něco takového vůbec existuje.“ Zablýsknutí v Harryho očích nerozuměl. Momentálně ho však zajímalo spíš něco jiného. „Řekněte mi – proč na tom trváte? To jsou na tom žáci tak špatně?“ Mávnutí rukou. „Ale tak… mohli by na tom být lépe, to samozřejmě. Ta úprava učebního plánu by vůbec neuškodila. Nicméně… osnovy ve stávající podobě zcela určitě ještě chvilku vydrží. A než se zeptáte – já mu prostě nechci ustoupit. Z principu.“ Ministr hravě spráskl ruce. „Pro Morganu! To tady máme dvojku! Někdy lituji, že nemohu být častěji v Bradavicích a sledovat vás dva v akci,“ dodal žertovně, aniž by mu došlo, jak dvojznačně poslední slovo znělo. Zato Harry se neubránil slabému zrudnutí, které sám nechápal. „Ujišťuji vás, že se tam nic… mimořádného neděje,“ opáčil důstojně a nenamáhal se odpovídat na Pastorkovo se smíchem pronesené: „Jen aby.“ ------------------- Harry unaveně přeslabikoval právě napsanou větu – aby ji vzápětí opět vztekle škrtl. Asi po desáté. Ve své snaze dokázat Snapeovi, že je ve svých argumentech ohledně osnov v právu, se do celé situace čím dál tím víc zamotával. Věty, které mu v hlavě zněly tak dokonale logicky a jasně, dostávaly v psané formě, jakýmsi prapodivným řízením osudu, úplně jiný nádech. Takový nádech, který by Severus Snape v celém svém rozpoložení určitě rozcupoval během pár vteřin. Odhodil brk a unaveně se opřel. I kdyby to měl psát tisíckrát, v žádném případě neustoupí. Ani si nechtěl přiznat, jak moc v téhle záležitosti spoléhal na pomoc ministra. Co je mu platné, že s ním Pastorek souhlasí, když stejně na všechno zůstane s tou nemožnou černou záplavou sám? Takové a podobné neveselé úvahy se mu vykouřily z hlavy bleskovou rychlostí, když mu pohled náhodně sklouzl na nástěnné hodiny jeho bystrozorské kanceláře. Bylo přesně půl dvanácté v noci. Ručička se na nápisu „Čas jít domů“ přímo viditelně netrpělivě vrtěla a naštvaně poskakovala. Opravdu tady nad tím sedí víc než šest hodin?! Popravdě řečeno, kdyby to mělo záviset jen na něm, klidně by tady zůstal do rána. Žádný problém by v tom neviděl. Jenže to nezáviselo jen na něm a raději si ani nechtěl představovat tu tirádu, která ho nepochybně čeká po návratu domů. A byl jen tohle důvod, proč se mu domů nechtělo? ----------------------- Zřejmě ho bohové přestávali mít rádi. Jak jinak si vysvětlit, že jen co strčil nohu do dveří, přistála mu na tváři facka. A ne ledajaká, svou intenzitou naznačovala, že byla zjevně dlouho plánovaná. Ginny se před ním tyčila jako bůh pomsty (a tohoto efektu se jí povedlo dosáhnout i skrz purpurový župan, do kterého byla zabalená), s opovržením po něm přejela pohledem, a to všechno asi jen proto, aby se vzápětí otočila na patě a odpochodovala pryč. Harry, doposud stojící mezi vchodovými dveřmi (raději se přemístil, než aby riskoval další letaxovou pohromu), za sebou konečně potichu zavřel a s rukou přejíždějící si po načervenalé tváři následoval svou přítelkyni. Doposud to celé probíhalo v naprostém tichu. Ginny pochodovala sem a tam mezi jídelním stolem a krbovou římsou. Harry zůstal stát u svých oblíbených dveřních zárubní, o které se lehce opřel ramenem. „Já pracoval, Ginevro,“ odtušil nakonec studeně, když už se na to její dupání nemohl dívat. Teprve teď se zastavila. Vztekle. „Jistě, pracoval! Do půlnoci?! Odkdy jsi za takového pedantského úředníčka?!“ Tak to pro změnu podráždilo Harryho, který v tom návalu spravedlivého rozhořčení zapomněl i na svou pálící polovinu obličeje. „Co třeba od té doby, co se snažím předělat nevyhovující Bradavické osnovy? Nebo od té doby, kdy mi Snape hází při každém nápadu klacky pod nohy?!“ „Snape! SNAPE! Zase ten… idiot!“ zařvala Ginny vztekle, a v tu chvíli měla na míle daleko do nějakého „něžného“ ženského stvoření. „Proč nad tím nemávneš rukou? Dejme tomu,“ navázala mírně afektovaným tónem, „že bych ti, čistě náhodou, věřila i tu báchorku o práci. I v tom případě mi ale vysvětli, proč se tím tak zabýváš?! Proč sedíš tolik hodin nad nějakou pitomou osnovou ještě pitomějšího předmětu? Na to si čas děláš, ale na mě nebo na naši dovolenou ne! Nikdo po tobě žádné změny nechtěl, děláš to dobrovolně, čímž mi jen ukazuješ, co je tvou prioritou.“ Ke konci svého proslovu už její hlas ztrácel na intenzitě, aby s posledním slovem přešel do tichého (ale o to ublíženějšího) šepotu. A Harry tam, jako v poslední době mnohokrát stál jako solný sloup a marně hledal kloudné argumenty. Zřejmě je všechny vyplýtval v Bradavicích. (A stejně byly k ničemu. To je v tom tak špatný?) „Tady nejde o… zkrátka mi na tom záleží a…“ Harry se odmlčel, jak pracně hledal slova. Co to chtěl vlastně říct?! „Ano, jasně ti na tom záleží tak moc, že to ani neumíš vysvětlit nebo obhájit,“ odtušila Ginny pohrdavě, a v naprostém kontrastu s řečeným usedla zcela klidně do poblíž stojícího křesla, ruce propletla v klíně, nadechla se a s odhodláním pohlédla Harrymu do očí. Ten se přestal opírat o dveře, snad jako by mu došlo, že se tady schyluje k něčemu vážnějšímu, než je velmi pozdní příchod z práce. Soustředěně se na ženu před sebou zadíval. Skoro už se i odhodlal udělat krok směrem k ní, když nastalé ticho prořízlo neochvějné: „Já už s tebou nechci být, Harry. Ne dokud nezjistíš, co vlastně chceš.“ S těmito slovy se zvedla, minula zkoprnělého Harryho a ... odešla. A/N: Prosím, neočekávejte kapitoly každý týden v pravidelných intervalech. Budu se snažit, aby pauzy nebyly příliš dlouhé. Děkuji za pochopení.
Komentáře
Přehled komentářů
gigi - chudinka Ginny, nemá tady zastání. :-)) Osobně ti řeknu, že bych nerada natahovala mezery mezi přidáním na dlouho, takže se pokusím o nějaký kompromis. A děkuju za komentář. :-)
mac - já děkuju a ještě jednou díky - za pochopení.:-)
Ketrin - :-) Já tu Ginny snad začnu litovat za vás.
:-) A díky ti.
supeeer
(Ketrin_b, 30. 4. 2010 8:49)jééé ..jen tak z nostalgie a ze zvyku jsem sem nakoukla...moc si mě potěšila...vítej zpět. Kapitola úžasná, Harryho je mi líto a Ginny - no musím říct, že v téhle povídce ji teda nemusím, nemám ráda takovýhle histerický ženský. Už se těším na další kapitoly..Severus umouněné děcko je fakt super...
diky za dalsiu kapitolku
(mac, 28. 4. 2010 14:34)
super, vdaka moc za novy prispevok... budem sa tesit na dalsie, aj ked plne chapem Tvoje rozpolozenie a to, ze to asi nie je jednoduche.. drzim palce, pekny den.
mc
Sláva a fanfáry
(gigi..., 26. 4. 2010 19:40)Já jsem tak moc ráda, že se tady něco objevilo... to čekání se vyplatilo a Ginny to konečně došlo a zmizla... a umíněné děcko Severus je boží... jen tak mimo, jsem hrozně nedočkavá a zlá osoba, co kdybys zkusila přidat kapitolu k jednomu nebo druhému do deseti dnů... to přeci není týden :) ... a třeba ti jedna kapitola k jednomu nebo druhému jednou za deset nebo patnáct dnů bude vyhovovat... :)
:-)
(ASISI, 30. 4. 2010 21:39)