KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ - REORGANIZACE
Ředitel Bradavické školy čar a kouzel se vzteklou razantností provlál chodbou, hlouček studentů postávající v bezprostřední blízkosti se mu chvatně klidil z cesty s elegancí stáda splašených slepic.
Severus zuřil. Jako by toho měl v poslední době na starosti málo! Ta stará semetrika si nemohla najít vhodnější čas pro své pletichy (Snape ani v nejmenším nepochyboval, že právě Minervina ničím nepodložená absurdní představa, že jen díky její „péči“ se on a Potter dají dohromady, stojí za jejím nynějším rozhodnutím). A co bylo nejvíce skličující… jeho osobně následky, které celá tahle šlamastika bude mít, ani moc neiritovaly. Marnost nad marnost, jde to s ním z kopce.
Minul poslední roh, prudce zatočil, rozrazil nejbližší dveře a okamžitě je s třísknutím poslal zpět do výchozí pozice. Pár osob v místnosti sebou trhlo, pár si jich rezignovaně povzdechlo, ale jen jeden člověk mu věnoval poněkud bezduchý úsměv smíchaný s kapkou žádostivosti (u které si ředitel nebyl jistý z čeho pramení - že by ten vířící hábit? Byl ochoten uznat, že dramatické vlnění látky může občas působit impozantně). Ignoroval Harryho výraz, přešel k čelu dlouhého stolu, táhnoucího se středem místnosti, a jediným povytáhnutím obočí docílil absolutního ticha, při kterém se vytratil i ten zbývající šepot, který přetrvával od jeho příchodu.
„Kolegové,“ protáhl studeně, což mělo za následek Sibylino zimomřivé zachumlání do jedné z mnoha šál, kterými byla pro dnešek chaoticky omotaná, „byl jsem nucen svolat tuto poradu z důvodu náhlé reorganizace profesorského sboru,“ ředitelův hlas se i přes tichý, avšak mrazivý tón, u kterého ti uvědomělejší tušili problémy, nesl celou místností s prudkostí jemu vlastní.
Harry se překvapeně rozhlédl kolem sebe. Reorganizace? A v Severusově podání? Nebyl si tak úplně jistý, zda se toho chce zúčastnit – ovšem tak nějak nedostal na výběr, že.
„Profesorka McGonagallová mi dnes ráno laskavě oznámila svou rezignaci na funkci zástupce ředitele,“ Snape se chtě nechtě odmlčel, jak se přes stůl přelila další várka šumu. Tentokrát se oči všech přítomných stočily k Minervě, která, sedíce nejblíže Snapeovi, ostentativně zkoumala svou hůlku. Po chvilce strnulého propalování své hlavy konečně pozvedla zrak a lehce výmluvně pokrčila rameny – jakoby tím osazenstvu stolu naznačovala vysvětlení. Následně suše pronesené: „Už na to mám léta…,“ přerušil ředitel svým zvýšením hlasu v podobě nerudného zavrčení.
„Jelikož mi bylo dále řečeno, že drahá paní kolegyně pro svůj pokročilý věk nezvládne vykonávat povinnosti spojené s touto funkcí již ani o den déle (Harry, přes veškerý vztek, sálající z čela stolu až k němu, sedícímu na druhém konci, tiše vyprskl), jsem si nucen s okamžitou platností vybrat nového zástupce. Od zítřejšího dne se jím stane Harry Potter. Dotazy?“
Přeloženo – zkuste si pronést nějakou poučnost a zbyde po vás akorát tak mastný flek.
Kdyby přitančil na poradu v kostýmu mudlovského Otce Vánoc, nemohl by kapacitám učitelského sboru způsobit větší šok. Harry se v první chvíli, v tom prvotním okamžiku, kdy věta, řečená s přesnou sekavostí biče, visela ve vzduchu, zasmál už nepokrytě nahlas. V tom dalším zlomku sekundy, kdy se všechny páry očí stočily z Minervy na něj (což působilo poněkud komicky, asi jako když při tenisovém zápase obecenstvo sleduje létající míček), ho smích přešel. Zmohl se jen na nevěřícné pootevření úst a nechápavý pohled na ředitele. Ten ignoroval všechny a všechno. Mimo jeho vnímání šla zřejmě i hromada zalapání po dechu, nevěřícné vrtění hlavou i poznámky typu „svět se definitivně zbláznil.“ Jediné co si přál, bylo mít tuhle frašku do nejdříve z krku, zalézt do svých nebo Potterových komnat - to je fuk - a dát průchod své frustrovanosti z jednání té nebelvírské intrikánky. Otázka zněla, zda si nějak pomůže, pokud celou tuto nezbytnou akci vykoná v přítomnosti dalšího Nebelvíra. Což by se, pravda, mohlo jaksi minout účinkem. Po nesnesitelných deseti či kolika vteřinách podobných projevů autoritativně oznámil: „Dotazy či připomínky nejsou? Výtečné, končím tuto por…“
Zdá se, že se svět skutečně zbláznil. Protože jak jinak si vysvětlit fakt, že připomínka byla. Snape nemíval na poradách jakékoli připomínky nebo snad dokonce hlasitě pronesené iniciativní nápady, prostě nemíval! Kladl ty své otázky čistě řečnicky jako součást svých vrčivých „vystoupení“ a tón, jakým byly řečeny, zpravidla naprosto stačil na odrazení všech případných řečníků. Zjevně ne dnes.
Severus s bouřkou v zorničkách pohlédl na Pomonu Prýtovou. Ta držela dva prsty natažené vysoko ve vzduchu a hlásila se jako způsobný prvňák.
„Kolegyně?“ zasupěl, a jestli si někdo z přítomných oddychl, tak to byl Harry, kterého upřená pozornost značně deptala - navíc když měl co dělat sám se sebou. Severus ho skutečně… dostal.
„Já bych… ráda…,“ značně nervózní Pomona si odkašlala a zkusila to nanovo dřív, než ji ředitel stihl proklít do pátého kolene, „ráda bych využila této chvíle a oznámila svůj úmysl odejít na odpočinek, tak jako tady Minerva,“ namířený prst ukazovala přes stůl na kolegyni, která se k náročnému kroku odhodlala jako první.
Ředitel se narovnal v celé své výšce, lehce se nadechl, posléze vydechl, na okamžik pevně stiskl víčka k sobě, ruce sevřel v pěst a následně se jimi opřel o desku stolu před sebou. Celé to korunovalo několik vteřin tíživého ticha. Dokonce i Sibyla přestala působit dojmem člověka, který každou chvilku pronese nějakou katastroficky poučnou poznámku.
„Tak vy byste ráda…,“ pronesl následně mrazivým šeptem, který se dokázal zahryznout do zátylku i Potterovi na druhé straně.
„Ráda,“ přikývla profesorka bylinkářství odhodlaně a rozhlédla se kolem sebe. Všichni bez výjimky těkali pohledy střídavě mezi Snapem, Potterem a Prýtovou. Minerva, jakožto spouštěč celé akce, zůstala díky následné lavině události jaksi pozapomenuta. Nicméně se nezdálo, že by jí tato skutečnost nějak vadila – tvářila se ze všech nejspokojeněji.
Harryho při pohledu na ředitele napadlo, že takový přetlak je nepochybně zdraví škodlivý. Zjevně to došlo i zbytku přítomných, jelikož se všichni sedící ve svých židlích preventivně přikrčili – samotná Pomona ze všech nejvíc. Když už to vypadalo na ředitelův skon v důsledku přemíry vzteku, ohrožený aktér se odlepil od stolu, přehlédl celou sešlost značně znechuceným pohledem, zamával hábitem, opětovaně třískl dveřmi a bez jediného dalšího slova byl pryč.
O vteřinu později to ve sborovně vypadalo jako na tržišti. Ctěné učitelstvo se jako mávnutím hůlky proměnilo z tiché pěny na hlasitě řečnící dav, kdy každý mluvil a nikdo vlastně nevěděl, kdo co komu říká – přesněji řečeno – ani co kdo říká. Profesorka Prýtová obdržela pár uznalých poplácání po rameni (čehož se dočkala i Minerva – k jejímu velkému potěšení), Sibyla po pár okázalých zakoulení očními bulvami, zvýrazněných svými okuláry, pronesla první ze svých katastrofických scénářů, které nepochybně brzy nastanou (obsah řečeného naštěstí pro všechny přítomné zanikl ve zmíněném šumu). A Harry? Než se na něj stihla snést smršť dotěrných otázek, podezřívavých pohledů a možného plácání po zádech, spěšně vyklouzl na chodbu.
Vůli lidu unikl jen tak tak.
Dorazil do mistrových komnat necelých pět minut po jejich majiteli. Jelikož místnosti zely prázdnotou, namířil si to automaticky přímo do laboratoře. Už od prahu ho vítalo halasné mlácení kotlíky a řinčení kovu, což Mistrovi nebylo vůbec podobné – se všemi svými lektvarovými nástroji zacházel s opatrnou pečlivostí a byl přímo alergický na barbarské, neuctivé a nepečlivé chování studentů k zapůjčeným věcem, takže i toto nezvyklé chování naznačovalo, že je nutno postupovat více než opatrně. Přímo extra opatrně.
Postavil se mezi dveře, jedním ramenem se opřel o futra (z čehož už se stávala jeho oblíbená pozice) a opatrně se otázal: „Co se stalo?“
No, možná to nebyla ta nejmoudřejší otázka, kterou mohl v dané situaci položit – Snape praštil čtvrtým kotlíkem o pracovní desku, až to dutě zařinčelo, a s nožem v ruce se k němu prudce otočil čelem. Z očí mu plál vztek.
„Ty se ptáš, co se stalo?! Před pár minutami jsem to všem řekl, přišel jsi o sluch?! Nebo jsi definitivně ztratil mozek?“
Harrymu uniklo lehké povzdechnutí. Dobrá, je to ještě horší, než čekal. Váhal, co by měl udělat. Pak ho to napadlo – tohle ještě nezkoušel, třeba by to mohlo zabrat.
Beze slova přešel k Severusovi, vytáhl mu nůž, kterým se chystal cosi sekat, z prstů (šlo to překvapivě snadno), sevřel jeho dlaň do své a celým tělem se k němu přitiskl. U lektvaristy to vyvolalo hotovou míchanici pocitů – ke vzteku, který mu rezonoval každým pórem, se přidala překvapená nechápavost, která se ještě zvýšila poté, co ucítil Potterovu volnou ruku, jak kolem jeho pasu proklouzla na záda. A protože to byl on, Severus Snape osobně, tak zkrátka nemohl přijmout, co mu bylo nabízeno a jednoduše se poddat tomu uklidňujícímu objetí. Musel si to vyložit po svém – což v překladu znamená – špatně. Vydeptán Minerviným plánem, svou bezmocností jí v tom zabránit a citelným uvědoměním, jak s ním bylo dnes manipulováno, pronesl jednu ze svých mnoha perel.
„Zkoušíš takto dosáhnout…něčeho konkrétního? Využít mě ku prospěchu svému? Pak tě musím zklamat – podruhé se dnes zmanipulovat nenechám.“
Řečeno to bylo se vzteklou zatrpklostí smíchanou s kapkou bodavého sarkasmu.
Harry prudce rozpojil jejich ruce, o kousek se odtáhl a praštil tu černou nesnesitelnost pěstí do ramene. Pak lehce zaklonil hlavu, zatímco Severus na něj ze své výšky s levým obočím povytaženým nehybně zíral.
„Teda, Severusi,“ vypadlo z něj káravým tónem, „občas jsi vážně nesnesitelný!“
Tato “novinka“, pronesená s výrazem typu „je to beznadějné“, Severusovi proti jeho vůli lehce zvlnila koutky úst.
„A to má být nový objev? Vím, že ti to nikdy moc nemyslelo, ale že je to s tebou až takhle zlé, to jsem netušil.“
Konec věty zanikl v Harryho veselém smíchu a marném bušení do ředitelova ramene – tentokrát byly uplatněny střídavě obě pěsti. Bez efektu.
Zdálo se, že Mistr nějakým záhadným způsobem pozapomněl na svůj vztek – hleděl na muže před sebou s nečitelným pohledem. Možná by celá akce mohla pokračovat o něco veseleji, jenže tady byl ještě Harry – a ten zkrátka potřeboval vědět, co to má všechno znamenat.
„Tak… hm…,“ spustil opatrně, s jednou rukou stále na Snapeově rameni (uvolnil pěst a teď jeho prsty volně spočívaly na černé látce), „co… já a zástupce? Proč? Co Minerva…Tedy - reorganizace?“
Otázky byly spíše naznačené a tiše vychrlené v očekávání výbuchu dalšího vzteku. Naštěstí pro oba se Snape pro tentokrát spokojil s unaveně-rozhořčeným povzdechnutím.
„Jak jsem řekl, ta stará semetrika pochytila veškeré Albusovy nesnesitelné nedostatky a nyní je vydává za své přednosti! Rozhodla se, že nás dva dá dohromady jen tak, že mi přidělá starosti. A to nepočítám Prýtovou! Ta sama by s tím pošetilým návrhem na rezignaci nepřišla, nemít vzor v té staré, prohnané Nebelvírce – Minerva a ty její nesnesitelné nápady! Kde mám teď shánět učitele bylinkářství?!“
Tak zrovna tohle Harryho napadlo prakticky ihned – nicméně v rámci zachování zbytků duševního zdraví svého přítele, se o vhodné osobě prozatím rozhodl pomlčet. Pravděpodobně nebylo moudré zmiňovat ani skutečnost, že oni dva se už vlastně dohromady dali – minimálně dle jeho mínění.
„No, dobře. Ale… proč zrovna já?“
Snape se nepěkně zamračil. „Co je to za pitomou otázku?“ vyštěkl podrážděně.
Harry v duchu poprosil nebesa o nervy ze železa. Nebo snad raději rovnou z oceli.
„Severusi,“ spustil jako na malé dítě a prsty smetl z látky na mužově rameni neviditelné smítko, „právě jsi mě jmenoval před celým učitelským sborem svým zástupcem. Je ti jasné, že to vysílá určité signály? Signály o nás dvou? My dva se máme nesnášet, ne se jmenovat do důležitých funkcí. Navíc jsem si jist, že by se našel i jiný vhodný kandidát, který má víc zkušeností a bude kompetentnější k tomu…“
Snape zastavil pokračující proslov prudkým zdvižením dlaně.
„Samozřejmě – hned mě napadá rovnou tucet jmen. Co třeba Trelawneyová? S jejím zastupováním bychom měli zkázu Bradavic na stole během dvou dnů. Nebo…“
„Nech toho,“ zahučel Harry otráveně, „mluv vážně.“
„Přece jsem ti tu funkci už nabízel. Tak čemu se divíš?“
Další povzdech.
„Ale to bylo ve chvíli, kdy jsi mě tady chtěl udržet a navíc… ha!“ vykřikl, jakoby právě zjistil, že Země je kulatá, „tady to máš! Sám jsi mi to už nabídl. Tak proč ti tak vadí, že Minerva…“
„Protože se mnou manipuluje, což, jak bys už mohl vědět, bytostně nesnáším. A protože jsem vůči stylu, který zvolila, bezmocný. A dále proto, že svým skutkem dodává kuráž dalším, kteří by na nějakou pošetilou touhu po důchodu sami vlastně vůbec nepřišli! Nebo rozhodně ne hned. Zahání mě do kouta!“
Dobrá, to byl Potter schopný pochopit.
„Začnou se šířit drby,“ prohodil s předstíranou lehkostí k Severusově rameni a sledoval svůj ukazováček, kreslící po látce nepravidelné spirály.
„Jaké drby?“ Ředitel otázku vysekl s takovou lhostejností, až to mladšího muže překvapilo.
„Však víš… společenské drby. Že za tím něco musí být, když jsi mi dal tuhle funkci.“
Ano, Snape věděl. Ale bylo mu to, dle očekávání, naprosto jedno. „Taky za tím něco je. Takže proč se tím zabývat?“
Harry zavrtěl hlavou, dál hypnotizující látku hábitu. „Nemyslím si, že dojdou k pravdivým závěrům. Ale určitě nedojdou k hezkým závěrům.“
„Vadí ti to?“
V otázce se dal zaslechnout sotva patrný zájem, ale bylo možné vytušit, že toto téma Severuse zajímá. Potter zavrtěl hlavou. „Ne. Ne to, že by zjistili pravdu. Ale to, jak šílené a nepěkné báchorky si budou umět vymyslet… to ano.“
Tohle byl zase schopný pochopit Snape. Věděl, jak moc zničující dokáží lidé být.
„Což nás nemusí zajímat.“
„Myslíš?“
Proč to znělo tak nejistě?
„Ano, to skutečně myslím, Pottere. A teď, pokud dovolíš… chci vařit.“
Harry se od Severuse neochotně odlepil, o krok ustoupil a pohlédl na řadu připravených kotlíků, které Mistr stačil vytáhnout ještě před začátkem jejich debaty. Mladšímu z dvojice bylo jasné, že tvorba lektvarů je pro ředitele momentálně prostředkem, jehož pomocí chtěl přivolat zpět svůj ztracený klid.
„Můžu se dívat?“
Snape po něm mrskl jedním rychlým pohledem a pak beze slova přikývl. A tak se Harry spokojeně uvelebil poblíž kotlíků, lokty se opřel o pult a dlaní si podepřel bradu. Ke spokojenosti mu to naprosto stačilo.
A/N: Omlouvám se za tu dlouhou pauzu, jedná se zatím o mé nejdelší období bez psaní. Jelikož múza v menším než malém množství stále nepřicházela, naordinovala jsem si „povinné“ večerní psaní. Lehce to nešlo, občas se to táhlo jako žvýkačka, ale nejsem si jistá, kdy se mi podaří ze sebe dostat něco lepšího. Jsem tím poněkud frustrovaná. Takže za nižší „kvalitu“ se omlouvám. Zároveň vám děkuji za trpělivost a prosím o pochopení i pro následující kapitoly.