KAPITOLA OSMNÁCTÁ – JÁ TADY…

Harry po Severusovi hodil další nenápadný pohled. Uplynuly dva dny od jejich „produktivní“ debaty, po které ředitel ani v nejmenším nedal najevo, že by se chtěl k nedořešené záležitosti (a potažmo jejímu následku) jakkoli vracet. Typické. Vzhledem ke končícímu období klidu a návratu studentů do školy, byli nuceni omezit i dvě svá večerní dostaveníčka za účelem přípravy všeho potřebného. Harry měl nejasné tušení, že ačkoli Snape příchod ledna aktivně proklíná, práci, znemožňující jim setkání… vítá. Minimálně v jistém aspektu.

Toto ráno, první vyučovací den po Vánocích, vypadalo celé osazenstvo Velké síně poněkud zdeptaně. Dokonce i Minerva kdesi zapomněla své obvyklé nadšení a pro jednou se nepokoušela rádoby nenápadnými dotazy zjistit, jak daleko se posunul (či k jejímu zármutku neposunul) vztah jednoho Zmijozela a Nebelvíra.

Harry na talíři popostrčil kus míchaných vajíček zleva doprava, lehce se naklonil dopředu, aby měl přes zástupkyni lepší výhled, a pohledem opět „zkontroloval“ Severuse. Ten předstíral, že si těch rentgenujících očí, stáčejících se k němu co půl minuty, nevšímá, a velmi podobným pohybem jako Potter šťouchl do svých míchaných vajíček.

„Ještě kávu, Severusi?“ ozvalo se koženě po jeho pravici – to se Minerva nebezpečně oháněla konvicí.

V odpověď přišlo neurčité zavrčení, které nebylo možné bez příslušného slovníku identifikovat.

„Cože?“ žena zmateně zamrkala, ruku stále držíc nad mistrovým šálkem.

Ačkoli je to těžko pochopitelné, Severus opět neurčitě zavrčel, tentokrát to znělo trošku jinak.

Profesorka McGonagallová se nejistě rozhlédla. Nezdálo se, že by kdokoli jiný z učitelského sboru jejich „konverzaci“ věnoval pozornost.

Harry si povzdechl, zopakoval (za jedno ráno asi po desáté) svůj předklon a postaral se o překlad zmijozelštiny do nebelvírštiny. 

„To znamená: ano, rád. A ne, já taky nevím, proč to nemůže říct prostě a jasně.“

„Aha,“ vysoukala ze sebe profesorka, ruku sklonila a naplnila tím šálek až po okraj. Ve chvíli, kdy odkládala konvici, se pro změnu předklonil Severus, pohled stočil od vajíček na Pottera a tentokrát jeho zavrčení skrývalo jasný obsah zřetelný všem.

„Ptal se vás někdo na váš názor, kolego?“

Harry lehce protočil oči, přičemž si dal záležet na dobré viditelnosti prováděného pohybu. Pak lehce našpulil rty a znovu se opřel.

Minerva, sedící mezi nimi, si připadala poněkud komicky. Naštěstí (nebo naneštěstí?) usoudila, že navrhnout změnu pravidelného zasedacího pořádku nebude pro dnešek nejmoudřejší. Malátnost celé snídaně přerušilo hejno sov, které se dovnitř vřítilo s nepopiratelně větším elánem, než jaký vykazoval kdokoli v Síni.

Ředitel se znechucenou netečností sledoval hromadu pergamenů, dopadající před jeho talíř a otráveným mávnutím odehnal jednu soví dámu, která při natřásání svých peříček dospěla k pošetilému závěru, že dostane odměnu za vykonanou práci.

Zato Potter sdílící soví názor, pobouřeně zaznamenal Snapeovo máchnutí a natáhl ruku s kouskem slaniny přes Minervu k sově, takže ředitel, v tiché neverbální komunikaci, opustil od zmrazování hromady korespondence, a pro změnu začal mrazit Harryho. Bez viditelného výsledku.

Povzdech se ozval tentokrát od Minervy, když se přes Potterovu ruku natahovala po své kávě. Muž si jí nevšímal, dál krmil sovu a vyměňoval si s ředitelem pohled typu „kdo s koho“.

Už to vypadalo, že jejich oční bitva nebude mít konce, když Snapeovi přímo do klína spadla poslední rulička. Měla na sobě výraznou ministerskou pečeť doplněnou písmeny K a S, nad kterými se vlnil nápis „Ministr kouzel.“

„Pastorek,“ poznamenal ředitel celkem zbytečně, když vzkaz rychle přelétl očima.

„Budu muset jít.“

Soudě dle směru jeho pohledu, tohle patřilo Harrymu.

„Pokuste se školu udržet v použitelném stavu, než se vrátím.“

Tohle zase mířilo k Minervě, která se zatvářila vrcholně dotčeně. Jedno rychlé zavíření pláštěm, otočka na patě a velká černá šmouha byla pryč. Potter pohlédl na zástupkyni, ta zase na něj, pak oba pokrčili rameny a vrátili se ke svému jídlu (lépe řečeno – předstírání jídla).

                                              ----------------------

O dvě hodiny později vpochodoval ředitel do hradu jako bouřkový mrak a namířil si to přímo do sklepení. Zatracený Pastorek. Vytáhne ho před začátkem vyučování ze školy vzkazem, připomínajícím předsevzetí třetí války, jakoby se nechumelilo, aby se pak pár slovy zmínil o jedné (byť poněkud neočekávané) komplikaci, a další hodinu z něj tahal informace ohledně Pottera. Ne, nemluvil s ním o jeho „odchodu“. Ne, nepovažuje za moudré se ptát (jakoby mu nestačilo, jaké následky to mělo na jejich poslední rozhovor). A ne, Potter ho vůbec nezajímá!

Chudák Severus si u ministra vyslechl své. Zdálo se, že Kingsley trpí jakousi nereálnou představou, že Severus bude o životě svého… zaměstnance vědět víc.

Samozřejmě, že ví víc. Což ovšem ministr vědět nepotřebuje.

Snape dorazil do sklepení a už z dálky vnímal nezvyklé ticho. Neměla by ta banda adolescentů, při „netrpělivém“ čekání na svého učitele, zamořit chodbu před učebnou nesnesitelným hlukem? Zatočení za poslední roh. Chodba před ním byla tichá a prázdná, tak jak se na vyučovací hodinu sluší a patří. Ředitel došel až ke dveřím, za nimiž se ozývala nezřetelná mluva. To snad… Že on je někdo (kdo asi… Potter! Nikoho jiného by to nenapadlo) pustil dovnitř? Pitomec!

S typickým vířením rozrazil dveře, nasadil svůj učitelský pohled i tón hlasu a než se mu povedlo zanalyzovat situaci v učebně, stihl ještě mrazivě prohlásit:„Je-li vám život milý, doufám, že jste se nepokusili…“

O co, že se to neměli pokoušet, už se nedozvíme, protože Severus konsternovaně zíral na Harryho, který právě u jedné lavice cosi trpělivě vysvětloval nervózně se tvářící dívce, dokonce jí věnoval chápavý úsměv. Děvče vypadalo podobně konsternovaně jako Snape ve dveřích – pravděpodobně z jednoho prostého důvodu – nikdy se jí nestalo, aby jí vyučující v hodině lektvarů něco mile vysvětloval, natož aby se na ni usmál. V situaci, kdy jí málem vybuchl kotlík, už by skončila se školním trestem na dva týdny. A dnes… se nad ní sklání sám Harry Potter a je… no prostě skvělý! Nutno podotknout, že v tu chvíli Snape nevěděl, jak přesně se zachovat. Jeho třídu s jakousi zvláštní přirozeností přebral někdo, kdo ví o lektvarech velké kulové (alespoň to byl Mistrův jasný a pevný názor), ten někdo mu navíc naprosto rozkládá pracně vybudovanou kázeň a morálku! Navíc se na něj usmívá, jakoby ho rád viděl, či co.

„Kolego,“ vzpamatoval se konečně (stejně mu to trvalo povážlivě dlouho), „můžete mi říct, co tady děláte?“

Harry schválně ignoroval ten ledově zastrašující hlas, když klidně odvětil: „Já tady supluji vaši hodinu, když vás tak neodkladně povolali… kamsi.“ Severus povytáhl levé obočí, zabouchl za sebou dveře a přešel do středu třídy blíž ke katedře. Harry ho napodobil, takže nakonec stáli asi tak metr od sebe všem perfektně na očích.

„Kolego,“ protáhl Severus to oslovení znovu, tentokrát zřetelně posměšněji, „vy… a suplovat lektvary?“ dodal sarkasticky a provrtával Harryho pohledem, který navíc signalizoval jediné: Že tys pil?

 „Možná se vám to zdá zvláštní, ale už asi patnáct minut vaříme se studenty Matoucí utrejch*. A zatím je vše v pořádku, jak vidíte.“

Na tuto mírnou provokaci, mu Snape (zase!) věnoval jeden ze svých mrazivých (a smrt slibujících) pohledů.

 „Pravděpodobně máte dnes nečekaně šťastný den. Nicméně, jakkoli je vaše oběť věnovaná výuce mé třídy vskutku dojemná,“ navázal ironicky, a slovu „výuka“ dal takový náboj, že nebylo pochyb, co si o Harryho schopnosti jakožto učitele lektvarů myslí, „já už to snad zvládnu i bez vaší ctěné pomoci.“

Ten drzoun Potter, s kterým si dnes nevěděl rady (čestné by bylo přiznat, že nikoli jen dneska), se na něj opět mírně usmál a pak rozvážně pravil: „ A já zase myslím, pane řediteli, že tuto hodinu zvládneme dokončit sami, bez vás.“

 Třídou se rozlehlo zděšené zašumění. Každému - do jednoho - jak tam tak seděli, bylo více než jasné, že to, co si právě mladý učitel Obrany dovolil, bylo něco naprosto neslýchaného. Vždyť prakticky vyhodil Snapea z jeho vlastní třídy!

„Co jste to říkal?“ zasyčel ředitel a udělal krok blíž k Harrymu. Ten se mu klidně díval do očí, z kterých „už“ šlehaly blesky.

„Jde o to, že jsem studentům navrhl, aby zkusili postup mírně poupravit, je tedy odlišný od toho vašeho. Proto si myslím, že by bylo… jistější, abych tady byl do konce hodiny s nimi já.“

 Harry byl stále neuvěřitelně vyrovnaný – i přes ten severák, co se na něj řítil. Navíc jaksi (dobrá – úmyslně) nedodal, že jedinou změnu, kterou povolil, si předtím třikrát ověřil v literatuře. Šlo o neškodné opakování míchání ke konci vaření. Nebyl tak mimo, aby si troufl experimentovat s lektvary bez dostatečné jistoty, že se nic nestane. Což ovšem právě TEĎ Severusovi vykládat nemínil.

V místnosti by bylo slyšet i špendlík spadnout. Studenti těkali pohledem z jednoho na druhého, což jim nedalo nijak extra velkou práci vzhledem k tomu, jak blízko u sebe ti dva stáli. Severus v tuto chvíli vypadal, že opravdu ztratil dech.

„Ty… Vy,“ i toto přeřeknutí může svědčit o jeho naprosté ztrátě duševní rovnováhy, „jste si dovolil změnit postup!? Postup, který je uveden v učebnici?! VY, Pottere!?“

„Nikoli, pane. Postup, který jste vymyslel vy.“

Mistrovi uniklo lehké zasyčení.

Začínalo to vypadat jako zjevná provokace.

Harry hodil okem po napnuté třídě, kterou tohle divadlo zjevně začínalo fascinovat.

Snape… zuřil. A ačkoli je to u něj k nevíře, marně hledal vhodná slova, kterými by toho malého zmetka zašlapal do země. Když se nakonec zhluboka nadechl (nepochybně aby spustil nějakou velmi dlouhou a velmi znepokojující a urážející řeč), byl přerušen.

„Možná bychom to mohli dořešit venku, co říkáte?“ optal se Harry řečnicky a než se stihl Severus zorientovat, už byl na půl cesty k východu. Jen okamžik předtím, než by začal vypadat jako pitomec, se konečně sebral a zuřivě odvlál za ním. Chodbou se rozlehlo hlasité prásknutí, když dveře bolestivě narazily do pantů.

„Na co si to tady hraješ?!“ zařval Severus a div že Harryho nepoprskal.

„Já si na nic nehraju, já tady učím,“ pronesl oslovený a rukou jsi přejel po tváři, jako by byl skutečně poprskán.

„Ty… tady… učíš!? Ty…“

Celkově zhodnoceno, to byl velmi zajímavý pohled. Vždy výřečný Mistr lektvarů tady stojí s Harrym Potterem, kterého většinu času vždy úspěšně ponižoval a nyní neví, jak na něj vyzrát.

„Proč se vlastně tak vztekáš, Severusi? Popravdě se ti divím…“

„Divíš!“

„Divím. Když jsi byl tak neodkladně odvolán, je přece na místě, že za tebe převezmu hodinu. Naopak, já bych očekával, že budeš zuřit, pokud bych studenty nechal stát na chodbě a sám ležel v kabinetu na krovkách, protože mám přece volnou hodinu a nikdo mne o žádné suplování nepožádal!“

„Na krovkách?“ zamrkal zmateně.

 „To je jedno, to se jen tak říká. Prostě… vyvádíš jak…“

„Dost!“ uťal Harryho větu rázně, založil si ruce na hrudi a nehybně na mladšího muže zíral. Zlost z něj – k jeho vlastnímu vzteku – pomalu vyprchávala a on byl ještě vzteklejší z faktu, že s tím nemůže nic dělat! Vždyť se na něj přece zlobit chtěl! Co má na tohle říct? Ti Nebelvíři! Dělají pravý opak Zmijozelů.

Nebo možná ne. Zmijozel by také šel suplovat, jenže pak by za to něco chtěl. Kdežto tenhle čestný pitomec se na něj místo toho zazubí a pronese něco ve smyslu: „To je přece samozřejmé, Severusi.“

Jak si má s touhle částí Potterovy povahy poradit? Když vůbec neví, jak se to dělá?

Harry si ho pozorně prohlížel a klidně by se vsadil, že ví, co se tomu tvrdohlavci honí hlavou. No, a jelikož nebyl nic menšího než opravdový Nebelvír, velmi brzy se nad ním slitoval.

„Tak já se tam teď vrátím, než jim to celé vybuchne…“

Když ze sebe ředitel nevymáčkl kloudnou reakci, pokračoval ve své produktivní samomluvě.

„Doufám, že se na ministerstvu nestalo nic vážného. Ale to mi řekneš večer,“ pronesl Harry tiše, obešel Severuse, který stál před dveřmi učebny a stále se neměl k jasnému vyjádření, jemně do něj strčil – to aby vůbec mohl projít - a bez zbytečného humbuku, který předtím nadělal Mistr, vklouzl zpátky dovnitř.

Opuštěný lektvarista zatím urputně přemítal, co se to děje – nejen s jeho životem jako takovým, ale hlavně s jeho reakcemi na drzé Nebelvíry.

Následné zjištění nebylo zrovna povzbudivé.

*= Pokud si dobře vzpomínám, na Matoucí utrejch mě navedla assez, tímto jí děkuji.