KAPITOLA SEDMÁ
A propos – dnešní kapitola patří Berušce za úspěšné složení státních závěrečných zkoušek. J
KAPITOLA SEDMÁ – POTTEROVY KVALITY
Harry se vztekle obrátil na bok. Tak jako poslední tři noci, i tu dnešní strávil někde mezi neklidným polospánkem a jedním stále se vracejícím otravným snem. Nechápal, proč se mu zdá zrovna o tomhle, o těch pár vteřinách, či jak dlouho to mohlo trvat, ale celý ten obraz se vracel s nebývalou vytrvalostí a urputností. Opět na sobě cítil něčí ruce a na zádech studený hladký kámen. Dobrá, to by nemusel být ještě takový problém, nebýt faktu, že si víc než dobře vybavoval i jiný dotyk, než ten vycházející z rukou. A to už se mu jevilo jako problém relativně velkého rázu.
Harry si zakázal myslet na to, co by to všechno mohlo znamenat, protože jestli momentálně neměl na něco ani špetku energie, tak to bylo pitvání dalšího zádrhelu ve svém vlastním Já. Zádrhelu, který přímo navazoval na jeho nedávný odchod z domu.
Pomalu se posadil a unaveně si přejel rukou po tváři. Samozřejmě, že si nepůjde říct o Bezesný spánek. V posledních dnech mu dělalo problém i jen letmé zahlédnutí Snapea při snídani, obědě nebo večeři (pokud se ovšem uráčil dostavit), a to i přestože ředitel nedal ani v nejmenším najevo, že si je jejich malého incidentu na Astronomické věži vědom a dál mladšího učitele ostentativně přehlížel. Navíc spolu od jejich „milé“ ranní konverzace před učebnou Obrany nepromluvili ani slovo, což jen přiživovalo Harryho přehnanou obavu a nechuť z dalšího setkání. Zjistil, že má z přesně nedefinovatelných důvodů obavy zůstat se Severusem o samotě, či dokonce vést jakoukoli ironicko-sarkasticko-duchaplnou konverzaci – protože to byl zjevně jediný druh rozhovoru, na který se oni dva zmohli (nepočítáme-li vzájemné osahávání – když se tahle výsměšná poznámka objevila v Harryho hlavě, vztekle mrštil polštářem o protější stěnu ložnice).
Nemohl by mít alespoň chvilku klid?
Jen co mu tahle věta, která zněla zoufale dokonce i jemu samému, dozněla v hlavě, skrz stěnu ložnice k němu dolehlo hromové zařinčení. Jako správný bystrozor i učitel v jednom byl Harry na nohou dříve, než si to uvědomil. Přes holá ramena si spěšně přehodil vínový župan a poněkud nedbale si ho zavázal v pase. S hůlkou v ruce se spěšně vydal ke dveřím. Už první obezřetný pohled na potemnělou chodbu mu vyvolal ve tváři úšklebek. Tiše se vydal ke dvěma vyplašeně se rozhlížejícím studentům, kteří evidentně porazili brnění stojící sotva tři metry od Harryho bytu v zápalu své neovladatelné vášně.
„To nevíte, že toulat se po večerce je zakázané?“ optal se přísně, byť s nádechem jemného pobavení v hlase Harry, a kochal se pohledem na ty dvě polekané tváře, které se k němu vyděšeně obrátily.
„Pane… my… tedy chci říct…“ pustil se do nepříliš souvislého vysvětlování provinilý student, zatímco svou přítelkyni dál pevně držel za ruku.
Harry jeho koktání uťal odmítavým mávnutím.
„Je mi docela jasné, co jste vy dva dělali. Není to tak dlouho, co jsem byl studentem této školy i já a mohu-li vám dát přátelskou radu – nezdržujte se v přítomnosti brnění a duchů,“ pronesl přátelským tónem, čímž si vysloužil od obou provinilců nevěřícné pootevření úst.
„Což ovšem nic nemění na faktu,“ navázal již káravě, „že jste svým chováním porušili školní řád. Jakkoli mám pro vaše chování pochopení, jsem nucen…“
„Je nepochybné,“ ozval se za Harryho zády ledový hlas, „že kolega Potter má pochopení pro jakékoli porušování pravidel a řádů. Já však jeho inovativní metody nesdílím, z čehož pro vás plyne zítřejší trest u pana školníka. Plus – dvacet bodů dolů pro každého. A teď zmizte.“
Tak jako vždy, i tentokrát byl efekt Severusova syčení okamžitý a oba tokající adolescenty spolehlivě odradil od případných chabých námitek. Jen co ti dva poklusem zmizeli za nejbližším rohem, obešel Snape Harryho, který se k němu evidentně nemínil nikdy obrátit a tváří v tvář mu daroval jeden ze svých znechucených pohledů. Otrávenost v jeho očích se ještě prohloubila, když sjel po Harryho rozevírajícím se županu.
„Kolego,“ protáhl tiše, „nejenže si u studentů neumíte vybudovat ani tu nejmenší autoritu, navíc je navádíte k neukázněnému chování, vy se ještě producírujete po škole polonahý?!“ a snad pro efekt namířil ukazováček na mužův odhalený hrudník.
Harry, doposud útrpně mlčící a pro co možná nejrychlejší konec Snapeovy přednášky se modlící, mírně zrudl. Bylo jeho zvykem chodit spát jen v pyžamových kalhotech, což bylo něco, co právě teď odmítal obšírněji vysvětlovat. Vlastně jakkoli kdykoli vysvětlovat.
„Spěchal jsem,“ pronesl podrážděně, jakoby to snad všechno vysvětlovalo a demonstrativně župan rozhalil úplně, aby vzápětí oba konce přitáhl těsně k sobě a prudkým ohybem okolo svého pasu utáhl pásek tak, že byl v látce zabalený jako motýl v kukle.
„Zjevně, Pottere, vy radši nikdy nikam nespěchejte, jste katastrofa sama o sobě, natož když se vám nedostává času.“
„Slyšel jsem hluk,“ odsekl Harry naštvaně, rukou ukázal na spadlé brnění, které posléze mávnutím hůlky vrátil do správné svislé pozice, „bylo by vám snad milejší, kdybych se nejdříve kompletně oblékl, učesal a teprve potom šel beze spěchu zjistit, co se stalo? No, nejspíše by to více vypovídalo o mých pedagogických kvalitách.“
Snape povytáhl obočí. „Vy máte nějaké pedagogické kvality, kolego? Že jsem si nevšiml. Jaké tedy? Opít se namol, přijít pozdě do hodiny, stěží ve své kocovině zvládnout triviální kouzlo? Aha, počkejte,“ pozvedl ruku v hraném pochopení a do svého hlasu vložil tolik ironie, že z něj přímo odkapávala, „vy asi máte na mysli snahu o okouzlení svých fanynek odhaleným hrudníkem? Trefil jsem se?“
Harry zaskřípal zuby a cítil, jak ho opouští pracně udržované sebeovládání a dostává se přesně do té situace, kdy je jen milimetr od výbuchu vzteku, což bylo přesně to, kam ho chtěl Snape dostat, aby mu následně mohl posměšně vyčíst nedostatek sebeovládání. Ačkoli to víc než dobře věděl, stejně ho nepřestal udivovat fakt, s jakou lehkostí ho ten mizera uměl zas a znovu dostat do stavu s názvem „Ovládání pod bodem mrazu.“
„Popravdě příliš ne, pane řediteli,“ reagoval s co možná největším klidem, byť jen těžko předstíraným. Náhle ho něco napadlo.
Třeba takováhle reakce, kterou ředitel jistě ani v nejmenším nečekal, dokáže, že si příště dvakrát rozmyslí, než bude podobně jedovatě urážlivý. A navíc (což si nechtěl moc připustit) by mohl získat sám pro sebe jisté rozhřešení situace.
„Vskutku?“ přetrhl ironický hlas jeho úvahy, „Tak mě tedy poučte. Co považujete za své kvality?“
Harry zvedl hlavu a pohlédl do černých očí, což v panujícím šeru nebylo zrovna lehké. Snape proti němu stál ve své obvyklé pozici, ruce založené na prsou, levé obočí provokativně pozvedlé, koutek úst posměšně stočený nahoru. Bez dalšího přemýšlení se rozhodl.
„Například tohle,“ vyhrkl chvatně a udělal jeden rychlý krok směrem k Severusovi, což hravě stačilo na překonání malé vzdálenosti mezi nimi. I v té rychlosti, v jaké se to celé odehrávalo, mu neunikl rychlý záblesk překvapení ve Snapeově obličeji.
Dřív než si to stihl rozmyslet (lépe řečeno – dřív než jeho mozek stačil vyhodnotit nastalou situaci jako něco naprosto šíleného), si k sobě přitáhl Severusovu tvář a prudce ho políbil.
První co vnímal, byla zkoprnělost jeho protějšku, byly to tak dvě vteřiny, kdy se Snape nevzmohl na absolutně žádnou reakci. To druhé, co ho víc než překvapilo (spíš až vyděsilo), byl fakt, že celý sled událostí shledával příjemným.
Severus se pomalu pohnul, ruce svěsil podél těla, načež lehce naklonil hlavu na stranu a tím umožnil mladšímu muži lepší přístup.
Dobrá, Harryho mozek v této chvíli už žádné aspekty vhodnosti či nevhodnosti počínání svého majitele neřešil. Ztichlou chodbou se rozlehl zvuk velmi podobný jemnému zasténání, který si jen složitě našel cestu k Harryho sluchu, ale když se mu to povedlo, mladý bystrozor si se zábleskem paniky uvědomil, že to byly jeho hlasivky, které ze sebe (snad poprvé) něco podobného vyloudily. Zřejmě to byl ten potřebný impulz, po kterém od sebe oba muži okamžitě odskočili, aniž by se dalo určit, který z nich se odtrhl první. Následně Harry zděšeně zíral na Severuse přes dvoumetrovou propast mezi nimi a rychle rudnoucí lapal po dechu. Snape na tom byl po pár sekund podobně, odmyslíme-li si zčervenání jeho tváří.
Tíživé ticho, dusně ležící na celé chodbě se stávalo víc než trapným. Harry si bezradně zajel rukou do vlasů, čímž si na hlavě vytvořil ještě větší vrabčí hnízdo, než jaké mu tam leželo dosud a po silném odkašlání, doprovázeném hlasitým nadechnutím, zakoktal:
„Pane… já…“
Snape ho zastavil jediným razantním zvednutím ruky, doplněným o odmítavé zakroutění hlavou. Pak sklonil hlavu a bez jediného slova či pohledu, který by snad nabídl nějaké vysvětlení, se otočil na podpatku a zmizel ve tmě. Zanechal za sebou Harryho v takovém stavu zmatku, nechápavosti a vyděšenosti, že mu trvalo ještě hodnou chvíli, než se přinutil k odchodu i on. Zpátky ve své ložnici se s nehybným výrazem upřeným na jeden bod kamenné zdi posadil, a v hlavě se mu ozýval celý roj zmatených myšlenek, z nichž ovšem vynikala jedna jediná – Co to, pro Merlina, udělal?! A proč to udělal?
Zatímco se Potter pokoušel vzpamatovat ze svého činu (a nejen z něho), seděl Severus v podobné pozici s podobně nehybným výrazem ve svém kabinetě. I jemu se hlavou honily zmatené a chaotické myšlenky, každopádně se cítil o něco méně deprimovaný než jistý muž. Jeho vlastní primární otázka zněla – Co bude dělat?
Komentáře
Přehled komentářů
Já děkuju vám. :-) Vaše kometnáře mi vždy udělají velkou radost.
=o)
(Ketrin_b, 25. 6. 2010 20:08)oooo naprosto úžasné....už se těším na další....moooc děkujem
Co považujete za své kavality? :D
(Gigi..., 25. 6. 2010 10:13)Děkuji moc za další kapitolu... opět jsem se neudržela a většinu textu se usmívala... Severus a Harry jsou jedineční... ale že mu Potter ukázal své kvality to se musí nechat... tak kdopak z nich se bude vyhýbat většině jídel ve Velké síni?... pokud to tak půjde dál, že po každém polibku od sebe uskočí dva metry, tak se nikdy nedají dohromady... chtělo by to pořádně úzkou chodbu, aby se neměli kam hnout... :) těším se na další...
:-)
(ASISI, 25. 6. 2010 22:34)