KAPITOLA PATNÁCTÁ
KAPITOLA PATNÁCTÁ – NETRADIČNÍ SVÁTKY
„Jak vy letos plánujete oslavit svátky, Harry?“
Zástupkyně měla zjevný dar zeptat se na správnou otázku ve správnou chvíli. Bylo dvacátého druhého prosince a učitelský stůl byl při večeři značně prořídlý. Ze čtyř kolejních stolů zůstal pouze jeden, ke kterému bylo nemilosrdně nahnáno všech deset studentů bez rozdílu kolejní příslušnosti, kteří z nějakého důvodu zůstali na hradě, přičemž ředitel rázně zamítl Minervin návrh, tykající se společného stolování se studenty – tedy aby si k jednomu stolu sesedli všichni strávníci bez ohledu na své postavení. Celá scéna tak působila mírně komicky, když v obrovském prostoru Síně trčel uprostřed jeden jediný stůl, na který profesoři ze svého mírně vyvýšeného místa hleděli jak na mravence pod mudlovským mikroskopem.
„Ehm, popravdě nevím,“ vypadlo z Harryho za ostentativního Snapeova nezájmu, s kterým se poněkud koženě věnoval svému jídlu.
„Jak nevíte?“ nechápala ta dobrá duše. Nebo lépe řečeno – chápala mnohé, leč dosáhnout chtěla něčeho jiného.
„Ještě nemám žádný… plán.“
Což byla, mimochodem, svatá pravda. Poprvé po mnoha letech neměl Harry o trávení vánočních svátků nejmenší představu. Napadala ho jediná možnost – po sváteční večeři se, jako obvykle, staví u Severuse, a následující den bude… předstírat, že žádný svátek vlastně není. Jelikož jedno věděl jistě – ředitele do žádných oslav nenatlačí ani párem volů. Ve splnění jedné maličkosti však přece jen doufal.
Severus, aniž by jakkoli dal najevo, že si je vědom probíhajícího rozhovoru, si nenápadně třel kořen nosu.
„Ale to byste měl rychle napravit. Nechcete nějak… pomoci?“ pronesla zástupkyně významně, přičemž se rádoby nenápadně ohlížela po nereagujícím řediteli.
„Radši snad ne,“ hlesl Harry unaveně.
„No když myslíte…“
Znělo to opravdu zklamaně.
-----------------------
„Severusi?“ pronesl Harry potichu, když o dva dny později vklouzl do ředitelny. Oslovený muž seděl za stolem přetékajícím neuvěřitelnou hromadou pergamenů, což byl zcela normální stav, ovšem momentálně ho značně umocňovala kupa vánočních přání, trčících všemi směry. Ačkoli byl Štědrý den, zdálo se, že majitel místnosti takový pojem ani nezná. Snape nereagoval, a tak Potter přistoupil blíž.
„Severusi, posloucháš mě?“ zkusil to znovu, když se zastavil těsně před ředitelovým stolem.
Konečně se ten tmavý pohled zvedl od jakési přeplácané obálky s vánoční dekorací a věnoval se té dotěrné otravnosti, která ho neustále volala.
„Hm?“
„Chtěl jsem ti říct, že Minerva už vymyslela plán hlídek na dnešek a zítřek, a taky…,“ zmlkl, když mu došlo, že na tom, co právě vidí, se mu něco velmi, ale velmi nelíbí.
Se Severusem bylo něco v nepořádku. Harrymu hned nebylo jasné, o co vlastně jde a co se mu nezdá, a tak položil poněkud stupidní otázku.
„Jsi v pořádku?“
Ředitelův výraz by se dal popsat jako pohrdavý úšklebek. „Samozřejmě, Pottere. Vymyslela vaše Vánocemi posedlá nebelvírská povaha ještě nějaké útrpnosti, které bychom v rámci svátků měli absolvovat? Protože jestli ano, rovnou na to zapomeňte.“
Harry mlčel. Lehce se opřel dlaněmi o dřevěnou desku, předklonil se a pohlédl na zamračenou tvář svého kolegy ze slabých deseti centimetrů.
„Nejsi v pořádku,“ prohlásil poté sebejistě, když zahlédl slabě se lesknoucí oči a pár kapiček potu nad horním rtem, a než mohl Snape protestovat, obešel stůl a z boku přistoupil k jeho židli.
„Ačkoli jsou tvé diagnostické metody jistě zajímavé, mohl bys mi laskavě prozradit…“
Víc ze sebe nedostal – na čele mu totiž přistála chladná ruka. Tedy on byl momentálně v situaci, kdy mu přišlo chladné snad úplně vše.
„Máš horečku,“ oznámil Harry starostlivě.
Severus se ušklíbl. „Nepotřebuju chůvu, o nic nejde,“ pronesl vrčivě a jeho sebevědomé tvrzení okamžitě vyvrátil suchý kašel.
„To vidím. Zavolám madam Pomfreyovou.“
„Na to zapomeň. Už tak děláš zbytečné divadlo…“
„Těm třem spícím portrétům, jejichž majitelé právě náhodou necestují, Merlin ví kde?“ optal se Harry sarkasticky a významným pohledem přejel vesměs prázdné rámy - i Albus zřejmě obdivoval hradní výzdobu (nebo alespoň to, co se podařilo Minervě prosadit).
Zdálo se, že ředitel není ve své obvyklé kondici, jelikož na poslední větu jen cosi zavrčel, nicméně i to zaniklo v dalším kašlání.
Mladší kouzelník se odlepil od stolu, o který se opíral, přešel ke krbu a se zvoláním „Bradavická ošetřovna!“ čekal na reakci. Z majestátní židle ho zatím propaloval podrážděný pohled.
„Tohle skutečně není nutné, Pottere,“ slyšel za sebou, když v rychlosti vysvětloval, o co jde, „Jsem dost kompetentní sám posoudit…“
„Tuto kompetenci přenecháš mně, Severusi,“ ozval se ženský hlas ze zeleného ohně dřív, než se vůbec objevila nějaká část těla.
Ošetřovatelka následně vylezla z krbu s grácií, kterou jí Harry mohl jen závidět, a kdyby se momentálně nestaral o zdravotní stav toho přerostlého netopýra, jistě by se jí zeptal, jak to dělá, že by ten trik taky rád znal.
„Nic mi není, Poppy.“
Pod přísným pohledem, který mu byl věnován, se většina studentů krčila.
„Znám tě přes třicet let a vždy říkáš to samé – a to i když meleš z posledního.“
Harry pozoroval rychlé kmitání hůlky nad Snapeovým tělem a uvažoval čím to, že zatímco si tihle dva tykají, se zástupkyní si ředitel stále vyká.
„To by mě zajímalo,“ přerušil tok jeho myšlenek přísný hlas, „kolik a jakých dryáků jsi do sebe nalil v posledních pár dnech, aby ses udržel na nohou? Hm?“ vypadlo z ní konverzačně, přičemž si sama odpověděla: „Počítám antichřipkový lektvar na potlačení příznaků, antipyretický odvar* a…?“
Snape na ženu, stojící nad ním s káravým výrazem, pohlédl přímo znechuceně a vytrhl z jejího sevření své zápěstí.
„Jsem naprosto kompetentní učinit rozhodnutí, čím se léčí obyčejné nachlazení.“
„To určitě jsi, až na to, že na léčitelská diagnostická kouzla už tak dobrý nejsi, nebo ses prostě zmýlil v úsudku a domníval ses, že nic tak triviálního jako mou diagnózu nepotřebuješ.“
Další zavrčení, které obě přítomné (a rozumné) osoby ignorovaly.
Poppy ještě jednou mávla hůlkou, pokývala hlavou a obrátila se na Harryho, jakoby měla pocit, že on je jediný kompetentní člověk v místnosti. Včetně ní, samozřejmě.
„Je to oboustranný zápal plic. Řekla bych, že je mu špatně už nejméně dva, tři dny. Těmi svými lektvary sice zmírnil některé příznaky, takže zvládl ještě jakž takž fungovat, nicméně momentálně potřebuje dvě věci – antibiotika a teplou postel. Vezmu ho na ošetřovnu…“
„Nikdy,“ vypadlo ze Severuse příkře.
Madam Pomfreyová si založila ruce v bok a trčila se nad svým neposlušným pacientem jako Bůh pomsty.
„Já se tě neptám, já ti to oznamuji.“
„Nikdy jsem tam dobrovolně nestrávil ani o minutu navíc, než bylo nezbytně nutné a nemíním s tím začínat.“
„Teď je to nutné. Potřebuješ si lehnout!“
„Co potřebuji, vím nejlépe sám.“
„Nikdy sis nenechal poradit…“
„Nejsem malé dítě!“
„Ne, ale chováš se tak.“
„To není…“
Do této žabomyší války zazněl unavený, ale rozumný hlas.
„Já se o něj postarám.“
Dva pohledy se na něj překvapeně obrátily. Snape působil dojmem, že chce jen svatý klid, Poppy zase nemínila ustoupit ze svého přesvědčení.
„Vy?“ vypadlo z překvapené ošetřovatelky tázavě, když z nějakého neznámého důvodu přejela Harryho od hlavy až k patě značně pochybovačným pohledem.
Pokrčení ramen. „Jistě, proč ne?“
„To nebude nu…“ další protesty – další příval suchého kašle.
„Měl by být na ošetřovně…“
„Dám na něj pozor.“
„Stejně si nemyslím, že…“
„A dost!“
Rázný hlas přerušil další dohady, z kterých byl zjevně hlavní protagonista vyloučen.
Severus prudce vstal, což neměl dělat, jelikož se mu – soudě dle reakce - zamotala hlava. Jednou rukou se chytil opěradla židle a druhou si přitiskl na spánek.
„Laskavě o mně přestaňte mluvit, jako bych tu nebyl. Vezmu si potřebné léky, víc vás nemusí zajímat. Jasné? Skvělé.“
Měl té otravné péče o své zdraví akorát tak dost.
„Ale…no jak myslíš,“ dodala Poppy uraženě, otočila se na podpatku, zašustila svou bílou zástěrou a hnala se zpět ke krbu.
„Tak to by bylo,“ řekl Harry po jejím odchodu a mírně vyčítavě dodal: „Proč jsi nic neřekl?“
Snapeův výraz mluvil za vše. „Postarám se o sebe sám.“
Harry pokýval hlavou. „Hm… jistě. Takže půjdeme, ano?“
Snape byl zjevně silně frustrovaný, protože praštil pěstí o opěrku své židle a zasyčel svým nejstudenějším hlasem, na jaký se v dané mírné ochraptělosti vzmohl.
„Pottere! Když mám pocit, že mě horský troll přetáhl svým kyjem po hlavě, dávám přednost samotě, je tak těžké to pochopit? Navíc vzít si lektvar zvládnu ještě bez cizí pomoci, takže…“
Zatímco mluvil, Harry k němu opatrně přistoupil, položil mu ruku na rameno, lehce se usmál a řekl: „Samozřejmě, Severusi. Nejde o to, že bys to sám nezvládl, o tom nemám nejmenší pochybnosti. Jen bych ti rád pomohl, dobře?“
Těžko říct, co se stalo, ale zdálo se, že svým prohlášením vzal tomu věčně vrčícímu černému postrachu vítr z plachet. Snape zíral do těch zelených očí a nevěděl, co na to říct. Popravdě představa, že za něj někdo něco udělá, že nebude muset… nic, byla v dané situaci víc než lákavá. Ale to znamená připustit jistý druh slabosti, což rozhodně není nic, co by měl v úmyslu kdy udělat. Zahleděl se zpátky na mladého kouzelníka – Harry vypadal, že jestli něco právě teď doopravdy chce, tak je to pomoci mu. Bez rozmyslu se zhluboka nadechl, což neměl dělat – hrudníkem se mu rozlila bolest.
„Já… dobře, ale jen pro dnešek,“ bylo vše, co ze sebe zvládl odevzdaně vypravit. Z nějakého jemu neznámého důvodu mu potom byl věnován další milý úsměv.
Harry mávnutím ruky ztlumil svíčky v ředitelně, dostrkal netypicky odevzdaně stojícího ředitele ke krbu a hmátl po letaxu.
--------------------
První, co Severuse napadlo, když bez své klasické elegance vyklopýtal z krbu, byl fakt, že nejméně na týden nechce zelené plameny ani vidět. Slyšel Harryho, jak s tradičním randálem vylézá za ním, pak mu (opět) pokládá ruku na rameno a tlačí ho směrem ložnice. Tady se nerozhodně zastavil, Potter do něj vrazil.
„Co je?“ ozvalo se mu za zády.
Co má říct?
„Nic, jen… raději zůstanu tady.“
Chvilka ticha. „V křesle?“
Lehké přikývnutí.
„Ani náhodou. Slyšel jsi Poppy – řekla jasně – teplá postel.“
Zavrtění hlavou.
Povzdech. A pak tiché a lehké…
„Severusi, já už jsem tvou ložnici viděl, víš?“
No právě!
„Vím.“ Podrážděné zavrčení.
Harryho přestalo bavit konverzovat s černou látkou hábitu. Rychle muže obešel a zpříma mu pohlédl do očí.
„No, takže v čem je problém?“
Jak mu to má vysvětlit? Navíc v současném stavu? A tak to, ač nerad, vzdal. Projevů slabosti si dnes užil víc než dost.
„V ničem.“
Z nějakého jemu neznámého důvodu se dočkal dalšího povzbudivého úsměvu, který ho napůl vytáčel, napůl podivně ovlivňoval.
Harry se otočil a vešel do pokoje jako první. Ze své minulé návštěvy si toho, pravda, příliš nepamatoval. Tedy přesněji řečeno – pamatoval, jen se ty vzpomínky netýkaly vyřezávaných sloupků u postele.
Na nočním stolku stál vedle hromady knih mosazný svícen, rozsvítil ho jako první, a zároveň jediné světlo v místnosti. Odhodil zelený přehoz na druhou půlku postele a rozložil pečlivě složenou deku. Snape neřekl nic, jen každé jeho hnutí pečlivě sledoval. Na protest se vzmohl až ve chvíli, kdy k němu Harry natáhl ruce – evidentně se chystal začít rozepínat první z desítky knoflíčků na jeho hábitu.
„Já sám,“ odstrčil připravené prsty a o krok couvl. Harry sice nevěděl, jak si tuto reakci vyložit, ale trochu troufale si neodpustil provokativní poznámku:
„Máš pravdu, to bude lepší. Minule jsem ti zničil celý hábit.“
Severus po něm blýskl čímsi, co zjevně považoval za smrtící pohled, ovšem Potter se jen ušklíbl.
„Kde máš župan? V koupelně?“
Byla to jasně řečnická otázka, protože to pečující tornádo se k zmíněné místnosti vydalo, aniž by si počkalo na odpověď. Ředitel měl chuť zasténat nahlas. V jeho komnatách momentálně nebyl jediný kout, kam by ta zvědavá rozčepýřená hlava nestrčila nos a nevzala mu tak poslední zdání jakéhosi soukromí.
Harry se vrátil s černou látkou přes ruku, přejel Severuse zápasícího s knoflíčky pohledem a trošku neochotně prohlásil.
„Než se převlékneš, stavím se na ošetřovně pro antibiotika.“
„Hm.“
O deset minut později byla ta velká voda zpátky. S náručí plnou lahviček a hlasitým voláním:
„Nesu i něco na kašel a u skřítků jsem objednal čaj, za hodinu pak polévku. Ještě musím najít Minervu, řeknu jí, že dnešní vánoční večeře se musí obejít bez nás…“
Severus, opřený o čelo postele, unaveně zvedl ruku a zastavil tak hlasitou tirádu.
„Ani náhodou. Na tu večeři půjdeš, i kdybych ti měl dát výpověď.“
Harry došel až k němu, lektvary poněkud chaoticky spustil na noční stolek, založil si ruce v bok přesně v tom samém gestu jako madam Pomfreyová, a zamračil se.
„Ale to bys tady musel zůstat sám.“
„Pro Merlina, Pottere! Ty dvě hodiny, nebo jak dlouho budeš účastníkem té otravné šaškárny, zcela jistě přežiju.“
Pochybovačný pohled. „Já nevím…“
„Řekl jsem, že na tu večeři půjdeš!“
Harry nasadil zlostný výraz, hmátl po první lahvičce, prudce jí protřepal a strčil Severusovi pod nos.
„Vypij to.“
Zjevně si měli být v rozkazování kvit.
„Poppy mi schválně poslala to nejhorší, co ve své zásobě má?“ zeptal se a znechuceně nakrčil čelo. Skutečně tohle byla jedna z nejodporněji chutnajících věcí, které pro ošetřovnu uvařil.
„Nevím,“ pokrčil Harry rameny, „říkala, že je to nejúčinnější.“
„Spíš nejodpornější.“
Severus s nechutí vypil svůj vlastní výtvor a rezignovaně se opřel o připravený polštář.
„Přestaň mě pitvat pohledem.“
Potter místo zaměření zraku na jiný vděčný objekt, našpulil přemýšlivě rty, a pak z něj starostlivě vypadlo:
„Nechceš ještě něco?“
„Ano,“ ozvalo se bez přemýšlení, nicméně Harryho naděje na pomoc byla vzápětí nemile zmařena. „Abys šel na tu večeři a nevracel se dřív než za hodinu.“
Těsně předtím, než mladší kouzelník vydupal z pokoje, se ozvalo mumlavé: „Že já se namáhám.“
------------------------
Dvacátého pátého prosince ráno se Harry probudil rozlámaný v křesle Mistra lektvarů a první, co ho napadlo, byla skutečnost, že pravděpodobně zaspal čas, kdy měl Severusovi podat další dávku antibiotik, za čímž následovala myšlenka, že Vánoce bez stromku jsou z nějakého důvodu opravdu smutné. Ještě se mu nepovedlo zjistit, proč přesně jeho marod svátky tak vehementně bojkotuje, ale aktivně se na to chystal. S nespolečenským zívnutím se vysoukal na nohy a rozespale se vydal vstříc vrčící kalamitě. Zarazil se na prahu dveří. Severus opět seděl opřený o hromadu polštářů, na sobě měl župan a v ruce… knihu. Vedle něj stála prázdná lahvička od antibiotik. Celkově se zdálo, že Mistrovi vlastně vůbec nic nechybí.
„Severusi?“ vypadlo z něj nejistě. Oslovený sklonil Lektvarový atlas a s povytaženým obočím pohlédl na postavu ve dveřích.
„Vzpomněl sis, že máš zkontrolovat, zda ještě žiju? Nepotěším tě, jak vidíš, zvládl jsem to i bez tebe.“
Harry ignoroval zjevný sarkasmus a přešel blíž k posteli.
„Vypadáš lépe.“
„Jaký postřeh.“
Následující Harryho skousnutí spodního rtu a nesmělé couvání ho mělo varovat, že to co přijde, se mu nebude líbit.
„Nechtěl jsem ti to včera říkat, ale Minerva byla opravdu… zkroušená tvou absencí na hostině, a tak se rozhodla, že tě přijde navštívit,“ soukal ze sebe Harry neochotně a snažil se ignorovat mrazivý pohled, který ho málem pokrýval jinovatkou, „podařilo se mi ji přesvědčit, že má přijít až zítra.“
Severus se napřímil. Tady cosi…
„Pottere!“ zavolal na muže, který už couval z místnosti, „Ta stará semetrika si něco vzala do hlavy a tobě se podařilo jí to, byť částečně, vymluvit?! Co ona ví a já ne?“
Harry s tváří jasně zalitou provinilostí studenta prvního ročníku udělal poslední krok vzad a než - i přes hlasité Snapeovy protesty – zmizel, zahuhlal: „Hned se vrátím.“
„Co…“
Severus podrážděně poklepal prsty o hřbet knihy položené na dece a pokračoval v tom po celou dobu Harryho nepřítomnosti, tedy dobrých patnáct minut. Když k němu dolehlo hlasité šramocení, linoucí se z krbu, měl na svého „ošetřovatele“ připravený důkladný výslech. Slova, tak pečlivě připravená, mu zmrzla na rtech, když zahlédl, jak se Potter pomalu vynořuje z vedlejší místnosti. Ta nebelvírská hádanka totiž nesla něco, co by při troše snahy mohlo připomínat vánoční dárek.
*= Antipyretika jsou léky na snížení horečky (či teploty).
A/N: Tak to vypadá, že se nám díky vánočním kapitolám svátky trochu prodlouží, což mi snad prominete.
Komentáře
Přehled komentářů
Gigi - myslím, že spíš už Severus neví, jak dárek vypadá. :-) Děkuji za komentář.
Ketrin - Řekla bych, že mu bylo v jistou chvíli opravdu mizerně. Ale nikdy by to nepřiznal, samozřejmě. :-) Hm, dárky... Děkuji za komentář.
:-D
(Ketrin_b, 2. 1. 2011 22:14)Tak musím říct, že bych nechtěla být Harrym ikdyž to Severus přijal docela dobře to opečovatelství...už jsem hodně zvědavá co mu tak Harry pořídil za dárek...a zdali si Severus taky vzpomněl a něco koupil..??
děkuji a šťastný nový rok 2011... :D
(Gigi..., 2. 1. 2011 14:27)při troše snahy připomínat dárek? :D myslela jsem, že je Harry v balení dobrý a ne, že se něco zabaleného nedá jako dárek identifikovat... :D každopádně je tohle pro Severuse typické... :( vždy řekne, že mu nic není, přestože už má na kahánku... :( ještěže se o něj Harry alespoň snaží postarat... :) to jsem zvědavá, co mu to Harry zabalil a taky na Severusovu reakci... :D
:-)
(ASISI, 2. 1. 2011 23:04)