A povídka ke stažení do pátku.

KRÁTKÁ VZPOMÍNKA NA DVĚ ODPOLEDNE PŘED PÁR LETY

(něco jako třešnička k epilogu)

Slovník lásky nezná slovo „nemožné“.*

(Robert Mäder)

Hermiona s tupým pohledem zírala před sebe, zrak upřený na jakési holé místo na zdi. Nemohla si pomoct, ale ta vzpomínka byla… roztomilá. Možná i dojemná.

Ovšem podobné mínění nesmí říct Severusovi, pravděpodobně by to nepřežil.

A ona taky ne.

----------------------------------

„Prosím tě, nevrč.“

Dotčený pohled.

„Já nevrčím. Pouze mluvím…“

„Vražedně.“

Ledový pohled.

„Severusi, prosím…“

Útrpný povzdech.

„Už toho nech, toho prošení.“

Dveře před nimi se rozlétly.

Paní Grangerová přejela dvojici před sebou radostným pohledem, načež hlasitě vykřikla své nadšené: „Hermiono! Holčičko moje!“

Holčičko?!

Severus si připadal jak v nějaké nepovedené grotesce. Vědom si proseb své budoucí ženy, zatnul ruce v pěst, ve tváři se mu nepohnul ani sval a snažil se tvářit tak neutrálně, jako když se Voldemortovi pokoušel zatajit, že Potter nezemřel díky jedné z mnoha jeho intervencí.

Matka konečně propustila dceru ze svého objetí a… pro Merlina. Evidentně se chystala obejmout i jeho.

Za co?!

Vlastně… zůstat svobodný není vůbec špatný nápad. Naopak. Vypadá to nadmíru lákavě.

Hermiona na něj vrhla další prosebný pohled. Asi padesátý za dnešní den.

Dobře, tak tohle přežije a zítra strhne Nebelvíru minimálně sto bodů. Ne, sto padesát bude jistější.

Paní Grangerová, zřejmě si vědoma jeho… nenadšeného výrazu, na poslední chvíli pokus o objetí vzdala. Natáhla k němu pravici, kterou pevně stiskl.

Přihlížející žena už už otevírala ústa, aby učinila dekoru za dost, když se z druhého konce chodby ozvalo…

„Moje malá beruška je doma!“

Beruška?!

Ne, oni dva nebudou mít děti. Protože jestli existuje jen nepatrné, úplně minimální, riziko, že se on sám bude jednou chovat takhle… Ne! Nikdy. Hm... jak se vůbec dopracoval k myšlence na děti?! Co je to zase za stupidní nápad?

Zmíněná „beruška“ se zatím ztratila v otcově mohutném objetí.

„Tati, počkej, nemůžu dýchat.“

První, co Severuse uhodilo do očí, když pan Granger svou dceru pustil, byl zářící pocit spokojenosti v Hermioniných očích.

Výborně. Takže podobné návštěvy budou očividně… velmi časté.

Snad by tu svatbu mohl ještě zvážit…

Pitomost, samozřejmě.

Zvažoval to až moc.

Teď už to nemůže změnit.

A ani nechce.

Je to ale idiot.

Už nějakou dobu nacházel v celé koupelně jakési prapodivné věci, u kterých radši nezkoumal, k čemu že to mají sloužit, každopádně pár jich vypadalo jako mučící nástroje. Například narazil na zvláštní kovové cosi, co se dalo rozevřít jako kleště, nicméně když mezi dvě poloviny strčil ukazováček a náhodou stiskl, docela to bolelo. Hermiona na jeho „nenápadný“ dotaz (přece jen, připustit, že něco nezná, to je na pováženou), pobublávala smíchy a pak si do těch kovových pastí úplně klidně přiskřípla oko! Tedy… ne oko, nýbrž řasy, jak mu po jeho zděšeném pohledu vysvětlila. Prý je to... natočí, nebo nějakou podobnou pošetilost. Na co je potřeba mít natočené řasy?! Nepochopitelné.

Co ho ještě čeká?

No, prozatím přímé seznámení s budoucím tchánem.

Onen tchán se k němu nyní blížil s podobně nadšeným výrazem jako jeho žena.

Těsně předtím, než vypustil z úst něco ne nepodobného větě „Pojď na mou hruď!“ **, se Severusovi v očích mihlo cosi varovného, co i mudlovský zubař pochopil.

Mohutně mu tedy zatřásl pravicí.

Hermiona značně úlevně vydechla.

Severus jí věnoval jeden ironický pohled.

Udělala dva kroky k němu, vzala ho za ruku, přičemž ji pevně stiskla (dost pevně na to, aby pochopil nevyřčené), a dodala:

„Mami, tati, tohle je Severus Snape.

„Severusi, to jsou naši,“ dodala očividné, za což se jí dostalo dalšího ironického pohledu.

Paní Grangerová začínala jeho výrazy nespokojeně registrovat. Navenek nedala nic znát a v rámci svých povinností zavedla dvojici do obývacího pokoje.

O pár minut později…

„Dáte si čaj, Severusi?“

Otázaný trošku poplašeně odpověděl:

„Jen ne citrónový.“

Hermiona po jeho boku tiše vyprskla.

Paní Grangerová, nechápajíc, co její dcera jasně chápala, zmateně zamrkala, než se zdvořile usmála.

„Jistě, jaký tedy?“

„Máte-li mátový…?“

„Hned to bude.“

Za dalších pár minut…

Paní Grangerová překvapeně sledovala, jak ten muž, celý v černém (A to nevěděla, jak výbornou práci její dcera odvedla, když ho, co možná nejméně násilně, navlékla do mudlovských džínů a košile. Přičemž mu vysvětlila, že pokud začne po domě jejích rodičů povlávat se vší svou teatrálností, nedopadne to dobře. Netopýry rodiče nemají příliš v lásce.), zkušeně čichá k šálku. Pak ji překvapil znovu.

„Nepoužíváte sypaný čaj. Tahle máta je čerstvá, pravděpodobně stará jen pár hodin. Její lístky jste spařila vroucí vodou a nechala je louhovat… pět minut, tuším?“

Zato netušil, proč na něj překvapeně zírají dva páry povědomě hnědých očí.

Matka přesunula svůj pohled na dceru.

Ta vypadala úplně klidně, jako by něco podobného poslouchala každý den.

„Jak to víte?“ opáčila překvapeně.

Severus pokrčil rameny.

„Cítím to. Léta praxe, dobrý čich…“

„Plus velký talent,“ dodala Hermiona téměř pyšně.

A opět ta čitelná ironie v těch černých zvláštních očích. Paní Grangerová měla pocit, že ten pohled je schopný vidět až na dno její duše. Znervózňoval ji a s podivem zjišťovala, jak uvolněně ho její dcera snáší.

Zvláštní, skutečně.

„Ale jistě, naše holčička říkala, že učíte… lektvary, to bude tím, co?“ vložil se do toho pan Granger bodře.

„Evidentně. I když bych je radši jen vařil, než učil ty malé, tupé…“

Nedořekl. Hermiona mu rychle skočila do řeči.

„Popravdě jsme vám chtěli říct,… že… se budeme brát,“ vykoktala nakonec.

Ticho.

Pak dvojí zalapání po dechu.

Severus si unaveně promnul kořen nosu. Ta máta se mohla louhovat o pár minut déle, když už je u toho… dobře, raději bude mlčet.

„Brát?“ vyhrkl udiveně otec nevěsty.

„Hermiono… ty jsi… těhotná?“

Matka vypadala šokovaně.

Tázaná zrudla, jako obvykle.

Severus málem převrátil oči v sloup. Za koho ho to tady mají?! A vůbec – proč všichni hned myslí na malá mimina? Jestli i tady dostane přednášku na téma „jak zabránit početí“, asi se neudrží a bude moc, moc nepříjemný. A doma to pak schytá všemi směry… raději nemyslet.

„Mami! Nejsem... těhotná.“

Další vlna zmatku.

„Já se vdávat nemusím, já se vdávat chci.“

No sláva! Málem by si začal připadat jako nějaký zločinec, co jejich „berušku“ do něčeho nutí.

„Ale… tak brzo?“

Budoucí tchýni to zřejmě moc nemyslelo a tak se, když promluvil, tentokrát neubránil zřetelné ironii:

„Znám vaši dceru sedm let.“

Že to asi nebyl nejšťastnější pokus, mu došlo o vteřinu později.

„Jenže během těch sedmi let jsme poslouchali, jak se nespravedlivě chováte…“

„Během šesti let,“ pípla Hermiona zničeně.

„To je jedno. Myslela jsem, že prostě… to zatím jen zkusíte… ale svatba…“

Paní Grangerová vypadala asi tak šokovaná jako její dcera, když se jednoho rána zeptal na jednu zcela triviální otázku a v ruce přitom žmoulal prstýnek.

Komické, ta podoba.

„Tato situace byla… dodatečně vyjasněna a vyřešena,“ vložil se do toho Severus.

„Hermiono? Je to tak?“

Pocit ukřivděnosti, že jeho slovu tady nikdo příliš nevěří, vystřídal pocit úlevy, když žena po jeho boku prohlásila:

„Co to je za otázku? Naprosto jistě je to pravda. Severus nelže.“

Hm… hezký pokus. Teď se jen modlit a doufat, že kdysi neřekla rodičům nic o tom, co dělal dvě desítky let.

I on sebou trošku trhl, když příkře dodala:

„A ta svatba je bez hostů.“

O tři dny později…

„Je starý.“

„Mami…“

„Je to tvůj učitel.“

„Byl to můj učitel.“

„Jsem z něj nervózní.“

„To je normální. To každý.“

„I ty?“

„No, momentálně už moc ne.“

„Pořád na tebe kouká tak ironicky…“

Úsměv.

„Jen někdy. Musíš v něm umět číst.“

„Nevadí ti to?“

„Co?“

„Ty pohledy… ta ironie, sarkasmus…“

„Snažím se s tím pracovat,“ reagovala Hermiona rozpustile. „Učila jsi mě, jak dosáhnout toho, co chci.“

Paní Grangerová vrhla omluvný pohled na manžela. A pak se nečekaně vytasila s nepěkným argumentem.

„Nezlob se, ale… nevypadá zamilovaně.“

Její dcera se zasmála nahlas.

„To už bys chtěla moc, mami.“

Nevěřícný pohled.

„Tak tobě nevadí, že… tě nemiluje?“

„Ale já neřekla, že mě nemiluje. Já tvrdím, že chtít po něm, aby tokal, je zcela nereálné.“

„Tokal… to nikdo nechce,“ vložil se do toho otec.

„Ale nějaký náznak citu…“ doplnila matka.

Povzdech.

„Ujišťuji vás, že náznaky citu dostávám pravidelně. V soukromí,“ dodala.

Rodiče se po sobě mlčky podívali. Podrobnosti netřeba vědět.

„Stejně, holčičko… je tak nespolečenský a chladný.“

Matka začínala znít zoufale.

„Severus má za sebou špatné dětství, hrozná školní léta a šílených posledních dvacet let života, je logické, jak se chová.“

„Ani jeho minulost tě neodradí?“ ozval se otec pragmaticky.

Hermiona jen důrazně zavrtěla hlavou.

Matka, začínajíc přecházet po pokoji, pronesla to, co patrně tížilo její mateřské srdce nejvíce.

Tedy až potom, že její budoucí zeť kdysi vraždil na objednávku. Což ovšem nevěděla. Pouze Hermiona si říkala, že takováhle poznámka by měla tížit její srdce, ne zeťova socializace.

„A ta svatba… bez hostů, neveřejná… to není z tvé hlavy.“

Čisté konstatování.

„Kompromis, mami. Na obřad přijdete a pak...,“ omluvně pokrčila rameny.

Paní Grangerová přistoupila k její židli a neočekávaně vzala dceru za levou ruku. Palcem obezřetně přejela přes levý prsteníček, kde se skvěl drobný zásnubní prsten.

„Zase černá,“ pronesla směrem k perle nespokojeně. „Tvoje svatební šaty budou taky černé?“

Hermiona se ušklíbla.

„Slonová kost. A nechtěj vědět, jak jsem to udělala.“

Starší žena přikývla.

„Učíš se dobře.“

„Díky tobě.“

„Budeš s ním… spokojená?“

„Budu.“

„Dobrá, myslím, že… jsem někde viděla krásný černý kostýmek, asi si ho zítra zaběhnu koupit, mohl by se hodit.“

Paní Grangerová se zatvářila téměř radostně.

Hermiona oproti tomu vypadala vděčně i dojatě zároveň.

„Děkuju,“ špitla potichu.

------------------------------------------

O další dva dny později...

„Hermiono, Severusi! Tak ráda vás vidím.“

Molly se k nim hnala s vařečkou v ruce a s velmi podobným výrazem nadšení, jaký měla na tváři paní Grangerová.

Severus už totálně rezignoval. Jediným štěstím bylo, že tohle měla být na dlouhou dobu poslední návštěva.

Mimo to (ještě to Hermioně neřekl, ale po tomhle návštěvním utrpení si to zasloužil) po svatbě rozhodně žádné společenské dýchánky nebudou. Ani kdyby se postavila na hlavu.

„My tě taky rádi vidíme, Molly,“ usmívala se Hermiona a „nenápadně“ do něj šťouchla loktem.

„Dobrý den,“ pozdravil koženě. Jak se mohl k něčemu podobnému nechat přemluvit?!

S co nejvíce kontrolovaným výrazem se rozhlédl po Doupěti. Stůl byl prostřen pro osm lidí a na plotně pobublávalo neuvěřitelné množství hrnců a pánviček.

„Posaďte se,“ šveholila nadšeně hostitelka a klusala zpátky k plotně. Pak pronesla něco, čím celou situaci nevědomky ještě více zhoršila – alespoň pro Severuse.

„Artur dorazí z práce za chvilku, Minerva je také na ministerstvu, jak asi víte, ale prý to také stihne, asi se tam spolu potkají,“ sypala ze sebe a oháněla se hůlkou. V kuchyni se zvedl oblak páry. Až potud bylo vše v pořádku…

„Harry s Ginny a Ronem šli na Příčnou, ale budou tady…,“ kdy že tady budou nedořekla, protože se ozvaly dva zvuky a ani jeden nebyl zrovna příjemný.

Hermiona žalostně zaúpěla.

Severus nevěřícně zavrčel.

„Co prosím?“ ledově se snažil ujistit, zda dobře slyšel. Jako by se on někdy přeslechl.

Molly nechala pánev pánví a provinile si je oba prohlédla.

„No já myslela… že už ti to Hermiona řekla,“ snažila se nejistým hlasem, „víš… o tom… obědě… společném,“ zajíkala se pod tíhou jeho mrazivého pohledu.

Opravdu se jí ulevilo, když svůj zrak stočil na Hermionu. Z toho chlapa byl jeden na mrtvici, a to se ani nemusel moc snažit.

„No víš… já... tedy… my jsme si myslely,“ začala s obhajobou potichu Hermiona a přitom vyslala k Molly prosebný pohled. Ta jenom pokrčila rameny – copak ona ví, co na něj platí? Jestli na něj tedy vůbec něco platí.

„Ano?“ povzbudil ji vražedně.

„No… že bychom se mohli pokusit, jako všichni společně… si normálně promluvit. Civilizovaně,“ dodala honem, aby snad nedošlo k omylu.

„Tak civilizovaně…,“ protahoval a propaloval svou snoubenku pohledem, „možná by nebylo na škodu oznámit mi to předem, co myslíš?“ vrčel dál.

„To je pravda. Ale to by tě sem pak…“

„Nikdo nedostal,“ dořekl za ni.

Hermiona vrhla další rychlý pohled směrem k plotně. Molly se taktně odvrátila a schválně mlátila pokličkami s větší razancí, než bylo nutné.

Přistoupila k němu blíž.

„Severusi, prosím,“ zašeptala, „je to pro mě důležité, vážně. Netáhla bych tě sem pro nic za nic.“

Když nereagoval, pokračovala.

„Měla jsem ti to říct předem,“ pronesla omluvně a přešla jeho tiché „To tedy měla!“, „ale když už jsme tady…,“ položila mu ruku na předloktí a lehce ho stiskla.

Odmítal se na ni podívat. Jasně tušil, že na něj upírá ten svůj pohled prosícího štěněte. Nikdy nepochopil princip, na jehož základě se nechá tímhle pohledem zviklat k nepochopitelným věcem – jako jsou třeba tyhle nesnesitelné návštěvní turné – ale faktem bylo, že na něj neblaze působil.

Původně si myslel, že na večeři dorazí i starší Weasleyovic děti, proto ho stůl pro osm osob nijak nepřekvapil. Ale ani za nic by ho nenapadlo, že ty intrikánsky založené ženské na něj upředou tuhle past. Minerva jim nepochybně sekundovala.

Hlavním problémem bylo, že jí chtěl udělat radost. Jenže – proč ona musí mít radost v situacích, kdy on trpí jako zvíře?!

„Prosím…,“ ozvalo se znovu zpod jeho ramene.

Nesnáší to! Tak moc to nesnáší, ale na druhou stranu… a z toho důvodu udělá jedinou možnou věc…

„Kam se můžu posadit?“ uslyšel sám sebe. Definitivně – je korunovaný šašek a idiot v jednom.

Koutkem oka zahlédl, jak se na něj Hermiona zářivě usmála.

Počkej, to si ještě odskáčeš, ty manipulátorko, slíbil sobě i jí v duchu. Nicméně teď si jen zdeptaně sedal na ukázanou židli.

O půl hodiny později…

„Severusi, příští rok máme práci navíc,“ oznámila Minerva unaveně, jen co si oklepala popel z hábitu a posadila se.

„Co zase?“ mumlal preventivně naštvaně.

„Bylo mi oznámeno, že je třeba přepracovat některé učební osnovy, je to běh na dlouhou trať, bude to rozfázované do několika let. Ale máme začít hned,“ vysvětlovala zničeně a s díky přijala z Arturových rukou pohár vína.

Její zástupce odhodil ubrousek na stůl a protočil oči.

„Stejně to ti panáci nečtou, můžu jim klidně podstrčit stávající osnovy jako nové a na nic nepřijdou.“

„Tím bych si nebyla tak jistá. Prý vyšlou jakousi nezávislou inspekci, která to bude kontrolovat, je možné, že dorazí hned zkraje roku,“ opáčila a rozprostřela si svůj ubrousek do klína.

„Proč to chtějí?“ odvážila se do toho vstoupit Hermiona.

„Protože mají pocit, že po válce se něco změnilo a má to být připsáno do učebnic. Nepochybně je v tom ještě něco,“ vysvětlil Severus a tázavě se obrátil na ředitelku. Ta přikývla.

„Přesně tak. Například říkají, že už není třeba vyučovat v takové míře praktickou Obranu, protože už přece žádné nebezpečí nehrozí. Je to stejné, jako když do toho pletla prsty Dolores.“

„Že si nedají pokoj,“ dodal Artur, který až doteď mlčky poslouchal.

„A vy jim ustoupíte?“ zajímala se Hermiona.

„Ne,“ zavrčel Severus.

Minerva byla sdílnější.

„Navenek ano, jinak pochopitelně ne. Severusovi se jistě podaří zapsat inovace tak nejasně, že nebudou vědět, jak si to vyložit. Hlavně, že to bude znít dostatečně vznešeně, to je pro ně stěžejní.“

„Je to akorát zbytečná ztráta času, byrokracie, nic víc. Nesmysl,“ shrnul to otráveně Snape.

Relativní poklid, ve kterém to celé zatím probíhalo, se změnil na zřetelný neklid, když se plameny v krbu opět rozhořely.

Molly právě pokládala doprostřed stolu obrovskou mísu plnou rajčatového salátu a nespokojeně si povzdechla – první, co slyšela ještě předtím, než se v krbu vůbec něco objevilo, bylo zahalekání:

„Mamko! Hádej, co Harry objevil!“

Hermiona strnula.

Severus, který si překvapivě poslušně sedl na místo, které mu určila paní domu – a sice tak, aby mohl sedět vedle Hermiony, což hostitelka považovala za jakousi symboliku – skončil tím pádem také zády ke krbu, z kterého právě jako velká voda vyletěl Ron.

Říci, že vystoupil… to by bylo krajně nepravdivé. Vyklopýtal, saze z něj létaly na všechny světové strany a mával kolem sebe rukama, v chaotické snaze je odehnat. Samozřejmě… zakopl. Což mělo za následek, že se nevyhnutelně chytil nejbližšího pevného bodu – a to bylo Severusovo rameno.

Severus ztuhl, Ron, ještě nevnímaje, koho že se to drží, se o něj navíc ještě opřel, jak hledal balanc.

Minerva se odvrátila, skrývajíc tak smích.

Molly začala rudnout pod dojmem synova chování.

Artur si hladově nabíral salát.

Hermiona křečovitě mačkala skleničku.

A Ron…

„Do Salazarovy řiti!“ vyhrkl spontánně, načež jeho matka zaúpěla nahlas.

Severus se ohlédl nejprve na ruku, která mu stále svírala rameno, pak pomalu přesouval svůj vražedný pohled směrem k Ronově rudnoucímu obličeji a nakonec hebce pronesl:

„Také vás rád vidím, pane Weasley.“

Ironie toho prohlášení se nedala přehlédnout.

Konečně, Ron ucukl, jako by se spálil a couvl na tři kroky dozadu, čímž málem porazil svou sestru, která právě (o dost civilizovaněji) vylézala z krbu.

„Ronalde! Dávej pozor,“ napomenula ho a teprve poté se rozhlédla po všech přítomných.

„Jé, promiňte,“ vypískla překvapeně.

„Slečno Weasleyová,“ kývl jejím směrem Severus.

„Dobrý den, profesore, Hermiono, paní ředitelko,“ pozdravila radostně

(přičemž spokojeně ignorovala fakt, že přítomné vyjmenovala ve špatném pořadí z hlediska etikety) a nevypadala ani moc překvapeně. Že by i ona byla součástí téhle rafinované ženské pasti?

Ron se zatím nezmohl na jediné slovo, stál tam, celý zrudlý, s výrazem vola před porážkou.

Nejspíše by i nějak zareagoval, kdyby právě nedorazila třešnička na dortu.

„Rone…, “ zvolal Harry, také ještě napůl v krbu. (Proč ti Nebelvíři nemohou s tím mluvením chvilku počkat?!)

Jen co vylezl na pevnou zem, začal si otírat své brýle.

„Zatracený popel,“ mumlal si pod vousy a zamžoural na ostatní.

A taktéž strnul.

Severus měl takovou chuť být jízlivý a sarkastický!

„Pane Pottere…,“ pronesl rychle co možná nejutrálnějším tónem, než se přestane ovládat.

Oslovený se nezmohl na reakci.

Když ticho trvalo příliš dlouho, korunovala to Molly prohlášením.

„Severus a Hermiona nás přišli navštívit. Není to hezké?“

Merline… to snad ta ženská nemyslí vážně!

„Asi se najím u sebe,“ prohlásil Ron s příslibem kruté vraždy v hlase a chystal se obejít stůl.

„Ronalde, ani náhodou. Máme hosty!“

„Mami…“

„Matka má pravdu, sedni si,“ přisadil si Artur od rajčat.

Oslovený probodl oba své rodiče ohnivým pohledem a se zjevnou nevolí se sesunul na židli na opačném konci stolu.

Ginny se bez zaváhání posunula co nejblíže k Hermioně, která ji za to odměnila zmučeným, ale vděčným pohledem.

A Harry… ten sice byl v Doupěti pečený vařený, ovšem stále se tam cítil jako host – velmi vítaný, ale host, takže si netroufl odporovat. Přisedl si k Ronovi a pohledem hypnotizoval desku stolu.

S hlasitým úlevným výdechem začala Molly servírovat polévku.

„Pane Weasley, pane Pottere,“ promluvila přes stoupající páru z polévkové mísy ředitelka, „doufám, že vám rok prázdnin stačil a my se dočkáme vašeho vítaného (šlehla pohledem po Severusovi, který začal preventivně vrčet) návratu do školy. Slečna Weasleyová mi svůj zářijový nástup již potvrdila. Koneckonců,“ pokračovala a čekala, až jí hostitelka vrátí talíř, „největší šílenství již opadlo, tady slečna Grangerová to má vyzkoušené, jistě se s vámi ráda podělí o zkušenosti.“

Ron vypadal, že by si raději nechal vrtat koleno, nebo potkal obřího pavouka, než aby začal konverzovat s Hermionou.

Harry, který se pravděpodobně snažil strávit fakt, že viděl svou kamarádku vedle Snapea, z čehož plyne, že jejich vztah pokračuje, nedal ani najevo, že Minervu vnímá.

„Ale jistěže se vrátí, už jsme o tom mluvili, že ano chlapci?“ snažila se zachránit trapné chování těch dvou Molly.

„Hm,“ zabručel neurčitě Ron a poklepával lžící o stůl, což Severuse neskutečně vytáčelo – ten monotónní klapavý zvuk… A stále se zvyšující frekvence úderů…

Tohle že se mu navrátí do hodin? Za co?!

O dalších pár desítek minut později…

Atmosféra se trošku uvolnila s postupujícím servírováním chodů. Hermiona nervózně mlčela, Ron naštvaně mlčel, Harry zahloubaně mlčel a Severus ledově mlčel.

Byli už u dezertu, když se Hermiona natáhla doprostřed stolu pro cukr. A to by vedle sebe nesměla mít všímavou Ginny, která okamžitě, každopádně poněkud zbrkle, vyhrkla:

„Máš hezký prstýnek! Od koho je?“

Severus se zarazil, stejně tak tázaná, a pohlédli na sebe v tiché debatě. Kdy, když ne teď? Proto sem koneckonců také přišli…

„Hm… no víš,“ soukala ze sebe oslovená tempem šneka.

„Ukaž,“ ozvala se Molly a natáhla se přes stůl, aby lépe viděla.

„Opravdu moc hezký. Takový by se za mých mladých let považoval za zásnubní,“ zasmála se a nabrala si další kus vynikajícího jablečného závinu.

Když se nad stolem rozprostřelo dusivé ticho, smích jí zamrzl na rtech. Nakonec začala ještě kašlat.

„Kdo je zasnoubený?“ vložil se do debaty Artur, který se více než na konverzaci soustředil na přemýšlení o novém mudlovském vynálezu, který mu do práce dorazil včera – říkalo se mu… kopírka, nebo tak nějak, a samo od sebe to vyrábělo kopie všech těch otravných lejster, které měl na stole. Užitečné, skutečně. Ti mudlové mají někdy dobré nápady.

„Já… jsem zasnoubená,“ vymáčkla ze sebe konečně Hermiona. A bylo to skutečně za minutu dvanáct, Severus se už cítil silně frustrovaně.

Molly na ni zamířila vidličkou a následně s ní začala ukazovat z jednoho na druhého.

„Ty… teda vy… chci říct… Severus,“ koktala nevěřícně.

„Už to tak bude,“ prohlásil poslední jmenovaný a sliboval sám sobě, že už nikdy nic podobně trapného neabsolvuje.

„Ne!“ vykřikla Molly.

„Ano,“ pípla Hermiona.

„Vynikající,“ zvolala spokojeně Minerva.

„To je tak romantické,“ škytla Ginny a pohlédla na Harryho, který vypadal, že mu ulétly včely.

„Kdo, že si bere koho?“ ztrácel se Artur.

„Ach děti,“ štkala Molly a hledala kapesník.

Děti?! Severus odevzdaně svěsil ramena a čekal, až ta bouře přejde.

Jedinou pozitivní věcí bylo, že alespoň tady se nikdo neptal, zda je Hermiona těhotná. Jinak už by vraždil.

V tom zmatku, kdy se ženy zvedaly a jaly se navzájem objímat, zatímco Artur, kterému to konečně došlo, poplácal Severuse po rameni a spokojeně prohlásil: „Vida… tak už i ty, člověče!“ Načež se Severus přinutil ke kyselému úšklebku, který se snažil prezentovat jako úsměv – marně, si nikdo nevšiml Rona, který se nenápadně vytratil ven.

Hermioně se s ním podařilo mluvit mezi čtyřma očima až po svatbě. Jejich vztah se nedal vrátit do původního stavu, ale dokázali se k sobě chovat přátelsky, což bylo v dané situaci maximum.

Jakkoli ji to mrzelo, chápala, že nemůže mít všechno.

Ron se dostal dokonce tak daleko, že snesl Severusovu přítomnost mimo třídu a nevybuchl po dobu delší než deset minut, k čemuž ovšem neměl příliš často příležitost.

A Severus, jakkoli ho ve třídě deptal, nikdy nevytáhl jeho vztah k Hermioně.

Harry se nikdy nezmínil o skutečnosti, že o jejich „poměru“ věděl dávno před Ronem. Stejně tak už Hermioně nikdy otevřeně nevyčítal, jak se rozhodla.

Ředitelka mu jednoho dne vyprávěla celý příběh ohledně Zabiniho a Hermionina roku v Bradavicích.

Poté Snapea tiše respektoval a ten přestal dělat osobní narážky na Harryho minulost a původ.

Minerva a Albus si vzájemně gratulovali, jak jim to všechno pěkně vyšlo a jak je pro všechny přínosné, když dají své chytré mozky dohromady.

---------------------------

„Pro Merlina, vnímej!“

Severus lehce zatřásl jejím ramenem.

„Cože? Ano?“ rozhlédla se roztržitě okolo sebe.

Její manžel právě odkládal učitelský hábit na opěradlo křesla.

„Na co myslíš?“

Hermiona se spokojeně protáhla a postavila se.

„Ale tak… když jdeme zítra k našim na tu oslavu,“ začala zpříma, přičemž se Severus zatvářil útrpně, „vzpomněla jsem si na tu situaci, kdy jsme se všichni setkali poprvé,“ pokračovala dál.

„Nepřipomínej mi to, buď tak hodná.“

„No tak… máma už ví, že mátu ti má nechat louhovat přes pět minut, to je fajn, ne?“

Zavrčení.

Popošla k němu a objala ho rukama kolem krku.

„Nebudeme tam dlouho, slibuju. A do Doupěte také nějaký ten pátek ještě nemusíš,“ dodala a jemně ho políbila.

„Manipulátorko. Jenom pitomec jako já si tohle nechá líbit.“

Usmála se.

„Ne, jsi úžasný.“

„Ano?“

„Jistě. Obvykle…“

„Vtipné.“

„Já vím.“

Hermiona laškovně zamrkala, odstoupila od něj a jala se odcházet.

„Počkej. Kam jdeš?“ ztrácel nit Severus.

„Do koupelny. Chci se vykoupat.“

„Teď?!“ dodal jako idiot a pohledem sklouzl na hodiny. Bylo sotva pět odpoledne.

Přes rameno se na něj ohlédla. A neobyčejně trpělivě dodala:

„No právě. Plánuju obsadit vanu na velmi, velmi dlouho… Takže jestli chceš mít možnost se tam dostat, měl bys zvážit, zda by nebylo výhodnější se přidat.“ A pokračovala v chůzi.

„Proč to neřekneš hned?“ pronesl tónem objevitele.

Odpověděl mu jenom vzdalující se smích.

Tak si raději pospíšil.

A/N: A autorka vám říká, že si máte všichni pěkně odpočinout, protože náš příběh ještě nekončí. Nyní nastane krátká pauza – například autorka a beta tráví společně dovolenou, což je životu a okolí poměrně nebezpečné :-)

Jste naše zlatíčka, všichni. Děkujeme.

(tím myslím zejména Artura a Molly) nebyl překvapen jejich vztahem. Prostě tak nějak předpokládám, že když Hermiona dokončila školu, nic nebránilo Minervě to nenápadně oznamovat na čajových dýcháncích. Pochopitelně jako důvěrnou informaci - tedy, lépe řečeno – veřejné tajemství. :-)

*= Slovník lásky opravdu nezná slovo nemožné – protože jak jinak by bylo možné dostat Severuse na společenská setkání?  A také nám to krásně ladí s názvem povídky.

**= Hláška je z filmu Jeho fotr, to je lotr. Je řečena v situaci, kdy se seznamují otcové budoucích manželů.