KAPITOLA OSMÁ
KAPITOLA OSMÁ – KDYŽ JE DOTYK LÁKAVÝ:
Druhého dne těsně před obědem se nevyspalý a navíc totálně podrážděný Harry ploužil ze své učebny do Velké síně. Po včerejším (spíše by se hodilo říci – dnešním) dostaveníčku u brnění se dopracoval do takového stavu, že začal s vrčícím hlasem strhávat body prakticky přesně ve Snapeově stylu. Což mu zatím ještě nedošlo (ale jeho studentům ano).
Právě se došoural k hlavním vstupním dveřím a stihl ještě vyslat jeden prosebně se modlící pohled k učitelskému stolu (ředitel k jeho úlevě ještě nedorazil), když si uvědomil hned dvě věci najednou – na jeho pravém rameni přistála ruka a u ucha mu cosi zaječelo.
„Co si myslíš, že děláš?!“
Z následné Harryho pomalé reakce to spíš vypadalo, že jeho smysly zamrzly, protože po takovémto útoku zpravidla reaguje přepadený poněkud rychleji. Když se konečně s útrpným vydechnutím otočil, pronesl jen bezvýrazné: „Rone?“
Jeho přítel před ním stál ve veškeré své zrzavé rozohněnosti, čímž v konečném důsledku tvořil ohnivý dojem.
„Jak jsi jí to mohl udělat?!“
Zjevně jakési úvodní formality nebo jen obyčejný pozdrav byly považovány za bezpředmětné.
„Taky tě rád vidím,“ hrál Harry o čas a ignoroval Ronovo naštvané odfrknutí, „co přesně máš na mysli?“
„Nedělej blbého! Ginny sedí u rodičů v kuchyni, brečí a brečí a BREČÍ!“ zařval, přičemž s každým dalším zopakováním slova „brečí“ stupňoval svůj hlas, až se po nich hloučky studentů, mířící na oběd, zvědavě ohlížely.
Harry si zajel rukou do vlasů a jako vždy, toto gesto víc než cokoli jiného signalizovalo, že je v rozpacích a neví si rady. Zachránce kouzelnického světa si neví rady – jaká to ironie.
„Proč ses s ní rozešel? No tak něco řekni!“
K tomuto dalšímu „jemnému“ hlasovému pobídnutí obdržel nyní i silný šťouchanec do ramene.
„A co ti mám říct? Myslím, že cokoli k tomu řeknu, bude stejně bezpředmětné,“ odtušil Harry mírně a rozpačitě se na svého přítele zadíval. „Já… zkrátka to nešlo,“ vypadlo z něj nakonec tiše a do jeho výrazu se vkradl jakýsi náznak prosebnosti. Což už zjevně mladý Weasley neviděl. Nebo nechtěl vidět.
Ron na něj zíral pár vteřin mlčky s poněkud neinteligentně pootevřenými ústy. A pak z něj vyletělo v nevídaném hlasovém rozsahu:
„NEŠLO?! Tak ono to nešlo?! Vždyť ona tě miluje!“
I přes nemalou vzdálenost se ke sluchu mladého profesora donesla zesílená změť hlasů linoucí se z přeplněné Síně, ovšem ten shluk se u Harryho uší sléval do podivného, nic neříkajícího šumu.
Opravdu skvělé. Jeho osobní život se stal Bradavickým tématem číslo jedna. Opět.
Harry se musel zhluboka nadechnout, než se pokusil co možná nejtišším tónem vysvětlit svému společníkovi tu jednu podstatnou věc, která mu zjevně unikala.
„Jenže já… nemiluju ji.“
Ron otevřel pusu podruhé, tentokrát spíš značně pobouřeně než překvapeně, jako tomu bylo prve, a pak (Harry si nemyslel, že by to bylo možné, ne v této kombinaci) zrudl do odstínu vskutku pekelného a k tomu zaječel…
„Jak to, že ne?!“
Jeho hlas se roznesl polovinou hradu, tedy minimálně tak to Harrymu připadalo.
Co na podobný dotaz odpovědět? Na pitomou otázku… pitomá odpověď.
A tak se k páru pouštícímu Ronovi doneslo jen mírně provokativní pokrčení ramen.
„Kdo si myslíš, že jsi?!“
Harry překvapeně zamrkal.
„Myslíš si snad, že když jsi hrdina, tak můžeš ubližovat lidem?“
Ron vztekle máchal rukama všude kolem sebe a vypadal, jakoby se chtěl osobně za každého případně zraněného bít.
„Možná bychom si mohli promluvit někde v soukromí? Myslím, že tady není…“
„Zcela výjimečně s vámi souhlasím, kolego,“ přerušil Harryho litanii ledový hlas, který se mu – tak jako se to v posledních dnech již stávalo pravidlem – ozval bez předchozího varování za zády.
Snape došel až k hádající se dvojici a přejel přes oba muže víc než mrazivým pohledem.
„Potter, Weasley, naše známá dvojka,“ protáhl Severus, zatímco si ty dva s nic dobrého věstícím úšklebkem prohlížel. Ron pro tentokrát vypadal tak naštvaně, až se zdálo, že ani samotný Snape ho nedokáže vyděsit. Vzdorně na ředitele pohlédl a… mlčel.
„Předpokládám, že bylo víc než pošetilé byť i jen doufat, že věk a životní zkušenosti zanechaly alespoň mizivou stopu na vašem nemožném chování. Nicméně,“ pokračoval ředitel po menší, jízlivostí vyplněné, pauze, „to co předvádíte před polovinou školy je opravdu nedůstojná fraška. Vy,“ pohlédl znechuceně na Rona, „tady nemáte v tuto dobu co pohledávat a raději nezjišťuji, jak jste se sem vůbec dostal, ale své nepochybně víc než důležité problémy si s Potterem řešte jindy a hlavně jinde.“
Po posledním slově hodil na zjevně vztekem kypícího muže pohled, z kterého šlo víc než dobře vyčíst, co si o něm (a posléze jeho inteligenci) myslí. Následně se pootočil k Harrymu a tiše, přesto však o nic méně vztekleji, řekl:
„S vámi, kolego, chci o vašem neprofesionálním chování mluvit dnes v osm hodin večer v mém kabinetě.“
Bez dalšího slova se otočil, pohledem přelétl přes zírající Síň, aby posléze zasyčel:
„Pokud tady nikdo nestojí o jídlo, můžeme ihned začít s odpoledním vyučováním.“
Studenti v komické shodě upřeli své doteď zvědavé pohledy do talířů a neodvažovali se je zvednout do okamžiku, než ředitel s posledním zavířením svého pláště zmizel z dohledu.
Harry opatrně pohlédl na svého (jak stále ještě doufal) přítele. Ron po něm hodil poslední zuřivý pohled, otočil se na podpatku a bez pozdravu odešel.
--------------------
Harrymu nebylo jasné, proč si ho Snape pozval do svého kabinetu místo do ředitelny, ovšem dospěl k závěru, že je to lepší než být ponížen před několika desítkami obrazů včetně Brumbála samotného. A tak za minutu osm přešlapoval ve vlhkém sklepení a připadal si opět jako student třetího ročníku – téměř před sebou viděl tu haldu ropuch, kterou bude muset kuchat. Znechuceně se otřásl.
Ředitel tentokrát nevyvíjel žádnou vysoce důležitou a záslužnou činnost (kupodivu se ani nesnažil něco takového předstírat) a když se ozvalo očekávané bušení na dveře, zavrčel své „dále“, aniž by z nich spustil oči. Aniž by to mistr přiznal, již hezkou chvilku je propaloval svými černými zorničkami.
Mladý profesor nakoukl do neoblíbené místnosti značně skepticky.
„Dobrý večer,“ pozdravil slušně, aniž by očekával odpověď – v čemž se nemýlil, samozřejmě.
Snape ho nechal dojít do středu kabinetu, což znamenalo před jeho stůl, kde se obvykle krčily zástupy studentů čekající na přidělený trest. Harry si připadal velmi podobně. Poté se mu skrz strohé pokývání hlavou dostalo povolení posadit se.
Následovalo dlouhé a zlověstné ticho.
„Pottere,“ pronesl nakonec Snape, ťukaje si ukazováčkem o rty, „můžete mi nějak logicky vysvětlit, co to dnes mělo znamenat? Vy těch scén máte v poslední době málo?“
Harry vrhl na Severuse nic neříkající pohled.
„Omlouvám se za tu dnešní scénu, skutečně jsem netušil, že…“
„Je mi jasné, že návštěva vašeho diskrétního přítele nebyla v této formě v žádném případě plánovaná, ale to nic nemění na faktu, že jste situaci absolutně nezvládl.“
Snape mu sarkasticky skočil do řeči s takovou samozřejmostí, že to hraničilo s drzostí.
Povzdech.
„Jsem si toho vědom a omlouvám se.“
To bylo v současné chvíli asi to nejlepší, co ze sebe byl Harry schopen dostat.
Severus povytáhl obočí.
„Kde si vlastně myslíte, že jste, Pottere? Že se omluvíte a všechno bude v pořádku? Proč s vámi musí být jen problémy?“
Poslední věta Harryho zabolela. Plně korespondovala s jeho občasným vlastním pocitem.
„Popravdě, pane…,“ spustil po malé pauze, aniž by věděl, co chce vlastně říct. A dle povytaženého obočí to ředitel velmi rychle pochopil. Ovšem místo nějaké vysoce inteligentní a přesto zraňující narážky nečekaně vstal a pomalu obešel stůl i sedícího Pottera, čímž se ocitl za jeho zády.
„Bez ohledu na to, co si myslíte nebo z čeho mě nepochybně podezříváte – nijak nemíním přiživovat vaše osobní problémy. Z prostého důvodu – jsou to vaše osobní problémy, což vám neustále zdůrazňuji a i přes ty roky, co vás znám, mě nepřestává fascinovat neschopnost, s jakou neumíte oddělit dvě věci – veřejnost a soukromí.“
Snape tiše přecházel za mladým profesorem, který se neodvážil otočit.
„Jeden by řekl, že je to primitivní,“ dodal, a jeho předešlý, překvapivě žádné negativní emoce nevzbuzující, tón přešel do zřetelného sarkasmu.
Harry cosi vztekle zamumlal.
„Říkal jste něco, kolego?“
Opět ta ironie.
Tak dobře.
„Říkal, pane,“ vypadlo z Pottera neočekávaně. K tomu se na židli prudce obrátil, takže mohl ze své pozice vzhlédnout vzhůru a se zakloněnou hlavou zírat na černo před sebou.
„Podle vás je primitivní všechno, co zvládnete vy a ostatní s tím mají problémy. Pak tedy může být pro mě primitivní to, co zvládnu já a vy ne.
A věřte mi, že se takové věci najdou,“ dodal rozhořčeně, když si všiml toho jasného poselství, které signalizoval pohled nad ním – co vy zvládnete a já ne? Ptal se dráždivě.
„Třeba schopnost milovat, taková snadná věc a vám evidentně cizí,“ dořekl Harry odvážně a když spatřil ten vzteklý záblesk, který přejel přes černé duhovky, chvatně se postavil také.
„Co vy víte o… Dejte si pozor na to, co říkáte.“
Harry se toho děsivého syčení nemínil leknout, tentokrát ne.
„Mám pocit, že vím dost.“
„Pottere!“
„Pane?“
Snape s mírně skloněným pohledem provrtával tu drzost pod sebou a na moment netušil, co říct.
A někdy v téhle dusivé odmlce na Harryho dolehly nečekané emoce, na které nebyl naprosto připraven. Jak vyskočil ze židle, ocitl se v těsné blízkosti Snapea. Neměl ponětí, co se dělo (a proč se to dělo), ale jestli si zrovna v tuto chvíli na něco vzpomněl, tak to byla včerejší noc. A ještě ta předtím. A taky pocity, hromada pocitů.
Zmatený Harry netušil, proč má najednou dojem, že natáhnout ruku a přejet prsty po černé látce, rozprostřené všude v jeho zorném poli, je to pravé. Netušil, proč musí násilím držet své prsty, aby se nevydaly na zamýšlenou pouť. A už vůbec mu nedocházelo, proč ani jeden z nich neuhne z osobního prostoru toho druhého. Proč váhají s čímkoli.
Něco bylo špatně.
Jen přijít na to, co.
Potter párkrát rychle mrkl, jakoby zaháněl nepříjemnou představu a pak udělal dva rychlé kroky vzad.
I Severusovi uniklo jedno rychlé mrknutí. Pak už jen nechápavě sledoval couvajícího muže.
„Co to…“ vypadlo z ředitele poněkud proti jeho obvyklosti.
Harry se u dveří chvatně obrátil a s rukou na klice mu uniklo přiškrcené:
„Musím jít. Já… omlouvám se.“
„Pott…“ zavolal do zvuku vrzajících pantů, „re“ už se rozlehlo prázdnou místností.
Kdyby tohle byla divadelní scéna, poslední co by divák uviděl před zatažením opony, by byl Severus Snape, jak stojí uprostřed svého kabinetu s neočekávaně nemaskovanou ztraceností vepsanou v unaveném obličeji.
Něco je jinak.
A/N: Jak už jsem napsala ve svém „článku“ – omlouvám se za ty dlouhé prodlevy, které se v posledních měsících vyskytly. Pokusím se s tím něco udělat. Děkuji vám ještě jednou za podporu.
Komentáře
Přehled komentářů
toto bylo jedno velké divadlo... obrovská scéna naplněná vším... děkuji za další kapitolu... že by si Potter něco uvědomil? :) podle poslední reakce si to samé Severus uvědomí o hodně později... tak rychle další...
=oD
(Ketrin_b, 31. 8. 2010 8:57)ooo naprosto úžasné...čekala jsem, že se někdy tam objeví Ron...a budeme mu vyčítat Ginny to by snad ani nemohlo být jinak, ale bylo to dobrý zpestření...jen tak dál...už se moc těším na další kapitoly.
úžasné...
(Gigi..., 10. 9. 2010 21:13)