KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
KAPITOLA ČTRNÁCTÁ – VÁNOČNÍ VEČÍREK
Harry tiše pootevřel dveře ředitelny právě v okamžiku, kdy Minerva nadšeně dokončovala svou teorii.
„A nakonec vánoční večírek, Severusi! Musíme ho už konečně připravit. Nebyl v Bradavicích tolik let, až je to smutné!“ zakončila zkroušeným tónem, po němž se ředitel zmohl na jediné frustrované povzdechnutí.
„Žádný večírek…“
Zástupkyně, zjevně si vědoma toho, co musí neprodleně přijít, přerušila načatou větu radikálním: „Bude to kouzelné a určitě se pobavíte.“
Snape věnoval ženě před sebou jeden zdevastovaný pohled a chtěl-li něco poučného dodat, přerušil to Harry, který bez jediného slova došel k druhé židli před ředitelovým stolem. Je otázkou, zda skutečně šel tak potichu, nebo už Minerva začínala věkem ztrácet sluch, faktem bylo, že si ho všimla teprve v okamžiku, kdy se tyčil vedle ní (a nad ní). K žádné újmě ovšem nepřišla, jelikož přítomnost dalšího Nebelvíra hbitě využila ku prospěchu svému.
„Á, Harry! Co na to říkáte? Vánoční večírek je přece skvělý nápad, ne?“
Oslovený přejel pohledem z nadšené profesorky, která k němu vzhlížela s očima plnýma naděje a dětské natěšenosti, na Severuse, který po něm hodil pohled à la „budeš-li s ní souhlasit, tvrdý trest tě nemine“.
Neurčité „Ehm…,“ bylo to jediné, na co se inteligentně vzmohl, než se slova opět ujal majitel místnosti.
„Nemyslím si, že by zrovna on,“ opáčil podrážděně a namířil na Pottera obviňující prst, „měl do toho co mluvit.“
Dle očekávání se Harry zatvářil dotčeně.
„Proč bych nemohl…“ vypadla z něj s nelibostí vůbec první věta, kterou letmým mávnutím ruky přerušila Minerva.
„Přesně tak, Severusi. Proč by do toho pan Potter nemohl mluvit?“ otázala se zvědavě a nadhodila nefalšovaně nechápavý výraz, k čemuž se připojil i zmíněný kouzelník, takže Snape byl nyní přímo pod palbou nebelvírských pohledů. Jeho frustrace začínala dosahovat vrcholu.
„Můžete mi inteligentně, zdůrazňuji inteligentně, vysvětlit, proč bychom měli pořádat něco tak stupidního, jako je večírek, když to povede akorát k tomu, že se ta banda tupců bude chovat jako skupina pacientů puštěných na revers z oddělení chorob kouzelnické psychiky u sv. Munga?“
Harry a Minerva na sebe mlčky pohlédli.
„Určitě se jim bude dát domluvit,“ pronesl Potter ve stejné chvíli, v jaké zástupkyně vyhrkla: „Promluvím s nimi.“
A ředitel měl chuť zmučeně zavýt.
Harryho napadla spásná myšlenka. „Ale vždyť tam vůbec nemusíš jít, Severusi. My si pořádek ohlídáme, že?“ pronesl a pohledem prosil Minervu o pomoc. Ta, nadšená ze svého postřehu, že ti dva si dokonce tykají, což jí do této chvíle nebylo známo, přitakala.
„To určitě!“ zasyčel Snape, „Vy tak něco ohlídáte. Leda tak to, že nám Bradavice spadnou na hlavu.“
Zdálo se, že je tak polapen v útrpné vidině, že by studenty něčím potěšil, že mu ani nedošla rychlost, v jaké mozek jeho zástupkyně dochází ke znepokojivým dedukcím ohledně jeho a Potterova vztahu a její spokojený škleb zjevně považoval za nemístné nadšení z avizované akce.
„Dobře, tak požádáme o pomoc další profesory,“ snažil se dál Harry. Tentokrát byl podpořen i verbálně.
„To není vůbec špatný nápad! Jsem si jistá, že nám kolegové rádi pomohou. Nedávno jsem slyšela Sinistrovou stěžovat si, že už si dlouho neužila žádnou pořádnou zábavu.“
Severus se na své majestátní židli narovnal, s vraždícím výrazem přejel zrakem po místnosti, načež se zničeně opřel, prsty obou rukou spojil do své známé stříšky a s tónem jasně značícím, že absolutně, ale absolutně nechápe, co je na pojmu „vánoční večírek“zábavného, opáčil: „Vše co se stane, bude jen vaše vina.“
Obě přítomné osoby to pochopily jako ten nejvyšší možný souhlas, kterého lze dosáhnout. Minerva vyskočila ze židle s elánem, který příliš nekorespondoval s jejím věkem a se slovy „Výtečné! Musím se pustit do příprav. Vánoce jsou už za dva týdny!“, při kterých viděl Snape víc než rudě, spěšně odkráčela (lépe by se hodilo říct – odběhla).
Harry se drze posadil na právě uvolněné místo a marně se pokoušel ignorovat mrkající Brumbálův portrét za ředitelskou židlí. Popravdě řečeno, Albus už dlouho nevypadal tak nadšeně jako právě teď. Většinu času, který trávil ve svém rámu v ředitelně, jen mlčky sledoval situaci.
„Nebude to tak zlé.“
Severus Harryho probodl víc než podrážděným pohledem. „Tím si nejsem tak jistý, Pottere. Snad si opravdu nemyslíš, že uvěřím vašim pedagogickým schopnostem? Nechat to na vás dvou, mám z Bradavic anarchistické divadlo.“
Soudě dle povzdechu, který dorazil v reakci, si ten pošetilec přesně tohle myslel.
„A vy,“ otočil se prudce na Albuse, který se spokojeně culil, „se okamžitě přestaňte infantilně šklebit!“
Brumbál stáhl svou vrásčitou tvář do rádoby zkroušené grimasy, ovšem jen co se Severus odvrátil, opět na Harryho uličnicky mrkl. Ten měl co dělat, aby se (nepochybně také dětinsky) nerozesmál.
---------------------
Severus musel uznat, že zatím ta… ta fraška nebyla tak hrozná. Nahlas by to, samozřejmě, nikdy nepřipustil. Velká síň pro tento „slavnostní“ večer obdržela jen decentní výzdobu (chápejme - k obvyklému obrovskému vánočnímu stromu a několika jeho menším kolegům přibylo jakési metalické osvětlení a náznak umělých rampouchů, které nepochybně aranžovala Minerva osobně. Podlahu a stěny pokrývalo cosi jako jinovatka, nezasluhující si dle ředitelova mínění bližší pozornost) a studenti se, možná i díky jeho přítomnosti, nechovali jako utržení ze řetězu. Svou roli v tom mohl sehrát i fakt, že povolil účast jen od pátých ročníků výš, což ty zbylé čtyři vnímaly jako do nebe volající nespravedlnost a křivdu – k čemuž Snape pronesl, že je mu to srdečně jedno a jestli mají ještě nějaké připomínky, tak že se ta památná akce nebude konat vůbec. Nutno podotknout, že když za ním ten večer Harry přišel se svými (již tradičními) eseji, téměř na něj nepromluvil. Jistě – to by Severusovi, milujícímu ticho a klid zase tak nevadilo, nicméně jasně cítil, že to je změna na Nebelvíra nevídaná. Tak jako tak – diskuzi nepřipustil, už ustoupil víc než dost.
Bylo půl desáté. Jeho příkaz zněl, že nejpozději v půl jedenácté bude poslední student v posteli, na což Minerva reagovala nesouhlasným našpulením rtů. Vzhledem k faktu, že celá akce začala v půl osmé, nechápal, co by tam déle dělali. Vlastně nerozuměl ani těm třem hodinám.
Severus nebyl sebevrah, takže se do víru dění (pokud se dá jeho postávání v koutě takto nazvat) zapletl sotva před půl hodinou. Děkoval Merlinovi za skutečnost, že prosadil tuto stupiditu na dnešek, protože zítra se měli studenti rozprchnout na vánoční prázdniny, z čehož plyne, že propašoval-li si sem někdo máslový ležák, či něco ostřejšího (samozřejmě přes ředitelův zákaz), on to řešit nebude a následnou kocovinu si všichni vylížou hezky doma. Jaká úleva!
„Vážně by to chtělo živou hudbu,“ ozvalo se od jeho ramene.
„Vážně přemýšlím o svém duševním zdraví, když jsem povolil vůbec nějakou hudbu – tedy to, co se za hudbu vydává,“ okomentoval Snape suše rámus kolem sebe, aniž by odtrhl pohled od dění před sebou.
Harry zavrtěl hlavou a pak šťouchl muže do hřbetu ruky, nepřátelsky založené na hrudi, stříbrnou skleničkou. Severus shlédl a pohlédl na ten kus skla vyloženě ostražitě. Harry protočil oči a šťouchl silněji. I přes nepřátelský pohled mu byla sklenička konečně odebrána.
„Ohnivá whisky?“ kontroval, když mu jeho nos bez pochyb oznámil, s čím má tu čest.
„Jo,“ odpověděl Harry jednoduše, a když na něj ten černý pohled dál tiše zíral, dodal: „Já vím, žádný alkohol. Ale my nejsme studenti, ne? Navíc jsem změnil barvu,“ dodal snaživě.
Snape se pozorně zadíval do stříbrného pohárku. Předtím se orientoval jen čichem, teď mu ani v metalickém světle neunikla jedovatě žlutá barva. Potter se nepohybně snažil napodobit nějakou u studentů oblíbenou chemickou šťávu.
„Hm, jak nápadité. Pravidla ti nic neříkají, že? Podle tebe jsou jen od toho, aby…“
„Se porušovala,“ dořekl za něj Harry rozpustile.
Snape už se nadechoval k odpovědi, která měla být nepochybně vysoce sarkastická, když k nim dorazila Minerva.
„To jsem ráda, že jsem vás našla, pánové. Taky se tak skvěle bavíte?“ vypadlo z ní rychlostí blesku a hned na to, ignorujíc ředitelův ledový pohled, pokračovala, „Někdo vás hledal, Harry.“
Zpod jejího ramene a klobouku, za který se dalo perfektně schovat (dnes byl ještě špičatější než obvykle), vykoukla nesmělá hlava Nevilla Longbottoma, který okamžitě zbledl, když vedle svého kamaráda zbystřil podezřelou záplavu černi.
„Pozvala jsem hosta, určitě si mají s Harrym co říct. A pokud to ještě nevíš, Severusi,“ obrátila se na tiše úpícího ředitele, „Pan Longbottom poskytl Harrymu pomoc, když musel tak náhle ut… odejít,“ dodala významně, jako by se snad očekávalo, že za to Snape chudáka Nevilla vyznamená. Soudě dle záblesku překvapení v těch černých očích to ředitel opravdu nevěděl, což bylo způsobeno tím, že jaksi nenašel tu správnou příležitost a chuť se na toto téma zeptat a Harry o tom sám nikdy nezačal. Nepochybně – nějaký odborník zabývající se vztahy by si na tom jejich přímo smlsnul.
„Musím zkontrolovat zásobu zmrzlin!“ vykřikla Minerva a bez čehokoli dalšího byla pryč, nechávajíc za sebou velmi nesourodou trojici.
„Rád tě vidím, Neville,“ pronesl Harry nadšeně do několika vteřin trvajícího ticha.
„Nápodobně. I vás, pane řediteli,“ odpověděl mladý muž statečně a došel tak daleko, že na Severuse zpříma pohlédl.
Najednou se Snapeovi ta sklenička ohnivé whisky nezdála tak marná a nenapravitelné porušování (zejména jeho) zákazů jako tak nesnesitelné.
Pod Harryho vyčkávavě-významným pohledem ředitel lehce pokynul hlavou.
„ Pane Longbottome.“
Na Nevillovi bylo vidět, že pozvání do Bradavic sice přijal rád, ale přál si jediné – v klidu si promluvit s Harrym.
„Severusi, víš, že Neville umí s bylinkami hotové zázraky? Musím říct, že jeho výtvory kolikrát nahradí i lektvary,“ vypadlo z Harryho snaživě, byť možná nebylo úplně moudré prohlásit, že existuje něco, co může konkurovat lektvarům. Nicméně v reakci dorazilo jen…
„Skutečně?“
Snape povytáhl pravé obočí a pohlédl na červenajícího muže rentgenujícím pohledem. Pochopitelně si pamatoval, že Pomona Prýtová byla z dovedností Nevilla vždy unešená, momentálně ho nenapadla adekvátnější reakce.
„Mám práci s nimi rád, pane. Proto jim i trochu rozumím, to je vše.“
Severus přikývl a v duchu uvažoval, jaký zaujmout postoj ke skutečnosti, že jeden z jeho lektvarově nejtupějších studentů u sebe nechal toho utíkajícího idiota několik týdnů bydlet. Znamenalo by to mírně poupravit své mínění.
„Ehm… dostal jsi můj dopis?“ obrátil se Harry na Nevilla. Ten mlčky přikývl. Nějak se mu nedařilo vymyslet nic vhodného, co by mohl v přítomnosti svého postrachu říct.
Severus přejel pohledem z jednoho na druhého, a ačkoli mu v hlavě vířilo dost otázek na to, aby oba aktéry podrobil výslechu, nezeptal se na nic.
Vypadalo to, že rozhovor v tuto chvíli zamrzne na mrtvém bodě. Oba mladí muži si měli víc než co říct, ovšem rozhodně ne v přítomnosti toho, o kom vlastně chtěli mluvit. Přítrž tomu učinila přikvačivší Minerva, vzala Nevilla za rameno a se slovy: „Někoho vám musím představit,“ ho bez omluvy odtáhla. Harry stačil jen zahlédnout kamarádův zoufalý výraz mizící v davu a vykřikl: „Uvidíme se později.“
Severus upil ze své žluté whisky, zadíval se do davu, a pak pronesl rádoby s nezájmem:
„Longbottom jako chůva? Zajímavá volba.“
Harry za tím jednoduchým prohlášením přímo cítil zakřičené: „Proč?“
„Hm, je to dobrý přítel,“ řekl a snažil se chápavě (i potěšeně) neusmívat příliš okatě.
Snape ho sjel znechuceným pohledem, jakoby přesně tušil, co se jeho společníkovi honí hlavou.
„Hm… přítel.“
Předstírat kašlání, zakrývající smích, se Potterovi zřejmě moc nepovedlo, jelikož následně ředitel zasyčel: „Bavíš se?“
Stále ještě „kašlající“ Harry vehementně zavrtěl hlavou. „Samozřejmě, že ne!“
Severus několikrát naprázdno polkl, pak se bezradně rozhlédl, probodl muže posledním mrazivým pohledem a se zavrčením: „Nesnesitelný Nebelvír!“ se prudce otočil na podpatku, hábit se za ním dramaticky zavlnil a byl pryč.
Smích, který mu i přes zvětšující se vzdálenost dolehl k uším, ho donutil vrčet ještě několik minut.
Jak si má s tímhle poradit?
Komentáře
Přehled komentářů
Gigi - já děkuji. No snad ti mohu prozradit, že na večírek už se nevrátíme. Děkuji za komentář.
Ketrin - :-) Taky se mi žárlicí Severus líbí, čímž nepotvrdím ani nevyvrátím, zda žárlí zrovna v mé kapitole. :-) Hm, chybí ti v povídce víc postav? Děkuji za komentář. :-)
:-D
(Ketrin_b, 25. 12. 2010 22:14)Tak dneska jsem se hodně pobavila...snad Nám Severusek nežárlí??? Já miliju situace v povídkách kdy Severus žárlí :D .. jako vždy skvělá kapča a konečně je na scéně i někdo jiný (Nevil) :D .. moc se těším na další kapitolu
:D sláva...
(Gigi..., 25. 12. 2010 15:38)Moc děkuji... :) Severus má perfektní náladu na večírek... :D pořád jen vrčet... to snad ani nejde... :) opravdu se divím, že Severus po tolika letech povolil... že by to bylo Harrym? :D jsem zvědavá jestli večírek ještě přinese nějaké zajímavé události nebo se bude pokračovat dalším dnem... :)
:-)
(ASISI, 28. 12. 2010 15:56)