KAPITOLA DEVATENÁCTÁ – DĚKUJI

„Severusi, pojď sem!“

Snape se zastavil v půli kroku, pár metrů před vchodem do Velké síně. To snad…

„Musíš se mnou, rychle!“

Udýchaný Harry zabrzdil před ním, vlasy, rozcuchanější víc než bylo obvyklé, mu chaoticky trčely všemi směry, a ze zelených duhovek sršela naléhavost smíchaná ještě s něčím blíže neidentifikovatelným.

„Co se děje?“ zavrčel podrážděně ředitel, protože, ač se to nezdá, i on by se občas rád najedl. Navíc se ten malý opovážlivec choval trochu důvěrně na místě, kde je mohl kdokoli vidět a slyšet. Nemluvě o tom, že si nebyl tak úplně jistý, zda už mu odpustil jeho nedávné poučné suplování.

Potter mávl rukou, zatahal ho za rukáv a táhl ho směrem ke schodům.

„To ti vysvětlím pak, teď pojď!“

Severus měl chuť se hádat, syčet a zlostně protestovat. Vidina večeře se vzdalovala, navíc ho ani v nejmenším nelákalo plahočit se kamsi kvůli… čemusi, jemu naprosto neznámému. Dnes nebyl jeho den. Díky Merlinovi, že už byl večer. Vydrží jen pár hodin a bude moct tu otravnost na dalších dvanáct měsíců ignorovat. Ale stejně byl… v zajetí nejistého překvapení z faktu, že nikdo… zejména Minerva nepřišla s žádnou nesnesitelností. To bylo totiž něco inovačního, pozornosti své zástupkyně v posledních několika letech ještě nikdy neunikl.

Že jde za mladším mužem poněkud tupě a lhostejně mu došlo v okamžiku, kdy se schody pod nimi nečekaně pohnuly a on lehce zavrávoral.

„Je ta dramatičnost nutná? Proč se chováme jako párek idiotů, co běhá po škole sem a tam?“

Harry, stojící o schod výš, se na něj obrátil, věnoval mu jeden neurčitý pohled a zase se beze slova odvrátil.

Výborné. To on je tady za toho největšího idiota, když proti všem svým zásadám – současným i minulým – jde za tím chlapem poslušně jako ovce na porážku.

Harry nečekaně bez zaváhání vykročil, prošel otevřenými dveřmi do spoře osvětlené chodby. Severus ho následoval na poslední chvíli, vteřinu před tím než se schody daly opět do pohybu a vracely se na své původní místo. Dobrá, měl by se pokusit soustředit.

Jedno rozhlédnutí. „Můžeš mi říct, co děláme v blízkosti nebelvírské věže?“ Jelikož tady někde by, pokud se nemýlil, měl ten pošetilec mít…

Potter, k jeho vzrůstajícímu vzteku a frustraci, neodpověděl, jen mu letmo pokynul rukou, kdyby si snad Snape chtěl své neochotné následování rozmyslet.

Poslední zabočení za roh. Harry se zastavil u dveří, přiložil na ně ruku a tiše něco zamumlal. Vešel dovnitř, Severuse nechávaje za sebou, ať si to přebere, jak chce. Mistr se zastavil na prahu a obezřetně nahlédl dovnitř. V místnosti bylo šero, nicméně podle zvuků se zdálo, že Potter se orientuje docela dobře.

„No tak, pojď dál,“ ozvalo se pár metrů od něj.

„Pottere, já nevidím nejmenší důvod, proč lézt do uzavřeného prostoru, o kterém nic nevím a kde není vidět na krok,“ zasyčel podrážděně.

Pár vteřin bylo ticho, následované neurčitým šramotem. Pak se zhruba metr od něj rozhořel knot svíčky, kterou svíral Harry v ruce, Snape povytáhl obočí a rozhlédl se. Krb, na něm pár fotek, křesla, pohovka, pracovní stůl a kousek od krbu ještě jeden, menší, zjevně jídelní. Po pravé straně pak další dveře, nalevo knihovna. Stočení pohledu zpět na Pottera.

„Pointa?“

Harry se neubránil mírnému úsměvu. Ta marná snaha nedat najevo nejistotu nebo tápání byla téměř dojemná.

„To je můj byt. Ty vážně nevíš, kde přesně bydlím?“ pronesl pak prostě, zřejmě s dojmem, že to všechno vysvětluje a otázka je jen ujišťujícím prvkem.

Snape  mu věnoval jeden útrpný povzdech. „To jsem, k tvému nesmírnému údivu, pochopil. A ne, do této části hradu zas tak často nechodím, pokud sis ještě nevšiml. Máš dojem, že Bradavice člověku nabízejí malý počet dveří? Aby věděl, co všechny skrývají? Tak jako tak, to nevysvětluje, proč…“

Víc mu nebylo dopřáno pronést, majiteli místnosti došla trpělivost – přešel k němu, volnou rukou ho definitivně vtáhl dovnitř a zabouchl za ním dveře. Pohybem ruky zapálil několik dalších svícnů, ten v ruce odložil na pracovní stůl. Pak si muže před sebou prohlédl, jako by se chtěl ujistit, že je skutečně tam, spokojen se svým zjištěním pokýval hlavou a přešel ke krbu – a tím tedy i k jídelnímu stolku.

Severus se rozhlédl, zaznamenával detaily okolního prostoru – ještě nikdy tady nebyl, to byla čistá pravda, zrakem se vrátil zpět k Potterovi.

„Nuže?“

Další úsměv.

„Máš hlad?“

Severus se nad tou zdánlivě nesouvisející otázkou opět zamračil.

„Jak to souvisí… Tak proč jsi mě sem vláčel?“

Hraně teatrální povzdech, doprovázený další zjevnou ignorací vysloveného dotazu.

„Já osobně mám hlad jako vlk, najíme se.“

Snape zaskřípal zuby. Co se to tady děje, a co mu (zase) uniká?!

„Pottere…,“ pronesl varovně v témže okamžiku, kdy ruka v jeho zorném poli udělala prudký pohyb. Doteď prázdný ubrus se zaplnil… vším možným. Objevily se skleničky, talíře, misky, několik porcelánových (dle Mistrova mínění) zbytečností a příbory. Druhé mávnutí a vše vyjmenované se prohýbalo pod nánosy jídla a pití. Severus od pohledu zaznamenal své oblíbené víno. Pak mu zrak sklouzl na malý a jednoduchý, přesto však neomylně narozeninový, dort, ostentativně trůnící uprostřed tabule.

Harry si spokojeně zamnul ruce a odsunul svou židli. Snape zíral, ano doslova zíral na připravené jídlo, což střídal se zíráním na Harryho, který se sice z nějakého neznámého důvodu nadšeně zubil, leč už také působil dojmem člověka, který by se rád najedl.

Jelikož se nezdálo, že by se starší muž chystal v dohledné době posadit, Harry se s povzdechem posadil sám. Tvářil se, že nevnímá zjevnou zmatenost svého společníka.

„Posaď se. Nebo na tu polévku mám použít ohřívací kouzlo?“ prohodil lehce a tázavě vzhlédl.

Severus ho propaloval s veškerou intenzitou svých černých očí.

„Co to má znamenat?“ vypadlo z něj po notné době vrčivě.

Harry v duchu vydal táhlý povzdech plný beznaděje.

„Nic zvláštního. Máš narozeniny, Severusi.“

Samozřejmý tón, s jakým to bylo řečeno, přímo kontrastoval s nedůvěrou a nechápavostí černých hlubin.

Hlasitý povzdech. „Tak jsem si myslel, že by nebylo na škodu uspořádat takovou malou a klidnou oslavu, víš? Prosím, sedni si. Slibuji, že na tebe odnikud nevyběhne banda Nebelvírů s pugéty,“ odlehčoval situaci Harry. „V případě potřeby bude Minerva do zítřejšího rána plnit tvé povinnosti, prý stačí, když se vědomě vzdáš tohoto… privilegia, a magie školy ho automaticky přenese na ni.“

Snape se vzmohl na jediné: „Já vím, jak ta magie funguje, není třeba obsáhlého výkladu, Pottere.“

Zase to vrčení, doprovázené neustálým zíráním.

Pro všechny svaté, nemám to lehké, zamumlal oslovený neslyšně.

„Dobře. Takže, můžeme se najíst?“ vypadlo z Harryho nadějně.

Nic. A pak:

„Proč slavíme moje narozeniny?“

Potter sevřel v pěsti látkový ubrousek, který si právě snažil způsobně rozprostřít na klín.

„Protože tyhle věci se obvykle slaví?“ zkusil to zkusmo a horlivě uvažoval, jak náročná tahle bitva bude.

„Obvykle snad, ale já je neslavím.“

„Z jakého důvodu?“

Pokrčení ramen. „Nikdy jsem to nedělal.“

Aha.

„Rozumím, tak co to pro jednou zkusit?“

Dobře vnímal mužovu nejistotu, proto chlácholivě dodal:

„Já vím, že pompézní oslavy nejsou tvůj koníček,“ spustil kulantně a raději vynechal fakt, že místo slova pompézní by spíš mělo být – veškeré, „ale tohle je jen drobnost, nic se od tebe neočekává kromě toho, že se najíš, ano?“

A rozbalíš pár dárků – dodal v duchu.

Severus věnoval prostřené desce stolu další krajně nedůvěřivý pohled, následovaný – k Harryho velké úlevě – váhavým posazením. Složil ruce do klína, na okamžik probodl dort tichým obviněním, aby to obvinění vzápětí stočil na muže před sebou.

„Tohle je důvod, proč jsi mě sem vláčel, jako by šlo o život?“

Z nějakého důvodu se zdálo, že to potřebuje slyšet nahlas.

„Ano. Říct ti pravdu, nedostal bych tě sem.“

Pokývání hlavou. „Pravděpodobně.“

Pousmání. „Učím se. Můžeme?“ optal se Harry a sám se natáhl po naběračce.

Jídlo probíhalo v tichosti, což u Snapea nebylo nic nevídaného, přesto šlo o ticho jaksi… hlubší, umocněné vědomím, že někdo si dal tu práci se zjišťováním, co má ředitel rád. Milionová otázka – kdo asi?

V podobném duchu se dostali přes předkrm, hlavní jídlo až k dortu. Naštěstí pro oba se na něm nevyskytovaly žádné svíčky, marcipánové kytičky ani podobné pošetilosti – jednalo se o zcela hladký korpus s čokoládovou polevou. Harry vytáhl z domácích skřítků, že když už se jednou za uherský rok ctěný ředitel pustí do nějakého moučníku, vyžaduje právě ty zákusky, ve kterých je čokoláda s vysokým obsahem kakaa. A tak přikázal použít devadesáti procentní hořkou čokoládu a vyrobit „jednoduchý“ dort.

„Na,“ prohodil Harry stručně a natáhl směrem k Severusovi nůž tak, aby rukojeť mířila na druhého muže. Dostalo se mu zmateného pohledu.

„Jsi oslavenec, rozkroj ho.“

Snape se ušklíbl, těžko říct, jestli nad slovem „oslavenec“ nebo nad (pro něj) divným zvykem rozkrajování, každopádně nůž přijal a po malém zaváhání jím lehce zajel do čokolády.

I tato konzumace se obešla bez zřetelnějších verbálních projevů (nepočítáme-li Harryho „Hm, je opravdu výborný!“, což bylo druhou stranou mlčky ignorováno).

Mávnutí, veškeré nepotřebné nádobí zmizelo a na stole zůstalo jen pár skleniček. Soudě dle Severusova výrazu už nějakou dobu skládal dohromady, když ne přímo křížový výslech Potterových úmyslů, tak alespoň pár nebezpečných poznámek. Čehož si byl Harry velmi dobře vědom – takže když se ozvalo známé: „Pottere…“, přetnul větu svým zvoláním:

„Teď jsou na řadě dárky!“

Ředitel mírně zesinal, tohle překračovalo jeho znalosti v obrovské míře. Oslava? Dárky? Dort? Kde je jeho obvyklý a normální život? Nicméně dřív, než stačil nějakou ze svých poučných domněnek vyslovit nahlas, Harry vstal a zmizel mu z očí. Když se o pár nádechů později vrátil, nesl v náručí tři malé balíčky.

Tři?! Proč tři? A nač vůbec…

Nadílka mu byla složena přímo pod nos, ten šílenec se spokojeně zubil a k tomu prohlašoval cosi jako: „Rozbaluj.“

Merline… Snape přestal hypnotizovat zelené balíčky před sebou a pohlédl na svého společníka. Ten se stále usmíval, bradu opřenou o spojené ruce položené na stole a nedočkavý výraz v jeho tváři měl zřejmě obdarovaného pobízet k větším výkonům. Poněkud nereálný předpoklad.

Povzdech, který vyjadřoval pro Harryho nepochopitelné poselství, byl (konečně!) doplněný pomalým natáhnutím po nejmenším z balíčků.

Chyba.

Potterova paže se vymrštila, vytrhla mu dárek z rukou.

„Promiň. Ten až nakonec, prosím.“

Chudák Mistr. S tímhle si už vůbec neuměl poradit.

Váhavé natáhnutí – pro změnu po největším z trojice. Nic neočekávaného se nedělo, zdálo se, že Harry je spokojen.

Tentokrát mu rozbalování netrvalo tak dlouho jako o Vánocích, nicméně i tak to byla pro Harryho (zkoušené) nervy drásající záležitost.

Severus odhrnul papír  - do kterého by se směle dala zabalit další věc, tak byl nepoškozený – stranou a po malém zaváhání otočil knihu vázanou v kůži hřbetem nahoru. Povytažením levého obočí dal najevo jisté překvapení, když ani titulní strana neodhalila, s čím má tu čest. Jen v levém dolním rohu byla stříbrně vyryta dvě písmena – SS.

Opatrné otevření, otočení prázdného listu, ještě jedna otáčka…

A tady, uprostřed stránky, bylo stříbrně vyryto:

Výtah z díla lektvarového mistra Severuse Snapea.

Zdá se, že zírání se pro dnešek stalo Severusovým úkolem k procvičení číslo jedna. Přes veškerý jeho um nebo znalosti v lektvarové oblasti nebyl tím typem člověka, který by nabízel svá díla a objevy kouzelnickým nakladatelstvím. A oni se ho, po pár předchozích velmi ostrých hádkách ohledně podmínek případného vydání, přestali ptát, zda by o nějakou svou knihu nestál. Tak se stalo, že počet lektvarů, které objevil a vylepšil, byl spolu s jeho jménem zaznamenán jen v několika málo publikacích, u kterých k tomu dal svolení. Což samo o sobě něco znamenalo. Horší byla skutečnost, že podobně neutěšená situace panovala i v oblasti patentů. Chtěli po něm například, aby přistoupil na komerční vaření, což u některých lektvarů rázně odmítl. Z dobrých důvodů.

„Co…“

„Vysvětlím ti to, až rozbalíš tohle,“ pospíšil si Harry s ujištěním a prstem ukázal na polodlouhý předmět oválného tvaru. Severus stáhl obočí do přísné linky, nicméně knihu jemně odložil a pustil se do dalšího rozbalování – tentokrát byl o trošku rychlejší. Z papíru vyklouzla ozdobná pergamenová rulička s ministerskou pečetí. Ne, to určitě nemohlo být to, co si myslel…

Vosk pod tahem povolil a na desku stolu se rozprostřel hustě popsaný pergamen. Snape ho rychle přelétl – Harry s mírným napětím sledoval, jak černé oči klouzají po písmu plném nezbytných kudrlinek, a pak se k němu obrátily v těžko skrývaném šoku, který se mísil s úpornou snahou o porozumění.

Potter, spolu s vytrvalým žmouláním cípu ubrousku, promluvil:

„Vím, jak to bylo s vydáním tvých prací i s žádostmi o patenty. Myslím, že se mi to povedlo vyřešit k tvé spokojenosti.“

„Což znamená?“

„Tohle,“ mladší muž ukázal na knihu, „je první a jediný exemplář. Ovšem může to jít hned do tisku, pokud to odsouhlasíš – vyjde to v takové úpravě,

v jaké si řekneš, stejně tak si určíš náklad. A máš nárok na padesát procent ze zisku.“ Harry se odmlčel, a pak kývl hlavou směrem k pergamenu v Severusových rukách, „No a ty patenty… jsou jen tvé, nemusíš se k ničemu zavazovat, žádná komerce. Akorát jsem asi nezadal všechny, nebyl jsem si jistý správným počtem, to ale není problém – kdykoli ti udělí další a…“

Snape ho přerušil zvednutím ruky. „Odkud máš ty pozoruhodné znalosti?“ zeptal se s tichou příkrostí.

Mírné zrudnutí.

„Ehm… mluvil jsem s Minervou, ta mluvila s Brumbálem… no a ten prý – kdysi – mluvil s tebou.“

Ředitel se neubránil odfrknutí. Prý že Zmijozel intrikuje! Pche.

„Semetrika.“

„Hm…“ Někdo tady zjevně dospěl ke správnému závěru, že odporovat je momentálně životu nebezpečné.

Minervino dnešní chování bylo tedy vysvětleno – moc dobře věděla, že ředitelovým narozeninám bude učiněno za dost.

Když Severus nic neříkal, jen zíral střídavě na knihu a na potvrzení o udělení patentů, sebral Harry poslední zbytky odvahy a přesunul nejmenší dárek těsně před druhého muže. Okraj ho lehce šťouchl do hřbetu ruky, což byl pravděpodobně ten impulz, který muže vytrhl z jeho předchozí činnosti – tedy od poněkud nevěřícného pozorování zmíněných předmětů - a přinutil ho vzhlédnout.

Harry se pousmál. Nervózně.

„Teď tohle.“

Ředitel si ho pochybovačně přeměřil (už v tom získával praxi), ale poslušně, dá-li se použít takové slovo, odlepil první zahnutý růžek. Ani nestačil papír odstranit celý, když zpod zelené samovolně vyklouzl stříbrný ozdobný klíč.

Další vlna zmatku se rozprostřela přes černou. Takových klíčů bylo možné nalézt v Bradavicích stovky, ačkoli často díky kouzlům plnily spíše symbolickou funkci.

Snape na Harryho, stále žmoulajícího ten proklatý ubrousek, s nádechem červené ve tvářích úkosem pohlédl. Zvedl rozevřenou dlaň, na které klíč ležel a natáhl ji před sebe s němou otázkou.

„Ehm…,“ odkašlal si „oslovený“, „to je…klíč od mého bytu.“

Ticho.

Severus ruku pomalu stáhl a nechal ji klesnout na stůl. Harry se kousl do rtu a nervózně sledoval, co se bude dít. Moc toho nebylo.

„Aha.“

Jen to a nic jiného se tiše rozlehlo pokojem.

 „Je to… no vždyť víš. Ale opravdu funguje, jsou na něm všechna potřebná kouzla…,“ Harryho hlas postupně zanikal s každým řečeným slovem, což byl pravděpodobný následek Snapeova intenzivního pohledu, z kterého nebyl schopen vyluštit žádný závěr.

Oproti tomu obdarovaný přemýšlel, jaký k celé záležitosti zaujmout postoj.

Co znamená to nejasné: „vždyť víš?“ a… co vlastně znamená tahle situace?

Nedalo se říct, že by oplýval nadšením pustit se do nějakého hlubšího pitvání, ačkoli pravděpodobně přesně to by bylo na místě.

U Harryho se opět projevily jeho samaritánské sklony, protože se ho rozhodl vysvobodit z mučivých úvah na téma „co dělat a co nedělat“.

„Nechceš kávu?“ vypadlo z něj nejistě, konečně pustil ubrousek a celkově působil dojmem, že se vůbec, ale vůbec neočekává… nic, co by se k nastalé situaci podle všech pravidel hodilo. Severus sice nevynikal sociálním umem, nicméně i on chápal, že by se měl k celému večeru nějak vyjádřit. Akorát vůbec netušil jak. Jeho mozkové buňky byly zahlceny přemírou nezpracovatelných informací – večeře, dort a tři dárky. Pro Merlina, proč tolik? Vyřízení prvních dvou muselo dát Potterovi – i přes využití slavného jména – víc než velkou práci a stát ho pěkných pár pocuchaných nervů. Třetí dárek měl naopak symbolizovat… co? Po všem, co se stalo, po následcích minulých činů, se Severus necítil ani na samotné připuštění takové myšlenky, natož na její hlasité vyslovení. Jak k tomu přistupuje Harry? Momentálně asi v očekávání odpovědi na triviální otázku. Jako by nějaké pití bylo v této chvíli důležité. Budiž.

„Dobře,“ pronesl stručně a promnul klíč v dlani.

„Proč jsi to…“ spustil po chvilce a s úžasem sledoval třetí lžičku cukru mizející v Harryho kávě. Byl rychle přerušen.

„Hlavně se mě neptej, proč jsem to dělal, nebo proč jsem něco zařizoval, ano?“

Znělo to napůl unaveně, napůl asertivně, a kdyby v těch dvou polovinách zbylo přece jen malé místečko pro třetí prvek, Severus by bez váhání řekl, že zaslechl podráždění.

„Ale…,“ pokusil se znovu. Marně. Potter si jeho snahy vůbec nevšímal, zuřivě míchal tu svou přeslazenou břečku. „Ten klíč je k použití kdykoliv a je určený pro praktické využití, ne jako suvenýr do skříňky s kotlíky.“

Je mu naznačováno něco konkrétního? Znamená to, co si myslí, že to znamená? Dnes už si netroufal odpovědět na nic. Pro tentokrát už se asi očekávala nějaké reakce, protože Harry odlepil oči od šálku a tázavě se na něj zadíval. Snape si (již tradičně) nebyl tak úplně jistý, co se od něj očekává, proto zvolil své dnešní oblíbené slovo: „Aha.“

Obočí nad zelenou se v zamračení stáhlo, pak se zelená vrátila k cukrem zkažené kávě a nechala černou dál vesele tápat v bludišti otázek a pochybností.

I on se natáhl po svém hrníčku a věnoval mu stejně intenzivní péči jako Harry. Ticho opět zalilo místnost. Severus v prstech obrátil klíč, pomalu ho odložil vedle sebe. Jeho mozek byl schopný dospět k jedinému závěru – když už si s tím dal Potter takovou práci a když už (dokonce podruhé) sebral takovou odvahu, tak potom by snad on mohl…

Relativně rychle, než si to stačil rozmyslet, vstal, popošel ten jeden potřebný krok nad Harryho, který k němu překvapeně zvedl hlavu. Severus se sklonil, velmi jemně a také rychle ho políbil. Bylo to spíš letmé, jen letmé otření rtů. Od jeho protějšku by pravděpodobně přišla více či méně očekávaná akce, kdyby se Snape mírně neodtáhl a těsně u mužova ucha nezašeptal (pro něj) tak netypické slovo:

„Děkuji.“

Harryho tělem projel úlevný pocit kombinovaný s něčím, co se podezřele podobalo dojetí. A byla tam ještě špetička něhy.  

Možná… možná, že někdy nemá Nebelvír tak špatné nápady.

A/N: Severusovy narozeniny – akce na tři dny, plus nějaké to bezradné mlácení hlavou. Jsem zvědavá, zda jste něčím mlátili i vy? Na závěr se trošku omlouvám – nejsem s tou kapitolou moc spokojená.