KAPITOLA TŘINÁCTÁ
KAPITOLA TŘINÁCTÁ - PETRIHO MISKA
První prosincový týden seděl Harry zabořený v křesle, před sebou na malém stolku měl vyskládané eseje do několika komínků a nepříliš úspěšně se snažil ignorovat - dle jeho mínění – narůstající hromadu ještě nedotknutých prací. Zrovna u tohoto sedmého ročníku se poněkud zarazil a ne a ne se hnout z místa. Začínal si připadat jako solidní tupec - jak jinak se má taky cítit, když má dojem, že na rozluštění a pochopení složitých souvětí své studentky by potřeboval akademický slovník?
Když to četl asi počtvrté – a bez většího úspěchu, došel k závěru, že nějaká pomoc by vůbec nebyla na škodu. Zejména je-li tak blízko. Ostré cinknutí skla a následné polohlasné zaklení ho dovedlo k opatrnému činu.
„Severusi?“ zavolal a vyklonil se z křesla, aby měl lepší výhled na pootevřené dveře laboratoře.
Tykali si od té doby, co se Harry vrátil a Severus ho s výhružným zasyčením přirazil ke zdi. Tenkrát, když mu vmetl to své: „Jestli to uděláš ještě jednou…,“ to bylo poprvé, kdy odložil vykání. A už se k němu v jakési přirozenosti nevrátil, což si Harry po pár neodkladných večerních návštěvách vyložil po svém.
Nikdy o tom nemluvili – o tykání, ani o tom, co Harry udělal, jak se zachoval… nebo snad o tom, proč se vrátil. Či o tom, co vedlo Severuse k jeho chování. Nemluvili ani o večerech, které postupně začali zcela přirozeně trávit spolu. Občas. No dobře, v poslední době často.
Začalo to jedním všedním dnem pár týdnů po Harryho návratu.
Do té doby kolem sebe kroužili v závanu chladné zdvořilosti, kterou se Harrymu přes veškerou chvályhodnou snahu nedařilo obejít nebo či snad úplně odstranit. Trčela mezi nimi jako průhledná zeď, skrz kterou se sice vidí a dokonce i slyší, přesto k sobě nemůžou. V určitém smyslu zmizela jen ten první večer při jejich „dostaveníčku“ uprostřed sklepní chodby. Pak byla ovšem rychle zpátky. Pravda – Harry sice kdesi v hloubi duše věděl, co chce, nicméně problém byl, že už nevěděl, jak toho dosáhnout. A vzhledem k věcem minulým si troufl okolo Severuse našlapovat jen po špičkách – nedá se říci, že by mu stav vzájemného mlčení, kdy nebylo vysvětleno a řečeno nic, přesto bylo vše nepříjemně přítomno, vyhovoval. Pocity jisté odpovědnosti za celou situaci a také strach z reakce ho nutily setrvávat v ubíjejícím tápání. To tápaní se ale poslední dobou stávalo přece jen o něco snesitelnějším. Snape se oproti tomu choval jako vždy – jízlivý, ironický, chladný, odtažitý a často protivný. A nebýt těch dvou tří kradmých pohledů na svou osobu, které Harry zaznamenal nejčastěji při svádění boje se svým toastem a marmeládou u snídaně, měl by dojem, že ředitel o jeho přítomnosti téměř neví. Takto jen netušil, zda jsou jeho způsoby stolování opravdu tak otřesné, nebo zda je na něm k vidění ještě něco jiného, zajímavějšího. Mohl jen doufat v druhou možnost.
Zmíněný všední večer narazil při opravování testu jednoho žáka sedmého ročníku na znepokojivě pochvalné vyjadřování o černé magii. Celým textem se táhly jemné narážky patrnější až při čtenářově pečlivém soustředění. Nicméně tam byly. A to by to nebyl Harry, aby se nevypravil hledat řešení. A nebyl by to ani impulzivní Nebelvír, aby se ho nevydal hledat ihned.
Skončil tak v deset hodin večer v témže křesle, v jakém seděl teď. Nacházelo se uprostřed pokoje, který byl zřejmě původně zamýšlen jako obývací pokoj, ovšem díky tomu, že majitelem byl „přerostlý netopýr“, který přece něco tak triviálního jako je obývací pokoj naprosto nepotřebuje, připomínal prostor spíš nepovedenou a mírně chaotickou kombinaci výše zmíněného pokoje a kanceláře. Není potřeba dodávat, že když se Harry v této místnosti ocitl nedávno, příliš její vzhled nezaznamenal. V tomto prostředí tenkrát Harry seděl, sledoval vražedné pohledy, které na něj byly vrhány (přece ještě nebylo tak pozdě!) a… dobrou hodinu a půl řešili (dobře, Severus mluvil – chápejme – přednášel svým učitelským hlasem, Harry mlčel) nejlepší pedagogický přístup ke studentům tíhnoucím k černé magii, což bylo něco, o čem mohl Severus vykládat velmi zasvěceně. A také to dělal.
Za poněkud znepokojivou lze považovat skutečnost, že při následné snaze poznamenat některé z nově získaných poznatků do problematické eseje si Harry sice vybavil zvuk Snapeova hlasu, nicméně už ne jeho obsah.
Podruhé se, v poněkud pokročilejší noční hodinu, dostavil do ředitelova bytu týden po svém prvním večerním příchodu – chtěl Snapeovi oznámit pokroky s oním studentem (něco si přece jen vybavil), a také si (což byl hlavní důvod jeho návštěvy) říci o Bezesný spánek (stále ho, Merlin ví proč, potřeboval). A Snape v tomto aspektu prokázal neobyčejnou vnímavost – neptal se, což se o madam Pomfreyové říct nedalo. Když odcházel (tentokrát mluvil pro změnu Harry, Severus řekl sotva dvě krátké a úsečné věty), dostalo se mu ironického upozornění, že skutečně nemusí běhat přes půl hradu, když mají oba krb, že!? Harry, na půl cesty ke dveřím, se otočil a nevěřícně na sedícího muže zíral. Nebylo žádné tajemství, že do Severusova soukromého krbu se v podstatě nikdo nedostal. Do něj ale ani z něj, tak byl zabezpečený. Výraz na Mistrově tváři byl Harrymu dostatečným varováním, aby se: za prvé - na nic neptal, za druhé - to nikdy nijak nekomentoval, za třetí - přijal to mlčky jako fakt, a za čtvrté - aby laskavě přestal létat po škole sem tam, tam a sem v noci jako idiot (když už si musí chodit pro rady v tak nemožný čas), a využil takové vymoženosti, jako je letaxová síť. Jeden by nevěřil, kolik toho může vyjádřit jeden pohled.
A tak se Harry neptal, nekomentoval, avšak s povděkem přijal čím dál častější lezení do krbu.
Dnes večer si přinesl hromadu studentských prací, usadil se v onom chaosu, opravoval, zatímco Severus se lopotil s nějakým zjevně velmi důležitým lektvarem.
„Severusi?“ zkusil to znovu a v očekávání upnul pohled ke dveřím laboratoře. Opět nic. S nechápavým zavrtěním hlavou tedy vstal a s esejem v ruce se vydal avizovaným směrem osobně, když jeho hlas selhal. Na místě zavrtěl hlavou podruhé a s pobaveným úsměškem na tváři se opřel o futra. Kdyby právě teď vykouzlil to nejsilnější Bombardo, na které by se zmohl, ředitel by si toho zřejmě ani nevšiml a dál by si spokojeně cosi patlal na miniaturní sklíčko, dokud by mu přímo na hlavě nepřistála polovina Bradavic. Toto zjištění bylo v jistém směru inovační, jelikož Snape byl svým umem spolehlivě rozeznat, co se právě děje i o tři třídy dál pověstný. A že tento svůj šestý smysl uplatňoval zejména na Harryho, není třeba dodávat.
„Severusi.“
Řečeno to nebylo ani v rozkazovacím, dokonce ani v tázacím tónu. Spíš v prostě oznamovacím. A kupodivu to i zabralo. Snape zvedl svou ctěnou hlavu, rychle na Harryho pohlédl, načež se opět sklonil k té své patlanici (on sám by to zcela jistě nazval elegantnějším pojmem) a jakési vnímání dal najevo jen nevrlým „Hm?“.
„Co říkáš na tohle?“ opáčil Harry spokojen, že se mu konečně dostalo kýžené pozornosti a jal se předčítat pasáže, u kterých si nebyl jist nejen tím, zda jsou vůbec správně, natož pak co vlastně v kontextu znamenají, tak zamotané to bylo. Když skončil se svým zaníceným přednesem a pohlédl směrem ke své očekávané pomoci, zjistil, že nastala jediná změna – Severus měl nyní v ruce skleněnou byretu a tvář mu brázdil ještě soustředěnější výraz – ačkoli Harry by prohlásil, že víc soustředěný než v době jeho příchodu už být nemůže.
„Posloucháš mě vůbec?“
Proneseno to bylo poněkud důrazněji než předchozí věty, čímž bylo dosaženo i očekávaného efektu. Snape se narovnal, pootočil se jeho směrem a napůl neutrálně, napůl podrážděně prohlásil:
„Ty si skutečně umíš vybrat tu pravou chvíli na dožadování se pozornosti.“
Harry se zašklebil.
„Jak mám vědět, kdy je zrovna správná chvíle? Patláš se v tom už nejmíň dvě hodiny.“
„Čtyři – dvě předtím, než jsi přišel. A já se nepatlám, Pottere. To dělají jen diletanti, tedy studenti.“
Harry hraně protočil oči. „Co si o tom teda myslíš?“
„Myslím si, že mi to budeš muset přečíst ještě jednou, pokud tak moc toužíš po mém názoru,“ opáčil Snape ironicky, opět se otočil čelem k tomu svému výtvoru, natáhl se pro další byretu a lehkým pohybem ruky dal Harrymu najevo, že čeká. Ten mu tedy s povzdechem přečetl text ještě jednou. Snape celou dobu jeho přednesu tiše přeléval brčálově zelenou tekutinu do
nejrůznějších odměrek, flaštiček a pipetek. Když Harry skončil, pár vteřin mlčel. Pak se posměšně zeptal: „Kdo to psal?“
„Sebastienová.“
„Jak jinak- Havraspár, sedmý ročník. Velmi ráda flirtující s prakticky jakýmkoli zástupcem mužského pohlaví. Evidentně i s tebou.“
„Cože?“Harry se absolutně nechytal. „Co je na tom eseji… jak jsi na to
přišel?“
Severus odložil poslední odměrku, pečlivě si otřel ruce a s povytaženým obočím se podíval na Harryho. „Kdy ty se naučíš číst mezi řádky… ne, neodpovídej. Radši,“ zarazil přicházející odpověď. „Popisuje magická pouta mezi kouzelníky jako brakový román. Nejenže jí to nejde, dospěla ke špatným závěrům, navíc používá slova jako – sotisfikovaný, ambivalentní, fantóm, Anael* nebo panerotizmus**, čímž se na tebe zjevně snaží zapůsobit. Ke své škodě. Neumí správně užívat pojmy v kontextu, natož aby to celé mělo hlavu a patu. Jednoznačné T,“zakončil Snape svým obvyklým stylem, pročež začal uklízet prázdné nádobky.
„No… jo,“ pronesl Harry zamyšleně, „je pravda, že mi ten styl nesedí, ale snažila se. Jen proto, že to nemá správně, jí přece nemůžu...
„Pro Merlina, Pottere! Odhoď pro jednou ten svůj nebelvírský patos. Tohle,“ vyprskl Severus a mávl rukou směrem k pergamenu v Harryho rukách, „je naprostá slátanina. Jak souvisí erotika s magickým propojením dvou kouzelníků?“
Nepříliš… snapeovsky položená otázka. Také po ní Harry významně pozvedl obočí. Z procvičování všech možných i nemožných pohybů nadočních oblouků se zjevně stával duelový sport.
„Pitomče,“ ozval se Severus sarkasticky, „snažím se ti naznačit, že k propojení magií nedojde na pouhém základě erotiky či přitažlivosti, nicméně slečna Sebastienová to tak staví. Zní to jako brakový mudlovský román nikoli jako solidní esej. Naprostý projev tuposti.“
Harry sroloval kritizovaný výtvor do ruličky, kterou si následně poklepal po rtech. „Zvážím to. Ale s tím flirtováním…“
Severus začal rovnat odebrané vzorky do řad po třech.
„Ha!“ vykřikl najednou Harry objevně, „říkal jsi, že ráda… prakticky s každým? Takže i s tebou?!“
Následný výmluvný pohled měl zřejmě mluvit za vše.
„Cože?! To…“
Severus se uvnitř upřímně bavil, navenek zachoval svou klasicky pečlivou poker face. „Rozhodně ne tak okatě, jak si to zjevně představuješ. Já nejsem typ, po kterém studentky obvykle hází vyzývavé pohledy, a Merlin ví co ještě, a mají poněkud nepřesný dojem, že při tom vypadají neodolatelně.“
„No proto,“ ozvalo se od dveří podrážděně, což Mistrovi téměř stočilo koutky úst nahoru. Téměř.
Harry si nemohl pomoct, ale byl poněkud zmatený. Severus mu nepřipadal jako typ, s kým by studentky nebo studenti VŮBEC jakkoli flirtovali.
Co mu uniklo? A proč mu to tak vadí? Rozhodnut to pro teď více neanalyzovat, zaměřil svou pozornost na pracovní pult před sebou.
„Co to vlastně děláš?“
Snape na něj opět úkosem pohlédl – a měl při tom značně pochybovačný výraz.
„Opravdu tě to zajímá?“
„Jinak se neptám.“
„Pojď sem.“
Harry se odlepil ode dveří a postavil se vedle Severuse. Ten opět zakroutil hlavou.
„Ne sem. Naproti mně.“
Harry tedy poslušně obešel laboratorní stůl.
„Tohle a tohle,“ pronesl po chvilce Severus pomalu, rukou obkresluje rozmístěné skupinky skla, „je nový základ pro antibiotika. Nejen mudlové je potřebují. Na některé ze starších typů se vytvořila rezistence.“
Na to mezi sebe a Harryho postavil jednu dávku lektvaru.
„Když mi podáš Petriho misku, ukážu ti princip, na kterém to funguje,“ dodal Snape a rukou máchl k hromadě nepoužitého skla různých tvarů. Druhou rukou zatím otáčel lahvičkou, lehce jí zatřepal…
Harry chvilku zmateně zkoumal tu změť předmětů a snažil se vybavit, jak že vypadá avizovaná miska. Severus si jeho tápání všiml – těsně předtím, než se Potter konečně natáhl po správném kousku skla, řekl: „U všech svatých! To je ta kulatá a mělká… no konečně!“
Harry jen tak tak ovládl poněkud dětinskou touhu vypláznout na ředitele jazyk, což by se asi nesetkalo s přílišným pochopením.
„Když sem natřu…,“ spustil Severus výklad potěšeně-nadšeným tónem (je-li u něj něco takového možné), načež řečnil asi dvacet minut. Harry se urputně snažil udržet pozornost, ale někdy mezi slovy „molekula“ a „difúzní“, svou snahu pomalu vzdal.
„Je to jasné?“ přerušil učitelský tón Harryho kožené uvažování, při kterém se alespoň snažil udržet zasvěcený výraz.
„Snad ano. Ano, je,“ dodal honem, když si ho Snape velmi pochybovačně prohlížel.
Nyní se mohl jen modlit, aby mu nebyly položeny další všetečné otázky, což byla, jak z vlastní zkušenosti věděl, mužova specialita.
„Takže myslíš, že tenhle pokus bude úspěšný?“ optal se rychle a děkoval Merlinovi, že ho vůbec napadla nějaká - snad ne úplně stupidní - otázka.
„Měl by být. Popravdě v to doufám, je to už čtvrtá várka.“
V laboratoři se rozprostřelo ticho.
Severus se vrátil ke svému rovnání, zatímco Harryho pozoroval soustředěnou a opatrnou práci jeho prstů. Zřejmě v tom našel něco, co ho přinutilo posléze rychle vyhrknout: „Už je jedenáct, měl bych jít.“
„Hm.“
Tak tahle neurčitá odpověď byla jediná, které se dočkal – muž prostě dál pokračoval ve své činnosti – a to i přes fakt, že řečená věta zněla s trochou snahy víc jako otázka než jako prosté konstatování faktu.
S dojmem, že se toho opravdu hodně dozvěděl, se Harry odebral ke dveřím. Už byl téměř venku, když ho dostihl známý hlas.
„A nezapomeň dát Sebastienové T.“
Tentokrát se dostalo odpovědi v podobě suchého „Hm,“ pro změnu Severusovi.
*= Anael je prý jeden ze sedmi archandělů, vládce Venuše, planety lásky a démon erotiky. Ale také patron lásky a vztahů.
**= panerotizmus je názor, že všemu vládne erotika.
A/N: Tato kapitola je jednou z těch avizovaných, napsaných dějově dopředu. Tuším, že byla napsána jako druhá už někdy před rokem. Leč díky zákonu schválnosti mi z ní nezůstalo vůbec nic (částečně má blbost, částečně smůla), a proto je na místě poděkovat zde assez a Terce za to, že obě snaživě věnovaly energii nezáživné a otravné práci, jakou beze sporu tahání úryvků kapitol (poslaných na posouzení) z historie ICQ a jiných komunikačních vymožeností, je. Neplatí to jen u této kapitoly, ale i u zhruba pěti dalších, dějově různě roztroušených. Ačkoli žádný z textů nebyl zachráněn celý, a u některých kapitol jsem ztratila i značnou část, děkuji oběma dámám za fakt, že se zachovalo alespoň něco, za což jsem jim nesmírně vděčná.
Komentáře
Přehled komentářů
Ketrin - :-) doufám, že to nebylo překvapení nepříjemné. Děkuji za milý komentář a taktéž přeju klidné Vánoce.
Gigi - řekla bych, že Severusův výraz byl víc než mrazivý. :-) Období konverzací? To je krásné pojmenování, díky za něj. Děkuji za komentář.
Sláva... :D
(Gigi..., 22. 12. 2010 18:30)Harry mu už říká "Severusi"? :) perfektní... docela zajímavý zbůsob jak flirtovat s učitelem... :) by mě zajímalo, co ta holka psala Severusovi a jaký byl jeho výraz, když to četl... :D teď nastává období "konverzací"? to se mi líbí... :) to se nemůžu dočkat o čem budou diskutovat příště... :D
úžasné
(Ketrin_b, 21. 12. 2010 9:27)Tak to je pokrok...zprvu jsem byla docela zaskočená kdy z pomalu uškrcením na chodbě to přešlo na "Severusi?!" ale jinak musím říct, že to vypadá moc dobře, hlavně to jejich souznění.... :D Tak takhle soustředit jako Severus umím taky..leč bohužel pouze na kraviny a ne na něco pořádnýho xD ... moc se těším na další kapču ...jinak zatím Veselé vánoce ! :)
:-)
(A-SISI, 23. 12. 2010 10:08)