Kapitola druhá
KAPITOLA DRUHÁ – TÍM SE TO CELÉ USNADŇUJE: Severus se neobtěžoval zvednout hlavu od devastující hromady lejster. A to mu, prosím pěkně, v krbu podivně praskalo. Těsně před tím, než nasadil neproniknutelný ledový výraz, ještě stihl s nevolí stáhnout obočí těsně k sobě. Z popela se neelegantně vynořilo cosi velkého, oblečeného do černého hábitu. Prskalo to na všechny světové strany, sem tam to kýchlo a nakonec to začalo vyluzovat neklamné zvuky dávivého kašle. Ani tehdy ředitel nezvedl hlavu a nebýt jeho následující věty, vypadalo by to, že o příchozím ani neví. „Laskavě se přestaňte dusit, Pottere.“ Tímto budiž odhalena totožnost neznámého. Harrymu, který ve svém hypoxií ohroženém mozku přemítal, kde se při cestě letaxem stala chyba a proč se to musí stát zrovna jemu… totiž, že hned první den dorazí do nové práce v podobně nedůstojném stavu, přišla ta poznámka téměř komická. Téměř. Kdyby neměl pocit, že se už nikdy pořádně a klidně nenadechne. Takhle si těch zatracených sazí nelokl už hezky dlouho. Možná dokonce nikdy. A ten chlap si tam klidně sedí v celé své majestátní důstojnosti a ani se neuráčí zvednout tu svou inteligentně-sarkastickou hlavu! Konečně, mohlo to trvat ještě dobrou minutu, se mu podařilo zklidnit dech na přijatelnou úroveň. S úlevou se nadechl, narovnal v ramenou a smetl ze sebe ty největší skvrny do šedobílého popela. Výsledek ovšem nebyl – přes veškerou chvályhodnou snahu – příliš uspokojivý. Nakonec si rukou prohrábl své rozježené vlasy a rozhlédl se po ředitelně. Až na záplavu černé za ředitelským stolem bylo všechno tak, jak si pamatoval. Vlastně ne tak docela. Po pečlivějším prozkoumání zjistil, že v celé místnosti je o poznání méně předmětů, než za Brumbálova ředitelování. Chyběly zde desítky křehkých přístrojů, sloužící k nejrůznějším účelům, které si bývalý ředitel se sběratelskou vášní pořizoval a s oblibou také vystavoval. Zařízení tak působilo strožejším, ale také méně zaplněným dojmem. A ještě jedné inovace si Harry všiml – Brumbálova portrétu umístěného blízko za ředitelským stolem. K jeho nemalému překvapení bylo však plátno prázdné – tedy – až na honosné zlaté křeslo (nebo spíše trůn) na jeho pozadí. Stočil svůj pohled na Snapea, který si ho stále nevšímal. Muž k němu seděl bokem, viděl ho tedy z profilu a musel konstatovat, že co se týče vzhledu, žádné tři roky, po které se (že by čistě náhodou?) nepotkali, na něm nejsou poznat. Po získání (správného) dojmu, že ředitel rozhodně nebude ten první, který zahájí konverzaci (které se jen těžko mohli vyhnout), promluvil Harry první. „Dobrý den, pane řediteli.“ Teprve teď se dočkal nějaké reakce. Severus cosi dopsal, pak pomalu odložil brk, sroloval pergamen do úzké ruličky, odhodil ho na další hromadu, a potom na Harryho úkosem pohlédl. „Vy jste ještě naživu, Pottere?“ Řečeno to bylo s velkou dávkou posměšnosti i ironie – což ještě zvýraznil ředitelův pohled, kterým přejel Harryho trčící vlasy a hábit celý od popela. Těžko uvěřit, že ještě před deseti minutami vypadal nový učitel jako ze žurnálu. Možná by si dobrý pozorovatel všiml o sekundu déle trvajícího pohledu na Harryho obličej – a těžko říci, zda to bylo tím, že muž přestal nosit brýle, nebo něčím jiným. „Evidentně ano, pane řediteli,“ odsouhlasil tu provokaci úslužně a klidně se na Snapea podíval. Ten s posměšně povytaženým koutkem úst odvrátil svůj pohled a opět s nezájmem mávl rukou k židli před svým stolem. Harry si ani nestačil sednout, když studeně spustil: „Tohle je vaše pracovní smlouva. Jak vám jistě oznámil drahý pan ministr, je na šest měsíců, přesněji na jedno pololetí,“ a hodil Harryho směrem první pergamen, „tohle jsou učební osnovy Obrany pro první až páté ročníky. Jelikož nejsem přesvědčen o vaší dostatečné aprobaci na výuku posledních dvou ročníků před konáním OVCE, můžete tyto hodiny učit pouze v případě, že hospitace vykonané ve vaší třídě budou shledány jako dostačující,“ nevrlý tón a další pergamen, „toto je váš upravený rozvrh, liší se od toho, který vám dal ministr. Učíte převážně dopoledne, kromě úterý, kdy jsem nucen vám v rámci dodržení školního řádu zavést konzultační hodiny a kromě čtvrtka, kdy je nutné odučit přípravnou hodinu pátých ročníků na NKÚ,“ třetí list letěl Harryho směrem. Bylo více než jasné, že dodržování jakýchsi předpisů ředitele – v tomto případě - těší asi tak, jako kdyby měl výuku lektvarů přenechat Longbottomovi. „Jelikož jste povinen zde dvakrát v týdnu setrvat do odpoledne,“ navázal Snape podrážděně, „je vám k dispozici učitelský stůl, kde se můžete naobědvat. Jinak nepředpokládám, že byste se zde zdržoval více, než je nutné. Z čehož plyne, že vám bude přidělen kabinet pro profesory Obrany – leda byste chtěl vést své konzultační hodiny na famfrpálovém hřišti. Čemuž bych se příliš nedivil, nicméně vám to nedovolím,“ usykával Severus dál a tohle všechno se mu zdárně dařilo bez jediného pohledu na Harryho, který byl zatím pevně rozhodnut nenechat se vyvést z míry. „Takže, znovu, pokud jste to nepochopil, což je mi poměrně jasné. Kabinet dostanete, ale bydlet zde nebudete. Jakkoli na to máte ze statusu zaměstnance nárok.“ Poslední dvě věty byly vyřčeny tvrdě a nikoli studeně, nýbrž ledově. Harry, stále klidný (což už by se dalo samo o sobě považovat za zvláštní), promluvil s trochou té drzosti, na kterou se vzmohl. „Děkuji vám za vaši velkorysou nabídku,“ pronesl ironicky, „ale já bydlím s přítelkyní.“ Severus na to nijak nereagoval. Pečlivě sroloval další pergamen, a až poté, co ho razantně odhodil k ostatním kolegům, řekl: „Výborně. Tím se to celé usnadňuje.“ K tomu stále věnoval svůj oční kontakt pergamenům, což už Harryho začínalo mírně vytáčet. „A zahajovací hostina?“ optal se, když mu došlo, že dál už se zřejmě nic nedozví. „Pokud to vaší, po popularitě toužící, osobnosti udělá radost, není v mé moci vám účast na ní zakázat.“ Tentokrát Potter přece jen lehce zaskřípal zuby. „To je od vás skutečně hezké,“ odtušil naštvaně a shrábl do klína všechny předhozené dokumenty. „Vaše hlášky si laskavě nechte na své hodiny. Tam můžete dostatečně ukázat, jak jste výřečný. Z mé strany je to vše,“ prohlásil Snape hlasem, který se hodil akorát tak na odpuzení otravného komára. Harry byl skálopevně odhodlán toho člověka nepotěšit. Minimálně pro dnešek. Tak jako tak, pokud budou pokračovat v podobném duchu, dlouho mu to ušlechtilé předsevzetí nevydrží. „Uvidíme se tedy v pondělí,“ prohodil civilizovaně a s náručí, ve které svíral svitky, se tiše zvedl. Ředitel jen nepříjemně zavrčel. Už byl u krbu, když se ozvalo varovné: „A Pottere… nepleťte se mi pod nohy.“ Hm, to mu to ale krásně začíná. ------------------------------ „Jaký byl den? Co Snape?“ tázala se Ginny u večeře a zvědavě Harryho pozorovala. „Milý jako vždy,“ odtušil v odpověď otráveně a popostrčil bramboru na svém talíři o pár centimetrů doleva. Už po třetí. „Říkala jsem ti, že to bude utrpení, ale ne. Tys to musel vzít,“ neodpustila si a věnovala mu letmé kývnutí, „proč nejíš?“ Harry pokrčil rameny. „Nemám chuť. Pořád na to musím myslet.“ A odstrčil talíř daleko do sebe. „Na co?“ Harry přejel prsty po okraji skleničky. „Na to, proč se tak chová. Pořád. I po těch letech.“ Mladá žena si trochu otráveně povzdychla. „Já předně nechápu, proč vůbec řešíš Snapeovo chování. Záleží ti snad na tom člověku? Nezáleží. Tak to pusť z hlavy. Raději navrhni nějaké místo na dovolenou.“ Nechal skleničku skleničkou a prudce vzhlédl. „Jakou dovolenou, Ginny?“ „No přece naši!“ prohodila, jakoby to říkala pětiletému dítěti. „Školní rok začíná za deset dnů, nejsem připravený, musím prostudovat učební plány a mám dvě zaměstnání. O žádné dovolené nebyla řeč,“ rozhorlil se Harry a v očích mu zablýskalo. Tohle už znal a nesnášel ty její triky. Prostě nesnášel. Celé to jen zhoršila, když se na něj usmála konejšivo-mile-nevinným stylem, který měl zcela opačný efekt, než v jaký doufala. „Miláčku, no tak,“ řekla líbezně, odhodila ubrousek, vstala a přešla k jeho židli. Harry dnes již po několikáté zaskřípal zuby – a přidal k tomu ještě naštvané trhnutí hlavou – to když ho zezadu objala a položila mu bradu na rameno. „Krátkou dovolenou přece jistě zvládneme. Už je to rok, co jsme někdy byli naposled,“ dodala a políbila ho na tvář. Harry toho měl akorát tak dost. Prudce odtrhl její ruce ze svého krku, kam je mezitím přesunula a ještě prudčeji vstal. Div že nepodrazil židli i Ginny. Ta se na něj překvapeně zadívala. „Řekl jsem, že ne, Ginevro,“ vyprskl vztekle a rázně přešel ke dveřím, „a když už chceš zkoušet ty svoje triky, tak se je alespoň nauč používat,“ zahučel ještě ode dveří a nechal zkoprnělou ženu v kuchyni samotnou. Raději nepočítala, kolikrát se v posledních měsících setkala se stejnou reakcí. -------------------------- V tu samou dobu, kdy Harry Potter odmítl plánovat romantické tokání, Severus v ředitelně podepsal (pro ten den) poslední pergamen. Vstal, jednu ruličku si strčil do podpaží, mávnutím ruky ponořil místnost do tmy a vydal se ke dveřím. Jistě, vzít to přes krb by bylo podstatně rychlejší, ale tyhle pozdně večerní cesty přes půl hradu se mu z nějakého důvodu líbily. A nebylo to jen tím, že cestou pečlivě prozkoumával temná zákoutí a výklenky, aby mohl strhnout nějaké ty body – což se mu podařilo téměř vždy. Už byl prakticky fascinován nepoučitelností toho stáda tupých hlav. Totiž, aby bylo jasno – v poválečné době se mnoho studentů stalo úplnými sirotky, což byl Severus na nátlak ministerstva donucen vyřešit takto: po dobu všech prázdnin, které školní rok obsahoval, mohla ztrátou rodiny trpící část žactva zůstat ve škole. Jednu jedinou výhodu v tom současný ředitel spatřoval. A sice fakt, že mohl body strhávat opravdu kdykoliv. A dnešní večer nebyl výjimkou. Snape nikdy neopustil svůj malý byt, který měl po celou svou učitelskou kariéru dole ve sklepení, ačkoli mu z titulu jeho funkce připadlo právo na obývání vznešených komnat poblíž ředitelny, které předtím vlastnil Albus. Cesta potemnělým hradem se dnes zdála podezřele nudná. A to nijak nechvátal, naopak se hezky pomalu a neslyšně plížil. Už byl téměř u Vstupní síně, odkud se cesta stáčela do sklepení… a stále ještě nestrhl ani jeden mizerný bod. A zrovna dneska to tak potřeboval! Osud se nad ním asi slitoval. Když zatočil ke studené a mírně se svažující cestě, zaslechl dívčí zachichotání. No vida. Nepozorovaně se k tomu zvuku přikradl a pak rychlým švihnutím namířil rozsvícený konec hůlky na dvě postavy, krčící se u brnění. Potěšeně se ušklíbl. „Kohopak to tady máme? Silwer, Patkinsonová. Stará známá firma,“ zasyčel škodolibě a bavil se při pohledu na vyděšené obličeje těch dvou, „laskavě se po sobě přestaňte plazit. Dnes to bude za dvacet bodů,“ dodal a přejel jejich spojené ruce znechuceným pohledem, „z každé koleje. A teď zmizte – tam, kam patříte.“ Poslední větu na ně pro změnu štekl a se zavířením pláště pokračoval v přerušené cestě. Nebelvír a Zmijozel! Kam to ten svět spěje, když se párují už i tyhle dvě koleje?! Nutno podotknout, že mu těch čtyřicet bodů poskytlo vítanou relaxaci. Snad i proto se u svých komnat spokojil jen s mírným třísknutím dveří. O pár minut později seděl (zbaven svého pracovního hábitu, jen v bílé košili s vysokým a tuhým límcem) opět za stolem, před sebou rozložený dokument, který si přinesl. Nakonec se (s výrazem čirého utrpení) rozmáchle podepsal na volnou kolonku, vpravo od podpisu Pottera. Podepsanou pracovní smlouvu mu bez jediného dalšího připsaného slova přinesla sova asi před hodinou. Severus přiložením dlaně na dřevo otevřel první šuplík stolu. Byl speciálně zabezpečený, reagoval jen na jeho dotyk. Bez povšimnutí přešel malou hromádku novinových výstřižků, která se krčila hned na kraji zásuvky, a po hmatu hledal kulaté pečetící razítko se znakem Bradavic. I jeho se následně dotkl pravým ukazováčkem - teprve pak se objevil vyrytý ornament, který obtiskl mezi oba podpisy. Červená barva na papíru zazářila a následně pomalu bledla. Tak teď má Pottera definitivně na krku.
Komentáře
Přehled komentářů
Super kapča... máš tu skvělí povídky...doufám, že se múza co nejdřív vrátí....
Super
(Ketrinn, 4. 2. 2010 7:40)