Jdi na obsah Jdi na menu
 


KAPITOLA PÁTÁ

9. 5. 2010
 
                KAPITOLA PÁTÁ – SVĚT? SADISTA I IRONIK

 

Harry měl toho postávání „á la mokrá slepice“ právě tak dost.* Stál tak v ředitelně mlčky už dobrých deset minut. Zdůraznit je třeba ono slovo stál, protože bylo zcela nemyslitelné, že by ctěný ředitel vyslovil něco tak triviálního, jako je pobídka k posazení se. Takže tam přešlapoval jako tupec, cítil se jako tupec a vypadal jako… tupec.

Pohled znovu upřel na Snapea, klidně skloněného nad něčím zjevně velmi důležitým, co drápal na svůj předlouhý pergamen.

Ostentativní ignorace, jakou mu ředitel dával najevo, byla zarážející – a to i na Severuse.

Harry netrpělivě přešlápl a tiše zaskřípal zuby. Byl utahaný, roztrpčený, naštvaný, a to celé korunované vidinou, že se bude muset zrovna TADY a u TOHOTO člověka něčeho doprošovat… to dohromady netvořilo dobré znamení. Nemluvě o tom kufru, co trčel v jeho kabinetě a o kterém Snape ještě neměl ani tušení.

„Ehm..“ odvážil se pronést v tichém (a předstíraném) zakašlání. Bylo to také to poslední, co prozatím řekl, jelikož jeho zamýšlený projev zarazila prudce zvednutá ruka. To bylo také jediné gesto, kterým se Snape, i pro dalších deset minut, uráčil dát najevo, že si je vůbec vědom Harryho přítomnosti.

Začínalo to být zajímavé. Většina portrétů v ředitelně podřimovala, uspána monotónním škrábáním brku o pergamen, Brumbál byl zjevně na nějaké podnětné hradní procházce a Harry začínal být vzteklý.

Když už se to nezdálo reálné, Snape dokončil to své neodkladné dílo a letmo na Harryho pohlédl.

„Tak co chcete, Pottere?“ pronesl svým hlasem s názvem „Odstrašující posměšek pro obzvláště nesnesitelné Nebelvíry,“ a dal tím najevo, že je mu návštěvník příjemný asi tak jako čmelák, bzučící člověku přímo u ucha.

Když byl konečně osloven a mohl se kloudně vyjádřit, tak Harry pod tím studeným pohledem najednou nevěděl, jak začít.

„Nemám na vás celý den!“

Harry by na to moc rád opáčil, že on na něj také ne, což Snapea před chvilkou očividně ani v nejmenším nezajímalo.

„Pottere…,“ ozvalo se další výhružné zasyčení, přicházející jako odpověď na Harryho bezradné a mlčenlivé pročísnutí si vlasů.

„Potřeboval bych tady nějaký čas… bydlet,“ vypadlo z mladého učitele posléze s takovou rychlostí, s jakou sám ředitel strhával body – div, že mu bylo rozumět.

Prvotní ředitelova reakce byla, že na Harryho pár vteřin jen mlčky zíral. Pak z něj vypadla velice stručná a velice jasná odpověď.

„Ne.“

Opětovné sklonění k pergamenům.

„Věřte mi, že zrovna vám bych si o jakoukoli laskavost neříkal, pokud by to nebylo skutečně nutné. V tuto chvíli nemám kam jinam jít,“ pronesl Harry napůl rezignovaně, napůl podrážděně. Těžko říct, jestli Severusovým chováním nebo faktem, že musí o něco prosit.

„Copak z vás je nějaký bezdomovec, vy hrdino kouzelnického světa? Žijete přece s vaší největší obdivovatelkou,“ pronesl Snape sarkasticky a dál se věnoval svým lejstrům.

„Už ne.“

Severus překvapivě vzhlédl od rozepsaného řádku a tázavě na Harryho pohlédl.

„Co už ne?“ optal se posléze poměrně nelogicky.

Povzdech.

„Že už s Ginny nežiju. Tedy… momentálně určitě ne,“ vysoukal ze sebe Harry neochotně. Jednak proto, že zrovna Snapeovi neměl nejmenší chuť něco takového vykládat, a pak mu tato debata jen znovu připomněla nedávnou noční hádku. Divokou hádku, kdy výčitky o nedostatku lásky, obviňování a nakonec i zoufale laciné triky, měly za následek, že se vzmohl jen na sbalení kufru, a pokud možno co nejrychlejší odchod. A on na to, zatraceně, opravdu nechtěl vzpomínat – minimálně dokud se pořádně nevyspí, v lepším případě už nikdy. Což mu tady ten sarkastik určitě nedovolí.

„Zdá se, že slečna Weasleyová našla zbytky svého chabého zdravého rozumu a rozhodla se vás vypoklonkovat? Připomeňte mi, že jsem jí chtěl poblahopřát,“ vypadlo ze Snapea po chvíli v klasickém urážlivém stylu poté, co od Harryho odtrhl pohled a opět (!) ho sklopil, „nevím sice, co si ve své slávě myslíte, ale tady není žádná charita, Pottere. Jsem si jistý, že některá z vašich… obdivovatelek vám ráda a dobrovolně nabídne přístřeší.“

Harry toho měl právě po krk. Copak vypadá jako kus hadru?

 

„Podívejte se, pane řediteli… je mi jasné, že je vám to srdečně jedno – nejspíš vás to škodolibě těší, ale po letech jsem se rozešel s přítelkyní, prozatím ji nechal ve společném domě a celá ta záležitost byla notně vyčerpávající. Vás nezatěžuji svými starostmi, neočekávám od vašeho ctěného charakteru ani špetku byť jen předstírané účasti. Jediné co chci, a na co mám koneckonců jako zaměstnanec nárok, je možnost v Bradavicích po nějakou dobu žít. Co žít! Spíš jen přespat mezi pendlováním na ministerstvo a výukou Obrany. Je to skutečně tak moc?!“

Proslov, který začal jako tichý výčet faktů se ke konci změnil v nepříjemné zvýšení hlasu. Harrymu už nezáleželo na tom, jestli před ředitelem ztratí kousek své koncentrace nebo ukáže svou slabost. Byl příšerně unavený a jediné, co opravdu chtěl, bylo tak deset hodin ničím nerušeného spánku. To znamená i bez toho, aby se s někým musel dělit o postel a následně mu byl vyčítán „nedostatek citu a náklonnosti“ nebo něco podobně pitomého.

Stejnou měrou jako byl Harry momentálně rozhořčený, byl i Severus překvapený. Ačkoli když se to vezme kolem a kolem – tohle chování není u Pottera zase nic tak extra zvláštního.

„Přestaňte vyvádět,“ odtušil podrážděně, odhodil brk a opřel se.

Harry na něj vytřeštil oči, pak jen nevěřícně zakroutil hlavou a korunoval to unaveným protřením kořene nosu.

„Proč vy se musíte v každé chvíli chovat jako nenapravitelný parchant?“

 

To byla otázka, kterou Snape v současné situaci rozhodně neočekával. To Harry zase neočekával, že ředitel provokaci shledá jako zábavné rozptýlení, ačkoli to navenek nedá ani v nejmenším najevo. Napohled si zachoval stále stejně nepřístupnou masku i chladný tón, kterým posléze odpověděl:

„Pokud si dobře vzpomínám,“ spustil tak, že by nenechal ani horského trolla na pochybách, že si vzpomíná velmi dobře, „jste to vy, kdo tady žádá o laskavost, tak si dejte pozor na to, co říkáte.“

Nádech, výdech a pak… mu došla trpělivost.

„Víte co? Tak vám děkuji. Já už se nějak zařídím,“ opáčil Harry s těžko skrývaným vztekem a mírnou agresí, prudce se otočil na podpatku a zamířil ke dveřím.

Severus za jeho zády povytáhl obočí a zakroutil hlavou. Ti Nebelvíři! Jako by nevěděli, že trpělivost…

„V blízkosti nebelvírské společenské místnosti je volný jeden učitelský byt, snad víte kde. Nicméně je již léta nepoužívaný. Pokud s ním něco provedete, prosím. Každopádně už o vás nechci ani slyšet – a pro jistotu vás ani vidět? Jasné? Skvělé,“ vypálil ke vzdalujícím se zádům, na reakci nečekal a s chováním jakoby v ředitelně kromě obrazů byl jen vzduch, se opět věnoval své „záživné“ práci.

Harry na Severuse pohlédl přes rameno. Nezájem, který spatřil, ho přiměl jen k tomu, že bez dalších slov či gest mlčky pokračoval v přerušené činnosti – a sice chůzi.

Nenamáhal se svému „chlebodárci“ poděkovat ani na půl úst.

A Severus si toho dobře všiml.

Svět je zkrátka… ironický sadista.

                                               

                                              ----------------------

 

 

Po dvacátém pátém přetočení (tentokrát na pravý bok) Harry svou snahu o spánek vzdal. A protože byl správný pitomec, jak by řekl nepochybně Snape, ve snaze nemuset už ani minutu strávit v tom příšerném dusnu, které u něj doma včera panovalo, se sbalil skutečně narychlo. A mezi asi tak stovkou věcí, které v domě nechal, byly samozřejmě i lektvary, z nichž většina měla své místo na poličce v koupelně. Takže momentálně jen toužebně vzdychal po Bezesném spánku a vytrvale si odmítal připustit, že si pro něj stačí dojít na ošetřovnu – což by ovšem znamenalo i nezbytný křížový výslech. Ne, děkuje pěkně.

Harry se pomalu posadil. Než dal ty dvě místnosti plné pavučin a všelijaké jiné havěti alespoň trochu dohromady, zabralo mu to další dvě hodiny. Štěstím bylo, že základní nábytek a zařízení bylo na svém místě, protože jinak netušil, kde by to všechno narychlo sháněl. Ředitelnu nechtěl vidět minimálně rok. Spíš dva.

Jak se ukázalo, jeho odhad byl více než správný. Když si cestou do Bradavic vzpomněl, že nějaká ta Ohnivá whisky by nebyla pro následující dny na škodu, byl to nápad velmi prozřetelný.

V současné chvíli se tedy mátožně vysoukal z postele a přešel k oknu, z něhož byl díky výšce, ve které se nacházel, perfektní výhled na bradavické pozemky. Zatímco rukou poslepu šmátral vedle sebe v domnění, že někde tam tu pitomou láhev nechal stát, zrak mu padl na měsícem ozářenou Astronomickou věž.

Jak dlouho tam vlastně nebyl?

 

A protože svět je, jak známo, mistrem ironie, Harry netušil, že jsou chvíle, kdy se i obávaný ředitel v celé své kráse vypraví na obchůzky hradu. A nevynechá ani takové „romantické“ místo, jakým Astronomická věž beze sporu je).

 

 

*= Stejně mám pocit, že nejlepší věta, která by se na toto místo hodila, je nepoužitelná. Jde o poslední scénu skvělé Dany Medřické v seriálu Nemocnice na kraji města – „Já si tady připadám jak nevítaná tetička z Moravy.“

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(A-SISI, 11. 5. 2010 18:53)

Já děkuji za vaše komentáře, dámy. A řekla bych, že Ketrin to pojala poměrně přesně - kdo poletí první dolů? :-)

:-)

(Ketrin_b, 11. 5. 2010 9:39)

Nádhera...už se těším na jejich rozhovor na věži, kdo poletí první dolů?.. :-D Děkujiiii a doufám, že brzy přibyde nová...

Hi hi hi...

(Gigi..., 10. 5. 2010 10:14)

Muck... děkuji moc za další kousek... jak to tak vypadá, tak se Harrymu přání splní= ředitelnu neuvidí... ale Severuse ano... :) jen ať si pěkně popovídají :)