KAPITOLA DEVÁTÁ
KAPITOLA DEVÁTÁ – SVĚT NARUBY
Když se vám do ředitelny naprosto neočekávaně přiřítí sám Ministr Kouzel, zřejmě se neubráníte údivu. Nejinak tomu bylo i u Severuse, který trpěl skloněný nad jakousi hromadou lejster. S povytaženým obočím sledoval, jak se Pastorek oprašuje od popela, předupává od krbu k ředitelskému stolu, bez dovolení se usadí a tváří se u toho jako bouřkový mrak. Celá tato asi dvouminutová scéna se odehrála bez jediného slova, nepočítáme-li občasné nesouhlasné mručení portrétů. Nyní to vypadalo na němou válku pohledů. Konečně se Severus ve svém impozantním křesle opřel, ruce volně položil na opěrky a ironicky prohlásil:
„Jak milá a očekávaná návštěva, Kingsley.“
V odpověď na typickou ironii dorazilo znechucené odfrknutí. „Ještě dělej, že nevíš, oč jde.“
Ne, Snape to v tuto chvíli vážně nevěděl, i když možná matně tušil, to ano.
„Nemám čas ani náladu na hádanky, co chceš?“
Znělo to podrážděně a studeně, zkrátka snapeovsky. Druhý muž výrazem tváře jasně vyjádřil přesně to, co ředitel svým hlasem.
„Harry, to se děje.“
„Potter? Jak překvapující, že, kde je on, vždy se něco děje. A málokdy dobrého.“
Podrážděnost vystřídal hněv. „Severusi, nech toho. Zkus svou dětinskou nevraživost odsunout stranou, protože máme vážnější problém – dal výpověď!“ vypadlo z Pastorka a zjevně očekával, že tato zpráva vyvolá minimálně překvapení, když ne oprávněné znepokojení. K jeho vzteklé bezmoci nevyvolala ani jedno.
„U vás taky? Vždy měl sklony k přílišné radikálnosti.“
Tak teď už Ministr nechápal vůbec nic. „Co ty víš a já ne?“
Severus mu věnoval další z mnoha svých úšklebků.
„O nic víc než ty, řekl bych. Snad jen to, že v Bradavicích dal výpověď před dvěma dny.“
„Proč?!“
„Nevím, zeptej se ho. Jediné, co vím je, že mi tím přidělal hromadu práce a že více méně došlo na má slova.“
Zdálo se, že pro Pastorka je toto vysvětlení nepřijatelné. „Ty ses ho nezeptal, proč odchází? Je tady jen pár týdnů! To tě nezajímá…“
Snape mu vztekle skočil do řeči. „Jediné, co mě zajímá, Kingsley, je řešení těch komplikací, které mi tvůj vysoce doporučovaný hrdina natropil. To je vše.“
„Copak ty tím nejsi ani trochu překvapený?“
Celá ta situace byla zjevně nad Ministrovo chápání, a vědomí tohoto faktu zřejmě přimělo Snapea k nadhození téměř shovívavého výrazu.
„Jelikož je velké množství lidí pro mne zklamáním, včetně mě samého, ani ne.“
Zdálo se, že tato skutečnost Pastorka zaujala. „Copak tebe ostatní jen zklamali, Severusi?“
Byla to tak trochu naivní otázka. „Velká většina ano. Potter mě jen utvrdil ve skutečnosti, že lidé vlastně za moc nestojí.“
„Možná jsi jen očekával příliš mnoho.“
„Nic, co bych nečekal i od sebe.“
-------------------------
O pět dní dříve
Harryho chuťové pohárky právě u večeře oceňovaly vynikající čokoládový dort, když se do Velké síně přihnal ředitel osobně. Kdyby už od pohledu nemetal blesky na všechny světové strany, byla by jeho přítomnost málem důvodem k oslavě – poslední dobou se u společného stolu zdržoval zřídkakdy. A když už konečně přišel, dovlál si to přímo před Pottera (lépe by se hodilo říci – nad Pottera, jelikož se nad ním tyčil jako bůh pomsty), probodl ho mimořádně vražedným pohledem a zasyčel dvě (ovšem všeříkající) slova:
„Za mnou.“
A byl pryč, ostatní přehlédl s víc než ostentativní ignorací.
Harry s poněkud nechápavým výrazem těžce polkl poslední sousto dortu, odložil vidličku a rozhlédl se kolem sebe. Pár kolegů ho sledovalo se zjevným zájmem, sem tam se někdo tvářil, že nic neviděl ani neslyšel a z toho všeho vyčnívala Minerva, která k němu na dálku vysílala soustrastně-zvědavé pohledy.
Snape na něj čekal před vstupem do Síně, ruce založené na hrudi, výraz vraždy ve tváři. Sotva se ploužící Harry vynořil ze dveří, namašíroval si to ke schodišti, nestaraje se o Chlapce-který-přežil, jehož osoba za ním cupitala skrz setmělé chodby jako štěně. V tomto uspořádání došli, k mírnému Potterovu překvapení, až do ředitelova sklepního doupěte.
Harry stále netušil, co se děje a jaký má tohle všechno význam. Dokud… se ještě v souhře dozvuku zabouchnutých dveří neozvalo:
„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?!“ vyštěkl Snape direktivním tónem, přičemž mu před obličejem máchal jakýmsi lejstrem, jehož obsah Harry nebyl s to v té rychlosti pochytit.
„Co máte na mysli?“
„Tak vy nevíte?“ vypadlo ze Snapea div ne výhružně, načež se mírně předklonil a mrazivě pronesl přímo do Harryho ucha:
„Připsal jste k učebním osnovám vlastní poznámky, zjevně je hodláte aplikovat při výuce, a aby toho nebylo málo, nehodlal jste mě o tomto svévolném postupu ani informovat. Už víte, o co jde, Pottere?“
To tedy věděl. Musel se mírně odtáhnout a lehce zaklonit hlavu, aby mohl pohlédnout do jinovatkou pokrytých černých očí, jinak se ten výraz popsat nedal a s dojmem, že tohle muselo přijít, opáčil:
„Jsou to jen malé úpravy, které nemění ráz výuky ani jeho obsah. I to je důvod, proč jsem vám o tom neřekl. Nepovažoval jsem to za podstatné.“
Že tohle nebyla za á ani správná odpověď, za bé nebyla ani příliš pravdivá, není třeba rozvádět. Mladý profesor po pravdě doufal, že se mu tyto změny povede utajit déle než týden a nedělal si žádné iluze ohledně výsledku, ke kterému by došli, kdyby se snad odhodlal své poznámky předložit ke ctěnému ředitelově posouzení. Audienci v této záležitosti už měl koneckonců za sebou.
„Tak vy jste to nepovažoval za důležité…“
Snapeův výraz ani tón nevěstil nic dobrého.
„No, asi to byla chyba,“ snažil se chabě Potter a sám sebe nutil necouvnout ještě víc.
„Chyba…,“ vypadlo z ředitele znovu a jeho protějšek se nezmohl na víc než slabé přikývnutí.
Snape sám netušil, jestli má vraždit, nebo jen puknout vzteky. Popravdě – vlastně pořádně nevěděl, jak má reagovat. Nevzpomínal si, že by se s něčím podobným za celou dobu vedení školy setkal. Zjevně – na Pottera nelze aplikovat žádná běžná pravidla.
„Tak podívejte se,“ spustil, když se dostatečně vzpamatoval ze šoku, „tohle,“ zavrčel a přistrčil Harrymu pod nos pergamen, „s okamžitou platností ruším,“ na důkaz jeho slov se rulička rozpadla na stovky malých kousků, které se pomalu snášely k zemi a propadávaly mezi jejich těly. Hůlky k tomu netřeba.
„Ale pane! To je…“
Oprávněnou rozhořčenost přerušil další příval mrazu.
„To je mé poslední slovo k tomuto vašemu stupidnímu nápadu. A jednou provždy, Pottere – ředitelem této školy jsem já, nikoli vy, pokud vám to ještě nedošlo.“
S těmito slovy sjel Harryho posledním ostrým pohledem, který korunoval ostentativním odvrácením. Očekával-li snad, že po tomto výstupu si mladý Nebelvír odejde lízat rány do své nory, šeredně se přepočítal. Místností se rozlehl vzteklý hlas. „Jste nespravedlivý.“
Přes celou situaci měl Snape chuť se pousmát. „Vy ještě nevíte, že život není spravedlivý? Pak je mi vás líto, asi vás nemine tvrdé probuzení do reality.“
Po následném krátkém tichu Harry promluvil a celé jeho sdělení znělo nezvykle pevně a klidně.
„Pokud jste si ještě nevšiml, můj vlastní život více než cokoli jiného ukazuje, že spravedlnost existuje jen v určité a omezené míře. Ale skutečnost, že vy sám se v šikanování druhých přímo vyžíváte a rád své vlastní potěšení z tohoto faktu ukrýváte za rádoby vznešená prohlášení o všeobecné nespravedlnosti světa, a to je něco, za co jste nesnášen nebo přímo nenáviděn… to nemá s životem a jeho neměnnými fakty nic společného, Snape.“
Během proslovu stál ředitel k Harrymu v mírné strnulosti zády, po vyřčení svého jména se prudce otočil.
Zelená a černá se střetla v tichém souboji, aby skončila – díky překvapivému odhodlání zelené – v remíze.
„Co jste to řekl?“ tichý, o to nebezpečnější šepot souboj definitivně ukončil.
„Že nehrajete fér pro své vlastní potěšení, tak to neschovávejte za to, jaký je nebo není život.“
Po potvrzení, že to, co slyšel, nebyl chvilkový zkrat mysli, ale že ten pošetilec na svém tvrzení trvá do té míry, že ho tváří v tvář jeho hněvu klidně zopakuje, přistoupil Snape zpátky k Harrymu, oči se mu blýskaly vztekem, ruce zaťaté v pěst a z celého jeho postoje přímo sálalo nebezpečí.
„Kdo vám dal právo se mnou takhle jednat?“
Potter, k jeho nesmírnému a horoucímu vzteku, lehce povytáhl obočí a s mírným zvlněním úst prohlásil:
„A kdo vám dal právo jednat tak, jak jednáte?“
Ačkoli se to zdá neuvěřitelné, ředitel byl, minimálně ve své mysli, v koncích. Jeho klasická zbraň – verbální útok, se ukázala jako neúčinná a on kromě boje a předstírání už neznal žádnou jinou. Ovládán vztekem, jemuž nečekaně a bez rozmyslu popustil uzdu, uchopil Harryho za ramena a prudce s ním zacloumal.
„Ještě jednou řeknete něco takového…“
„Tak co?“ ozvalo se zpod jeho rukou vyzývavě. Na to už neměl odpověď. Zatřásl silněji.
Těžko říct, kdo z nich udělal první krok. Faktem je, že když se jejich rty o sebe lehce otřely v prvním dotyku, nezdálo se jim to podstatné. Místnost, stejně jako jejich těla, jiskřila vztekem, který se táhl z obou horkých hlav a nějakým důsledkem se měnil na vášeň. Pravděpodobně ani jeden neuvažoval o následcích svého počínání, pro ně bylo jen tady a teď. Teď se smrsklo na malou bitvu o nadvládu v polibku, která, jak se zdálo, stejně jako bitva pohledů, neměla vítěze. Harry se povytáhl na špičky a levou rukou sevřel Severusovo rameno, Severus se naopak mírně sklonil a přesunul svou dlaň na mužův krk. Jak se polibek prohluboval, stávaly se všechny jejich pohyby naléhavější a méně kontrolované. Harry byl první, kdo ucítil, jak mu hábit padá z ramen a sám byl překvapen, když si mlhavě uvědomil, jak jeho vlastní ruce tápou po té předlouhé řadě knoflíčků na hábitu druhého muže. Bylo mu dovoleno trhané nadechnutí – útočící rty se přesunuly na jeho krk. Do téhle chvíle ani netušil, jak je na krku citlivý a to jemné okusování v něm vyvolalo tichý sten. Severus se odtáhl jen na tu chvíli, aby se z Harryho krku přesunul zpět na jeho rty a prsty zaměstnal rozepínáním bílé košile. Zdálo se, že tento krok byl přivítán s nadšením – soudě dle menšího těla, které se přimklo na větší.
V následující chvíli (Harry si to okamžitě neuvědomil), se oba pohnuli, vedeni Severusem, jenž se je snažil dostat kamsi mimo stávající místnost. Jakkoli cíl cesty zůstával mladšímu muži utajen, nechal se táhnout celkem poslušně. Následující tápání rukou, klopýtavé kroky a hladové polibky přerušil až práh, který Harry ucítil pod nohama a jehož přítomnost jakoby ho vrátila na okamžik do skutečnosti. Čistá mysl mu ale fungovala opravdu jen chvilku – odtrhl se od Severuse, s mírným zmatkem v očích se rozhlédl kolem sebe, pohledl do černých hlubin před sebou, na své prsty, ulpívající na drobných knoflíčcích černé košile (hábit kupodivu stihl strhnout ještě v kabinetě) a nakonec na rty, které měl přímo v zorném poli. Zřejmě byl se svým zjištěním spokojen, protože v následující chvíli dorozepl Snapeovu košili, vjel pod ni prsty a jediným pohybem opět spojil jejich ústa. Dál už se příliš nestaral o to, kde je. Jedno z posledních slov, které se pro tuto chvíli rozneslo pokojem, bylo zastřené:
„Severusi…“
----------------------
Když Harry otevřel oči, byla v pokoji stále tma. Spokojen s naučeným zjištěním, že ještě nemusí vstávat, se natáhl po sklouznuvší dece a otočil se na bok. Tady se vyskytl první zádrhel – jeho povlečení rozhodně nebylo tak jemné. Další divná věc – byl si zcela jistý skutečností, že v jeho posteli se nenacházelo nic, co by ani vzdáleně připomínalo lidskou ruku. Natož lidský hrudník, jak zjistil po přesnějším ohmatání.
O zlomek vteřiny později už seděl, oči vytřeštěné do tmy a lapal po dechu. Realita dorazila do jeho mozku s neúprosnou přesností.
On… tedy oni…
Vjel si rukou do vlasů, což bylo naučené gesto, když se potřeboval uklidnit. Vědom si Mistrova výtečného sluchu, pokusil se zklidnit svůj dech. Tma okolo něj se stávala prostupnější, zahlédl obrysy velké skříně, něčeho, co vypadalo jako knihovna a před sebou cosi, co připomínalo sloupky postele.
Něco velmi podobného panice se pomalu rozlézalo jeho tělem. Neslyšně odhodil přikrývku a vstal. Hned prvním krokem šlápl na něco, co po pečlivějším zjištění vyhodnotil jako svoje kalhoty. Dalších pár kroků a dorazil ke košili. V relativně krátké době se mu povedlo poskládat svou dnešní - nebo vlastně včerejší, to je fuk - garderobu s výjimkou hábitu. Tiše jako zloděj se plížil s hromádkou šatstva v rukách k místu, kde víc tušil, než viděl, dveře. V plném soustředění samozřejmě nepostřehl nepatrnou změnu Severusova dechu. V místnosti se nacházely v plně bdělém stavu dvě osoby.
Ve zbytku té noci Harry o postel, byť svou, nezavadil ani pohledem. Jako socha trčel v křesle, nehybně zíral do ohně a ptal se sám sebe, co se to stalo s jeho životem, s jeho přesvědčením a jeho jistotami. Pochyboval o tom, kdo vlastně je, o vlastní osobnosti a citech.
S rozedněním došel k jednomu jedinému závěru – neví, jak a zdali vůbec dokáže vydržet se Severusem Snapem v jedné budově. Protože ten člověk obrátil během pár hodin jeho uspořádaný svět naruby, ale už mu neukázal, jak ten svět zase udělat správným.
A/N: Ehm… prodleva. Je tak dlouhá (mimo jiné) i proto, že jsem sice tušila, k čemu musím dojít, ale už méně jsem tušila, jak to udělat. Děkuji vám za trpělivost.
Komentáře
Přehled komentářů
Ketrin - děkuju. No, cizina byla původně v plánu, ale plán se trošku změnil a kam se uchýlil se dozvíš v další kapitole. :-) Co si Severus uvědomí nebo ne... to je taky otázka. Ještě jednou díky.
:-)
(Ketrin_b, 31. 10. 2010 18:05)Naprosto úžasný... jsem zvědavá co si myslel Severus když se Harry oblíkal a odcházel z jeho pokojů. A hodně jsem zvědavá kam se Harry uchýlí..třeba někam do ciziny, a Severus si uvědomí že bez něj nemůže být??..aaaa už se těším na pokráčko :D
:-)
(ASISI, 31. 10. 2010 15:14)Gigi - díky moc za komentář, hezky jsem se u něj tlemila. :-)
Jo a...
(Gigi..., 30. 10. 2010 22:28)Moc děkuji... bylo to fantastické a navíc mílový posun k tomu... :D
Fíha...
(Gigi..., 30. 10. 2010 22:27)ti na to ale vletěli... :) a mechápavý Severus neví která bije... :D jsem zvědavá, co s Harrym je a jestli ho někdo najde a promluví mu do duše... severus asi ne... ti dva v jedné místnosti by po sobě zase s vášní skočili... :D
:-)
(A-SISI, 8. 11. 2010 20:36)