Varuji vás – je to romantické, i když pevně doufám, že jsem nevytvořila konkurenci pro... Esmeraldu, Rosalindu nebo nějakou jinou pohádkově dopadnuvší dámu. :-)

Už mlčím, dneska se vykecávám až moc. :-)

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ – EPILOG

V životě je jen jediné štěstí, milovat a být milován.

(George Sandová)

Láska není slepá,

naopak vidí věci,

které ostatním unikají.

(Anonym)

„Děkuji, posaďte se.“

Hermiona promluvila mírně rozechvěle s pocitem nervozity tak typické pro první den v nové práci. To jsou ty dny, kdy máte pocit, že vás sledují zvídavé oči.

Prvňáčci, krčící se před ní, vypadali stejně vystrašeně jako ona. Statečně se usmála na tu směsici Zmijozelu a Nebelvíru (kolik let trvalo, než byly tyto dvě koleje schopné být v jedné místnosti, aniž by se navzájem proklely!).

„Dobrý den, jmenuji se Hermiona...“

Začínající proslov přerušilo prudké otevření dveří. Bez zaklepání, jak jinak, tak impozantně a strašidelně, jak to umí jen on, vtrhl do třídy Severus Snape.

S kamenným výrazem zrentgenoval přítomné děti (stačil jeho pohled a už se instinktivně přikrčily). Lehce pokývl hlavou Hermioně a jal se vlát směrem k zadním lavicím.

Udělal sotva pár kroků a už zaslechl spěšný ženský hlas.

„To je profesor Snape,“ oznámila vykuleným prvňákům. Byl to jejich první den ve škole, stejně jako její, a pravidla hovořila jasně – v prvních týdnech výuky chodí na nového učitele dohlížet zkušenější kolega. Obzvlášť, když nový kantor ještě nikdy neučil. Ovšem skutečnost, že Minerva vyšle na inspekci Severuse – a zrovna k ní, to bylo něco, s čím nepočítala.

I když… v případě Minervy „Dohazovačské“ je možné všechno.

Už už chtěla pokračovat ve svém vysvětlování, když se Severus za polovinou uličky mezi lavicemi prudce otočil. Byl skoro na konci, takže stál za zády žáků, pouze Hermiona mu viděla do tváře.

Věnoval jí pohled plný jasného poselství – proč máš, zatraceně, pořád potřebu těm malým potvorám něco vysvětlovat?!

Nemohla nijak reagovat, stála na stupínku jako ve výkladní skříni. Tak si alespoň pomyslela, že plán na dnešní večer se začíná rýsovat.

Ona dostane přednášku na téma: Příliš si ty tupce bereš, něco jim objasňovat je stejně marné....

On dostane kázání: Nelez mi bez zaklepání do třídy, je to nezdvořilé.

Načež on se pouze ušklíbne, čapne nejbližší knihu a zavrtá do ní svůj dlouhý nos. Až když použije pár osvědčených triků, možná z něj i vymámí vstřícné gesto. A příště stejně nezaklepe...

Severus zatím nasadil odevzdaný pohled a zamířil k ní. Než se otočil čelem k těm tupohlavcům, výraz jeho tváře byl opět přísně kontrolovaný.

„Profesorka Snapeová, (skoro cítil, jak si ty malé mozečky po této větě namáhají kolečka, aby odhalily vztah mezi nimi) se vám zřejmě snaží sdělit, že jsem zde jako nestranný pozorovatel. Autoritou je pro vás ona, jasné?“

Mluvil chladně, jako když šlehá bičem. Hermioně bylo těch vylekaných obličejíčků líto. Jenže... tohle bylo marné. To z něj prostě nedostane. Děsit žáky bude i po smrti. A rád.

Po zdráhavém přikývnutí té smečky pokračoval:

„Se mnou se seznámíte zítra při lektvarech. A mimochodem – to, že jsem tady jako pozorovatel neznamená, že nemůžu zasahovat.“

Nečekaje na reakci, znovu pochodoval do zadní části třídy. Jeho žena měla konečně volné pole působnosti.

Když začínala svůj výklad, úmyslně se vyhýbala pohledu jeho směrem. Vždycky na ni hleděl tak intenzivním pohledem, až ji uváděl do rozpaků. V jistých situacích jí to nevadilo, ale třída plná jedenáctiletých dětí byla něco jiného.

„Obrana proti černé magii je předmět, který má, jak se ukázalo, prakticky nevyčíslitelnou hodnotu. Zejména v době válek. Kdo mi poví, o co šlo?“ zahájila první otázkou.

Drobná pihovatá dívenka okamžitě zvedla ruku. Hermiona měla dojem, jako by se dívala na svou vlastní v době, kdy zde byla poprvé. Kývnutím hlavy dívce předala slovo.

„Tady jde hlavně o dvě války proti Temnému pánovi,“ začala tiše, „šlo o boj čistokrevných kouzelníků proti těm, kteří měli rodiče smíšené krve, nebo byli z mudlovské rodiny. Válku pokaždé vyhrála strana světla.“

Hermiona se pochvalně usmála.

„Velmi správně, i když zjednodušeně řečeno. K podrobnostem se dostaneme později. Chci vás upozornit, že ve svých hodinách nerada uslyším spojení „Temný pán“. Byl to jednoduše Voldemort, dříve Tom M. Riddle, jak chcete.“ Někteří žáci se při vyslovení toho jména zatvářili vyděšeně.

„Na následující otázku jistě bude znát odpověď více z vás,“ povzbudivě se pousmála a pomalu přešla ke své katedře.

„Chci slyšet alespoň pět jmen. Řekněte mi pět různých lidí, kteří mají významný podíl na obou Voldemortových pádech.“

Díky tomu, že změnila své příjmení věděla, že děti nemají žádné vodítko spojovat si ji s onou „hrdinkou“. Koneckonců – když válka skončila, těmhle capartům bylo sotva sedm osm let. Těžko si její tvář budou pamatovat z novinových článků. I její image se mírně změnila. Po velkém úsilí se jí podařilo (i když jen trošku, pravda) zkrotit své neposlušné vlasy a ani její vzhled už nebyl ryze dívčí, jako tomu bylo v době poslední bitvy.

Navíc... chtěla vědět, jestli se v podvědomí téhle generace uchytilo to jméno, které ona považovala za nepostradatelné.

Rozhlédla se po třídě. Ruku zvedly tři děti mezi nimi i majitelka předchozí odpovědi.

Hermiona ukázala rukou opět na ni.

„Harry Potter,“ řekla dívka dle očekávání.

„Pochopitelně. Harry Potter má fatální význam na obou vítězstvích strany světla. Myslím ale, že tušíte, že zejména jeho první vítězství nebylo tak úplně dílem jeho iniciativy. Dostanu se k tomu později. Kdo dál?“

Tentokrát ukázala rukou na hnědovlasého chlapce.

„Ron Weasley a Hermiona Grangerová,“ pronesl chlapec s jistotou.

„Ano. A kdo další?“ pokračovala, aniž by tuto odpověď jakkoli objasnila. Chlapec se na okamžik zatvářil překvapeně.

Pohledem se zastavila na poslední zvednuté ruce ve třídě. Blonďatý chlapec sebevědomě řekl:

„Albus Brumbál.“

Hermiona přikývla. Přesně tohle čekala.

„Ano, jistě. Nejmocnější kouzelník té doby, jeho osobě budu věnovat samostatné hodiny. Následně kdo? Nechcete mi tvrdit, že tihle čtyři byli jediní, kdo mají na konečném výsledku podíl?!“

S pozvednutým obočím hleděla na třídu před sebou. Až uplyne pár týdnů bude dětem jasné, s kým má tohle gesto společné.

Vzadu, sotva dvě lavice před Severusem, který měl na tváři otrávený výraz a ukazováčkem si jemně poklepával o bradu, se zvedla nejistá ručka.

Hermiona se s očekáváním zadívala na nevýraznou blondýnku z Nebelvíru. Jakkoli vypadala ustrašeně a zakřiknutě, když promluvila, její hlas byl pevný a hlasitý. A Hermiona si úlevně oddechla.

„Severus Snape.“

„Výborně. Děkuji. A to z důvodu…?“

Věděla, že tak trochu riskuje. Obzvláště v jeho přítomnosti. Rychlý pohled ji ujistil o jeho napnutém a ostražitém výrazu. Ať se třeba postaví na hlavu, ona si to vymluvit nenechá. Koneckonců – Minerva toto uspořádání učebních plánů schválila.

Malá Nebelvírka promluvila znovu s obdivuhodnou jistotou.

„Pracoval jako nepostradatelný špion po stranu světla. Bez jeho informací a včasných varování by Harry Potter asi nepřežil.“

Hermiona se hřejivě usmála. Než se odvrátila, aby mávnutím ruky na tabuli napsala čtyři slova – Fénixův řád a Brumbálova armáda, koutkem oka zachytila vražedný pohled svého manžela.

V pořádku večer budou přednášky dvě.

                                 --------------------------------------------

„Jaký byl váš první den, Hermiono?“ otázala se ředitelka nadšeně, přičemž rozlévala neodmyslitelný citrónový čaj.

„Dobrý, děkuji. Až na to, že jste mi na první hodinu Obrany poslala Severuse. Mám před sebou nelehký večer.“

Minerva měla ve tváři vepsaný předstíraný údiv. Hermiona si odfrkla. Semetrika.

„Myslela jsem, že se budete cítit lépe v... důvěrně známé společnosti,“ pronesla, zatímco odkládala svůj hrneček.

„Jistě. Vtrhl mi do třídy bez zaklepání, na tváři měl výraz typu – hlasitě se nadechnete a vraždím. Dětem se pochopitelně neuráčil vůbec nic říct a když jsem to udělala já, věnoval mi pohled, který znamená – místo klidného večera tě čeká přednáška. Následně, když došlo na můj úvodní výklad, jsem měla dojem, že jsem zase jeho studentka a on se mě snaží zabít pohledem. Perfektní hodina, jen co je pravda.“

Minervě cukaly koutky, což se snažila zakrýt předstíraným otřením úst do látkového ubrousku.

Brumbál si za jejími zády spokojeně hladil dlouhý plnovous.

Po chvilce, kdy byla ředitelka konečně s to normálně promluvit a otvírala ústa k akci, zaslechla Hermiona za svou židlí neomylné zašustění. Musel přijít někdy v půlce jejího proslovu tou svou tichou chůzí, kterou tak rád používal, když chtěl, aby se lekla, což ho neobyčejně těšilo. Protože následně předstírala, že mu chce vynadat, čehož uměl velmi obratně využít. Stále ji překvapovalo, jak rychle se podobné věci učil.

Nenamáhala se s otočením, jen směrem k Minervě vrhla vyčítavý pohled. Taky ji mohla varovat, že má za zády svého přerostlého netopýra.

Jemně, ale taky rychle, se dotkl jejího ramene, než se elegantně svezl do druhého křesla. Pravděpodobně bude trvat ještě velmi dlouhou dobu, než bude ochoten projevit větší fyzický kontakt na veřejnosti. Před svou nadřízenou obzvlášť.

Posléze se na něj podívala. Hleděl střídavě na svou ženu a na svou zaměstnavatelku s opravdu útrpným výrazem, který se ještě prohloubil v okamžiku, kdy se ozvalo staré známé – „Citrónový čaj, Severusi?“

„Jako vždy – ne, nikdy. Už byste to mohla vědět, Minervo.“

Oslovená omluvně pokrčila rameny. V očích jí hrály čertovské ohníčky.

„Takže? Obrana se mění na snůšku nebelvírských řečí o válce a jejích hrdinech?“

Hermiona jen protočila oči.

„Ale jistě, že ne. Avšak úprava učebních plánů není na škodu. Přece si vážně nemyslíte, že ty vynikající skutky, které byly vykonány za války, necháme bez povšimnutí?“

Minerva na něj hleděla s mírným úsměvem. A tento její výraz stále těžce snášel.

Když rádoby zamyšleně spojil prsty do známého tvaru stříšky, na levé ruce se mu zaleskl tenký prstýnek.

Hermionu stále udivoval fakt, že byl ochotný ho nosit. To bylo něco, v co ani nedoufala. Její vlastní levý prsteníček byl kromě snubního prstenu ozdoben i decentním kroužkem z bílého zlata, jenž obsahoval malou černou perlu, vedle které se vyjímal menší briliant.

Pokud by si trochu povytáhla látku hábitu, světlo světa by spatřil i starý známý stříbrný náramek, poskládaný z písmenek S.

Tři roky ho nesundala z ruky. Hřálo ji vědomí, že pod tou nechutnou vrstvou strohého oblečení by ho našla i u Severuse. A pokud se nemýlila, byl stále funkční. Jen měl poněkud jiné pole působnosti než kdysi.

„Jsem vpravdě nesmírně rád, že se podobných maškarád nemusím trvale účastnit. Lektvary se touto směšnou změnou zabývat nebudou, mám pravdu?“

„To pochopitelně ne. Nemusíte mít obavy.“

Ředitelka se na svého zástupce opět mile usmála. Tím byla jeho denní dávka tolerance vyhrazená na úsměvy Minervy McGonagallové vyčerpána. Zamumlal cosi jako „To doufám“ a urychleně se zvedal z křesla.

Beze slova vzal Hermioně z rukou porcelánový šálek s téměř nedotknutým čajem, postavil ho na stůl a s netrpělivým výrazem se otázal:

„Půjdeme?“

Brblala cosi o nesnesitelné panovačnosti, když se (velmi ochotně) zvedala na nohy.

Severus mlčky zamířil ke krbu. Než k němu došla, stačila jen hodit omluvný pohled na ředitelku. Vteřinu potom ji netrpělivá ruka zatáhla do zelených plamenů.

Když se popel usadil, Minerva se otočila na svého spiklence. Ani jeden z nich nic neřekl, slov nebylo třeba. Jejich pohledy mluvily za vše.

                                         -----------------------------------

„Jsi strašně nespolečenský,“ oznámila něžnější polovina dvojice rádoby vyčítavě, když procházela jeho kabinetem (zachovat si svůj vlastní kabinet byla přece jen jistá výhoda – alespoň aktivně snižovali riziko vzniku ponorkové nemoci, či možnosti, že Hermioně z toho milého vrčení, které Severus vydával, kdykoli si sedl nad sáhodlouhé eseje, začne zvonit v uších) dál do soukromé části komnat. Za oběť jejich rozšíření padla jedna nepoužívaná učebna.

„To je novinka, skutečný objev,“ ušklíbl se Severus, zatímco si sedal za svůj přeplněný stůl.

Asi po minutě ticha se ozvalo jeho znechucené zavrčení.

Hlava jeho ženy zvědavě vykoukla ze dveří ložnice. Stačil jeden pohled. Potřásla hlavou.

„Zase jsi jim dal písemku hned první den?“

Věnoval jí jedno ironické blýsknutí očí ze své bohaté palety nejrůznějších výrazů pro mnoho příležitostí.

„Samozřejmě, že se ptám,“ odtušila a přešla k němu. Postavila se za jeho záda a položila mu ruce na ramena.

„Čtvrtý ročník,“ prskal znechuceně, „a ani po třech letech úmorné snahy mi ta hromada tupohlavců není schopná popsat základní znaky nestabilních lektvarů!“

Hermiona mu začala jemně masírovat ztuhlé svaly. Tato činnost většinou spolehlivě zabírala. Přes jeho rameno zatím luštila písmo jakéhosi nebožáka. Hm... to doopravdy nebyla dobrá písemná práce. Posunula ruce víš, až je zapletla do černých vlasů.

Severus zaklonil hlavu. Oči měl zavřené. V takové (a jí podobné) chvíli věděla, že je jediný člověk na světě, který ho takto smí vidět.

Po chvíli ticha prohlásil:

„Jestli si myslíš, že tímhle dosáhneš toho, že neprobereme dnešní den, tak...“

Odmlka byla víc než výmluvná.

Lehce se usmála. A zesílila tlak na konečky prstů.

„Tak se mi to daří?“ zeptala se nevinně. Otevřel oči a se stále zakloněnou hlavou se na ni podíval.

„Tak... si hrajete s ohněm, paní Snapeová.“

Překvapeně vypískla, když se prudce otočil a stáhl si ji na klín. Teprve nyní si všiml, že se převlékla. Halenka bez rukávů vystavila opálené paže jako vzpomínku na fakt, že byl trošku nedobrovolně vytáhnut ze svého sklepního útočiště na dovolenou.

„No vážně. Máš velmi autoritativní sklony,“ brblala laškovně, ruce pokládajíc kolem jeho krku.

„Víš... možná by nebylo na škodu, kdybys příště zaklepal, než mi vtrhneš do hodiny. Jen jako...,“ odmlčela se, aby ho mohla velmi jemně políbit, „výraz jistého dekora, nic jiného. Na žácích nesejde...,“ pokračovala.

Černé oči si ji prohlížely s povytaženým obočím.

„Aha. Dostáváme se k jádru věci. A když si tak hezky povídáme, pak bych ti pravděpodobně i já mohl sdělit své mínění ohledně tvé potřeby všechno vysvětlit těm malým, neotesaným...,“

Pokračování výčtu nedostatků nových žáků přerušila dalším rychlým polibkem.

„Nesnaž se. Stejně ti to řeknu.“

Útrpně si povzdechla.

„Takže těm... potvorám neuškodí, když občas na něco musí přijít samy bez pomoci ostatních.“

Hermiona se pousmála, protesty spolkla v naději, že bude brzy konec.

Vzápětí byla vyvedena z omylu.

„Dále – co se týče té směšné změny učebních plánů... snad si vážně nemyslíš, že to, co jsi předvedla na dnešní hodině, mne uvádí to transu?“

Povzdech. Její.

„Ale no tak, Severusi. Já nevěděla, že přijdeš zrovna ty. Minerva zase pletichařila.“

Ironické ušklíbnutí nebylo to, co chtěla vidět.

„Typické. Dělá ta ženská vůbec něco jiného?“

„Když už jsme u toho,“ dloubla ho do žeber a uličnicky zamrkala, „nepamatuju si, že by ti její intriky vadily, když zapojila všechny páky, aby mi vymluvila bystrozorský výcvik. Místo toho tvrdila, že jen učitelské povolání mi zajistí... jak jen to formulovala?“ předstírala zamyšlení a úmyslně ignorovala Severusův útrpný pohled.

„Aha... trvalé štěstí po tvém boku?“ dokončila triumfálně.

„Zajímavé. Nevzpomínám si, že bys nějak vehementně protestovala. Zůstala jsi tady víc než ochotně.“

Popuzeně vyprskla.

„To je podlé! Využíváš mé nebohé city vůči mně!“

„Zmijozel. Ještě řekni zanedbané city a...“

„Ano, děkuji. A navýsost zanedbané city. Copak jsem to mohla tušit? Můj manžel je černý vlající postrach...,“ provokovala a pod tíhou tmavého pohledu urychleně slezla z jeho klína.

„Tak černý vlající postrach, ano?“ opakoval, pomalu se zvedaje ze židle.

Hermiona zatím couvala pozadu směrem k ložnici a cestou jen horlivě kývala na potvrzení vlastních slov.

„Takže... se cítíte zanedbávaná a... snad dokonce i nedoceněná, paní Snapeová?“ ptal se tiše, zatímco popošel opět blíž k ní.

„Velmi! A mám pocit, že jestli s tím můj manžel rychle něco neudělá, už to utrpení neunesu.“

Opatrně překročila práh dveří. Tím svým krokem šelmy na lovu ji následoval.

„Hm... to vypadá jako nadmíru vážná záležitost. Copak by si vás nějaký muž mohl vzít na svědomí?“

Narazila do postele. Nebylo úniku.

„Tedy – jak vám mohu pomoci?“

Tenhle jemně sametový tón hlasu používal jen ve chvílích, jako byla tato. Na Hermionu měl vždy zničující účinek.

Netrpělivě odpověděla:

„Možná bys mohl přestat řečnit a uvést teorii v praxi!“

Severus se v odpověď zasmál. Byl to potěšený smích, takový, o kterém si kdysi myslela, že ho od něj nemůže očekávat.

O vteřinu později ji jediným popostrčením dostal na postel. A úsměv přestala řešit. Všechno přestala řešit. Jen se ještě chabě pousmála, když zaslechla jeho tiché, ale něžné:

„Vždycky vyhraješ, ty malá potvoro.“

          -----------------------------------------------------------------------------------

~ KONEC ~

Láska vám dá křídla

(Sv. Terezie z Lisieux)

          ------------------------------------------------------------------------------------

A/N: Tahle kapitola dostala reálné obrysy již 19. 3. Chci vám popsat, jak k tomu došlo, jelikož se svým myšlenkovým pochodům musím smát.

Ten den jsme na přednášce ergoterapie brali stavební zákon. Ten udává, jak musí být upraveny (mimo jiné) byty pro tělesně postižené spoluobčany. Je tam přesný popis toho, v jaké výšce se ona věc musí nacházet. Vyučující se jala vysvětlovat, jak má vypadat taková toaleta. Podrobně vše kreslila.

A já, jak tak zírám na tu fixu, kreslící obrysy záchodové mísy... najednou vidím kontury poslední kapitoly své první povídky.

Jsem magor, vím. :-)

Kdybych ji psala tak, jak to má být (tedy hezky popořadě), pravděpodobně by vypadala docela jinak.

Tak to bylo pro pobavení, nyní si neodpustím pár poznámeček...

(a neprotáčejte oči, i tahle část má své místo  )

Přiznám se, že nevím, co říct. Potřebovala bych poděkovat tolika lidem.

Pokusím se.

Nedostatky omluvte, prosím. Pořadí nemá žádný vliv na míru mého vděku.

Děkuji Assezce. Za to, že svou snahou způsobila, že jsem si založila vlastní stránky. Za to, že je. Za to, že píše... prostě za vše. Že mi vždy pomůže.

Za to, že mě přes rok vede světem HP FF.

To důležité jsem ti taky napsala na tvé narozeniny, že ano? :-)♥

Děkuji Terce. Já... nejen děkuji. To hlavní víš, že ano? Jsi skvělá přítelkyně, beta, moje magorka... zkrátka můj nepostradatelný anděl. Mám tě moc ráda a nikdy Ti nemůžu dostatečně poděkovat. Jsi jedna z nejlepších lidí, které jsem potkala v posledním roce. Tak nezlob. ♥

Děkuji Marianě. Tvoje komentáře patří k těm nejpovzbudivějším, které jsem kdy dostala. A děkuji za to, jaká jsi. Máš v sobě něco, co se často nevidí.

Dále děkuji Soraki. Za pokračování KM a za to, že vydržela.

Děkuji povídce – Co se ti líbí, máš mít v užívání. Právě ona mi dala inspiraci při vymýšlení mého názvu. A ano, je to verš z Fausta. Ten inspirační název, ne ten můj. 

Dále děkuji... Vanity. Opět jde o povídku, kterou, když znovu čtu, nacházím stále nové znaky, které jsem si z ní (mnohdy) nevědomky vzala. (Pokud by ji chtěl někdo číst, důsledně si všímejte varování!)

A za obě tyto povídky musím poděkovat skvělé překladatelce jménem Ria, která je pro nás dala do smysluplné podoby.

Děkuji Sevíkovi99 – netřeba opakovat, za co.

Děkuji Jimmi za pomoc a podporu – jednak tady byla, když jsme potřebovaly založit nové stránky, jednak mi pomohla i kdykoli jindy, když jsem otravovala, protože jsem dostala nějaký „úžasný nápad“, na který jsem sama nestačila. Díky.

Následně patří mé velké díky:

Kys, kapi, Arival, Zrzounek (VV), Katrin, Kaya, Mausss, Mary, bilshit, Sylwia, wixie, ell, eggy, angie77, Kaya Mew, Lianell, A_ja, Beruška, Nadin, Jikita, Jitka, Vendík, Šárka, Confusa, Baruška, temnotaaa, Derena, Lucka D. Colton, Hajmi 50, elulinek, Dobby, Katie11, schali, sss, Veru, Hatifnatif (a Emička), Lail, Janka, cz-tka, miona, GwenLoguir, Mex, Filomena, kissinka, Leni_ka, Mauss (mausss), Lily, Jirka, Yasmina, eva, teru, FaithLilyan, LaylaSilkensova, moni.black, Bess C., drahokam, Gigi, will.greenowl, MoNItKA, Osiris, lol, sarinka, Floess, Ivonka, Sarah, Leviathan, jerr, peggy, alexa.daley, Klárka, Jolinar, lushi, atet, ginger, LadyAppleby, Mina, ariana, mia, Lusi, knofks, teru, Fido, Samantha.C, Majha, pajush, barbrozinka, wanilka, Makyka33, sun, evi10, Martina, layla, JSark, Ivy, Bess, Dobby, Monča, moni.cel, nalinka, sun, Zdena, Sevik, Sawie, doxii, Mari, Evča, Jitu, teriisek, hakuka, S, Flu, M.G., Cannes, Sallome, Anina, Piratka, eve, Samantha.C, Zuzu, Nefer

Ufff.... vás ale je, zlatíčka. Nevynechala jsem nikoho? Jestli ano, aktivně se hlaste a nadávejte. :-)

Všem děkuji, že zanechávali své komentáře a připomínky pod touto povídkou. Musím opakovat, že bez vás bych to nikdy nedopsala. Opravdu si vás vážím – snad o to víc, když vidím, jak komentářů pod jinými povídkami stále ubývá (Louskejte Malinkatou apologii! :-))

Začínám být sentimentální... Také jsem byla varována, že k tomu dojde, protože autorky prvotin (prý) mají takovou tendenci. 

Celé to dopsat je zvláštní - i když vlastně ještě nekončíme, ne úplně. Mám tu povídku ráda, nechce se mi myslet na definitivně poslední větu, kterou napíšu.

Ale znáte to – všechno, co má svůj začátek, má i svůj konec.

Tak a nyní... přijde to, co Terka nesnáší, vy, kteří si nerozumíte s mým oblíbeným A/N, to radši přeskočte a považujte epilog za ukončený.

Ok, varování bylo uvedeno.

Řeknu vám jedno – psaní mám ráda. Líbí se mi ten pocit, že mohu své fantazie předat dál, že ten film, který vidím ve své hlavě, můžu zaznamenat i pro ostatní. Ráda si hraju se slovy, formuluju věty... Češtinu v tomhle ohledu miluju, je úžasná.

Ale víte, co je dost... náročné?

Vědomí, že i když kapitolu po sobě třeba pětkrát přečtu, soustředím se na ni... stejně putuje k mé betě ve stavu, kdy jí vstávají vlasy hrůzou. Nechávám tam chyby, které by dobrý autor nechávat neměl. Já je prostě nevidím. Jsem v podstatě závislá na tom, až „někdo“ přijde, sedne si a dá to do čitelné podoby. Samozřejmě, můžete namítnout, že je to moje vina. Vždyť přece je jen na mé osobě, doučit se přesné psaní čárek, naučit se lépe řadit slovosled... vnímat překlepy, opakující se slova...

A já vám to neberu, protože je to vlastně pravda. Chtěla jsem říct něco jiného. A i když si zpravidla se slovy vím rady (ano, zlato, vím. Někdy to tak nevypadá, přesto... stále mám dojem, že písmena umím formulovat do docela ucházejících výrazů), právě teď nevím, jak vám svoje pocity přesně přiblížit, popsat a jak je objasnit.

Jde zhruba o to, že dobrý autor (vidím jich okolo sebe tolik!) by měl být schopen napsat a odevzdat takový výtvor, aby to bylo rovnou ke čtení. Ne, že musí přijít „zástup“ pomocníků a kutit, opravovat, žehlit, zašívat, přešívat... záplatovat a tak podobně. Rozumíte mi?

To mě ubíjí, to mi vadí a to je tak trošku deprimující. A to mi často přivádí do hlavy myšlenku, která mi říká. „Vykašli se na to. Když to neumíš pořádně, nedělej to.“

Pak ale... vidím další části příběhu, které jsem vám ještě nepředala, které chci napsat, popsat je a dotvořit ony scény. Protože v mé hlavě jsou to pouze záblesky obrázků a konečnou podobu získávají až při psaní samotném.

A znovu a znovu šokuji svého chudáka anděla (zlato, já si tě za tu trpělivost nesmírně vážím!). Posílám totiž další a další kapitoly.

Dobře, konec nic neřešících řečí.

(Moje beta projevila přání, zda bych tenhle „citový výplod“ nemohla ještě upravit, či si ho promyslet. Lépe řečeno – jisto jistě chtěla, abych ho označila a následně klikla na DELETE.

Takže jsem ho promyslela a usoudila, že tady stejně zůstane, protože i přes fakt, že jsem ho napsala před pár měsíci (někdy v březnu), je stále aktuální. Uznávám, že záleží na citovém rozpoložení, v jakém zrovna jsem. Když tohle čtu třeba dnes – to se mi právě něco povedlo, jistá akce dopadla k mé spokojenosti, moje „chůva“ mě nezavraždila, ale pouze tím vyhrožuje :-), tak si říkám – vymaž to, zní to příliš... pitomě, lítostivě nebo... dosaďte si libovolné slovo.

Ale! Ono to skutečně pořád platí, já na tom stále trvám. A opět zdůrazňuji – stejně píšu dál. A hlavně mi to nevymlouvejte! Jen to vemte na vědomí – třeba jako jistou omluvu mé betě, omluvu lepším autorům nebo omluvu vám.)

Děkuji za pozornost.

Těším se u... mimořádné, takové opravdu lehké a doplňkové čtyřicáté šesté kapitoly, která by měla být tradičně příští víkend.

Vaše Sis.