KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ – SOBOTA

Sobota. Harry se na víkendy začínal těšit jaksi víc než v minulosti. Zjistil, že automaticky zmenšuje čtvrteční zadávání úkolů a páteční množství písemných prací, ve snaze mít během těch – už tak krátkých – dvou dnů co nejvíce volného času. Nezdálo se, že by Severus oplýval podobnými úmysly. Harry jej odpoledne - bezprostředně po svém elegantním vyklopýtání z krbu - našel u nemálo překvapivé práce vykonávané na více překvapivém místě. Ředitel obvykle opravoval eseje a známkoval testy za jedním ze svých pracovních stolů, dnes však seděl v křesle svých pokojů a hrbil se nad nízkým konferenčním stolkem. Vzhledem k vysoké hromadě pergamenů, naskládaných do komínku, to hrbení nebylo zas tak hrozné. Při pohledu na tu nadílku Harry v duchu frustrovaně zaúpěl.

„Do kdy to musí být hotové?“ vypadlo z něj v marné snaze netvářit se přímo znechuceně.

„Nejlépe do večera,“ odtušil Snape, aniž by zvedl zrak od brku zuřivě škrtajícímu jeden řádek za druhým. Možná to bylo dobře, protože na Harryho po této větě nebyl hezký pohled.

„To se od toho celý den nehneš.“

Další prudké škrtnutí, načmáraný (jistě velmi pochvalný) dodatek a posléze ironické: „Skutečně? Neříkej.“

„Upřímně jsem doufal, že si dnes najdeš čas i na něco jiného,“ prohodil s maximální snahou o ležérně-neutrální tón, přešel k druhému křeslu a natočil jej tak, aby stálo naproti tomu Severusovu.

Černá se k němu konečně stočila ve zkoumavém pátrání.

„Ano? Na co třeba?“

Harry pokrčil rameny, svezl se do křesla a frustrovaně hleděl na zaneřáděnou skleněnou desku. „Tak daleko jsem nepřemýšlel. A než to vhodně okomentuješ,“ ozvalo se asertivně přesně ve chvíli, kdy chtěl Snape otevřít ústa, „myslel jsem zkrátka na něco, co nesouvisí s prací, s lektvary a ani s povinnostmi pro Bradavice, víš?“

Černá na něj pár vteřin zírala v nic neříkajícím pohledu. Pak se Snape natáhl po dvou hromádkách na okraji stolku, po chvilkovém listování z obou vytáhl dva pergameny, přelétl je zrakem spolu s plynulým pohybem brku. Nakonec – po pouhých dvou malých škrtancích (!) – dopsal hodnocení. Vrátil testy na původní místo a spolu s ostatními je přesunul přes stůl k Harrymu. Ten jen mlčky povytáhl obočí.

„Vyjádřím troufalé přesvědčení, že látka prvního a druhého ročníku by ti mohla být dostatečně známa. Pokud ne, navrchu jsou u každé třídy práce, které jsou obsahově v pořádku,“ pronesl Severus klidně a podal mu připravený rezervní brk. Kalamář posunul přímo mezi ně a ignoruje Potterovy nevěřícné obličejové grimasy, se znovu sklonil ke své práci.

„Mimochodem,“ dodal opět zabraný ve škrtání, „hodnocení nech na mně. Nerad bych, aby pravidelní příjemci T v pondělí zjistili, že mají minimálně N, načež by se celou školou do oběda roznesly jásavé výroky, že se ředitel zbláznil.“

„Ale… co…,“ vykoktal ze sebe Harry nevěřícně, oči mu létaly z testů na Severuse a zase zpátky.

„Copak jsi nechtěl, abych měl čas i na něco jiného?“

Vyjevené „Ano“ bylo to jediné, co ze sebe mladší muž dostal. Snape to nekomentoval, pouze mu lehce pokynul rukou v gestu říkajícím „tak čemu se divíš?“.

Stále vykolejený Harry hmátl po prvním ročníku. Překvapeně shledal, že až na dvě odpovědi skutečně ví, o co jde. Jednu neznámou našel v předložené „vzorové“ práci, u druhé si nebyl tak jistý. Text mu pouze neurčitě sděloval změť neznámých reakcí, které mu příliš nepomohly, leč Snape se v nich očividně vyznal.

„Ehm…,“ odkašlal si, „jaká reakce nastane při smíchání pelyňku s dračí krví?“ vysoukal ze sebe nejistě – ani za Merlinovy ponožky si nevzpomínal, že by někdy něco takového ve svých hodinách slyšel. Což nebylo, pravda, nijak překvapující. Neuniklo mu, jak ředitel lehce zakroutil hlavou, než s mírným povzdechem pronesl: „Žádná.“

„Tak proč… aha,“ vyjádřil se Potter pod upřeným pohledem, který se k němu bryskně stočil.

„Pelyněk nemá schopnost reakce s jakoukoli krví. Což nevylučuje další tekutiny, a což dále neznamená, že by tato triviální informace, tak snadná zapamatování, byla devadesáti devíti procentům mých studentů známa. Zjevně se není čemu divit, když jsem dobrovolně schopný vybrat si někoho, kdo v životě nečetl učebnicové poznámky pod čarou, obsahující, jak ví každé malé dítě, důležité doprovodné informace k textu!“

Harry se nadechl, s výrazem člověka přebírajícího složité sdělení zase vydechl a sekundu poté, co mu došel přesný výraz řečeného, se mu po tváři rozprostřel ne zrovna inteligentní úsměv. Snape se zatvářil vrcholně bezmocně. „Že jsem nemlčel,“ zamumlal spíš pro sebe, stále zírající na to rozzářené zjevení před sebou.

„Ještě že jsi nemlčel,“ ozvalo se v odpověď potěšeně. Následné ticho přerušil jen špatně skrývaný povzdech.

Pozdní odpoledne je oba zastihlo ve stavu patřičné zdeptanosti. Nutno podotknout, že Harry dával své utrpení už nepokrytě najevo a Snape se tvářil, že ho vlastně vůbec nevidí.

Odhození brku, natáhnutí po hrnku s vychladlou kávou (těch komentářů, co si vyslechl v okamžiku, kdy si do nápoje nasypal dvě štědré lžičky cukru!) a znavené svalení do opěrky křesla.

„Nechápu, vážně nechápu, jak nad tím můžeš vydržet takhle dlouho, prakticky denně, sedět. To je sebetrýznění.“

Severus odložil další test stranou, zastrčil si pramen vlasů klouzající před oči za ucho a loupl po něm svou známou sarkastickou černí.

„Cvik a zvyk?“ nadhodil zkusmo.

Potter v nelíčeném zoufalství zalomil rukama. „Tak to bude nutné s tím něco udělat.“

„S tím nepočítej.“

Harry se ušklíbl. Přesně to očekával. Předklonil se, odložil hrnek a pomalu se postavil. Druhý muž mu nevěnoval – přinejmenším ne viditelně – žádnou pozornost. Obešel stolek a přistoupil z boku ke křeslu. Využil chvíle, kdy Severus namáčel brk do kalamáře, kolenem strčil do nohy stolu, ten se vzhledem ke své lehkosti a velikosti poslušně o kousek posunul, čímž umožnil Harrymu vklouznout těsně před sedícího muže. Ten věnoval vzdalujícímu se kalamáři poslední pohled, odhodil brk, opřel se, a s mírně zakloněnou hlavou vzhlédl k muži tyčícímu se přímo nad ním. Stačily dva rychlé pohyby a skončili v povědomé pozici. Z nějakého důvodu se zdálo, že bude jejich oblíbená. Ani jeden z nich neměl na sobě formální profesorský hábit, což činilo celou situaci tak nějak lepší. Harrymu díky malému prostoru a těsně se napínající látce kalhot, u které autor zjevně nemyslel na podobné situace, přišlo sezení přece jen méně pohodlné než minule. Opožděně si uvědomil, že se zřejmě díky kouzlu může vtisknout blíž do Snapeova klína. I prostor okolo jeho stehen se zdál větší.

„Možná bys měl to křeslo nechat zvětšené napořád, může se to hodit,“ zamumlal centimetr od oblíbených rtů.

„Skutečně?“ otázal se Severus – ale tak nějak… automaticky. Nepůsobil dojmem člověka vnímajícího probíhající rozhovor. Soustředil se na tvář před sebou, ruce mimovolně přesunul na Harryho boky.

„Ano, skutečně,“ ozvalo se škádlivě vteřinu předtím, než se oba ztratili v polibku. Zdálo se, že Snape by byl ten zdrženlivější a trpělivější – Harry ho líbal s nenasytností typickou pro někoho s velkým hladem.  Naopak ředitel měl tendenci si polibek pomalu vychutnávat. Jemným tlakem od sebe muže o kousek odstrčil a ne zrovna něžně skousl nabízený spodní ret. V reakci k němu dolehlo nesrozumitelné zamumlání, u kterého se ovšem nezdálo, že by vyjadřovalo nějakou nespokojenost. Když se Harry o několik vteřin později zadýchaně odtrhl, bez zaváhání natáhl prsty k prvnímu z dlouhé řady knoflíčků na strohé košili.

„Nemohli bychom se… přesunout do ložnice?“ ozvalo se netrpělivě u Severusova ucha, zatímco knoflíčky bleskovou rychlostí jeden po druhém opouštěly knoflíkové dírky.

Snape neodpověděl – alespoň ne verbálně. Místo toho jeho ruce sklouzly po mužových zádech, nahmataly látku zastrčené košile a zatáhly. Z Harryho úst šlo zaslechnout spokojené vydechnutí, když se jedna dlaň dotkla holé kůže. Košile se konečně uvolnila a rozevřela. Harry nedočkavě odstrčil každý překážející cíp látky stranou, vklouzl prsty na odhalený hrudník a zarazil se. Aniž by sklopil zrak, přejel ukazováčkem po právě nahmataném předmětu, který tam nikdy dřív nebyl. Když ten pohyb udělal podruhé, došlu mu, co pod prsty cítí. Rychlým odtáhnutím mezi nimi vytvořil potřebnou mezeru, sklouzl pohledem na své ruce a na řetízek s dvěma hady ve tvaru SS. Pak se tázavě vrátil k tváři před sebou. Severus na něj hleděl s neproniknutelným výrazem, ruce dál volně položené na dolní části mužových zad.

„Začal jsi ho nosit,“ konstatoval Harry měkce, v očích potěšení smíchané ještě s něčím, blíže neurčeným. 

Strohé přikývnutí, víc v odpověď nepřišlo. Copak bylo třeba něco dodávat?  Pravděpodobně se po sobě natáhli současně, důležité bylo jen to, že se dobrali zamýšleného cíle – dalšího polibku.

„Pojď,“ ozvalo se šeptem o notnou chvíli později, když se od sebe odtrhli v lapavém nádechu.

Harry opatrně slezl ze Severusova klína, ještě jednou poodstrčil nebohý stolek, čímž udělal dostatek místa pro oba. Pak natáhl ruku ve zvoucím gestu (jakoby snad bylo potřeba nějakého pobízení) a počkal až se k němu Snape připojí. Nemusel čekat dlouho.

Byla to Harryho druhá noc v Severusově ložnici, ale první, kterou tam strávil celou. Pomyslel si, že může jenom doufat v oboustranně stejné potřeby a touhy – víc než zřetelně si uvědomoval, že se mu nebude chtít zpátky do vlastní postele. Rozhodně ne napořád.

A/N: Nechtěla jsem milostnou scénu nijak utnout, nicméně jsem tento týden nenašla to správné pohodové rozpoložení na její napsání (a vemte si, když vám u toho navíc pořád někdo chodí za židlí – v lepším případě sedí přímo vedle vás  - a vy máte napsat a popsat… to chce klid a nohy v teple 

:-) ). Příští týden (teď už tento) – konečně – odevzdávám bakalářku, takže vedoucí honí všechny své požadavky a vzpomněla si na asi dvacet věcí, které je třeba upravit/předělat/doplnit… zkrátka blázinec. I proto jsem ráda, že se mi povedlo dát dohromady alespoň tuhle kratší kapitolu.