KAPITOLA JEDENÁCTÁ
KAPITOLA JEDENÁCTÁ – MINERVINO DOPORUČENÍ
Jednoho pozdního nedělního dopoledne čekal Harryho nemilý šok. A to když se chystal vyklopýtat ze své ložnice a odebrat se na „snídaňový oběd“. Hlas, který skrz dveře zaslechl, rozhodně nebyl Nevillův – naopak mu až příliš připomínal schůzky v nebelvírské společenské místnosti. Jeho následující chování každopádně nebylo zmíněné koleji ani trochu podobné - Harry zůstal stát za dveřmi a poslouchal.
„Udělal jste velmi dobře, že jste mi napsal, pane Longbottome,“ kvitovala Minerva potěšeným hlasem, po němž následovalo zacinkání lžičky o porcelán, „vy tedy víte, o co v celé té záležitosti jde? Proč je pan Potter zde, zatímco ředitel vypadá poněkud… v tenzi a pod tlakem?“ *
Harry sevřel ruku v pěst.
„Vím,“ ozvalo se v odpověď bez zaváhání, „ale to vám bude muset říct Harry sám.“
Po krátké odmlce, velmi jemném vzdychnutí, které přes zavřené dveře neproklouzlo, a dalším zacinkání zástupkyně navázala: „Ovšem to se mi poštěstí jen za předpokladu, že pan Potter někdy vstane. Pokud nebudu na odpolední dozory v Bradavicích, obávám se, že vás svou návštěvou oblažím i zítra – akorát dorazím s kufrem navíc, jelikož mě ředitel s okamžitou platností vypoklonkuje.“
Harrymu se představa profesorky McGonagallové , trčící před Nevillovým malým domkem s obrovským kufrem po boku a přísným výrazem ve tváři, zdála komická natolik, že byl na okamžik ochoten zapomenout i na přítelovu křivdu.
„To je to s profesorem Snapem tak zlé?“
Ne, skutečně to nebyl úmysl. Copak mohl za to, že se jeho ucho, žijící si naprosto jistě vlastním životem, po poslední větě ještě více přitisklo k hladkému dřevu?
„Ještě horší, pane Longbottome, ještě horší! Dokonce ani já už si netroufám podnikat příslušné kroky.“
Jakoby tím ‚ani já‘ bylo řečeno vše důležité. Minerva McGonagallová nebyla žena, která by se dala snadno zahnat do kouta. Navíc poměrně přesně věděla, jak s jedním přerostlým netopýrem naložit ku prospěchu svému.
„Samozřejmě, co myslíte?“ zaprskala, poněkud s neočekávanou návazností, jako vzteklá kočka a kdyby ji Harry mohl vidět, jistě by ho fascinovalo, že i její klobouk vypadal mimořádně pobouřeně, „odmítl přijmout nového učitele Obrany a lopotí se s tím sám, takže vypadá jak? No na složení. Nechá si snad poradit? No nenechá! Jestli chcete někdy vidět ukázkový případ tvrdohlavosti, podívejte se na Severuse - u něj je každá rada drahá.“
Neville, poněkud lépe obeznámen se situací, sváděl marný boj se svými koutky, které se – snad jako příklad řečeného – tvrdohlavě stáčely nahoru, zatímco on je vytrvale tlačil dolů. Harry, nechtěje už slyšet nic dalšího o utrpení Severuse Snapea, rázně zmáčkl kliku a vpochodoval do místnosti, přičemž hned při prvním kroku se zarazil a nasadil předstíraně překvapený výraz.
Neville a Minerva seděli naproti sobě u jídelního stolu, který obvykle sloužil jako jakási zahrádkářská plocha, z čehož plyne, že se na něm neustále krčila kupa hlíny. Dnes byla deska ukázkově vybílená, oba aktéři měli před sebou porcelánový hrneček s podšálkem a korunu tomu nasadila čajová konvice se vzorem keříčků růžových květů. Harry ani netušil, že se podobné věci v Nevillově kredenci nacházejí. Profesorčina tvář se roztáhla v širokém úsměvu.
„Harry, konečně vás vidím! Vy jste nám dal. Musíte mi všechno vysvětlit.“
V Harryho zorném poli zatím Neville nenápadně krčil rameny a snažil se celým svým vzezřením působit dojmem, že on je vlastně v celé záležitosti naprosto nevinně. Zřetelným úšklebkem mu dal příchozí najevo, co si o této „nevinnosti“ myslí.
„Dobrý den, paní profesorko. Předpokládám, že jste šla náhodou kolem, nebo že vás letaxová síť vyhodila o krb dřív?“
Mezi řečí s přídechem ironie přišel blíž ke stolu, natáhl se po jedné sušence, krčící se dosud na malém talířku za tou příšernou konvicí, a s chutí se do ní zakousl. Po zjištění, že chutná podezřele citrónově, se dalšího kousku raději vzdal.
Neville vypadal, jako by se na své židli mírně přikrčil, zatímco Minerva mu věnovala shovívavý úsměv, ignorujíc tak nezdvořilá slova.
„Ale no tak, Harry,“ pronesla mateřsky a dokonce ho jemně poplácala po hřbetu ruky, „myslím, že si musíme promluvit.“
Bylo-li by to možné, Neville by se krčil ještě víc – to proto, že po poslední větě se Harryho pohled stočil jeho směrem a byl víc než zeleně mrazivý.
„No já… musím se postarat o zahradu,“ ozvalo se od krčící se hromádky, poté se Neville spěšně zvedl a s omluvným výrazem doslova odběhl.
V místnosti se rozhostilo ticho, které přerušilo až laskavé:
„Posaďte se, Harry.“
O dvacet neochotných minut později měla ta dobrá ženská duše solidní představu o tom, co se vlastně stalo – a co se z Harryho koktání nedozvěděla, to si poměrně přesně domyslela.
„Takže… ehm…,“ snažila se napáchat co možná nejmenší škody, „vy a profesor Snape máte jakési… citové problémy? Chápu to dobře?“
Harry, celý vyřízený a zrudlý, se z nešťastnosti natáhl po další sušence. Po malém kousnutí ji znechuceně zase odložil. „Jak jste to… citové problémy?“ zaskřehotal posléze, „tak bych to nenazval. Nic citového v tom jistě…“
„Jistě, jistě,“ skočila mu do toho chlácholivým tónem a mile se usmála, což už začínalo Harryho pomalu vytáčet, „takže v tom nebylo nic citového?“ otázala se bezelstně.
Harry zrudl ještě víc. „Nebylo nic… já nevím!“
Další mateřský pohled plný porozumění doprovázený další sušenkou, které Minerva na rozdíl od něj chroupala s rychlostí blesku. „Ale víte, Harry, víte. Mně to říkat nemusíte, ale sám sobě ano. A nemyslete si – Severus občas také není tak sebejistý, jak vypadá.“
„Jak to myslíte?“
Minerva, zřejmě spokojená s novými informacemi, pomalu vstala, urovnala si na hlavě svůj klobouk a z výšky na nešťastného muže pohlédla.
„Na některé věci musíte přijít sám. Můj názor je, že jste tady již dost dlouho a že my stejně tak dlouho postrádáme v Bradavicích jednoho profesora. A bez ohledu na to, jak moc teď tápete, nebo co si o sobě myslíte či nemyslíte, je podstatné jen to, jestli se chcete vrátit. Ale vrátit nejen do školy, Harry,“ pokračovala s naléhavostí v hlase, „protože pokud vám jde jen o školu, pak se snad raději nevracejte.“
„Ale to…“
„Ale to je jen něco, o co vás žádám. Situace už zašla příliš daleko na to, abyste si mohl odcházet a přicházet jen tak, napůl, a ne celou svou bytostí. A cítím se povinna vám také sdělit, že pokud něco podobného uděláte ještě jednou, nejsem s to odhadnout jeho reakci, ale líbit se nám jistě nebude.“
S posledním jemným úsměvem, který měl dle jejího mínění dodat kuráž, odešla do zahrad a nechala ještě zmatenějšího Harryho napospas růžovobílému porcelánu.
----------------------
„Možná si myslíš, že bych se ti měl omluvit,“ spustil Neville večer, protože v předcházejících hodinách si na zahloubaného kamaráda netroufl ani promluvit.
„Co?“ vypadlo z Harryho, který byl jako v posledních týdnech téměř vždy myšlenkami kdesi ve svém neznámém světě.
„Ptám se, jestli máš pocit, že bych se ti měl omluvit?“ zopakoval Neville mírně unaveně. Nemohl se zbavit dojmu, že nikdy v životě tolikrát neopakoval sdělené jako od Harryho příchodu k němu domů.
„Za McGonagallovou?“
Přikývnutí. „To, že jsem jí napsal, možná nebylo úplně fér, ale zoufalá situace si žádá…“
„Jak to myslíš – zoufalá?“ skočil mu Harry do řeči a stočil pátravý pohled jeho směrem.
„Vždyť se na sebe podívej – ploužíš se mi tady jako hromádka neštěstí a místo aby to po těch týdnech bylo lepší, je to akorát horší. A to všechno jen proto, že si se zamiloval do…“
Harry vyskočil z křesla, jakoby ho píchla vosa. „Já nejsem zamilovaný!“
Neville se také postavil, přešel k Harrymu a z blízka na něj zřetelně promluvil. „Popření není řešení, kamaráde. Na některé věci nemusím mít mimořádný pozorovací talent. Uznávám, že Snape není na první pohled ta nejlepší volba a taky to s ním není lehké, ale zjevně – stalo se. Tak se tam vrať a dej to do pořádku dřív, než bude vážně pozdě.“
Harry na něj zíral s nevěřícně pootevřenými ústy. „Ty… TY mi radíš, abych si začal něco se…“
„Ne začal, to už jsi udělal – a o to je to lehčí. Ale abys v tom pokračoval.“
„Lehčí… pokračoval… copak se všichni zbláznili?! Vždyť ani nevím, jestli by měl o něco takového zájem.“
Neville luskl prsty. „Tak v tom to je! Víc než o to, že je to chlap a navíc Snape, jde o jeho reakci? O to co chce nebo nechce?“
Harry se zatvářil zmateně a zahanbeně k tomu. „Já nevím! Nevím! Kdybych to věděl, nepřipadal bych si jako totální blázen, že!?“
„Možná o tom jen moc přemýšlíš.“
„Copak o tom se dá nepřemýšlet?“
Neville o krok odstoupil, přešel ke křeslu a pohodlně se do něj svalil. „Uvědomuješ si, že ať je to tak nebo tak, téměř vždy se kvůli Snapeovi pohádáme? Způsobuje mezi námi problémy, a čím déle si budeš hrát na mrtvého brouka, tím to bude horší. Musíš… dobře – měl bys to alespoň zkusit,“ dodal nakonec, vědom si, jak kamarád slovo „musíš“ nesnáší.
Harry nasadil vyloženě nešťastný pohled. „Že mi to říkáš zrovna ty, který když ho dodnes vidí, tak před ním couvá.“
Neville se pousmál. „Ale já s ním nespal ani na něj nemyslím většinu každého dne, Harry, v tom je ten rozdíl. A netvař se tak překvapeně – kdybych si dělal čárky, kolikrát máš nepřítomný výraz, nebo jak často ti musím i jednoduché věty opakovat, máme tady pergamen od stropu až k podlaze.“
Harry netušil, že je to sním tak zlé, nebo jak moc si těchto změn Neville všímá.
„Napadlo mě,“ navázal Neville zamyšleně, „když jste to vzali z druhého konce a šli rovnou do postele, proč je pro tebe tak těžké se mu dnes podívat do očí?“
Harry se ironicky ušklíbl. „To kdybych věděl. Možná právě proto.“
To znělo zajímavě. „Stud?“
Přikývnutí. „Nevysvětlím ti to a ani nechci, je to příliš… osobní.“
Neville si ho pár vteřin mlčky prohlížel, pak rázně poklepal na opěradla křesla a prohlásil: „Rozumím. Nejvyšší čas si ten stud vysvětlit s jeho zdrojem.“
Proč to jeho okolí tak snadno vypouští z úst, proč to od nich zní všechno tak jednoduše a prostě, zatímco on, Harry, má pocit, že to je jedna z nejtěžších věcí v jeho životě? Vysvětlit si něco se Severusem… to je jako pokusit se sloučit Zmijozel a Nebelvír dohromady a tvářit se přitom, že lehčí věci na zemi není. Ale tak jako tak si uvědomoval, že mu něco chybí. A to „něco“ nebylo fyzicky nijak vzdálené, přesto se to zdálo naprosto nedosažitelné.
Harry si najednou bolestně uvědomil, že pokud se nevrátí, pokud se nepokusí na nastalé situaci něco změnit, bude toho litovat. Což už bylo něco, co mu v podstatě velmi zužovalo pole působnosti jeho svobodné vůle a rozhodování. Protože jestli se něčeho bál, tak to – mimo jiné – byla promarněná šance.
Toho večera, těsně před tím než usnul, věnoval jednu z posledních myšlenek vědomí, že pokud ho Snape zabije, či minimálně přizabije (což se jevilo jako velmi reálné), může ho utěšovat vědomí, že se nevzdal a pokusil se o maximum. Což, uznejme, není tak špatné.
Komentáře
Přehled komentářů
sambo - děkuji za komentář. Zda bude létat jiskry, nebo něco jiného, či zda bude vůbec něco létat - o tom už se přesvědč sama. :-)
.......
(samba, 25. 11. 2010 19:14)Rozhodně to chce kuráž jít za Severusem,to budou jiskry lítat.Jsem fakt moc ráda, za pokračování.A udobřování,vysvětlování no prostě ACH.
:-)
(ASISI, 24. 11. 2010 18:36)
Ketrin - neopakuješ! :-) A i kdyby náhodou ano, mně to tedy vůbec nevadí, naopak mě to těší, takže děkuju. Žárlivý Severus - to zní dobře. :-) Uvidíme, co z Mistra vypadne. Ještě jednou díky.
Gigi - tak konfrontace, jo? :-) Jen aby to Bradavice vydrželi v celku. :-) Díky za komentář.
To bylo... :)
(Gigi..., 24. 11. 2010 11:38)opět naprosto úžasné... jen ať se se Severusem konečně zkonfrontují... nemůžu se dočkat dalšího pokračování... jsem jako na trní... moc děkuji... :D
:oD
(Ketrin_b, 23. 11. 2010 11:12)
úžasné (proč mám pocit že se pokaždé opakuji :D ?) když ono to snad ani jinak popsat nejde...rychlost další kapči ? - tak takhle by se mi to líbilo pořád, :D ale jsem si vědoma že jsem předchotí četla dlouho po té co byla přidaná :D .. Tak šup šup Harry do Bradavic .. a rozhovor se Severusem anebo snad bude dělat Harry že ho nezajímá a bude tam koketovat s někým jiným aby přinutil Severuse hooodně žárlit???
:-)
(ASISI, 5. 12. 2010 21:09)