KAPITOLA DVACÁTÁ – KDO SEJE VÍTR...

„Takže to je všechno?“ optal se ředitel pro jistotu (aby se snad neradoval předčasně) a tázavě pohlédl na ministra, sedícího naproti němu.
„Co se týče našich záležitostí, tak ano. Nicméně… mohu mluvit s panem Potterem?“
Severus povytáhl jedno obočí v mírně překvapeném gestu, ovšem jinak si zachoval zcela neutrální výraz.
„Snad. Pokud se nemýlím, má zrovna volnou hodinu. Problém?“

Poslední slovo pronesl jakoby mimochodem – vlastně stejně tak „mimochodem“ oznámil i jistou znalost Harryho rozvrhu, přičemž velmi dobře věděl, že se skutečně nemýlí.

„Nenazval bych to ani tak problémem. Mám pro něj jistou… nabídku.“

Ředitel si Kingsleyho přeměřil mírně nedůvěřivým pohledem, nicméně bez dalších poznámek vstal a přešel ke krbu.

„Můžeš… můžete se laskavě dostavit do ředitelny, kolego?“ zavrčel do rozvířené hromady popela nerudně – to jak mu došlo vlastní idiotské přeřeknutí. Pak se prudce narovnal, na odpověď – měla-li nějaká přijít – nečekal a odebral se zpátky ke svému stolu. Přitom aktivně předstíral, že si ani v nejmenším není vědom Pastorkova zkoumavého pohledu, který mu byl věnován. Nemohl by ten chlap dočasně ohluchnout? Nebo to alespoň úspěšně předstírat?

Zda by mohlo být toto smělé přání vyslyšeno, nám pro zatím zůstane utajeno. Chtěl-li se snad ministr na NĚCO pošetile dotázat, byl přerušen hlasitým praskáním v krbu, po kterém s odstupem několika vteřin následovala mohutná rána. Neklamný příchod kouzelnické hvězdy první velikosti.

Severus protočil oči, Kingsley s napětím sledoval krb… po dalším nezbytném a ohlušujícím hřmotu Harry konečně vylezl ven. Celý od sazí. Typické.

„Já… uh… omlouvám se. To cestování letaxem mi v poslední době dělá…“ Harry zmlkl, když si všiml Severusova podrážděného pohledu a Pastorkova shovívavého úsměvu.

„Nic si z toho nedělejte. Já sám se občas pořádně zakuckám,“ pravil Kingsley žoviálně a pohybem ruky Harrymu naznačil, aby se posadil.

(Snape si začal ukazováčkem ťukat o bradu – tahle místnost snad ještě stále říkala ‚Pane‘ jemu, nebo mu něco uniklo?)

„Takže,“ prohodil ministr zvesela, když všichni způsobně seděli, a spokojeně si zamnul ruce. (Severusovi se to přestávalo líbit).

„Měl bych pro vás takovou nabídku, Harry,“ spustil a zjevně si vychutnával ten napjatý pohled v Potterových očích.

„Na ministerstvu se uvolnilo místo – vysoká funkce, chápete,“ navázal muž důležitě a lišácky na Harryho mrkl, „no, abych to neprotahoval - jde o funkci vedoucího bystrozorského oddělení. A navíc… dám vám dvakrát takový plat, jaký máte zde,“ vytasil se ministr se svým posledním (a jak se sám domníval největším) triumfem. Od doby, co Potter nečekaně a poněkud zmateně podal svou výpověď, aby pak po několik týdnů nebyl vůbec k nalezení, zoufale postrádal někoho schopného, kdo by se tohoto postu ujal. Ministrovo překvapení, když se dozvěděl o mužově návratu do Bradavic, aniž by ho jakkoli kontaktoval a požadoval navrácení své předchozí funkce, bylo nelíčené, navíc ze Severuse nešlo dostat kloudnou větu – a to si byl jistý, že ředitel ví něco víc, než co sem tam milostivě zavrčí. Zkusil to tedy po svém.

V ředitelně se rozhostilo hrobové (spíše by se hodilo říci – tíživé) ticho. Harry zíral na Pastorka značně překvapeně. Zato Severusova tvář pozbyla jakéhokoli výrazu. Vypadal zkrátka silně nezúčastněně až lhostejně.

„Ale já… jsem prací zde plně zaneprázdněn,“ zakoktal konečně Potter zmateně a krátce se podíval na Severuse, který to celé pozoroval stále silně netečně.
„Pochopitelně, znamenalo by to dát výpověď. Neodpovídejte hned,“ pospíšil si s ujištěním, a div že mladého muže nepoplácal po rameni, „vemte si týden na rozmyšlenou. Vím, jak se vám učitelské povolání líbí (Snapeovo odfrknutí), a chápu, že to pro vás není lehká volba. Koneckonců, Bradavice jsou něco jako váš… domov. Přesto mou nabídku zvažte. Na tu funkci se opravdu hodíte, vaši staronoví podřízení by vás jako šéfa jistě opět velmi ocenili.“

Harry dál působil jako člověk, který je naprosto vyveden z míry. Kingsley se tedy obrátil zpět k řediteli.

„Doufám, Severusi, že mi nebudeš mít za zlou snahu o přetažení tvého zaměstnance na ministerskou půdu. A ano, vím,“ mávl rychle rukou, a k tomu ještě důležitě pokýval hlavou – to když spatřil ředitelovu snahu mu do proslovu skočit, „že jsem to byl já, kdo na tebe naléhal, abys zvýšil stav zaměstnanců, a teď ti jednoho „kradu“ přímo před nosem. Ale ujišťuji tě, že pokud by k tomu skutečně došlo, osobně se postarám, aby se nový učitel Obrany našel co nejdříve. Každopádně jsi to byl ty, kdo Harryho přijal s prohlášením… tuším, že jsi řekl něco ve smyslu - jen na nezbytně nutnou dobu, že?“
Pastorek se zdál být sám se sebou – a potažmo i se svým výkonem – maximálně spokojen. Ke cti mu nutno přičíst, že se ani slovem nezmínil o Harryho podzimním útěku a přetrhání všech – minimálně pracovních – vazeb. Oproti tomu ředitel nevěděl, zda po tomto prohlášení muže proklít, nebo rovnou zabít. Harryho pohled mu dal dostatečně najevo, jak se ho jistá věta z ministrova proslovu nemálo dotkla. V odpověď na položenou řečnickou otázku se jen kysele ušklíbl.
„Nuže, nebudu vás zdržovat, práce čeká!“ zvolal ministr, spěšně se zvedl z křesla a předstíral, že si vůbec nevšímá dusna, které se v místnosti rozprostřelo, „Přeji klidný den a vám,“ kývl hlavou na zaraženého Harryho, „se ozvu příští týden.“
Poněkud ve spěchu se přesunul ke krbu a byl pryč dřív, než dal Severus průchod své touze ho zaškrtit.

Ticho se řídilo vlastním životem a nezdálo se, že by se mu chtělo odejít.
No…,“ pokusil se o pár minut později Snape přetnout panující napětí, během kterého Harry upíral zrak někam nad jeho hlavu, neutrálním tónem. Avšak mladší muž ho předběhl.

„Tak na nezbytně nutnou dobu, ano? Zajímavé. Že jsi mi to nikdy neřekl. Nepochlubil ses. A přitom ty přece tak rád říkáš věci, které druhým ubližují, ne?“
Harry zněl zatraceně ublíženě. Dotčeně. Zklamaně. Roztrpčeně. A taky kousavě.
„To nebylo…“ snažil se o jakous takous obranu Severus, což mu nebylo dovoleno.
„Víš, možná je to přesně to, co jsem potřeboval slyšet, abych k tomu mohl zaujmout postoj,“ dodal pro změnu klidně a pozorně se na muže před sebou zadíval. Ten z toho, jak to bylo řečeno, z intonace hlasu a celkového Harryho postoje v této chvíli, měl více než špatný pocit.

Copak události poslední doby nemají žádný vliv?
„Harry, to není…“
„Co?“

Tomu se říká… paradox? Ve chvíli, kdy Severus dostal prostor k obhajobě, ve chvíli, kdy to vypadalo, že snad Harry na něco – cosi – dychtivě čeká, kdy se mu ten mírný výraz dychtivosti dal na pár vteřin vyčíst z tváře… tak přesně v tu chvíli, v ten okamžik, Snape najednou nevěděl, co říct. Ne, on to snad i věděl. Ale… vyslovit to zkrátka nedokázal. Nemohl. Nebo i nechtěl? Těžko říct. Každopádně toto váhání mělo jediný následek – mladší kouzelník už neřekl nic, tiše se zvedl a přešel ke krbu.

 A zmizel v tichosti pro něj nevídané.

                                                     ----------------------

Severus toho večera Harryho neočekával. I ve svém zmijozelském já věděl, že to, co bylo dnes řečeno, nejde jen tak přejít. Ne při povaze, kterou Potter má, tudíž bylo zcela vyloučené i využití nedávného dárku.
A tak když předmět jeho myšlenek kolem desáté večer vylezl z krbu, byl Mistr notně překvapen. Mladší kouzelník vypadal, že má za sebou dlouhý a těžký den (k čemuž by mohl Snape dodat jen jediné – nápodobně). Ani jeden nic neřekl, dokud Harry nedošel ke dveřím do laboratoře, mezi nimiž ředitel stál. Pak to byl ale Severus, kdo (překvapivě) zvedl ruku a zarazil tak to cokoliv, co se Harry chystal vypustit z pootevřených úst. 

„Nemohu ti dát takový plat jako ministr, ale mohu tě udělat svým zástupcem,“ prohlásil rezervovaně a nevnímal šokovaný výraz na Harryho tváři, „až to zvážíš, dej mi vědět.“
A to bylo všechno. Pak se otočil a zamířil do nitra své svatyně. Co měl říct? Že nebýt Pastorkova milého připomenutí, vůbec by tu záležitost nebral v potaz? Je skutečně zajímavé, jak jedna věta dokáže nabořit (ne-li přímo zbořit) pracně budované základy.
„Cože? A co profesorka McGonagallová?“ ozvalo se za Severusem nevěřícně.
Mistr, dorazivší k jedné z mnoha přeplněných polic zády ke dveřím a tudíž i muži mezi nimi, s nezájmem pokrčil rameny.
„Ta to jen uvítá. V jejím věku je naprosto dostačující vyučovat a vést jednu kolej, natož ještě zastupovat ředitele.“

Harry pozoroval (dobrá, lépe by sedlo – propaloval) Severusova záda a jeho štrachání na poličce opravdu nevěřícně. Troufl si tvrdit, že už ho – pokud jde o záležitosti okolo Snapea – máloco překvapí, ale tohle mu doslova vyrazilo dech. Asi i proto, co v sobě to rádoby nevinné prohlášení mohlo skrývat, co mu mohlo vřít pod povrchem.
Někde mezi jedním Harryho šokovaným nádechem a následným výdechem přešel Severus od poličky k pracovnímu pultu, na kterém stály tři kotlíky, z nichž jeden tiše pobublával. S ostentativní ignorací svého kolegy začal otevírat skleněné lahvičky a připravovat váhy, takže Harry stál na prahu dveří jako tupec, který se nezmohl na nic jiného, než aby jako ryba na suchu střídavě otevíral a zase zavíral ústa. Což se z nějakého -  ne úplně jasného - důvodu změnilo ve chvíli, kdy ten vlající černý sarkastik studeně prohlásil:

„Budeš si mě jako zvíře v cirkuse prohlížet ještě dlouho? Domnívám se, že toho na mně najdeš pramálo zajímavého. Rád bych dnes večer udělal ještě něco užitečného, pokud dovolíš.“
Netřeba dodávat, že na žádné dovolení samozřejmě nečekal.
Nějakým řízením osudu tohle bylo přesně to, co Harryho donutilo odlepit se ode dveří a udělat něco, co by nikdy nehádal, že sám od sebe – jen tak – udělá. No, minimálně by nehádal, že to udělá v této (a jí podobné) fázi.

Bez valného rozmýšlení přešel k Severusovi, který se k němu překvapeně otočil, v jedné ruce pinzetu, v druhé sklenici s něčím raději neznámým a dokonce ještě stihl povytáhnout levé obočí. Víc už nic.

Harry totiž projevil nečekanou sílu, když ho – i se zmíněnými preparáty – poněkud nešetrně přirazil k hraně laboratorního pultu.
A stále to byl ten mladší a méně rázný z nich, kdo uchopil tvář druhého kouzelníka do dlaní a přitáhl ho k sobě. To všechno možná až podivuhodně rychle, jakoby se mu zdálo lepší a jistější, o tom, co dělá, raději nepřemýšlet, neuvažovat.
Severus neřekl nic (kde by na to taky vzal čas, že?), neudělal nic… jen tak dál držel zmíněné předměty. Je otázkou z jakého důvodu, ale zdálo se, že i tato reakce-nereakce donutila Harryho k polibku.

Na první dotek cizích rtů na svých Severus… nijak nereagoval.  A jelikož Harry zavřel oči, nemohl vidět, že ty černé pár desítek milimetrů od těch jeho se alespoň přivřely. Každopádně pak si troufl polibek zopakovat. Tedy ne že by u toho nějak analyzoval situaci, prostě to jen udělal. Když to udělal potřetí, přičemž se lehce přesunul k pravému koutku Severusových úst, kterého se právě teď dotkl svými rty, ozval se zvuk kovu dopadajícího na kámen – pinzeta letěla na zem. Prsty, které ji svíraly, došly k samovolnému závěru, že bude produktivnější obejmout něco jiného, lepšího, než je studený kov. A to něco byl Harryho krk, kam Severus svou ruku pozvolna přesunul. Ústa se přesunula z koutku do středu, kde se Harry zaměřil na dolní ret. Lehce bolestivě ho vtáhl mezi zuby. Pravděpodobně udělal dobře. I na lahvičku v druhé Severusově ruce byla uplatněna nezaměnitelná gravitace. Jen ty následky byly horší než u předchozího předmětu. Laboratoří se rozlehlo hlasité křupnutí, během něhož Snape stihl svou druhou ruku přesunout na Harryho záda.

Když se o pár vteřin později od jejich nohou začal šířit nelibý zápach, zřejmě to byl impulz, který Severuse a jeho citlivý nos probral. Pomalu se od Harryho odtáhl (což nebylo zrovna snadné, když se nesetkal ani s minimem snahy o spolupráci) a nakrčil čelo.
To Harry moc nevnímal – ani to, že se odehrály nějaké dvě rány, natož něco tak triviálního jako je nějaký puch. Zmateně na Severuse zamžoural. Ten ho od sebe lehce odstrčil a jeho zmatenost si vyložil zcela po svém.

„Asi bys měl nejdřív zjistit, co vlastně chceš,“ prohlásil neutrálně, udělal opatrný krok vlevo, vyhnul se muži před sebou a jedním rychlým mávnutím je (nebo spíš sebe) zbavil té nepříjemnosti, jakou jsou rozbité a nevysušené šnečí ulity. Tak jako tak, svou mylnou domněnkou nahrál Harrymu do karet.

„A co ty? Ty snad ne?“ lehce zaútočil ve vlastní obraně. Ředitel obešel pult

(z druhé strany, čímž se mladšímu muži úplně vyhnul) a opět si to mašíroval k poličkám.

„Severusi!“ vykřikl Harry, podrážděný vývojem situace a nepochopitelným chováním, které mu tady bylo předváděno. Snape se klidně natáhl pro další lahvičku, s odpovědí (měl-li vůbec v plánu odpovědět) si dával na čas. Nakonec se otočil čelem k Harrymu, po kterém ovšem pohledem jen lehce přejel, a za chůze, otevíraje přitom další várku šneků, prohodil:

„Já to vím.“

Dnes již poněkolikáté zkoprnělý Harry stál uprostřed laboratoře a váhal, zda si to může vyložit tak, jak by si to rád vyložil.

V noci vzal Severuse za slovo. Bylo to… Harry nebyl pitomec (ačkoli by se jistě našla spousta lidí, kteří by prohlásili opak). Věděl, že není dobré té nešťastné větě, kterou Snape pronesl před několika měsíci, přikládat extra velkou důležitost – věci se od té doby přece jen změnily. Přesto ho zabolelo slyšet, jak moc ho Severus ve škole nechtěl. Obzvláště ve světle…

Pocit nechtěnosti byl jednou z černých skvrn Harryho dětství a obavy z opakování se s ním táhly jako lepidlo dodnes. Nicméně – ředitelova dnešní nabídka… věděl (nebo se domníval, že ví), co řečené, pro někoho takového jako je Snape, znamená. Stejně tak tušil, že poznámka o tom, co vlastně chce, byla dvojznačná. Primárně narážela na případnou změnu jeho zaměstnání, sekundárně v sobě skrývala jasnou narážku, kterou by Severus pravděpodobně nevyslovil nahlas. Zněla asi takhle: Jsem to opravdu já, koho chceš?

Samozřejmě, že ano.

Jen ho o tom přesvědčit. Což nebude vůbec lehký úkol. Z nějakého důvodu se zdálo, že Snape je velmi vehementně odhodlaný ignorovat specifické jemné narážky.

Harry se usmál. Ignorovat narážky… což ale neznamená, že bude schopen ignorovat jeho.

Nápad, který jím projel, byl… odvážný, to bylo to správné pojmenování. Jeho uskutečnění ho bude stát velkou dávku odvahy a odhodlání, ale když už si vzal něco do hlavy… Ono taky… popravdě řečeno, kdyby to nechal jen na Severusovi, nemusel by se ničeho dočkat až do důchodu. Nepočítáme-li jejich nedávný polibek, u kterého vlastně nebylo jasné, od koho vyšel prvotní popud (dobrá – a pak to malé poděkování o narozeninách a nečekanou dnešní akci), Mistr po jeho návratu neudělal první krok prakticky v ničem. Nechal Harryho dělat si téměř vše, co se mu zlíbí, poměrně ochotně snášel jeho mírné experimentování a oťukávání, ale zaměříme-li se čistě na jeho vlastní chování a iniciativu, mohl by být Snape smělým kandidátem na mnišství. Proč?

Pro tohle přece celou tu bolestnou cestu nepodstoupil, že. Co takhle… jít do toho po hlavě? A se vší svou odvahou?

                                                  -----------------------

„Z tohoto pohledu je vám doufám jasné, že černá magie je fascinující,“ Severus přednášel a zároveň pomalu procházel mezi lavicemi. Teď zrovna chňapl po špatně mířeném psaníčku, letícím přes dvě lavice. Zachytil ho ještě v letu bez nejmenší námahy, a aniž by přerušil svůj výklad. Provinilému studentovi jen prsty naznačil, že tahle neukázněnost ho bude stát deset bodů, „stejně jako bílá,“ dodal, když už to vypadalo, že k tomu nedojde. Beze spěchu došel ke své katedře, rukou se o ni lehce opřel a přejel třídu pohledem. „Na vysvětlení problematických aspektů černé magie máte kolegu Pottera. My si dnes nastíníme, proč a jak se oba druhy magie používaly – a používají – při přípravě lektvarů. Jde o skutečnost, že…“

Skutečnost, o kterou šlo… tak ta zanikla v klepání na dveře. Ředitel si nejprve otráveně povzdechl (nesnášel podobná vyrušování), pak velmi nevrlým hlasem pozval troufalce zvenku dovnitř.

Do učebny nakoukla věčně rozčepýřená hlava.

„Co zase potřebujete, kolego?“ zavrčel, aniž by dal Harrymu prostor ke zdvořilostním formalitám. Tak jako tak… i kdyby tomu pitomci naplno řekl, že otravuje, on by se na něj snad stejně provokativně usmál.

 „Omlouvám se, jestli ruším,“ spustil Harry a s jemným úšklebkem, který mu přejel přes rty, ignoroval Snapeovo zasyčené „Rušíte!“, „ale neodkladně potřebuji vaši pomoc, pane řediteli. Nezdržím vás dlouho,“ dodal vážným a ujišťujícím tónem, když se mu dostalo pohledu s intenzitou mrazu arktického ledu.

„Nikdo se nehne ze svého místa, prostudujte si kapitolu o možné potřebě magického potenciálu při přípravě lektvarů. Budu chtít znát stěžejní body,“ štěkl na třídu a provlál kolem Harryho, doposud stojícího v otevřených dveřích, ven.

Zřejmě se ze vzájemného odvolávání z hodin stával koníček.

 „Míníš mě z výuky tahat často?“ opáčil Severus sarkasticky, „já jenom, že bych pak možná ani nemusel chodit do třídy, ale raději bych zůstal venku. Třeba by nám to ulehčilo…“

Při začátku proslovu se Harry mírně usmál a chvilku čekal. Když ovšem došlo už ke třetí větě a Severus stále řečnil, měl toho akorát tak dost.

(První bomba pro dnešní den.)

Jedním krokem zrušil vzdálenost mezi nimi a přitáhl si tu zamračenou tvář k polibku. To bylo přesně v tu chvíli, kdy mělo být objasněno, co že by jim to učení od dveří ulehčilo.

Severus strnul, to bylo první, čeho si Harry všiml. Ruce mu ztuhly rozhozené v gestu, kterým doprovázel své pozoruhodné komunikační dovednosti.

Každopádně nijak zvlášť neprotestoval – což byla druhá věc, která mu neunikla.

„Co si myslíš, že děláš?!“ ozval se starší muž, který se odtáhl jako první. Ty zelené oči kousek od těch jeho mu věnovaly škádlivý pohled.

„Co by? Líbám tě. Říkal jsi, že si mám rozmyslet, co vlastně chci. Už jsem na to přišel,“ dodal Harry spokojeným hlasem, a když se mu nedostalo odpovídající spolupráce, postavil se na špičky, ruce přesunul z tváří na ramena a lehce Severuse znovu políbil.

Ten se v konsternovanosti zmohl jen na nechápavé: „Co že chceš?“

Harry ho pustil, o kousek odstoupil a spokojeně si ho přeměřil.

„Tebe. Hezký den, Severusi,“ dořekl prostě a s posledním – „něco“ signalizujícím pohledem – se jal odcházet.

(Druhá bomba byla shozena.)

Snape se nezmohl na nic. Jen na mírné nevěřícné pootevření úst. A ten malý drzoun si klidně odešel a nechal vykolejeného a situaci jen velmi těžce chápajícího ředitele stát uprostřed školní chodby, kde si právě dovolil praktikovat činnosti, ke kterým se většinou uchylovali jen studenti – ale nikoli za bílého dne a v době vyučování k tomu!

Co se to, u všech svatých, děje?!

                                                    ---------------------

Severus se přihnal na oběd s takovým výrazem, že i sám Merlin by se mu raději klidil z cesty. Rázně došel k učitelskému stolu, prudce se posadil a snažil se ignorovat Harryho, který na něj vrhal pohledy plné předstírané nevinnosti. Byl dokonce tak drzý, že si sedl na Minervino místo. Zástupkyně si svůj oběd již tradičně odbyla mezi prvními. Byl-li by snad ředitel na pochybách, proč to udělal, mělo mu to být ozřejměno v nejbližších chvílích.

Zatímco se Severus pustil do svého masa (a dál se snažil o ostentativní ignoraci), Harry se pustil do zmrzliny. (Ne že by zmrzlinu v lednu nějak extra preferoval, ale – účel světí prostředky.) Ticho mezi nimi panovalo ještě tak pět minut, než to mladšího muže přestalo bavit. Opatrně se rozhlédl okolo sebe a po uspokojivém zjištění, že riziko odposlouchávání je nulové, prohodil:

„Severusi?“

Oslovený ho dál považoval za vzduch a s ještě větší razancí, než bylo běžné, zabodl nůž do masa.

(Třetí bomba se chystala spadnout přímo doprostřed stolu.)

„Chtěl jsem ti jen říct, že ta tvá nabídka… včerejší,“ spustil Harry, uždiboval ze zmrzliny a pokukoval po Severusovi, který po tomto prohlášení mírně ztuhl, „je jaksi… bezpředmětná.“

Snape se na něj konečně podíval. Ostražitě. S otázkou v očích.

(A čtvrtá bomba to celé korunovala.)

Harry se ho rozhodl potrápit. Nejen tím, že se hned nevyjádří. Nabral na lžičku další kousek napůl rozteklé zmrzliny. Pozoroval Severuse a ten pozoroval jeho, když po jednom nutném olíznutí lžičku obrátil vypouklou částí navrch a nechal si ji proklouzávat mezi rty, přičemž tento pohyb několikrát zopakoval. Byl spokojen až tehdy, když ředitel stiskl příbor tak pevně, až mu klouby zbělaly.

 „Pottere…,“ dostal ze sebe Severus varovně – těžko říci, zda proto, aby si přestal hrát, nebo aby odpověděl - načež Harry nevinně pokrčil rameny, vytáhl z pusy ten proklatý kus kovu a prohodil: „No jistě. Já tady zůstanu tak jako tak. Mám dobrý důvod,“ dodal tiše.

Snape toho měl právě tak dost. Ten malý zmetek s ním naprosto nepokrytě flirtoval (Flirtoval! S ním!) a ačkoli vlastně neřekl nebo neudělal nic, co by se dalo považovat za… nějaký otevřený projev svádění, kterého by si všimlo okolí, on sám o tom neměl (ve světle dopolední scénky) žádné pochybnosti. Jen si nebyl tak úplně jistý, jak dlouho to vydrží. No, moc dlouho zjevně ne.

Se zařinčením odhodil vidličku, posléze i nůž, vstal tak rychle, až se za ním židle zakymácela, jako černý přerostlý netopýr se vztyčil nad Harrym, který si s nezájmem nabral další várku té sladké rozteklé příšernosti, kterou ho dováděl k šílenství, sklonil se nad tou nemožně rozcuchanou hlavou a zasyčel tomu neohroženci přímo do ucha.

„Kdo seje vítr, sklidí bouři.“

A se zavířením pláště a rozvířeným prachem za sebou… odplul.

Harry se za ním otočil, odložil lžičku a velmi spokojeně se usmál.

Tak to bychom měli. Pro dnešek.

A/N: Když Terka četla tuhle kapitolu poprvé, varovala mě. Viz. „flirtující scény.“ Možná je to v mé tvorbě trochu inovační (nebo jak to říct), nicméně je důvod, proč se Harry rozhodl na Severuse uplatnit tuto taktiku. Já jen doufám, že se vám to bude zdát… přijatelné. Názory vítány.