KAPITOLA TŘETÍ
KAPITOLA TŘETÍ – DRUŽNÁ KONVERZACE:
Harrymu se dosavadní průběh zahajovací hostiny nového školního roku zdál uspokojující. Dobrá, snesitelný. Popravdě toho moc nestihl, z krbu poloprázdného kabinetu pro učitele Obrany se vymotal sotva pět minut před plánovaným začátkem, takže jen proběhl hradem (s pokusem o jakýsi důstojně-uspěchaný poklus) do Velké síně. Dát hned první den Snapeovi záminku pro další urážky opravdu nemínil. Takhle si tedy, když celý udýchaný a s vlasy trčícími do všech světových stran dorazil do Síně, vysloužil pouze jeden mrazivý pohled, probodávající ho z ředitelského křesla uprostřed učitelského stolu. Harry by mu v tu chvíli rád věnoval nějaký podobný projev vřelé náklonnosti na přivítanou… kdyby se k němu ihned – a více než aktivně – nehlásila Minerva McGonagallová.
„Harry, já vás tak ráda vidím!“ vykřikla okamžitě. „Pojďte, máte tady místo!“ dodala a rukou máchla někam po své levici. Vezmeme-li v potaz, že ona sama seděla jakožto zástupkyně hned vedle ředitele, nebyl si nový profesor zrovna jistý, zda by si neměl hledat volnou židli v nějakém tmavém a zapadlém koutku. Než si to mohl nějak kloudně rozvážit, vedoucí jeho koleje už ho téměř táhla na vybrané místo. Při míjení Severuse zaslechl něco jako:
„Nebelvírský patos!“ a Harryho opět (v posledním týdnu asi po padesáté) napadlo, zda má sebevražedné sklony (to by mu Snape jistě potvrdil). Jinak si nedokázal vysvětlit fakt, že tu práci vzal. Jistě, ministr naléhal. A když naléhá ministr… ale stejně! Nebo v tom hraje svou roli i ta podivná nespokojenost s vlastním životem? Nechtěl se v tom pitvat.
A tak tu tak seděl, vyslechl ředitelův úsečný minutový projev k začátku roku (jehož pointa by se dala shrnout zhruba následovně: „Prosit vás nebudu, takže vám to přikazuji – laskavě se nepozabíjejte ani nezmrzačte… protože kdo se pak má namáhat s tím papírováním?!“), rozpačitě absolvoval své vlastní představení („Váš nový učitel Obrany proti černé magii má být zřejmě pro naši školu poctou. Já osobně jen doufám, že výuku přežijete nejen vy, ale i on. Toto mé troufalé přání se může ukázat jako bezpředmětné, pokud ministerstvo zmírní povinnost na množství vydaných a vyplněných úmrtních listů…“). A nyní si začínal připadat jako ve výkladní skříni. Dobrá polovina studentů si ho prohlížela zcela nepokrytě, ta druhá půlka to neúspěšně maskovala. Nepříjemně se ošil.
„Nebojte se, oni si za pár dnů zvyknou. To je jen pro začátek… to víte, ještě stále jste brán jako zachránce kouzelnického světa,“ chlácholila ho Minerva, která si všimla jeho rozpaků a lehce ho poplácala po ruce.
„V rámci zachování svého duševního zdraví doufám, že máte pravdu, kolegyně,“ zavrčel Snape, aniž by odtrhl pohled od čtyř kolejních stolů před sebou.
Poprvé toho večera se Harry jasně vyjádřil.
„Já v to doufám, pro změnu, kvůli svému vlastnímu duševnímu zdraví. Ale je potěšující vidět, pane řediteli, jak obětavě se staráte o zdraví celé školy,“ dodal provokativně, v jasné narážce na zahajovací proslov. Severus odtrhl pohled od podívané v Síni a pomalu otočil hlavu k Harrymu.
„Ptal se vás někdo na váš názor, kolego?“ protáhl ironicky s důrazem položeným na posledním slově a probodl muže přes Minervinu hlavu pichlavým pohledem, načež se znovu odvrátil.
„Ale že tak družně konverzujete,“ spustil nanovo, pohledem klouzaje po zmijozelském stole, „upozorňuji vás, že zítra, nebo nejpozději pozítří, učíte šestý a sedmý ročník. Hospitace je naprosto samozřejmá. Když už vás tu máme a očekává se, jak šťastni z té skutečnosti budeme, jak vděčně to oceníme, tak se rád přesvědčím o rozsahu napáchaných škod hned zkraje.“
Snape domluvil, ignoroval Minervino káravé „Ale no tak, Severusi!“, a pohledem se pomalu, beze spěchu, navrátil zpět k Potterovi, který působil nepříjemně překvapeným dojmem. Nikoli však ustrašeným, což by Severus uvítal spíše.
„Budu s tím počítat, pane řediteli,“ odpověděl Harry s mírným zvlněním koutků úst a vyzývavě se na Severuse podíval. Ten jen mlčky zaskřípal zuby.
Ale pocit měli oba kupodivu podobný – jako by byla hozena rukavice a následně… zvednuta.
---------------------
„Netušila jsem, že nově se zahajovací hostiny protáhnou přes půlnoc,“ ozvalo se ze tmy, sotva Harry po špičkách vklouzl dovnitř. Ještě než pokoj prozářil svit speciálně upravené kouzelnické svíčky, stihl útrpně zavřít oči.
„To rozhodně ne, ředitel by to rozpustil už po patnácti minutách, být po jeho. Spíš po deseti. Připravoval jsem si podklady na zítřek. Snape se evidentně rozhodl neztrácet čas s mým znemožněním. Proč nespíš?“ otázal se ve snaze převést debatu jinam. Marně, samozřejmě.
Ginny, sedící v dlouhém županu v křesle, lehce potřásla hlavou. Z ruky visící přes opěrku jí vykukoval zmuchlaný kapesník. V matném světle a na dálku (potažmo s Harryho zrakem) nešlo dost dobře rozeznat, zda plakala nebo ne.
„Třeba proto, že jsem měla strach? Nedal jsi mi o sobě vědět! A pochopitelně,“ s předstíranou nonšalancí mávla rukou, „to, že jsme odpoledne měli přijít k našim, je už jen takový malý, naprosto nedůležitý dodatek!“
A kruci! Harry měl chuť praštit hlavou o zárubeň dveří, ve kterých stál.
„Pro Merlina! Omlouvám se, úplně mi to vypadlo. Volali mě na poradu bystrozorů, pak jsem musel…,“ hájil se marně, do čehož mu Ginny ostře skočila: „Je mi úplně jedno, co jsi musel! O té návštěvě jsem ti říkala celé dva týdny! Dva týdny! Ty mě zkrátka neposloucháš!“ vytvořila relativně správný závěr a bezmocně rozhodila rukama.
Co na to říct? Jak se hájit, když je vám v podstatě vytýkán faktický popis reálného stavu věcí?
„Opravdu se omlouvám, je mi to líto. Já… čím to můžu napravit?“
Mladá žena pomalu a unaveně, až se to nehodilo k jejímu věku, vstala z křesla, přitáhla cípy látky blíž k sobě a odhodlaně zvedla bradu.
„Obávám se, že nijak. Leda bys mě dokázal zase milovat,“ zašeptala s dávkou bolesti i hořkosti v hlase, ignorovala Harryho, který se zmohl jen na pootevření úst, ale na vehementní vznesení námitky už jaksi neměl sílu, a odešla z místnosti, nechávajíc muže za sebou. Ten se rukou opřel o zeď vedle dveří a svěsil hlavu.
Merlin ví, že se snažil… ale vypěstujte určité city tam, kde nejsou, kde chybí.
-----------------------
Harry byl nervózní.
Hodně nervózní.
Asi po desáté přerovnal hromadu pergamenů a knih na svém stole. Po patnácté si hrábl rukou do vlasů. A po dvacáté zkontroloval horní knoflík svého hábitu.
Pro Merlina! Vždyť jde jenom učit. UČIT! Pár… studentů. Nic víc, nic míň. Žádná katastrofa. Zvládne to. Zvládnul válku, tak zvládne…
Jenže tam bude Snape, napověděl mu otravný hlásek odkudsi z jeho mysli, který se s velkou razancí odmítl nechat ignorovat.
No, dobrá, bude tam Snape. A co má být? Zkrátka toho člověka bude ignorovat. Je to prosté. A vůbec! Proč to vlastně řeší?!
S posledním naštvaným trhnutím hlavou drapnul komínek připravených výukových materiálů a vypochodoval z kabinetu.
Učebna Obrany nebyla, na rozdíl od Snapeova sklepení, nepřístupná, což znamenalo, že studenti se s předchozí třídou vyměnili bez nutného postávání venku. Když tedy Harry vešel dovnitř, na okamžik si ho (snad i díky nenápadnosti a tichosti, s jakou otevřel a zavřel dveře) nikdo nevšiml a studenti se dál věnovali svým obvyklým aktivitám, mezi něž zřejmě neodmyslitelně patřilo vytvořit ve třídě dojem hučícího úlu. Teprve když nový profesor došel ke své katedře, pár pozornějších jedinců jeho přítomnost postřehlo a začali šťouchat do svých sousedů, aby i oni o nic nepřišli.
Harry vyklopil svou plnou náruč na stůl, pak se jednou rukou pomalu opřel a přejel třídu, která na něj již bez výjimek s očekáváním zírala, pohledem. Šlo o šestý ročník a zúčastnění se tím dostávali do poněkud zvláštní situace. Mohli si nového učitele pamatovat ještě jako svého staršího spolužáka. Byly to jen čtyři roky, co přestal školu navštěvovat, ačkoli Harrymu to připadalo jako dvacet let.
„Jmenuji se Harry Potter,“ zahájil svou úvodní řeč, kdyby snad jeho jméno někdo neznal a snažil se působit seriózním dojmem, „a možná vás budu, nebo taky nebudu učit tento rok…“
Jeho na první pohled nelogická slova přerušilo hlasité třísknutí dveří. Skutečně, po pár dnech v této škole jste ředitelův příchod poznali čistě podle jeho zvukové složky.
Severus dovlál k posledním volným lavicím, bez jediného slova se posadil, zrentgenoval učebnu pohledem, těm pár opovážlivcům, co se neprozřetelně jeho směrem otočili, věnoval smrtící pohled a nakonec mávl rukou. Člověk váhal, zda si to vyložit jako odpuzující gesto, ovšem Harry si to přebral jako pobídku k pokračování.
„To totiž záleží na panu řediteli,“ navázal na svou hrubě přerušenou řeč a na sucho polkl.
„Takže… ehm…,“ snažil se nepříliš úspěšně chytit ztracenou nit, „v letošním školním roce bude vaším hlavním úkolem zvládnout neverbální kouzla. Je to velmi užitečná schopnost, která se vám bude hodit. Ale také velmi náročná. Někteří z vás budou mít s touto dovedností větší či menší problémy. Někdo to třeba nezvládne nikdy, což ovšem nijak nesnižuje jeho hodnotu jako kouzelníka. Například můj velmi dobrý přítel, Ron Weasley, má s tímto druhem kouzlení problémy. (Severus znechuceně protočil oči a snažil se nevzpomínat na to fiasko, kdy se jeho snaha, přimět ty dva tupce k neverbálnímu kouzlení, ukázala jako naprosto marná.) Přesto všichni víme, jak nepostradatelný ve válce byl.“
Harry se odmlčel a poněkud pozdě mu došlo, že Ron by mu asi za prozrazení této skutečnosti nepoděkoval. Než se stačil rozhodnout, jak pokračovat, jeho pozornost upoutala třepající se ruka.
„Ano, slečno…?“
„Kawaská. Kdo vás učil neverbální kouzla, pane profesore?“ optala se hnědovláska zvědavě. Harry na ni pohlédl poněkud překvapeně, odlepil se od katedry a přešel blíž k lavicím.
„Totiž, já tenkrát chodila do Kruvalu, nevím tedy…,“ vysvětlila spěšně, když viděla profesorovu zmatenost.
„Můj ročník se je učil od profesora Snapea,“ opáčil Harry a risknul jeden rychlý pohled k zadním lavicím. Snape měl na obličeji masku ledové neproniknutelnosti. I přes pociťovanou nejistotu se neubránil zacukání koutků, když dívka tiše dodala: „Tak pak už ty problémy chápu.“
„Myslím, že bych vás měl vyvést z omylu,“ prohlásil, podíval se na svou studentku, a pak na zbytek třídy „schopnost kouzlit beze slov nesouvisí s vedením výuky, ačkoli je pravda, že při… vhodném způsobu mohou mít někteří studenti menší potíže látku zvládnout. Ale vaše dispozice a předpoklady… to je něco, co váš profesor neovlivní. Žádný profesor,“ dodal významně.
„Osobně – i po vlastní zkušenosti – nepovažuji… čas vyhrazený učebním plánem pro zvládnutí této látky za dostatečný.“
Severus se napřímil a začal si ukazováčkem poklepávat po rtech.
Harry pro změnu zabubnoval prsty o lavici, poblíž které stál.
„Rád bych ho tedy rozšířil. Což mi ještě musí schválit vedení školy,“ dodal jakoby mimochodem a podrbal se na hlavě. Dozadu se raději nedíval.
V dalších minutách Severus toho drzouna pozoroval a vehementně se snažil najít něco, proč by mu měl výuku posledních dvou ročníků zakázat. Pozměnit osnovy! Co si o sobě vůbec myslí?! Jemu to Brumbál nedovolil a on by snad teď měl… Nikdy! A ne! Kam by to dotáhl, kdyby mu dal za pravdu?! V žádném případě.
Vydržel sledovat tu šarádu, kdy ta banda pitomců zobala své hvězdě z ruky ještě asi deset minut. Pak se uprostřed hodiny zvedl a opět beze slova třískl dveřmi, nechávaje za sebou zmateného Pottera.
Komentáře
Přehled komentářů
gigi - :-) no to je hezká úvaha - zda a kdy se Ginny a Harry... A co se týče Severuse... "zamyšlený úsměv." Děkuji.
Ketri - děkuju. Na našich druhých stránkách (odkaz v úvodu těchto) najdeš i článek s názvem Inovace, kde je vysvětleno, proč se kapitoly opozdily a taky je v něm něco pro zvládnutí dlouhé chvíle. :-)
zajímavé...
(gigi..., 10. 2. 2010 21:22)ano, ano, ano... opět je tu mé nehynoucí díky za novou kapitolku... už se to rozjíždí a mě líbí víc a víc... tak kdypak už konečně Ginny vypadne :) ... kdy ji to dojde?... brzo (do 5 kapitol)?... nebo pozdě... (více než 8 kapitol)?... myslím, že mu hodiny navíc Severus nakonec přeci jen povolí... nechce dělat Harrymu ústupky, ale jistě nepohrdne nabídkou, aby ty "tupé hlavy" zůstaly v učebně pár hodin po vyučování... :)
:-)
(ASISI, 15. 2. 2010 21:49)