KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ – BOUŘE
Harry na sebe naposledy pohlédl do zrcadla. Docela by ho zajímalo, co ještě bude muset udělat. Lépe řečeno – co bude moci vůbec udělat. Posledních pár dní měl problém se s ředitelem setkat jinde než u jednoho jídla denně, které se milostivě uráčil poctít svou návštěvou, přičemž ostentativně ignoroval vše a všechny okolo. Klasika? Samozřejmě. Nicméně když je vám „nenápadně“ oznámeno, že jeden večer bude patřit vyřizování lejster v ředitelně, druhý opravě padesáti esejů a třetí… Merlin ví čemu, nese to podezřelé znaky jistých signálů. A protože se Harry nepovažoval za totálního idiota, bylo mu jasné, že Snape ho zkrátka vidět… nechce?
Pravda nasadil, řekněme, těžký kalibr. Asi by nenašel odvahu to udělat, kdyby nevěděl… Každopádně v této fázi celé akce už nemínil svou snahu vzdát. Byl skálopevně odhodlaný strávit tento večer se Severusem – i kdyby se ten sarkastik na hlavu postavil. Bude mít smůlu.
Jedno odhodlané přikývnutí a vyšel z koupelny. Učitelský hábit přehozený přes ruku odhodil na postel, rozepl manžetové knoflíčky na své bílé košili a rukávy pár tahy sroloval k loktům. Zatáhl za látku v místě pásku, poslušně vyklouzla ven, ve zmačkaných záhybech se mu rozprostřela kolem boků. Natáhl se po hůlce, látka se vyhladila. Naposledy po ní přejel dlaní a vydal se ke dveřím.
Z krbu se mu povedlo vylézt s důstojností trolla, avšak i to byl na jeho normu poměrně elegantní výstup, jehož dopady zmírnila skutečnost, že v místnosti nikdo nebyl. Rychlé překontrolování košile – nějakým zázrakem neutrpěla žádné škody.
Harry mlčky přešel k pootevřeným dveřím do laboratoře, pomalu do nich strčil. Naskytl se mu pohled na Severuse skloněného nad odstaveným kotlíkem. Bokem se opřel o zárubeň, ruce překřížil na prsou a s nezvyklou mlčenlivostí čekal. Nutno podotknout, že dlouho. Cítil, že o jeho přítomnosti Snape ví, třebaže to ani v nejmenším nedal najevo. Pro dnešek se rozhodl obrnit chvályhodnou trpělivostí.
„Co?“ vyštěkl Mistr poněkud neočekávaně, aniž by změnil svou pozici, zatímco Harry na něj jen soustředně zíral a poměrně si ten výhled užíval. Po tom nepříjemném zvuku se lehce ošil.
„Na co přesně se ptáš?“ zjišťoval opatrně.
„Co třeba na to, proč jsi přišel, Pottere?“
Zavrčení to bylo vskutku nevrlé a studené. Oslovený stáhl obočí v grimase značící nehranou nechápavost. „Nerozumím. Není to už… normální? Bývá to přece pravidlem…“
Snape se prudce otočil, oči ledové – minimálně do té doby, než zbystřily Harryho nezvyklý úbor. Pak se k ledovosti přidala podrážděnost s podezřívavostí.
„Skutečně? Pozoruhodně zajímavá dedukce.“
Mladší muž se jen tak tak ubránil podrážděnému povzdechu. I on měl své limity a ředitel je víc než často atakoval. Pro dnešek to ještě zkusí vydržet.
Velmi jemně se pousmál, pak měkkým hlasem řekl: „Co kdybych na tebe počkal vedle? V klidu si dodělej to…“ neurčité mávnutí rukou směrem ke kotlíku, „cokoli, co děláš, já se zatím zabavím.“
Černé oči se podezřívavě přimhouřily. Harry na víc nečekal a rychle vycouval z laboratoře. Zamířil ke křeslu a unaveně se do něj složil. Hlavolam s názvem „Severus Snape - hádanky všeho druhu s nemožností rozluštění“ ještě zvýšil svou úroveň obtížnosti, což už znamenalo hotovou spoušť. Bez přemýšlení se natočil bokem, jednu nohu přehodil přes měkkou opěrku, opřel hlavu o polstrování za sebou a zavřel oči. Z laboratoře k němu začal v pravidelných intervalech doléhat klapot čepele dopadající na dřevo. Zvuk nepřestával, pomalu ho přiváděl do stavu příjemné malátnosti. Zdálo se, že pro tentokrát je testována jeho trpělivost – Mistr zůstal ve své svatyni ještě dobrých třicet minut. A když konečně vyšel (zřejmě v domnění, že svým chováním Harryho odradil od čekání), našel tu zelenookou pohromu poněkud dráždivě rozvalenou ve svém křesle se zavřenýma očima.
Severus po obrázku před sebou sklouzl pohledem. Měl toho za několik posledních dnů dost. Nebyl mu znám princip taktiky, které se stal obětí, a co bylo ještě víc nervy drásající – netušil, co přijde dál a nebyl si ani příliš jistý, jak v tom chodit. O velmi nepřesném odhadnutí vlastní reakce nemluvě.
Černá se zastavila na ledabyle upravené košili, přejela přes vyhrnuté rukávy, aby vzápětí vyslala do mozku znepokojivé hodnocení. Až příliš se podobalo zalíbení.
Tiché zasyčení, po kterém se víčka před ním rozlepila, a Harry se na něj soustředně zadíval. Zdálo se, že mu došlo, jak celá scéna působí – ovšem pro tentokrát to byl úmysl jen z poloviny.
Nicméně – když už… tak už. Zůstal na tyčící se postavu nad sebou bez mrknutí pár vteřin nevinně zírat, přidal velmi pomalé a rádoby nevědomé olíznutí dolního rtu špičkou jazyka, pak pohled cudně sklopil k ruce položené v klíně. A řasy se mu párkrát lehce zachvěly.
Potíž byla v tom, že ačkoli Snape moc dobře věděl, co ten zmetek dělá a – že to dělá zcela úmyslně… tak ani toto vědomí v ničem neubralo na výsledném efektu, který (za co?!) splnil svůj účel. Krátké chvatné sevření látky hábitu, které se přesně synchronizovalo s Harryho provokativním opětovným vzhlédnutím.
A proslavené Severusovo ovládání vzalo pro tentokrát za své.
V jednu chvíli Harry seděl v křesle, aby v tu následující byl prudce vytažen na nohy. Severusovi z očí šlehaly – mimo jiné - blesky, něco co už u něj zas tak často nevídal. Prudké sevření zápěstí a smýknutí dozadu. Za křeslem byla zeď. Jak moc blízko byla, mu došlo ve chvíli, kdy do ní jeho lopatky bolestivě narazily. Jejich tváře byly od sebe vzdáleny jen pár centimetrů.
„Přestaň,“ zasyčel Severus varovně a sevřel mu zápěstí pevněji. Teď už to skutečně bolelo. Harry věděl… tedy – nedalo se říci, že by se snad bál. Než se do celé akce pustil, bylo mu známo, že bude zkoušet toleranci a trpělivost druhého, víc než popudlivého, muže. A také, že to může mít poměrně… „apokalyptické* následky. Takže se v tuhle chvíli jen zhluboka nadechl, pohlédl do černých očí a se zjevnou provokací povytáhl obočí. Mělo to očekávaný následek – Snape zopakoval zasyčení a natlačil ho na zeď ještě víc. Pravděpodobně se to neobejde bez pár modřin, protože když muž chtěl, síla mu rozhodně nechyběla.
„Já možná nechci přestávat, Severusi,“ vypadlo z Harryho neočekávaně, což doprovodil lehkým vyklenutím od zdi, takže se těsně přitiskl k tělu před sebou. Přes černou přeběhlo něco jako divokost smíchaná s kapkou touhy a překvapení. Díky jejich tělům, nalepeným na sobě, měl strůjce celé situace poměrně jasný dojem, co si o řečeném prohlášení muž myslí. Momentální omezená možnost pohybu mu nepříjemně zužovala pole působnosti, takže se povytáhl na špičky a naklonil se k Severusovu uchu.
„Já chci tebe,“ vydechl a polaskal přitom rty ušní lalůček. Vnímal sotva znatelné vydechnutí a jemné zachvění, které projelo partnerovým tělem. Pobídlo ho to k přesunutí rtů o kousek níž, kde se dotkly hebké kůže hrdla. Daleko se ovšem nedostal – v cestě mu stála látka strohého hábitu. Harry se víc než chtěl probojovat dál, což znamenalo zbavit se té proklaté látky, v čemž mu bránil trvající Snapeův stisk na jeho zápěstích. Třebaže se to nikdy nenaučil úplně hladce, pro tentokrát riskoval i své znemožnění. Okamžik soustředění, ke kterému bylo víc než těžké najít sílu, a pár vrchních knoflíčků se rozeplo. Nebyl si jistý, kolik podobných kouzel by jeho neverbální a bezhůlková magie za tento večer ještě zvládla, každopádně účel byl splněn. Uvolněná látka mu přeci jen dovolila sjet rty za pomoci špičky jazyka o kousek níž, kde se skvěla další překážka – látka stále držela na místě. Neubránil se frustrovanému zasténání. Severus mezitím mlčky stál a snášel jeho počínání, určité změny prozrazoval jen mírně zrychlený dech a sotva znatelné naklonění hlavy na stranu, aby měly ty pátravé rty lepší přístup. Když Harry viděl, že prozatím se aktivní spolupráce nedočká, odtáhl se a zaměřil svou pozornost na rty před sebou. Políbil je s nedočkavou prudkostí, párkrát stiskl spodní ret mezi zuby, a pak už si jeho jazyk opět nárokoval odpírané území. Zdálo se, že Severusovo ovládání utrpělo mírné trhliny – jeho rty lehce kopírovaly Harryho pohyby. Špičky jejich jazyků se o sebe lehce otřely, aby se následně propletly v dráždivém tanci. Právě v tu chvíli Snapeův stisk povolil, takže Harry s menší námahou uvolnil své zápěstí a volná ruka mu okamžitě vystřelila k vršku hábitu, kde nedočkavě odstrčila překážející černou látku. Prsty sjel níž - další látka, začínal ji nesnášet. Prudce trhl i druhým zápěstím, prsty se v rychlé synchronizaci pustily do rozepínání nekonečné řady knoflíčků. Snape byl zřejmě plně zaměstnán prozkoumáváním Harryho úst, protože proti jeho počínání ani v nejmenším neprotestoval. Nebo jen… nechtěl protestovat? Konečně se černá látka rozevřela úplně, zpod ní vykoukla bílá košile, taktéž pečlivě pozapínaná téměř až k tuhému límečku. Harrymu uniklo další frustrované zasténání. Odtrhl se od těch lákavých úst, přesunul své rty zpět ke krku a poslepu tápal po Severusových prstech. Z nějakého důvodu se zdálo, že muž potřebuje viditelné povolení, aby se ho dotkl. Proč mají někteří lidé tak… nemožně nepochopitelné požadavky? Jeho tápající prsty narazily na sevřenou pěst, natáhly se po ní, jemným tlakem ji donutily se rozevřít a pak si uvolněnou dlaň přitáhly na nedočkavé tělo. Harry si víc než dobře pamatoval skutečnost, že Snapeovy doteky jsou něco, co v něm vyvolává nečekaně silné pocity. Někde v koutku své mysli to věděl od jejich první společné noci – té noci, kdy zjistil, že pár letmých dotyků od Mistra lektvarů má stonásobně vyšší moc, než celá paleta vynalézavostí od jeho bývalé přítelkyně.
Ruka konečně přistála na jeho boku – jak je možné, že bez ní tak dlouho vydržel?!
K dokonalosti chybělo tak málo - jen kdyby se pohnula.
Potter prudce zvedl hlavu a pohlédl do očí svého společníka. Hleděly na něj se směsicí pocitů, kterou v současném rozpoložení nebyl s to identifikovat.
„Já…,“ vysoukal ze sebe Harry chraplavě, „chci, aby ses mě dotýkal. Potřebuju to, Severusi a mám dojem, že proti tomu nic nemáš, takže…“ pronesl s pocitem lehké nervozity říznuté s netrpělivou nedočkavostí.
Černé zorničky se sklonily a pohlédly na prsty položené na mužově boku. Posléze, díky Merlinovi, se vydaly na průzkum. V lehkém pohlazení vjely pod Harryho košili, jejíž cíp volně visel přes pásek kalhot a přejely po nahé kůži břicha. Harry opřel hlavu o kámen za sebou, lehce pootevřel rty. A černá se upřela k jeho tváři s neskrývanou otázkou, zda je to takto správně a v pořádku. Jistě, že ano. Cokoli bude… víc než v pořádku, hlavně když ten skvělý pocit nepřestane.
Tentokrát to byl Severus, kdo vyhledal jeho rty a jemně se k nim přisál. Hladil kůži pod svou dlaní s neskrývanou jemností, tak odlišnou od hrubé síly, kterou využil před chvílí. Když se na okamžik odtáhl a pohlédl na krásu před sebou, hledal ujištění, že… tak to má být a že je to tak vítáno. Patrně byl se svým zjištěním spokojen, protože se natáhl po prvním knoflíčku té velmi ledabyle upravené košile a pustil se do rozepínání.
Harry tiše zasténal, když se látka rozevřela a ty úchvatné ruce se přesunuly na jeho hruď a pak níž až k pupku. Snape opustil lákavé rty a přesunul se na vystouplou klíční kost, po které lehce přejel jazykem, pokračoval níž až na čekající bradavku. Harry se tápavě chytil ramena před sebou a stiskl v pěst bílou látku. Miloval tu nenápadnou něžnost, kterou ze Severuse skrz doteky cítil a něco velmi přitažlivého shledával i v té skrývané nejistotě. Ne že by snad muž nevěděl jak nebo kde se Harryho dotknout – to mu bylo zřejmě velmi jasné. Byla to ta… do jisté míry nádherná a přesto tak otravná nejistota, zda opravdu smí dovolit svým rukám a potažmo celému tělu dělat to, co právě dělají.
Přestal uvažovat ve chvíli, kdy jeho bradavka skončila v jemném stisku zubů. Jeho vlastní ruce se rozeběhly a odstranily poslední překážku, která jim bránila v setkání s holou kůží Severusova těla. Lehce zatáhl a hábit sjel na zem, následován košilí – pak od sebe Severuse rychle odstrčil a udělal totéž s vlastním oblečením. Stáli naproti sobě s minimální mezerou, kterou by Harry rád okamžitě zrušil opětovným přitisknutím. Nicméně Snape na něj rychle pohlédl, udělal krok vzad a nohou odstrčil hromadu nevítané spadlé látky. Jemné prsty se natáhly po Harryho ruce a vyslyšely jeho nevyslovenou prosbu tím, že ho přitáhly přímo na sebe – prudké zacupitání a obě těla skončila přitisknutá těsně na sobě ve vzájemném objetí, jejich nahé kůže vítaly dotyk svého protějšku. Bylo to jen… objetí. Nic víc a nic míň, než obyčejné pevné svírání a vnímání těla toho druhého.
Vydrželi tak dobrou minutu, než Harry jemně sjel svou rukou po Severusových zádech a zastavil se těsně u pásku jeho kalhot. Pak po kůži nad ním lehoučce, s dotykem intenzity pírka, přejel prstem. Snape se slabě zachvěl. A tak se spokojený Harry o pár centimetrů odtáhl, ruce se mu jakoby o vlastní vůli přesunuly ze zad na trup, po kterém lehoučce sklouzly od shora dolů. Zastavily se v nehybném čekání na přezce pásku.
Severus… neříkal nic. Sledoval, jak se ten krásný odstín zelené soustředěně zadíval na jeho pásek, jakoby v životě neviděl nic tak hodného pozornosti, a mlčky snesl pomalé rozepnutí. Když se Harry dotkl knoflíku u kalhot, ruka mu vystřelila nahoru, sevřela ty neposlušné vlasy a tahem Pottera donutila k záklonu hlavy. Poslechl, ruka mu nehybně zůstala trčet na knoflíku, rty pootevřené a oči zastřené závojem vášně v kombinaci s chtíčem. Snape ho zkoumavě přejel pohledem.
Ano, zdálo se, že ho skutečně chce.
Propustil chomáč vlasů ze svého sevření a v pomalých kruzích přejel palcem po vystaveném hrdle. Nehybné prsty se opět rozběhly, bez kontroly zraku rozeply knoflík a mučivě pomalu zatáhly za zip. Severus se dlouho nerozpakoval. Zopakoval prováděné pohyby, oproti Harrymu po odhalené kůži podbřišku přejel ukazováčkem, což se setkalo se vděčným zasténáním.
První krok stranou, těžko říct kdo ho udělal. Nedočkavé shrnutí kalhot, pak jejich odhození kamsi do neznáma. Harrymu se podařilo vzít si kalhoty i spodní prádlo, Severus se zbavoval oblečení na etapy, takže mladší muž měl několik vteřin trvající možnost ho pozorovat. Kdyby podívaná nebyla vystřídaná naprosto neodolatelně nepopsatelným dotykem dvou od hlavy až k patě nahých těl, které se proti sobě vrhly téměř současně, nevznášel by Harry proti tomuto obrazu nejmenší námitky ještě hodně dlouho. Políbili se s divokou prudkostí, doprovodem jim byly dva páry dlaní, v jemné hebkosti klouzající po kůži toho druhého, objevující tady oblinu jinde zase tak patřičnou pevnost.
Harry si ani neuvědomil, že poslušně následuje Severusův naléhavý tah. Udělali dva či tři kroky vzad, Snape se posadil do křesla, z kterého před chvíli Pottera vytáhl, posunul se dozadu a rychle cosi zamumlal. Harry, vtažen na jeho klín, aniž by pořádně věděl jak, zjistil, že se křeslo rozšířilo, takže se mohl pohodlně uvelebit na Severusových stehnech. Klín proti klínu, objetí proti objetí, rty proti sobě a lehká vášnivost propletených jazyků.
Odtrhli se od sebe téměř současně, jak se jejich slabiny o sebe otřely a ani jeden se neubránil tichému zasténání. Ty pocity… jejich intenzita… vše příliš silné na to, aby to šlo vyjádřit slovy. Snad žádný jazyk nemůže mít schopnost popsat tu spalující sílu a… něžnost… vášeň… porozumění, nebo touhu, která tryská z dvou těl naprosto oddaných milování.
Harry se k Severusovi se zoufalou naléhavostí přitiskl. Tohle bylo tak… tak dokonale úplné. Vše prostupující, nedávající místo pro pochybnosti nebo snad obavy. Tohle bylo to, pro co věděl, že mělo smysl podniknout… cokoli. Byl to ten důvod, pro který stálo za to ujít tu nelehkou cestu, opustit domov, vybudované zázemí i rodinu. Pro ten pocit úplnosti, správnosti a souznění. Pro tu nedefinovatelnou sílu, která se lehoučce jako jarní vánek roznesla pokojem a tiše se snesla na dvě propletená těla, aby je konejšivě zabalila do své měkké náruče.
Jako by to dnes byl jeho úkol, Harry se pohnul první. Jemně a pozvolna se kolébal proti Severusovi, opakující se pohyb doprovázený polibky na hrdle a hrudi, lehké stisky zubů na bílé kůži, občas za sebou zanechávající načervenalé skvrnky, sem tam proloženy tichým zasténáním. Severus obtočil paže kolem těla před sebou se zoufalou naléhavostí a potřebou. Chytil Harryho tvář do dlaní, přitáhl ji k sobě a uchvátil rty v naléhavém polibku, s pocitem nevyhnutelného vyšel vstříc opakujícím se výpadům. Pak paže spustil, ty se setkaly s Harryho prsty a bez váhání se propletly v pevném stisku. Intenzita pohybů se zrychlovala, Harry zaklonil hlavu, sevřel Snapeovy ruce s drtivou silou, nalepil se na Severuse jak nejvíc to šlo a hrdelně zasténal. Byl to krásný zvuk, tak… uchvacující a znemožňující svou krásou nenásledování. Na jemně se chvějícím rameni zůstal otisk Snapeových zubů. Kůže se tiskla na kůži neřešící teple mokrou lepkavost mezi jejich těly.
Harry si opřel čelo o rameno před sebou a zhluboka vydechl. Cítil dva prsty, jak v uklidňujících dotecích přejíždějí po jeho páteři, věrně kopírují její tvar. Právě v tu chvíli ho napadlo, že jestli tohle není to, za čím se většina lidí celý život žene, pak není něco v pořádku. Pomalu se odtáhl, pohlédl do blízké tváře. Rozprostíral se přes ni těžko definovatelný výraz, přesto však zářila nepochybnou měkkostí a vroucností. Zvolna a něžně Severuse políbil, objal ho, aby posléze kamsi do jeho vlasů zašeptal: „Jestli je tohle tvoje bouře, pak ji miluji.“
Snape se o kousek pousnul, čímž uvolnil trvající objetí a ostře se mu zadíval do očí. Zdály se tak… spokojené. A také tak nádherné.
„Možná jen nevíš, co říkáš,“ vypadlo z něj chraptivě. Zelená se pousmála. To zelená umí, víte?
„Ale ano, vím. A žádné rozpaky nebo něco takového, hm? Mám v plánu s tebou strávit mnoho a mnoho podobných chvil, víš?“
Severus povytáhl obočí. „Zřejmě jsi definitivně přišel o rozum. Má smysl ti to rozmlouvat?“
Harry se vesele zakřenil. „Ani náhodou.“
Přes černou probleskl lehce neurčitý stín. Dál už neříkali nic.
Jistě, některé chvíle zkrátka umí být dokonalé. Pak je není třeba pitvat, nebo pro ně hledat přesné pojmenování či popis. Ono by to vlastně ani nebylo dobře. Ono je to zbytečné. Dokonalost je tak řídká, že když už přijde, má zůstat… tak, jak je. Pak je úplná a nedefinovatelně krásná. Harry cítil, že jsou oba svědky nové dimenze – bylo to něco jako první milování. Ačkoli to tak, technicky vzato, nebylo, vnímal to přesně tak. Jakoby neměla přijít žádná trapnost a nejistota, žádné útěky a vrávoravá rána „poté“. Jakoby měla následovat jen další paleta okamžiků protkaná vědomím, že je vše tak, jak má být. A to je to, co nám může dávat naději.
A/N: Jistá inovace v mém díle? Asi ano. Snad se vám líbila.
*= Děkuji Terce, tohle krásné slovo napadlo právě Anděla.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den všem, chci se podělit o zkušenost, kterou mám se zaklínačem jménem Dr Ajayi, je to velmi mocný muž, kterému jeho přední otec požehnal pomáhat lidem s různými životními problémy, procházel jsem nejhorší fází svého života, protože můj manžel mi řekl, že se chce z ničeho nic rozvést, zeptal jsem se ho, kde jsem udělal chybu, ale nedal mi žádnou odpověď, místo toho se odstěhoval z domu, bylo to opravdu divné, takže hledám pomoc, když jsem potkal doktora Ajayiho kouzelník online, po nějaké konzultaci jsem mu vysvětlil svůj stav, zjistil jsem, že můj manžel je se svou sekretářkou v práci a je pod jejím kouzlem, velký kouzelník mi řekl, co je třeba udělat, a já jsem postupoval podle jeho pokynů. Dnes jsem hrdou ženou, protože můj manžel je se mnou přímo doma a čekáme naše druhé dítě díky doktoru Ajayimu, kouzelníkovi, pokud potřebujete pomoc kouzelníka s jakýmkoliv problémem, Dr Ajayi je to pravé osoba pro dokonalý a spolehlivý výsledek. Kontaktujte jeho číslo Viber nebo WhatsApp: +2347084887094 nebo e-mail: drajayi1990@gmail.com
Děkuji za pomoc, Dr. Ajayi, funguje to, jak jste řekl
(Lucija Bartol, 23. 9. 2022 23:14)